SuMo 73 / O minimalizaci rizika

'Jediným skutečným dlouhodobým rizikem je systematická snaha jakémukoliv riziku se vyhýbat.'
Alejandro Zaera Polo

'Víte jak jsem se stal pilotem s největším množstvím sestřelů? Pokaždé, když jsem viděl, že jsem v nevýhodě, že jdu proti přesile, vždy jsem letadlo otočil a uletěl pryč.'
Manfred von Richthofen

Architektonických soutěží je málo. Obchodních výběrových řízení v oblasti stavebnictví docela dost. V čem jsou tyto způsoby tak odlišné, že je jeden uplatňován masově a druhý skoro vůbec ne? Pojďme si jich pár vyjmenovat (na mnohé určitě zapomenu, ale to není podstatou tohoto textu).

Dobře připravit architektonickou soutěž je časově i obsahově náročnější. Jak její příprava, tak následné vyhodnocení. Je to riskantní způsob. Nevíte kdo vyhraje a způsoby, kterými se toto riziko běžně snažíte minimalizovat u jiných rozhodnutí, nejsou u soutěže myšlenek příliš vhodné. Tady vidím jádro celého problému (korupci v této úvaze zcela vynechávám). Všímám si systematické snahy veřejné správy minimalizovat riziko. V zadáních veřejných zakázek se tak čím dál tím častěji objevují požadavky na velikost obratu firmy, pojištění, počet referencí, atd. Snaha je vyloučit z možnosti přihlásit se jakýkoliv začínající subjekt, přesto těmito kritérii bez problémů projde subjekt, který v nejmenším nemá kapacitu kvalitní řešení přinést. Kde se tato snaha bere? Odkud pramení? Jaká je její motivace? Zkusím napsat něco provokativního. Je to tlak (ať už myšlený, nebo skutečný) veřejnosti. Politici i úředníci mají strach riskovat. Nechtějí nést zodpovědnost za proces jehož výsledek je značně nejistý. Tuší, nebo se domnívají, že takové chyby společnost neodpouští. Žijeme přece ve státě, kde za jedno z oblíbených přísloví platí 'kdo nic nedělá, nic nepokazí.'

Kam v této společnosti zapadají architekti? Architekti jsou zvyklí riskovat takřka neustále. Možná se dají označit za hazardéry. Vstupují do nových zakázek se spoustou neznámých. Soutěží s minimální šancí na vítězství. Často projektují s velmi malými, nebo žádnými finančními zálohami od klientů. Vstupují do projednávání projektů s nejrůznějšími typy lidí a profesí. Možná nejsou právě nejúspěšnější ve vciťování se do pocitů lidí, kteří riskovat nechtějí.

Pokud najdou partnera na straně zadavatele, který je ochoten riskovat (vložit důvěru do někoho jiného), existuje naděje na skvělý výsledek. A stejně tak na mizerný. Asi v daleko větší míře. Ty skvělé stavby, které vstoupily do historie, které obdivujeme dodnes, byly vesměs výsledkem obrovských rizik, odvahy. Na straně zadavatelů, tak na straně zpracovatelů. Pokud dnes tato rizika podstupovat nechceme, řekněme i za b. Vzdáváme se naděje na výborné stavby. Mělo by to stát v záhlaví každé zakázky. Tato zakázka se snaží svým zadáním minimalizovat případná rizika a předem tak rezignuje na šanci výrazně obohatit prostředí, ve kterém žijeme. Její vypisovatelé se spokojí s průměrným výsledkem, který tímto způsobem poptávají.

SuMo 72 / O neúctě k práci, aneb o nezájmu o podmínky, ve kterých dosahujeme výsledků

Sinatra said to me, when I was a cocky kid. 'It's not how good you do. It's how long you do good'
Mike Tyson

Poprvé jsem se s tím setkal až na vysoké škole. Zaslechl jsem, jak jeden z pedagogů kritizuje studenta a říká: "Mě ale vůbec nezajímá, kolik jste na tom strávil času, kolik práce vám to dalo, co všechno jste pro to musel vykonat, kolik úsilí a energie jste na to vynaložil. Mě zajímá pouze výsledek. A ten, ve vašem případě, dobrý není."

Vzpomínám si na to jako dnes. Hodně mě to tehdy znejistělo. Opravdu to je jedno? Je tedy lepší (připomínám, že během studia) kvalitní (ponechme stranou, kdo a jak rozhoduje o tom, co je a není kvalitní) výsledek, dosažený rychle s relativně malým úsilím, než ne tak přesvědčivý výsledek, dosažený systematickým nasazením a intenzivní prací? Mimochodem, moje dosavadní zkušenosti mi potvrzují, že kvalitního výsledku se občas dá dosáhnout shodou šťastných okolností a tedy nikoliv za vynaložení velké dřiny, ale nedá se to dělat opakovaně.

Po letech mě to přimělo k obecnější úvaze. Zdá se mi, že nás většinou nezajímá pozadí, podmínky, v jakých vznikají výsledky. Přál bych si, aby např. redakce Era21 do jednoho svého čísla vložila třeba desetistránkovou reportáž, která by ukázala, v jakých podmínkách (prostorových, časových, finančních) časopis vzniká. Aby bylo možné porovnat výsledek s procesem, který mu předcházel. Mě to zajímá takřka vždy a věřím, že nejsem sám. Když s architekty navštěvuji jejich realizace, podmínky, za kterých vznikly, jsou pro mě stejně důležité, jako samotný výsledek. Znalost těchto podmínek funguje často jako nejsilnější protijed na případnou kritiku.

SuMo 71 / O konci stavění

Finanční krize a několikanásobně silné obavy z ní vedou v oblasti stavění k zajímavému, nepříliš povzbudivému důsledku. Staví se nejpomaleji v moderní historii. Respektive dokončování staveb se neuvěřitelně vleče. Mluvil jsem asi s dvaceti architekty o jejich produkci za poslední tři roky. Všichni mají několik realizací rozestavěných, žádná není dokončena. Pokud bude vše pokračovat stejným tempem, nebude se třeba brzy stavět vůbec. Úplně nás všechny (investory, architekty, politiky, úředníky, stavební firmy) vytíží starání se o již postavené, rozpadající se, rekonstrukci potřebující, nevyužité. Dojde k přeskládání výdajů podle priorit (např. neustále se zdražující potraviny) a stavění nového mezi novými prioritami 21. století rozhodně nebude, alespoň v Česku. Obecná obliba rekonstrukcí a obecná nenávist novostaveb to jednoznačně potvrzují. Stavění je asociováno s narůstajícím prostorovým komfortem. S požadavky na větší množství interiérového prostoru na jednoho člověka. V Šanghaji za posledních dvacet let narostl ze 4m2 na 13. K americkým 65m2 to má ještě stále daleko. Tento trend je dnes jednoznačně viditelný v tzv. rozvíjejícím se světě. Do této skupiny Česko nepatří.

K cenám potravin. Historicky vznikala města na nejlepších místech, v blízkosti úrodné půdy. Dnes žije více než 50% obyvatel ve městech. Jinými slovy, tato původní historická jádra prudce narostla a několikanásobně expandovala do svého okolí. Právě na úkor kvalitní zemědělské půdy. V dohledné době bude žít ve městech 60, 70% obyvatel. Celkové množství lidí přibývá, množství kvalitní zemědělské půdy prudce klesá. Produkce potravin je tak zajišťována pomocí "půdního dopingu". Pochopitelně to povede k prudkému nárůstu cen. Jsem docela vážně přesvědčen, že zemědělství bude opět perspektivním (možná tím úplně nejdůležitějším) oborem v blízké budoucnosti.

SuMo 70 / O ledovcovém způsobu stavění

"Sejde z očí, sejde z mysli."

Dnes mi to konečně dockvaklo. Alternativní, vševysvětlující a všeobjímající teorie způsobu stavění v Česku, zcela v duchu výše uvedeného přísloví. Ledovec má devět desetin pod hladinou, dům by na tom měl být zhruba opačně, jednu desetinu v zemi v podobě nezbytných základů. V Česku jsme ovšem objevili jiný způsob, ten ledovcový. Narvat aspoň devět desetin finančního objemu pod povrch, včetně roviny, ale rozhodně žádný viditelný objem, o jehož kvalitě by se dalo diskutovat. Troufám si tvrdit že tunely (je jedno jestli automobilové, nebo ty od metra), podzemní parkoviště, trubky a dráty, a následná několikanásobná úprava povrchu (dálnice, silnice, výdlažby ulic a náměstí) spolykaly 9/10 veřejných prostředků určených pro výstavbu. Nechce to někdo zanalyzovat precizněji? Mám intuici, že by to byla zajímavá informace.

Na podpovrchové realizace není třeba architekt.

SuMo 69 / Absence tématu

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.

SuMo 68 / Proti všem

Když jsem před třemi lety vymýšlel název pro vlastní rozhlasový pořad, přes různé varianty jsem došel ke slovnímu spojení "bourání klišé", což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš tehdy název zkrátil pouze na Bourání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Po chvíli přemýšlení jsem se s názvem docela ztotožnil. Měl jsem pocit, že bourání si s sebou nese převážně negativní konotace a toto klišé jsem chtěl zbourat. Bourání nemusí být vždy špatně, někdy má naopak velký smysl. Kdybych chtěl ale pořad pojmenovat dnes, přemýšlel bych o jiném názvu více bourající klišé. Asi by se jmenoval "Stavění". Mám totiž pocit, že momentálně si stavění v Česku nese větší stigma, než bourání.

Stavění je prostě obecně neakceptovatelné, podezřelé. Stavění znamená změnu existujícího stavu (špatně!), je s ním asociován hluk, prach, špína a zábory veřejného prostoru znesnadňující život všem (špatně!), profit pouze toho kdo staví, na úkor všech ostatních (špatně!), možná likvidace kvalit prostředí spojená s necitlivostí, která je přeci současným investorům a architektům naprosto vlastní (špatně!), možné zhoršení výhledu a oslunění (špatně!). Proč stavět něco nového (hlavně pak obchody, kanceláře - obzvlášť nenáviděné, ale i byty), když je spousta existujících domů prázdná? Novostavby jsou dnes chápány (a nutno říci, že často naprosto oprávněně) jako pouhé nástroje ekonomického zisku jejich majitelů a vůbec nic jiného. Když se k tomu připočte, že absolutní většina staveb je dnes financována úvěry (to je v dějinách stavění relativní novinka), šroubuje se cena novostavby do výšek, které je třeba logicky dorovnat předimenzovaným objemem. Když to všechno sečteme, tak si dnes neumím představit člověka, který by se těšil, že v blízkosti jeho bydlení vznikne nový dům.

Nevybavuje se mi historické období, ve kterém by novostavby byly apriori přijímány tak negativně. Jedno jaké. Novostavby. Na tento společenský stav by asi měli být studenti architektury připravováni od prvního ročníku. Předešlo by se mnoha následným nedorozuměním.

SuMo 67 / Proč je v politice tak málo architektů?

"Architektura je inteligentní forma organizace."

"S policejní prací je to jako s politikou. Vyžaduje ty nejlepší lidi, ale nenabízí nic, čím by je přitáhla."
Raymond Chandler

Napadlo mě to už mockrát. Studium architektury se zdá být docela dobrým tréninkem takřka na cokoliv (pokud se tedy děje, tak jak má). Architekt by měl být schopen analýzy (pochopení místa, jeho historie, požadavků klientů, majetkoprávních vztahů), i syntézy (z této analýzy utvořit návrh, za pomoci ostatních profesí), následného projednání návrhu (setkání a dialogu s dotčenými orgány státní správy, hasiči, hygieniky, sousedy, ...) a spolupráce na jeho následné realizaci (autorský dozor, dohled nad kvalitou provedení). Jeho návrh by neměl dobře sloužit pouze klientům, kteří za něj zaplatili, ale všem. To je tak komplexní činnost, že po jejím zvládnutí, či mnohaletém opakování by měl být architekt připraven zastávat takřka jakoukoliv organizační činnost. Jedna z definic architektury zní, že se jedná o vytváření konkrétního z obecného. Protože mě osobně vždy více zajímal opak (tedy vytváření obecně platného z konkrétních podnětů a pozorování), svět navrhování jsem pro zatím opustil.

Pokud se nepletu, tak v politice (zvláště pak v té vrcholové) příliš architektů nenajdeme. V Poslanecké sněmovně jsem napočítal celkem dva. Václava Mencla (ODS) a Miroslava Petráňě (VV). Za to je tam 20 poslanců s titulem MUDr. A že to tedy je sestava (namátkou Pavel Bém, Boris Šťastný, Jiří Besser, nebo David Rath). Myslím si, že absencí architektů v politice docela trpíme. Naši političtí reprezentanti se totiž nejraději zabývají virtuálním, neviditelným. Zájem o kvalitu fyzického prostředí, ve kterém se pohybujeme, jim v naprosté většině (čest výjimkám) zcela chybí.

Docela by mě zajímaly vaše názory, proč tomu tak je. Pokud budete mít chuť se o ně podělit, tak prosím využijte komentáře pod článkem.

Abych skončil optimisticky, přikládám link s malou ukázkou, jak se architekt může v politice uplatnit. Zde.

Zadejte si jeho jméno do youtube a pusťte pár videí, stojí to za to.

SuMo 66 / O establishmentu

Nikdy jsem „netrpěl“ příliš silnou vnímavostí. Když je v místnosti velké vedro, většinou to zaregistruju jako poslední. Jsem vůči tomu, co se odehrává kolem mě dost imunní. Ale poslední dobou si všímám jedné výrazné tendence (narazil jsem na ni příliš mockrát, abych si nevšiml). S postupující ekonomickou krizí, která má asi výrazně hlubší kořeny, než se zdá, začíná přibývat nervozity. Architekti se pouštějí do většího množství projektů, než kolik dokážou zodpovědně zvládnout (nikdy nevíte, který projekt umře). Vyhlídky jsou zamlžené, málokdo ví, co nastane a tak se všichni začínají jistit. Především lidé, kteří okupují pozice se stálým příjmem, nepříliš závislém na kvantitě i kvalitě jejich práce. Tento druh lidí si své pozice hájí vždy, ale v současnosti se ve svých pozicích začíná opevňovat. Všemi dostupnými prostředky. Všemi metodami, které si v dosavadních pozicích osvojili. A že to je pestrý a bohatý repertoár (samozřejmě, že se netýká všech, mrzí mě, že to musím vždy zdůraznit, ale je lepší nedorozumění předjímat).

Kolik vyučujících dnes dobrovolně odchází z vysokých škol a uvolňuje své místo jiným? To by byla zajímavá statistika.* (pozn. já jsem se stal vedoucím ateliéru v konkurzu vypsaném na místo po architektovi, který zemřel – což, jak mám občas pocit, je v Česku nejčastější metoda otevření pozice na vysoké škole pro mladší lidi. Když jsem zjistil, že za standardní plat nejsem schopen podávat požadované výkony, svou pozici jsem opustil).

Bez souvislosti s předchozím, jsem hodně zvědav, kolik ze současných 4 členů představenstva ČKA, kterým na jaře roku 2012 končí mandát - Jan Vrana, Jan Sapák, Tomáš Jiránek, Milena Vitoulová - bude znovu kandidovat a kolik dobrovolně skončí a své (rozhodně nijak lukrativní – to zdůrazňuji) místo uvolní.

Letos jsem se rozhodl, že už nikdy nepožádám o grant NČA. Tyto granty by měly být určeny lidem, kteří začínají a snaží se o své první projekty (nebo pak systémovým projektům s celospolečenským dopadem). Mně NČA v minulosti několikrát pomohla. Nejvíce v roce 2003, kdy mi udělila grant 20 000,- na vydání knihy 29+3. Bylo mi tehdy 24 let, byl jsem studentem 5. ročníku a byl to ten správný moment, kdy jsem podporu potřeboval. Neměl jsem nic za sebou, žádné reference, NČA do mě přesto tehdy vložila důvěru. Vážím si toho. Dnes ve 32 letech mám pocit, že už to nepotřebuju a žádat již nebudu. Byl bych rád, aby to udělali i mí starší kolegové a dali možnost prosadit se nastupující generaci. Nemohu na ně apelovat jinak, než vlastním příkladem. Pokud to mohu udělat já, můžete taky.

*
V jednom filmu o japonské architektuře je kouzelná scéna. Mladý architekt (rozuměj čtyřicetiletý) píše staršímu, tehdy velmi respektovanému kolegovi, že by měl přestat navrhovat, dřív než zruinuje svůj veřejný obraz a měl by uvolnit místo mladším (že by tím pro japonskou architekturu udělal mnohem více, než když bude dále navrhovat). Adresát dopisu popisuje tento fakt svým vrstevníkům a kolegům během večeře a všichni se společně smějí drzosti a naivitě mladíka. Film se odehrává na konci osmdesátých let. Není bez zajímavosti, že jméno adresáta (Kisho Kurokawa) bude na tomto webu dnes znát deset, dvacet lidí ze sta (z nichž naprostá většina bude znát jeho jeden jediný dům), jméno pisatele naopak znají skoro všichni. Byl to Toyo Ito. Přemýšlím o analogii této situace v Česku. Který architekt by napsal kterému?

Architektura je neuvěřitelným způsobem závislá na vnějších podmínkách a současná vnější nejistota se projevuje hodně, možná víc než si myslíte. Rozhodně více, než jsem si myslel já.

SuMo 65 / O vratké dvojnožce

Rovina je dána třemi body. Trojnohá židle se nemůže viklat. U stavby tento trojúhelník tvoří klient (objednavatel, ať soukromý, nebo veřejný, který je nakonec taky nějakou konkrétní osobou zastoupen) - dodavatel (stavební firma) - architekt (chcete-li tzv. projektant, zpracovatel projektové dokumentace). Zájmy této trojice se v některých aspektech setkávají, v jiných často rozcházejí. Někdy chce stavební firma co nejvíce ušetřit, architekt chce co nejvyšší kvalitu (bez ohledu na cenu) a klient sleduje jejich dohadování, přemýšlí, na čí straně je pravda a komu stranit a jak najít vhodné kompromisní řešení. Ale to dohadování, v němž zvítězí většinou ten, na jehož straně jsou peníze, tedy ten, ke komu se klient přikloní, je nesmírně důležité. Během něj vyplývá na povrch spousta informací.

Bohužel jsme v Česku poslední dobou (a to především u veřejných zakázek) svědky jiného procesu. Říkejme mu vratká dvojnožka. Vypíšete obchodní výběrové řízení na dodavatele (aniž byste znali předmět dodávky). Zvítězí ten, který nabídne nejlepší podmínky (většinově finanční - jinými slovy, nejnižší cenu, nebo třeba nejvyšší odměnu vybírajícím - ale to je pouze spekulace), nebo se třeba i vylosuje. A ten si pak přivede svého vlastního architekta, kterého zaměstná. Světe div se, žádná hádka o vyšší kvalitu, či šetření na nepodstatném, následně neprobíhá.

Když jsem byl studentem prvního ročníku, prováděl nás tehdejší děkan, prof. Suchomel, po své právě dokončené realizaci, Paláci Syner. Rovněž klasické dvojnožce. Klientem byla stavební firma, a tedy v zásadě generální dodavatel stavby. Že v této situaci dovedl projekt do dnešní podoby považuji za malý zázrak. Existují světově proslulé židle, které např. stojí pouze na jedné noze (viz třeba tato), ale kromě toho, že jsou často extrémně drahé, je jich velmi málo.

Závěr. Trojnožka kvalitu nezaručí, stejně tak dvojnožka (nebo dokonce jednonožka) kvalitu nevylučuje. Ale pravděpodobnost dosažení adekvátního výsledku je u posledních dvou případů statisticky podstatně nižší. Tím jsem si jist.

SuMo 64 / O vysokých školách architektury

"Nomen omen. Kdo že to vede české vysoké školy architektury? Zavřel, Přikryl, Chybík a Šípek? Už se těším, až je povede Odkryl a Otevřel."
nejmenovaný český architekt

Na českých vysokých školách architektury se vyučuje především JAK navrhovat. Pokud se nepletu, tak relativně málo se mluví např. o PROČ navrhovat (mockrát mi studenti řekli, že jejich úkolem bylo zastavět danou lokalitu ... ne hledat vhodnou odpověď na nabídnout příležitost, ale rovnou zastavět ... tedy o tom, že stavět se musí, se nepochybuje), PRO KOHO navrhovat, S KÝM navrhovat, ZDA VŮBEC navrhovat, PROČ někdy nenavrhovat, CO navrhovat (a jak to zjistit). Občas mám pocit, že se stále tváříme, že architekt je pouze autor vizuální podoby domu a o všechny fáze, které návrhu stavby předcházejí se nemá starat, neb to není jeho práce. To přece mají na starosti jiní.

Druhý můj pocit je možná zásadnější. Zdá se mi, že vzděláváme studenty na ideální situaci. Na situaci, kdy veřejnost jednoznačně rozumí významu architektury a jejímu vlivu na kvalitu života. Na situaci, kdy veřejná správa používá mechanismy k vyhledání kvality v oblasti stavění. Méně je připravujeme na situaci, že kromě vykonání výkonu musí přesvědčit o jeho smyslu, dokázat přesvědčit, že jejich povolání má význam. Z hlediska důležitosti rozhodování připravujeme studenty na pozici vedoucího architektonické kanceláře (o zásadních rozhodnutích z hlediska návrhu rozhodují oni), z hlediska kompetencí je připravujeme na roli zaměstnance (tedy někoho, kdo o vedení firmy, získávání zakázek a komunikaci s ostatními profesemi neví vůbec nic a není na to nijak připravován - čest všem vedoucím školních archit. ateliérů, kteří to dělají). V Česku existuje přesvědčení, že smysl se nejlépe obhajuje obsahem (tedy kvalitními výsledky), a to že úplně stačí. Tedy, že obsah je 1000x důležitější než forma.

Tvůrčí architekti si velmi často stěžují na všechny ostatní profese, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí. Na politiky, na úředníky, na developery, na novináře píšící o architektuře, na památkáře, na nedostatečně osvícené klienty, tedy na nízkou kvalitu vkusu "běžného klienta", na poslance připravující legislativu, na organizátory soutěží, na projektanty, na stavební inženýry, a velmi často i na úředníky jim nejbližší, na městské architekty. Není se pak co divit, že si tyto profese stěžují na nás.

Co s tím? Hůře se kritizuje něco, o čem něco víte. Mám dva drobné návrhy. 1./ V rámci (volitelných) předmětů by měli být studenti připravováni na to, jak efektivně vést dialog (ano, to je dost zásadní schopnost, kterou je třeba systematicky trénovat, jinak ji nezískáte) se všemi profesemi, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí a být informováni o způsobu práce svých budoucích partnerů (tedy nejen o jeho obsahu). 2./ Vedení vysokých škol architektury by si mělo uvědomit, že spousta jejich absolventů nebude působit jako tvůrčí architekti. A tomuto faktu by mělo přizpůsobit své magisterské studium. Fascinuje mě, že většina vedení škol dnes neví, co dělají jejich absolventi.

Závěrečná poznámka. Obrovská spousta studentů dnes pracuje během studia v archit. kancelářích (osobně si myslím, že pokud to nepotřebujete absolutně nutně z existenčních důvodů, tak to dobrý nápad není) a tam zjišťují, jak je výuka na jejich škole zastaralá, a jak moc neodpovídá současné situaci. Tyto postřehy by si měli studenti dokázat společně zformulovat a začít tlačit na vedení školy, aby ve způsobu výuky provedlo změny, nikoliv přemýšlet jak minimalizovat svou účast.

Doplněno o den později.
Když o tom tak přemýšlím, tak generace dnešních vysokoškolských pedagogů, kterým je 60+ mohla jen těžko předávat praktické zkušenosti z vedení kanceláře a dialogu (totalitní režim jim neumožnil tyto zkušenosti nabrat). Tato zodpovědnost tedy dnes leží na architektech střední generace (40-50 let), jejichž celá praxe spadá do období po roce 1989. Jejich handicapem je naopak neznalost jazyků a tedy slabší mezinárodní zkušenosti (které jsou často zakrývány skepsí ke globalizaci a neregionálně orientované tvorbě vůbec) a rovněž méně rozvinuté znalosti počítačového navrhování. Ale na to je tady zase už generace 30+. Z Holandska si pamatuji model, který aktivním architektům umožňoval učit jeden semestr ročně. Ten semestr se z 80% věnovali vyučování a z 20% praxi, druhý semestr to bylo obráceně (ve škole se objevili pouze na kritikách a obhajobách). U nás se tento model nepraktikuje z několika důvodů, ale ten zásadní je, že pokud byste se chtěli z 80% věnovat učení, tak umřete hlady.

SuMo 63 / Co jsem se naučil za sto dílů Bourání?

"Rozhlas je mnohem lepší médium pro prezentaci prostorů a prostředí, než film. Když v rádiu řeknete: prásknul dveřmi, každý si může představit svoje. Ve filmu můžete ukázat pouze jedny."
Robert Altman

Co jsem se naučil? Více a pozorněji poslouchat. Lépe a častěji improvizovat (tedy být připraven na to, že se rozhovor bude týkat něčeho úplně jiného, než jaká byla původní představa - v naprosté většině ku prospěchu věci). Méně skákat lidem do řeči, ale zároveň rychleji mluvit. Lépe chápat vlastní roli a nesnažit se vždy urvat, co největší prostor sám pro sebe. Odolávat negativním reakcím a snažit se poučit z oprávněné kritiky. Dostal jsem několik dopisů, které mě vyzývají, abych opustil své teplé a lukrativní místo, placené z daní nás všech (trojciferná částka týdně) a přenechal ho někomu jinému. Tak až o ně bude někdo mít doopravdy zájem (práce obsahuje: vybrat, sehnat a domluvit hosta, na rozhovor se připravit, být ve studiu skoro každý týden ve stejný čas, pořad moderovat a ovládat nahrávání - ve studiu vám nikdo neasistuje, a následně během 24 hodin pořad sestříhat - to mi většinou zabere tak 2 hodiny), ať se mi ozve. Pokud získám pocit, že by to uměl lépe než já, své místo mu přenechám. Nerad, ale udělám to. Spousta lidí neustále tvrdila, že pořad musí brzy skončit, protože dojdou hosté. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Sám mám připravený seznam asi ještě 200 lidí, se kterými bych rád mluvil, a ten se navíc neustále zvětšuje, místo aby ubýval.

Občas mi někdo napsal, že pořad žádná klišé nebourá (spíše staví jiná) a navíc je nesmírně stereotypní. Ano, to je to největší zbourané klišé. Za tři roky se struktura pořadu vůbec nezměnila. Na to jsem docela hrdý.

Nenaučil jsem se naopak vyhýbat slovním spojením (to znamená, pojďme si říct, v podstatě, a to konkrétně, atd.).

Na druhou stranu je nutné říci, že mi pořad dal asi mnohem více, než já jemu. Setkání s mnoha lidmi, se kterými jsme se poprvé viděli až ve studiu a některá z nich byla naprosto nezapomenutelná (nejraději vzpomínám na dva díly s Vladimírem Kokoliou). Když jsem se vrátil z USA, dost mě překvapilo, že se spousta lidí vzájemně nezná. Že sice znají dobře navzájem svoji práci, ale nikdy se neviděli, ani neslyšeli. Zdálo se mi, že by tento pořad mohl přispět k větší transparenci scény a vzájemnému poznání. Oproti přepsaným rozhovorům mám radost, že můžete hosty slyšet na živo (v přímém přenosu) a pak v částečně očištěném záznamu. Ale můžete vnímat jejich hlas, intonaci, smysl pro humor, dikci, rychlost reakce, atd. Tedy spoustu vrstev, které vám přepsaný rozhovor nedá. Doufám navíc, že pořad vzbudil naději u lidí, kteří trpí nějakou vadou řeči, že ani kariéra rozhlasového moderátora pro ně nemusí být nedostupná.

Dále přikládám krátkou historii pořadu, aneb "Jak to všechno začalo?"
Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radio Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme naživo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). Nezapomeňme, že to byla doba, kdy Jan Kaplický a jeho osud plnili přední stránky novin a časopisů a bylo tak snadné nabýt dojmu, že architektura je atraktivní téma. O necelé tři roky později máme za sebou 100 dílů, ve kterých se vystřídalo celkem 137 hostů.

Úplně na závěr mi dovolte poděkovat všem posluchačům. Bez vás by pořad již dávno neexistoval. Díky.

SuMo 62 / Architekt a architekt

Pojem architekt zdánlivě popisuje jeden typ činnosti. Nemám na mysli jeho etymologické souvislosti (první tesař, vedoucí stavitel), ale snad všeobecně vžité "je to ten, kdo navrhuje (častokrát nepřesně: staví) domy." A tady začínají problémy. Architekt je tedy chápán jako někdo, kdo nese zodpovědnost za vše postavené kolem nás. Je to doopravdy tak?

Nemám přesnou statistiku, ale jsem přesvědčen, že architekti (absolventi vysokých škol s oborem architektura) dnes navrhují naprostou menšinu staveb, které nás obklopují.

A teď si to ještě zkomplikujme. Když sám používám slovo architekt, myslím automaticky dobrý (chcete-li výborný, kvalitní) architekt. Když někde napíšu, že už při výběru pozemku (nebo při konzultaci stavebního záměru, objemu, velikosti investice) by měl asistovat architekt, mám doopravdy na mysli ty, které považuji za kvalitní. A jsme u klasického problému, jak a kdo určuje, co kvalitní je a není. Více v tomto mém starším článku, zde.

Za poslední tři roky se systematicky snažím poznat (většinou osobně) každého architekta, u kterého mám pocit, že se o vytváření kvality úspěšně pokouší. Tedy, že se snaží navrhovat stavby, řečeno s Vitruviem, trvalé, funkční a krásné. Zatím jsem jich poznal tak kolem stovky. Když trochu slevím ze svých vysokých kritických nároků, tak to možná budou stovky dvě. Řekněme, že jsem zdaleka nepoznal všechny, a že jich bude ještě jednou tolik. Tak je to stále pouze 10% autorizovaných architektů, tedy těch, kteří se podílejí na menší částí postaveného. Za kvalitní tedy považuji 10% z těch, kteří ovlivňují maximálně 25% postaveného. To je jedna stavba ze 40!

Pak se není co divit, že spousta lidí chápe pojem architekt, jako něco velmi negativního. Asociuje si ho totiž s těmi 39 stavbami, ne s tou jednou. Když se k tomu přidá používání přeneseného významu slova architekt, jako organizátora veškerého zla (viz nedávno "Nyní to jsou „architekti“ přechodu od tehdejšího k dnešnímu marasmu a ti, kdo z něj těžili, a zbytek obyvatel." v článku na České pozici) máme zaděláno na pořádný problém, jehož důsledky neseme (a ještě dlouho nést budeme) všichni.

SuMo 61 / O osobním prospěchu

Motto:
„Architekti vědí o srozumitelném sdělení významu architektury asi stejně, jako ptáci o ornitologii.“

V současné společnosti vám nikdo neuvěří, že můžete mít vyšší motivaci, než osobní prospěch. Žádná taková prostě neexistuje (běžte si v takovém prostředí do politiky). Chcete to nejlepší pro sebe, maximálně tak ještě pro vaši rodinu. Dále už se motivace začíná vytrácet. V mém případě je to v podstatě totožné. Šel jsem studovat architekturu, protože jsem chtěl navrhovat a stavět krásné domy. Myslím, že existovalo aspoň desetileté období kdy pro mě domy, byly mnohem důležitější než lidi. Naštěstí už skončilo. Po návratu ze studijních a pracovních stáží do Česka, na podzim roku 2008 jsem měl pocit, že zde vzniká málo kvalitních domů, málo příjemných veřejných prostranství, kde bych chtěl pobývat, bydlet. Pochopil jsem to při hledání bytu k pronajmutí. Skoro nikde se mi v Praze nelíbilo, a pokud přeci jen ano, bylo to v historickém, minimálně 80 let starém prostředí.

Motivace, která mě pohání je prostá: „Mým cílem je, aby v Česku vznikalo větší množství kvalitní architektury (tedy té, které někdo věnoval svoji pozornost, úsilí, talent, čas, s cílem dosáhnout co nejlepšího výsledku a nikoliv vydělat, co největší množství peněz). Čím více, tím lépe. A největší radost představuje nečekané setkání s kvalitou. A dělám všechno proto, aby se tak dělo. Občas s větším, občas s menším úspěchem. Nemám pocit, že bych se podílel na mnoha odlišných aktivitách, dělám pořád jednu a tutéž. Má různé formy (články, rozhovory, přednášky, diskuse, kritiku, moderování, vyučování, organizace akcí, výstavy, posudky, rady), ale úplně totožný cíl. Ale hlavní je, že to dělám pro sebe (pokud z toho má prospěch někdo jiný, je to vedlejší efekt, i když velmi radostný). Chci tady žít, chci, aby se mi tady žilo dobře, a nemám chuť být na každém kroku konfrontován s nevkusem, nekvalitou, netrvanlivostí a nesmyslnými rozhodnutími. Ve veřejném prostoru města trávím tak 10-12 hodin denně. Dost na to, aby mi na něm záleželo.

Asi je možné namítnout, že nejlépe by k tomu člověk mohl přispět tím, že takové domy (prostory), bude sám navrhovat. Určitě. Má to svoji logiku. Ale myslím si, že jsem dokázal sebekriticky své schopnosti v oblasti navrhování posoudit dostatečně dobře, a většina lidí by mi měla poděkovat, že jsem se rozhodl domy sám nenavrhovat. Až uvidím desítky lidí, kteří budou vykonávat stejnou činnost jako dnes já, a lépe, s radostí se začnu věnovat něčemu jinému.

Včera jsem se účastnil TEDx v Brně. A docela mě zaujalo vystoupení Tomáše Turka (pověřeného ředitele Radio Wave). Tvrdil v něm, že by si přál, aby „veřejnoprávní rozhlas“ fungoval jako bariéra proti balastu. Tedy, aby byl garantem kvality. A že se tak naděje. Je to úplně totožný problém, jako v oblasti architektury, kde veřejný sektor (státní správa, ani samospráva) nefungují, jako filtr na balast, jako garant kvality. Respektive, úplně by stačilo, kdyby fungoval jako garant systematické snahy o ni. Architektura tedy není v této situaci osamocena (logicky). Pokud tento problém budeme chtít úspěšně řešit, nezbude nic jiného, než dát síly dohromady, napříč obory.

SuMo 60 / Víc otázek, než odpovědí

Většina domů v Česku není navržena architekty. Nevím, kolik domů v Česku architekty navrženo je, ale můj tip by byl tak asi 5-10%. Otázka 1: Pokud to někdo ví, ať mi prosím dá vědět. Nicméně všechny postavené domy podle mě s architekty asociovány jsou. Nevím jak vy, ale já prostě pokaždé předpokládám, že za každou realizací nějaký architekt stojí (i kdyby měl jiný titul než Ing. arch.). Většina novostaveb, které v Česku vznikají, příliš kvalitní nejsou. A jsou tak nepříliš dobrou reklamou pro nové stavění. Na to pak navazuje běžná lidská vlastnost, říká se jí "usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku", aneb jedna špatná osobní zkušenost s architektem (arogantní, nespolehlivý, drahý, nekompetentní) vede k automatické představě, že takoví jsou všichni. Fakt.

Intermezzo: Zde si dovolím jedno osobní vyznání, a činím tak poprvé v životě, veřejně. Tančící dům. Jsem rád, že tady stojí, nějakou debatu rozvířil, ale jako dům je dost hrozný. Pokud ten dům nějaké kvality má, tak mně osobně zůstaly zcela utajeny. Nikdy bych neprotestoval proti jeho výstavbě, až tak si svého vlastního názoru necením, ale pokud chceme přesvědčovat o kvalitě a významu architektury pro život, tak tenhle dům bych jako příklad doporučoval nevytahovat.

V Česku existují kvalitní architekti. Není jich moc, asi podobně jako kvality v jakémkoliv jiném lidském oboru. Už z definice. Kvalitní je to, čeho je málo. Může docházet k navyšování průměrné úrovně, ale pak se budou akorát pro kvalitu zpřísňovat kritéria. Otázka 2: "Proč se případní stavebníci (ať už soukromí, nebo veřejní) nesnaží pro sebe vyhledat vždy nejkvalitnějšího možného architekta?" Jsem doopravdy přesvědčen, že tak ve většině případů nečiní.* Odpovím si sám. Nejspíše proto, že si myslí, že na to nemají. Buď čas, nebo peníze, nebo schopnosti, nebo všechno dohromady. Anebo si myslí, že to za to nestojí, že je to jedno, že to není příliš důležité. Že jsou všichni architekti stejní.

Rozdílnost extrémů, neboli disparita je v úrovni českých architektů obrovská. Alespoň to je můj pocit. Proto mám trochu problém s Českou komorou architektů (ČKA), která sdružuje přes 3000 autorizovaných architektů. Skvělé, průměrné i mizerné. Slušné lidi i morální kreatury. Pod pojmem "autorizovaný architekt" tak můžete narazit úplně na ledasco.

Architektura a práce architekta začne být v Česku běžná, až si uvědomíme, k čemu architekt je. Zatím ho chápeme jako autora divných, extravagantních domů, které pro běžného člověka nejsou. Anebo jako autora nesrozumitelných územních plánů, které akorát všem komplikují život. Snad od nikoho jsem zatím nezaznamenal názor: "Chtěl bych, aby můj dům byl hospodárný, trvanlivý, pohodlný, aby se mi v něm dobře žilo a aby tato kvalita vydržela co nejdéle. Aby byl dobře osazený na pozemku. Správně orientovaný ke světovým stranám, a aby mě příliš neomezoval." A abych toho dosáhl, musím ke spolupráci přizvat kvalitního architekta a tedy jinými slovy, musím jeho výběru věnovat čas a energii.

A tady je zřejmě kámen úrazu. Pokud chcete něco dobrého, musíte do přípravy věnovat čas, peníze, energii. Jinými slovy, musíte něco investovat. Všichni se naopak snažíme investovat co nejméně. Investovat totiž znamená riskovat. Může se stát, že se investice nevrátí, nevyplatí se, byla nevýhodná. Abychom se tomuto riziku vyhnuli, neinvestujeme. Proto investuje jen minimum lidí. A proto se architektuře u nás nedaří a možná hned tak nebude. Veřejný sektor by investovat měl, ale myslím si, že jeho zástupci cítí, že tzv. většinový volič (tedy ten, co sám do ničeho neinvestoval - ani do vlastního vzdělání) to po nich ani nevyžaduje. Naopak, že přímo vyžaduje neinvestování (můžeme to rovněž nazvat minimalizací nákladů). To je přesně to, o co se snaží naše současná vláda. Minimalizovat výdaje (ponechávám stranou, zda to dělá, nebo pouze prohlašuje). Investování je, jak už jsem několikrát zmiňoval, riskantní. Proto by bylo dobré, abychom pro toto riskování měli co nejlepší podklady. Bylo by dobré se vždy zeptat: "Na základě jakých informací činíte toto rozhodnutí?" Doporučoval bych tuto otázku pokládat k jakémukoliv stavebnímu záměru. Už to samo by stačilo k tomu, aby význam kvalitních architektů prudce stoupl. Jsou na takovou otázku totiž připraveni kvalifikovaně odpovědět. Na rozdíl od mnohých jiných.

*Možnou korupci z této úvahy vynechávám. Osobně jsem se za celý svůj život s žádným příkladem korupce nesetkal.

SuMo 59 / O architektonických soutěžích

Milý čtenáři, víš co to je "architektonická soutěž"? Předpokládám, že ano, ale pokud náhodou ne, zde je krátké vysvětlení.

Jde o způsob zadání zakázky na stavbu domu (úpravu veřejného prostoru, rekonstrukci) pomocí soutěže mezi jednotlivými účastníky. Nejčastější způsob soutěže býval veřejná-anonymní. Tedy přihlásit se může každý (autorizovaný) architekt a vítěze (budoucího zpracovatele návrhu) vybírá porota, jejíž většina je nezávislá na vyhlašovateli. A je tím zaručena nezávislost rozhodování. Tento způsob může využít každý potenciální zadavatel, především však zadavatelé veřejných zakázek, kteří tak nemusí využívat běžná obchodní výběrová řízení, kde se vybírá podle levnosti zpracování, rychlosti, referencí, nebo velikosti pojištění dané firmy.

Tento způsob zadávání zakázek se využívá čím dál tím méně (pozn. řádově se takto zadá ročně asi 10 zakázek z více než 1000 v oblasti staveb financovaných z veřejných zdrojů). Přestože to je asi jediný způsob, kde můžete adekvátně nastavit kritéria hodnocení, podle toho, co doopravdy chcete. A tady je asi kámen úrazu. Většina zadavatelů neví, co by měla chtít. Jediné o co se snaží je omezit velikost vlastních výdajů, tedy přesně stanovit finanční limit, do kterého se má ta která zakázka vejít. Nepožaduje se kvalita, originální řešení, příjemné překvapení, nebo něco, co si zadavatelé ani neuměli představit.

Proč? Jedna z odpovědí je: Protože je to riskantní. Předem nevíte, co dostanete.

Proč se archit. soutěže využívají čím dál tím méně? A nejsou využity ani na nejvíce viditelné příklady jako je rekonstrukce Klementina, nebo Národního muzea?

Důvodů je celá řada, ale zmíním jeden podstatný. Po archit. soutěžích dnes volají pouze architekti. Přestože pro ně představují spoustu dřiny s velmi nejasným (a tedy nezaplaceným) výsledkem. Nezřídka se takové soutěže účastní až 100 týmů (a šance na vítězství je tedy 1%).

Archit. soutěže by měli na veřejné stavby požadovat všichni ostatní. Obyvatelé města, zastupitelé, politici, úředníci, zkrátka všichni občané. Měli by požadovat, aby stavby financované z veřejných zdrojů měly vysokou kvalitu. Nedělají to. Nabízí se opět otázka proč. Představuje to nedůvěru v architekty jako profesi? Nedůvěru, že z mnoha desítek návrhů se vybere nekvalitní? Že neexistují dostatečně vzdělaní porotci schopní kvalitního výběru? Je příprava archit. soutěže příliš pracná, zdlouhavá a nejen finančně náročná? Samozřejmě, že je, ale když porovnáte půl roku příprav s faktem, že stavba bude stát několik desítek, možná stovek let, přijdete třeba na to, že to má smysl.

Jsme dnes v absurdní situaci, kdy pracné soutěžení s malou nadějí na výsledek požadují pouze ti, pro které z toho plyne především spousta nezaplacené práce. Fascinující. A v naší rádoby efektivní společnosti zaměřené na vydělávání peněz rovněž krajně nedůvěryhodné. Když architekt přesvědčuje o důležitosti architektury, nikdo mu nevěří (a totéž platí i o soutěžích). Pokud tento blog čte někdo jiný než architekti, tak vězte, že nutnost prosazování archit. soutěží leží právě na vašich bedrech. Tedy pokud stojíte o zkvalitňování prostoru, ve kterém žijete.

SuMo 58 / O promlouvání k nesprávnému publiku

Tohle jsem napsal asi před měsícem. Od té doby jsem zaznamenal dalších několik podobných zkušeností:

Bylo mi asi 6, a stále si to pamatuji naprosto přesně. Soudružka učitelka křičela, že nás na odpolední (dobrovolné) pěstitelské práce přišlo jen 10, a přitom je nás ve třídě 30. Měla takřka půl hodinový proslov o naší slabé aktivitě, nedochvilnosti a nespolehlivosti. Když už jí skoro docházel dech, lehce se zarazila a řekla: „Je vlastně pravda, že vy jste přišli a to co tu říkám se týká především těch, kteří tady nejsou. Tak jim to vyřiďte.“ Jedno z mých hobby se od té doby týká tzv. pláče nad nesprávným hrobem, neboli spousty vyvinuté energie tam, kde se to nehodí. Respektive hodí relativně málo. Dodnes mě mrzí, že většina občanských iniciativ (pozn. není to jejich kritika), utrácí neskutečné množství energie na „zabránění něčemu“. Nepoměrně více, než na vytváření něčeho. K mé pramalé radosti, narazit na příklady tohoto typu, se mi zdá čím dál tím snadnější. Mám pocit, že se mi to vlastně děje několikrát za den. Nejčastěji na nejrůznějších diskusích.

Jako skoro zlaté pravidlo se dá uvést následující tvrzení: Jak vystupující, tak publikum, je tvořeno stejným typem lidí. Lidmi, kteří mají o (libovolnou) problematiku zájem. Díky tomu dokážou poměrně snadno dosáhnout shody a dochází tak k diskusi mezi vzájemně přesvědčenými. Ti, kteří by zastávali zcela odlišná stanoviska, absentují. Tedy, pokud probíhá diskuse o budoucím rozvoji města, najdeme mezi panelisty odborníky (architekti, urbanisté, sociální geografové, sociologové) a v publiku rovněž. Maximálně pak studenty těchto oborů. Ti, kteří by z těchto znalostí mohli profitovat, a kteří navíc mají mandát a pravomoci tyto poznatky snáze uvést v praxi, se vyskytují v publiku zřídka. Nabízím několik možných vysvětlení.

Celý den se zabývají těmito tématy ve své práci. Jsou pak natolik unaveni, že ve svém volném čase (většina těchto debat se koná ve večerních hodinách, po běžné pracovní době) si potřebují odpočinout, „vyčistit“ hlavu a nemohou tak znovu poslouchat a diskutovat stejná témata. Bojí se, že budou diskutujícími (davově) kritizováni a proto se těmto akcím vyhýbají, jako čert kříži. Mají strach, že by řekli něco předem nepromyšleného, nedohodnutého, že by je účastníci debaty později „chytali za slovo“ a dožadovali se splnění nesplnitelného.

Údajně 80-90% lidí v životě vykonává práci, která je nebaví. Proč by tedy politici a úředníci měli být výjimkou. Jsou na tom stejně, jako všichni ostatní. Jejich práce je nebaví. Tak proč by proboha na podobné (nehonorované) debaty docházeli.

Poslední odhad. Zabývají se důležitějšími věcmi.

SuMo 57 / O předem nevyjasněných podmínkách

Minulou středu jsem vedl v Bourání rozhovor s fotografem Ivanem Němcem. Je celý k poslechu zde, doporučuji. Jeho podstatná část se týkala organizace práce, způsobu stanovení si vlastního honoráře, nezbytných podmínek k odvedení kvalitního výkonu. Rozhovor mi pomohl uvědomit si jednu věc. Snad všechny činnosti, do kterých jsem se v Česku za poslední tři roky pustil (ano, za 14 dní to budou tři roky, co jsem se vrátil ze studií v USA) měly předem nevyjasněné podmínky. Nejen finančně (na to už jsem si doopravdy zvykl), ale i organizačně. Nikdy není úplně jasno, co se přesně chce, do kdy to má být hotovo, a kdo, co udělá. Je to zajímavá nejistota. Osobně mi to nikdy moc nevadilo* (je to dáno mým věkem, ale i faktem, že si práci vyhledávám spíše podle lidí - objednavatelů a potenciálních spolupracovníků, než podle vnějších okolností), ale připadá mi, že to je trvale neudržitelný stav. Stav, ve kterém vzniká kvalita jen enormním nasazením a neuvěřitelnou neefektivitou. Na druhou stranu, znám několik lidí, kteří do takhle chaoticky založených projektů apriori odmítají vstoupit. Asi nepřekvapí, že tito lidé mají v Česku velmi málo práce. Ivan Němec v části, která se online nevysílala, správně poukazuje na jednu věc ve vztahu ke své profesi. Kamery a fotoaparáty jsou v Česku dražší než v Německu, filmy, materiály a veškeré vybavení rovněž. Ale zajímavé je, že honorář by měl být snad 10x nižší.

To nevyjasnění finančních podmínek předem je ale rovněž symptomatické. Zde si dovolím jednu hypotézu. Zdá se, že objednavatelé neví, co od vás dostanou, a proto se brání předem stanovit cenu. Tu chtějí zaplatit, až podle toho, co uděláte. Neobjednávají si tedy práci na základě nějaké hluboké znalosti vaší práce (a tedy očekávaného výsledku). Zvláštní. Zvláštní forma hazardu. Myslím si, že nevede ani k předpokládaným úsporám pro objednavatele. Je to pouze oboustranné plýtvání.

*Naopak. Vždycky mě bavilo sledovat, jak pozdě kdo začne mluvit o vyjasnění organizačně, finančně, praktické stránky věci. Nezřídka je to v Česku až několik měsíců po úplném ukončení práce.

SuMo 56 / O nenávisti, aneb zhmotnělá připomínka vlastní chyby

Občas mě po ránu něco napadne a musím si to písemně zaznamenat, dřív než to zapomenu. Dneska jedna, možná lehce provokativní myšlenka. Jedno z možných (z možných proto, že toto tvrzení samozřejmě neplatí na všechny) vysvětlení nenávisti vůči současné (moderní), hlavně té velmi kvalitní, architektuře: "Těm kdo v ní nežijí, každodenně připomíná, že se při stavbě vlastního domu rozhodli špatně."

Často se uvádějí srozumitelné a racionální důvody. Současná architektura nezapadá do kontextu (prostředí, krajinného rázu). Vypadá jinak. Je hnusná (právě proto, že vypadá jinak). Je z jiných materiálů. Snaží se na sebe příliš upozorňovat a strhávat pozornost. Tedy, je sebestředná a není pokorná a citlivá. Je chladná a studená. Depresivní. Určitě dlouho nevydrží (to se např. tvrdí velmi snadno, když má za sebou pouhých pár měsíců existence). Atd. Asi bych takhle dokázal popsat pár dalších stran. Ale to dnes tučně napsané vysvětlení mě vlastně nikdy nenapadlo. A přitom ve státě, kde závist je takřka národní sport se docela nabízí. Nějaké poznámky?

SuMo 55 / O lidech

Dneska hodně obecně a hodně sentimentálně, ale občas to jinak nejde. Moje manželka měla v létě velké zdravotní problémy. Chodil jsem ji do nemocnice navštěvovat každý den a nevyhnul se poslechu rozhovorů ostatních pacientů. Po několika týdnech mi před očima začal vyvstávat jednoznačný vzorec. Mluvili pořád o tom samém. O jiných lidech. O přátelích. O příbuzných. O tom, kdo a kdy je přijde navštívit. Nikdo nemluvil o práci, o termínech, o penězích, o majetku, o internetu, o politice, o sportu, o televizi, o jídle a pití, o jakýchkoliv věcech, nebo o cestování. Asi není od věci si to uvědomit, i při dobrém zdraví.

SuMo 54 / Příliš mnoho není nikdy dost

"Too much is never enough."
Eric Owen Moss

"Málo slaný, málo slaný, málo slaný, málo slaný ... přesolený."

komentář Barta Simpsona k vychovatelce, která mu připravuje svačinu

Často slýchávám, že média málo informují o architektuře. Ovšem minimálně stejně často si všímám, že si lidé stěžují na něco, co už není pravda. Že se vymezují vůči něčemu, co zatím prodělalo dost podstatnou změnu, ale oni tuto změnu nezaznamenali. Někdy úmyslně, někdy neúmyslně. Petr Volf píše už zhruba dva roky každý týden čtyřstránkový článek do páteční přílohy hospodářských novin (a HN zavedli ve své elektronické verzi rubriku architektura, zde), LN tuto rubriku zavedli zhruba před rokem, a ve své elektronické verzi změnily její název z Bydlení na Architektura, a to dokonce na své hlavní liště, zde. Na ČT2 začal minulý týden běžet šestnáctidílný seriál o současné české architektuře, každou sobotu ve 22.00 (více zde) a podle prvních reakcí se zdá, že u šestnácti dílů nemusí skončit. Teď by ještě hodně pomohlo kdyby rubrika Bydlení na portálech idnes a novinky.cz začala mít alespoň základní kvalitativní úroveň.

K titulku článku mě přiměl tento komentář pod článkem na idnes: "ČT by se měla přeorientovat na nějakého jiného "odborníka" na architekturu než je všudypřítomný agilní topagent Adam Gebrian. Vypadá to, že si v ČT vybudoval pobočku své PR agentury."

Za prvé mě to dobře pobavilo (důvody pobavení si nechám pro sebe), ale za druhé mě to přimělo ke dvěma úvahám. 1./ Jaká je nejkratší doba, během které někomu připadá, že je vás všude plno (mně to trvalo tři roky, Tomáši Sedláčkovi a Tomio Okamurovi se to myslím podařilo za o něco delší dobu, ale zase v mnohem masivnější míře)? 2./ Pozitivní hodnocení je vždy chápáno jako placené PR. To je velmi zajímavá informace.