"Rozhlas je mnohem lepší médium pro prezentaci prostorů a prostředí, než film. Když v rádiu řeknete: prásknul dveřmi, každý si může představit svoje. Ve filmu můžete ukázat pouze jedny."
Robert Altman
Co jsem se naučil? Více a pozorněji poslouchat. Lépe a častěji improvizovat (tedy být připraven na to, že se rozhovor bude týkat něčeho úplně jiného, než jaká byla původní představa - v naprosté většině ku prospěchu věci). Méně skákat lidem do řeči, ale zároveň rychleji mluvit. Lépe chápat vlastní roli a nesnažit se vždy urvat, co největší prostor sám pro sebe. Odolávat negativním reakcím a snažit se poučit z oprávněné kritiky. Dostal jsem několik dopisů, které mě vyzývají, abych opustil své teplé a lukrativní místo, placené z daní nás všech (trojciferná částka týdně) a přenechal ho někomu jinému. Tak až o ně bude někdo mít doopravdy zájem (práce obsahuje: vybrat, sehnat a domluvit hosta, na rozhovor se připravit, být ve studiu skoro každý týden ve stejný čas, pořad moderovat a ovládat nahrávání - ve studiu vám nikdo neasistuje, a následně během 24 hodin pořad sestříhat - to mi většinou zabere tak 2 hodiny), ať se mi ozve. Pokud získám pocit, že by to uměl lépe než já, své místo mu přenechám. Nerad, ale udělám to. Spousta lidí neustále tvrdila, že pořad musí brzy skončit, protože dojdou hosté. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Sám mám připravený seznam asi ještě 200 lidí, se kterými bych rád mluvil, a ten se navíc neustále zvětšuje, místo aby ubýval.
Občas mi někdo napsal, že pořad žádná klišé nebourá (spíše staví jiná) a navíc je nesmírně stereotypní. Ano, to je to největší zbourané klišé. Za tři roky se struktura pořadu vůbec nezměnila. Na to jsem docela hrdý.
Nenaučil jsem se naopak vyhýbat slovním spojením (to znamená, pojďme si říct, v podstatě, a to konkrétně, atd.).
Na druhou stranu je nutné říci, že mi pořad dal asi mnohem více, než já jemu. Setkání s mnoha lidmi, se kterými jsme se poprvé viděli až ve studiu a některá z nich byla naprosto nezapomenutelná (nejraději vzpomínám na dva díly s Vladimírem Kokoliou). Když jsem se vrátil z USA, dost mě překvapilo, že se spousta lidí vzájemně nezná. Že sice znají dobře navzájem svoji práci, ale nikdy se neviděli, ani neslyšeli. Zdálo se mi, že by tento pořad mohl přispět k větší transparenci scény a vzájemnému poznání. Oproti přepsaným rozhovorům mám radost, že můžete hosty slyšet na živo (v přímém přenosu) a pak v částečně očištěném záznamu. Ale můžete vnímat jejich hlas, intonaci, smysl pro humor, dikci, rychlost reakce, atd. Tedy spoustu vrstev, které vám přepsaný rozhovor nedá. Doufám navíc, že pořad vzbudil naději u lidí, kteří trpí nějakou vadou řeči, že ani kariéra rozhlasového moderátora pro ně nemusí být nedostupná.
Dále přikládám krátkou historii pořadu, aneb "Jak to všechno začalo?"
Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radio Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme naživo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). Nezapomeňme, že to byla doba, kdy Jan Kaplický a jeho osud plnili přední stránky novin a časopisů a bylo tak snadné nabýt dojmu, že architektura je atraktivní téma. O necelé tři roky později máme za sebou 100 dílů, ve kterých se vystřídalo celkem 137 hostů.
Úplně na závěr mi dovolte poděkovat všem posluchačům. Bez vás by pořad již dávno neexistoval. Díky.
