SuMo 53 / Architektura prostřední velikosti

"V USA nejsou školy, věznice a nemocnice navrhovány architekty. Tyto instituce jsou chápány jako společensky příliš důležité na to, aby jejich návrh mohl být architektům svěřen."

Jeff Kipnis

Napadlo mě to nedávno. V Česku architekti nenavrhují obrovské stavby realizované za velké peníze, ani ty nejmenší, u kterých si stavebník často myslí, že na architekta nemá, že je příliš drahý a že to, co se chystá realizovat je jen taková drobnost, a to zvládne sám. Architekti tedy navrhují pouze to mezi. Hledají řešení na investice průměrné velikosti. U velkých investic se vyvinulo několik způsobů realizace, z nichž ani jedna evidentně nepovažuje práci architekta za důležitou. Buď se dělá tendr, výběrové řízení na dodavatele (stavební firmu), který si následně naprosto netransparentním způsobem přivede svého "architekta", či stavebního inženýra (viz realizace stanic pražského metra), nebo se zakázka účelově krájí (tak aby se vešla do předem požadovaných finančních limitů), nebo se soutěží o návrh (ale rozhodující kriteria představuje výše obratu dané firmy za uplynulý rok, profesní pojištění, reference, levnost a rychlost provedení). Zkrátka, čím větší investice, tím menší pravděpodobnost kvalitního výsledku po stránce architektury. Není to však dáno neschopností architektů, ale již samotným způsobem organizace pořízení návrhu. Rovina je jak známo dána třemi body, a tuto trojici v oblasti stavění představuje klient - architekt - dodavatel. Bohužel ta prostřední noha je dnes doopravdy dramaticky kratší a následky vidíme všude kolem. Je jedno, jestli to bude nový kampus Univerzity Karlovy, rekonstrukce Klementina, rekonstrukce Národního muzea, nebo výstavba nového depozitáře Národní knihovny. Smůla je, že ty největší věci a rovněž ty nejmenší (detaily) nejvíce ovlivňují náš každodenní život. Architekti se na tvorbě prostředí, ve kterém žijeme, podílejí čím dál tím méně.

PS
Co se velkých zakázek týče, je tu ještě jedna neradostná skutečnost. Velké firmy (a je jedno, zda mluvíme o dodavatelsko-stavebních, nebo inženýrsko-projekčních) mají vždy vytvořené specializované oddělení na shánění zakázek. Tito lidé nedělají nic jiného, než že se pravidelně setkávají s potenciálními vypisovateli. Netřeba hned mluvit o korupci, stačí osobní známost. Nejlepší způsob jak v Česku cokoliv ovlivnit. To je něco, co standardní architektonické kanceláře, které se snaží orientovat na kvalitu návrhu nemohou nabídnout. A proto se k těmto zakázkám v současném systému (až na naprosté výjimky) nedostanou.

Způsoby navrhování, práce s referencemi

Dnes jsem náhodou narazil na svůj více než 4 roky starý text, a přestože jsem řadu názorů z něj již pozměnil, třeba někomu přijde zajímavý:

Stalo se zcela běžným poohlédnout se po řešení jiných, většinou úspěšných kolegů-architektů, kdykoliv se zabýváme jakýmkoliv problémem. Vysvětlení tohoto faktu mohou být různá / od poskytnutí klientům něčeho více “solidního“ než jen neumělých skic, či nepřesně formulovaných názorů, které provázejí úvodní fáze každého nového projektu, až po sebeuvědomění si, čeho chceme dosáhnout.

Jeff Kipnis při předvedení studentských projektů na Berlage Institutu přímo zuřil, když práce na projektu nezačínala podrobným studiem konkurenčních řešení podobných zadání. Vycházel přitom z předpokladu, že nejspolehlivější způsob objevení něčeho nového je evoluce, pravý opak obrácení se do sebe sama (které až nebezpečně často ústí v “objevování Ameriky“). Kipnisův předpoklad ovšem vychází z tvrzení, že se snažíme vybudovat znalostní bázi, na jejímž základě začneme vytvářet náš vlastní, více rozvinutý názor. Ale je tomu tak doopravdy? Je to ten hlavní důvod, proč systematicky prohlížíme cizí příklady? A podle jakého klíče je vůbec vyhledáváme?

Důležitý faktor zajisté představuje typologie. Pokud máme navrhnout hotel, projdeme si předem příklady existujících hotelů, ale jen těsně za typologií následuje estetické hledisko a tedy fakt, zda se nám ta, či ona stavba “líbí“ (definici tohoto pojmu vynechávám). Až tehdy se totiž jedná o užitečnou referenci. Pokud splňuje typologické kritérium, pokud možno se nachází v podobném prostředí, kontextu, alespoň částečně vyhovuje co do kapacity (maximálně tak do poměru 2/1) a ještě pokud vypadá “dobře“. Jen málokdo se snaží najít nějaký obecnější princip ve stavbě, která ho na první pohled nezaujme. Pokud je tedy můj předpoklad správný, není to náhodou tak, že spíše než o “budování znalostní báze“, nebo “hledání inspirace“ se v tomto procesu jedná o “hledání řešení“?

V momentě nalezení “řešení“, které neklade žádný velký odpor pro případné použití na konkrétní místo (až na fakt, že je duševním majetkem někoho jiného), tedy vyhovuje typologicky, velikostně, esteticky a nejlépe i materiálově a rozpočtově, začíná naše vlastní kreativní práce. Jedno z tvrzení Konstantina Melnikova: „Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl“ dnes vypadá jako naprostý anachronismus.

Do o něco složitější situace se dostaneme, pokud jsme vyhovujících řešení objevili několik, protože pak nás čeká jejich následná syntéza, během které se nějaký drobný rozdíl oproti původním vzorům prostě objevit musí a náš návrh je tak zcela “originální“. Za jeden z nejčastějších způsobů objevení originálního řešení se dá rovněž označit nepochopení studované reference, a následné zkopírování onoho “nepochopení“. Dokázat zacházet s referencemi inovativním způsobem, a nepodlehnout (ať už vědomě, či nikoliv) snaze o jejich následné zkopírovaní, je bohužel stále velmi výjimečným a vyžaduje mimořádnou “morální ostražitost“.

Vzpomínám si, jak během mého studia v Liberci Stanislav Zippe (vedoucí výtvarné katedry) neustále zdůrazňoval, že architekti se vždy inspirovali “volným uměním“ a nikoliv prací kolegů, tedy “uměním užitým“, jak architekturu rád nazýval. Vyžadoval přiblížení se zdroji inspirace, nikoliv jeho následné aplikaci. Samotného mě překvapilo, jak velmi úzký okruh současných architektů je obecně považován za přijatelný zdroj vyhovujících referencí. Pokud budu dostatečně cynický, mohu je shrnout do několika jmen.

Budou to Rem Koolhaas a OMA (celkový koncept, zacházení s programem), Toyo Ito a SANAA, tedy Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (elegance realizace, materiálová minimalizace a “celková křehkost“), Herzog a de Meuron (inovativní použití materiálů, detailů a povrchů), Jean Nouvel (triky a efekty), ex Plot (piktogramy a prezentace) a jen několik málo již mrtvých tvůrců, jejichž dílo zůstává aktuální (nesnadno zařaditelné) do dnešních dní (Le Corbusier, Mies, Kahn). Všimněme si, že mezi nimi nenajdete žádné producenty výrazných, charakteristických forem (Gehry, Libeskind, Hadid, Eisenman, NOX) a to hned z několika důvodů, přičemž výše rozpočtu zdaleka nepředstavuje ten nejdůležitější. To spíše asociační spojení mezi slovy “forma“ a “formální“ (negativum) hraje roli.

Možná ještě větší nebezpečí než zamotávání se do začarovaného kruhu přijatelných referencí hrají výpůjčky z vlastního portfolia. Byl to Pablo Picasso, který tvrdil, že “můžete klidně vykrádat kde co, dokud se nejedná o vaše vlastní dílo“. Bohužel tento způsob rozhodně nepředstavuje tabu pro současné architektonické kanceláře, a to rovněž z několika důvodů, z nichž ten ekonomický (úspora času, energie a tedy i peněz) bývá nejčastější. Velká spousta neúspěšných soutěžních návrhů (zvlášť pokud jsou autoři neochvějně přesvědčeni o jeho kvalitě, což bývá takřka vždy) nalezla svá uplatnění až na několikerý pokus.
I k této strategii se dá přistoupit s kreativitou, jak dokázalo nafouknutí nerealizovaného rodinného domu (Y2K) do podoby koncertního sálu v Portu v podání OMA (viz text Copy Paste). A troufnu si říct, že kancelář Rema Koolhaase by nikdy nedokázala poskládat složitý program koncertního sálu do tak radikální podoby, pokud by za vzor nesloužil mnohem uchopitelnější program rodinného domu.

Je možné namítnout, že celá řada architektů mnou popsaným způsobem nepostupuje. A je to správná námitka. Mnoho z nich opravdu hledá svou inspiraci (tedy nikoliv řešení) jinde, pokud možno co nejdále od “vysoké architektury“ a následně se snaží onu inspiraci co nejvěrněji transformovat do vlastního návrhu. Za silné zdroje se dá označit příroda, umění, užitkový design (např. populární automobilový), lidské tělo, nebo anonymní architektura (tzv. architektura bez architektů, abych si vypůjčil název slavné knihy Bernarda Rudolfskyho). Stačí se podívat do dvou knih Jana Kaplického “For Inspiration Only“ a “More For Inspiration Only“.

Steven Holl na otázku redaktora časopisu Mark (Které knihy by měli číst studenti, pokud se chtějí připravit na povolání architekt?) odpovídá: „Nedoporučoval bych knihy s architektonickou tématikou. Snažím se číst věci, které se pohybují blízko možných konceptů projektů. Jednou z krásných věcí na architektuře je, že Vás přivádí do všech různých končin vědomostí.“ /1

Co mě ovšem velice často zaráží je, že hlavním zdrojem inspirace nebývá věc samotná, ale její fotografické spodobnění. Je tomu jen několik let, kdy prezentace architektů po celém světě zasáhla jako rakovina vlna leteckých fotografií Yanna Arthuse Bertranda. K jejich nesmírné popularitě zajisté přispěl fakt, že zobrazují svět z perspektivy připomínající architektonicky nejpopulárnější výkres – půdorys. Rovněž, že nejsou považovány za díla konkrétního autora (což je obrovský omyl), ale většinou za výtvory přírody. Jsou to totiž umělecká díla, jako jiná, fotografie francouzského umělce. Rozdíl mezi působením věci skutečné, nebo její fotografií, pochopí každý, kdo někdy zkoušel nakreslit portrét podle živého modelu, nebo podle fotografie. Mohu Vás ujistit, že vystihnout podobu objektu je mnohem jednodušší z dvojrozměrného zobrazení, ale pokud chcete vytvořit skutečně “kvalitní“ kresbu, fotografie Vám neposkytne dostatek informací.

Častokrát se tak architekti odvolávají na úspěšnost určitého řešení pouze na základě názoru, který si utvořili z dobře pořízeného snímku (vždy obsahuje velké množství lidí, kteří “přímo dokazují popularitu“). Za takřka klasický model této situace považuji náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od West8, na které se odvolávají pouze ti, kteří jej nikdy nezažili na vlastní oči. Nepopisují tak věc samotnou, ale svoji představu o možném fungování oné věci (což je také možné). Situace tak připomíná scénu, kdy žádající o úvěr nabízí, že se zaručí majetkem, který získá za právě poskytnutý úvěr.

Za jediný přímý zdroj inspirace tak často slouží pouze potenciální staveniště. A to není zrovna mnoho. Názory klienta totiž bývají k obrovské škodě rovněž několikrát interpretovány a jen těžko je lze považovat za zdroje “přímé inspirace“. Mockrát jsem se setkal s názorem: „K čemu, že to vlastně slouží znalost dějin architektury?“ (především té mimo 20. století). Nebo jinak vyjádřeno: „Copak někdy použiji při vlastním navrhování znalost typologie řeckých chrámů?“ Tyto otázky vznikají právě tehdy, kdy začneme na dějiny architektury nahlížet jako na “sestavu potenciálně užitečných referencí“, neboli “řešení vhodných k aplikaci“. I tento postup je možný, ale nevydávejme ho potom prosím, za jakýkoliv druh kreativní činnosti.

/1 časopis Mark, č.4 / 2006, Mark Publisher Amsterdam, rozhovor se Stevenem Hollem, str. 217

V Londýně,
29. 01. 2007,
Adam Gebrian

Lze rychle měnit město? Lze stimulovat poptávku?

U nakladatelství Slovart vyšla kniha Městské zásahy. Více zde. Přispěl jsem do ní krátkým textem. Zde je:

„Co je zadarmo, to nemá žádnou hodnotu.“
Stefan Sagmeister

„Nejlepší věci v životě jsou zadarmo.”
reklama na MasterCard

„Existuje obrovský rozdíl mezi naivitou a optimismem. Jsou to dvě různá slova různých významů. Neměla by se zaměňovat.”
Jeff Kipnis

Kdo jsou autoři, kteří se rozhodli zúčastnit se výzvy „Městské zásahy“ v Bratislavě, v Praze a v Brně? A kdo jsou iniciátoři této akce? Dovolte mi pomoci si emailem jednoho osloveného architekta (mimochodem střední generace), který se rozhodl Městských zásahů nezúčastnit:

„Moc se omlouvám, ale dobrá vůle, nevytvoří produkt. Není mi zvolený formát akce, zdá se, vlastní. Buď je práce extrahovaná z již hotového projektu, nebo je třeba projektu nového. Starý vhodný nemám a nový takto, s odpuštěním, amatérsky vytvořit neumím. Připadal bych si jako Přemek Podlaha. Potvrdil bych přesvědčení davu, že architektura je takové to "naškicování" obrázku a ne náročný projekt (třebas na drobný detail). A graficky pokrýt formát A1 aniž by šlo o ničení papíru, je velká práce. A pro tu mi nikde ničeho nepřebývá.“

Postoji pisatele plně rozumím. Neztotožňuji se s ním, ale rozumím mu. Jiný architekt, který je přesně o 11 let starší, než jsem já, reagoval na jednu velmi nekonkrétní nabídku s nejistým koncem: „To už není pro nás, takové věci jsme dělali, když nám bylo 30. Dnes, kdy živíme rodiny a kancelář už si to dovolit nemůžeme. Adam, ten by si to teď ještě dovolit mohl.“

Souvisí tedy možnost pracovat zdarma s věkem? Nebo vyšší věk a větší zkušenosti vidí větší marnost této snahy a raději se jí neúčastní? Statistiky Městských zásahů to částečně naznačují, ale rozhodně tomu tak není vždy.

Přístup k „Městským zásahům“ by se dal rozčlenit do tří kategorií.

a/
Vytvoření samostatného, svébytného projektu, navrženého speciálně pro výstavu. Není bez zajímavosti, že nejlepší výsledky představují projekty s nejsilnější motivací (řešení míst a problémů, které se jejich autorů bezprostředně dotýkají – žijí nebo pracují v blízkosti jimi zasažených míst). Mnoho autorů, včetně slovenské části organizátorů, si na vlastní kůži vyzkoušelo, že není vůbec jednoduché navrhnout „zásah“ pro město, ve kterém nežijete, které dobře neznáte.

b/
Ve výjimečných případech, použití již dokončeného (nerealizovaného), vytvořeného projektu, nebo projektu objednaného (a zaplaceného) někým jiným, pro jiný účel. Na obranu tvůrců, kteří spadají do této kategorie je nutno dodat, že na „vině“ jsou zde především organizátoři. Souhlasili s využitím některých dříve vytvořených projektů, ať už kvůli jejich kvalitě, nebo stálé aktuálnosti a nedostatečné pozornosti, která jim byla věnována v době jejich vzniku. Speciální kategorii představují studenti, kteří se do Městských zásahů rozhodli přihlásit své školní projekty, nebo si dokonce téma Městských zásahů zvolili za semestrální zadání. Z obojího měli organizátoři radost. Za jeden z největších handicapů vysokých škol (nejen v Česku a na Slovensku) považuji nedostatečnou schopnost veřejně komunikovat, co se na akademické půdě odehrává. Jsou to častokrát zajímavé objevy a názory, jejichž potenciál zůstává nevyužit. Pokud mohou Městské zásahy pomoci zviditelnit procesy a výsledky na jednotlivých vysokých školách, je to jedině dobře.

c/
Projektu se nezúčastním. V Praze se k tomu rozhodla přesně 1/3 z vyzvaných účastníků, což bylo mnohem méně, než jsme všichni čekali.

Kdo je tedy skupina lidí, která k projektu přistoupila, tak jak naznačuje bod a/. Jsou to nezralí naivkové, kteří si myslí, že svět (město) může být lepším místem k životu? A že se na této změně mohou podílet? Jsou to rafinovaní sebe-propagátoři, kteří vytušili možnost schovat svůj vlastní prospěch pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých ambic a frází o obecném blahu? Je to kombinace těchto dvou skupin? Mají jiné důvody? Nebo jsou to normální lidé, kteří věří tomu, co dělají a doufají, že jejich snahy a práce budou srozumitelné, atraktivní a oceněné i ostatními. I tolik vysmívanou a přehlíženou „laickou veřejností“ jejíž názor býval dlouhé roky okázale ignorován. A je to vůbec důležité? Městské zásahy vznikly jako určitá alternativa k architektonickým soutěžím, ve kterých je vždy jeden vítěz, pár oceněných a spousty poražených. V tomto projektu nemělo být poražených. Energie získaná měla být vyšší, než energie vložená, a to pro každého participujícího. Sen o realizaci bájného perpetum mobile. Zda se to podařilo, musí říct jednotliví účastnící projektu.

Za podstatná považuji dvě témata, dvě otázky, které nechám bez odpovědi.

1./
Obejde se architektura bez objednatele? Nemluvím teď o penězích, mluvím o klientovi. Musí architekt vždy čekat, až ho někdo k práci vyzve, anebo může navrhovat a předkládat řešení, které si nikdo nežádá? Co má dělat, když ho k práci nikdo nevyzývá? Jak říká Dumasův hrdina hrabě Monte-Cristo: Má snad pouze „čekat a doufat“?

2./
Je možné vytvořit kvalitu rychle? Anebo je tvorba kvality vždy náročný a dlouhodobý proces? Zvláště pak, když se netýká vytvoření objektu, ale úpravy něčeho tak zásadního, jako je veřejný prostor. To není tvorba pro konkrétního uživatele, klienta. To je tvorba prostředí pro všechny. Tedy vytváření něčeho, nad čím by měla existovat co nejširší společenská shoda. O to je úkol náročnější.

Myslím si, že nejvyšší cíl (a možná ne zcela jasně vyřčený) Městských zásahů není aktivizovat architekty. Není to dokonce ani snaha, některé z narychlo vytvořených projektů realizovat a získat tak pro sebe práci hrazenou z veřejných zdrojů. Je to snaha aktivizovat politiky a úředníky. Skupinu lidí, které platíme, aby zastupovali veřejný zájem.

Haló! Jsme tady. Slyšíte nás? Víte o nás? Víte co děláme a čím se zabýváme? Chceme dělat naši práci. Tu, kvůli které jsme studovali (mimochodem, naše studia byla placena z veřejných zdrojů). Objednejte si ji. Požadujte ji. Hledejte mechanismy, jak objednat, rozpoznat a vytvořit kvalitu. Jsou tu stovky lidí připravených nabídnout své síly a schopnosti. Využijte je.

V Praze, 27.2. 2011,
Adam Gebrian

O fanoušcích současné architektury

"Jsou dva způsoby vzniku nového. Pomalý a rychlý. Tedy evoluce a přenos z kontextu do kontextu."
Jeff Kipnis

"Hlavně v názvu nesmí být slovo architektura, to by nikdo nepřišel, to každého odradí."
zaslechnuto v metru

"Byla jsem na jeho přednášce na Symposionu na GJK, na kterou jsem se dostala náhodou a nevěděla jsem, že bude mluvit o architektuře - to bych tam v životě nešla."
komentář pod videem mé přednášky Bourání klišé na youtube

Současná architektura má hrozně málo fanoušků. Nejen v Česku, ale po celém světě. Kdysi mě na to upozornil Jeff Kipnis. Říkal, že na jeho přednášky chodí pouze lidé nějak s architekturou spjatí (architekti, studenti, teoretici, novináři o architektuře píšící). Výjimku představovali dva lidé, kteří byli opravdu "pouze" fanoušci. Ale po několika návštěvách přednášek se rozhodli architekturu studovat a přešli tak na druhou stranu.

Historická architektura má fanoušků dost - říká se jim turisté. Ta současná nikoliv. Nemyslím si však, že je to její nižší kvalitou. Nemám zanalyzovány důvody tohoto stavu, ale za poslední dva a půl roku mám skvělé zkušenosti s přednášením pro ne-architekty. Hrozně rád přednáším a píšu o architektuře tam, kde ji nikdo nečeká. Proto mám radost, že články o architektuře v Lidových novinách vycházejí v příloze Relax, přesně tam patří. Stejně tak záložka "Architektura" na lidovky.cz, která se nachází mezi "Zajímavosti" a "Dobrá chuť", taky vynikající místo. Když jsou lidé nečekaně s tématem architektury konfrontováni, jsou většinou příjemně překvapeni, téma je zajímá, mají vynikající otázky a jdou doopravdy po podstatě věci.

Za svůj osobní úkol považuji mluvit o architektuře právě tam, kde to nikdo nečeká. Věřím, že to je nejefektivnější cesta ke zvýšení počtu fanoušků současné architektury, a tedy i k vylepšení životního prostředí, ve kterém momentálně žijeme.

SuMo 28 / O krátké paměti, malých velkých vzdálenostech a neelektronických informacích

"Nezkušen v svém temnu zůstaň, slepě žij si ke dni ze dne, plných tři tisíce roků, v oko-li ti nepohlédne."
Johann Wolfgang Goethe

"Nečtěte Vitruvia, nebo Miese. Čtěte Koolhaase, který zpracoval Miese, který zpracoval předchozí období. Běžte na konec řetězce, ne na začátek. Spousta mimořádně inteligentních lidí původní zdroje obohatila o svoje myšlení. Využijte toho."
Jeff Kipnis

"Google není synonymum pro research."
z knihy Ztracený symbol Dana Browna

Vždycky mě překvapí, jak krátká je paměť v oblasti architektury. Možná je to v jiných oborech stejné, ale ty neznám, takže porovnání provést nemohu. Neustálé objevování Ameriky je možná nejcharakterističtější jev provázející studium architektury. Fascinuje mě, jak obrovské množství studentů rádo omezuje svoji znalost dějin architektury, aby si neomezili svobodu při navrhování. Mají strach, že už někdo před nimi přišel na to samé, a mají pocit, že by to devalvovalo jejich snažení. Myslím si, že skoro opak je pravdou.

Kdysi jsem se účastnil kritik na Berlage Institute kde Jeff Kipnis přímo říkal: "To je skvělý návrh. Takových jsem za uplynulý rok viděl asi dvě stovky. V tu chvíli vypadal student tak zdrceně, cože nejsem originální, nepřišel jsem na to sám? Ale Jeff Kipnis pokračoval. Gratuluji Vám. Je vidět, že se zabýváte něčím aktuálním, když podobný problém řeší spousty ostatních. Pokračujte v dobré práci.

Druhý zajímavý fakt představuje lokálnost určitých kvalit. Existují vynikající architekti, kteří představují naprosto pilotní figury domácí scény, ale nejsou mezinárodně slavní. Tato absence mezinárodní slávy nevypovídá nic o jejich (ne)kvalitách. Spíše o nezájmu o jejich sebepropagaci, nebo o smůle na neobklopení se schopnými teoretiky, vydavateli a propagátory. Když strávíte nějaký čas v jejich zemi působení, budete fascinováni, o jakých kvalitách jste neměli vůbec tušení.

Uvedu to na pár příkladech, pro začátek řekněme to nejjednodušší. Kotěru, Gočára, Krejcara, Gahuru, Roškota, Karfíka, Hubáčka ... v mezinárodním kontextu nikdo nezná.

V Holandsku jsem objevil tuto setstavu mně neznámých architektů: Michiel Brinkam, Johannes Brinkman & Leendert van der Vlugt, Hugh Maaskant, Willem van Tijen, Frits Peutz, Bernard Bijvoet, Wim Quist.

Ve Francii to byl Claude Parent.

V Británii: Berthold Lubetkin a Tecton, Denys Lasdun, Erno Goldfinger, Edwin Maxwell Fry, Wells Coates, Eric Lyons, Basil Spence, Sir Owen Williams.

V USA: Paffard Keatinge Clay, John Lautner, Pierre Koenig, Craig Ellwood, Wiliam Pereira, Paul Williams.

Třetí opomíjenou věc představují (ne)elektronické zdroje informací. Doporučuji občas otevřít časopisy třeba ze třicátých let. Já jsem nedávno našel ve Stylu z roku 1934 vyjádření švýcarského architekta Gilliarda (na 28. valné hromadě Bund Schweizer Architekten): "Vědomí bez svědomí je ztráta duše, říká Rabelais. Celá neurovnanost a spletitost našé doby (tedy 30. léta ve Švýcarsku) tkví z velké části v tom, že se na to zapomnělo. Abychom se omezili jen na architekturu: u mnoha architektů a v širokých kruzích obecenstva najdeme nedostatečné porozumění, ba úplné nepochopení pro základnu, na níž spočívá vážnost stavu architektů, totiž poměr architekta k stavebníkovi. Architekt je zplnomocněnec, správce stavebníka, t.j. musí jeho zájmy zastupovati a hájiti, jako by šlo o jeho vlastní. Tento poměr je však dnešním obchodním duchem v nebezpečí rozkladu, což nutně zrůdně vybočí v těžké poškození stavu architektů, protože láká architekta do zájmového okruhu podnikatelstva. Jsme již tak daleko, že se o architektonický honorář smlouvá, jako při kterémkoliv jiném obchodě, u kterého se obáváme přelstění, ačkoliv by poměr mezi stavebníkem a architektem měl být loyální, přátelský, spočívající na vzájemné důvěře. Je na architektovi, aby vysvětlil tyto věci veřejnosti nejen slovy, nýbrž i svým příkladem."

PS/ Schválně, pozná někdo, co a kdo je na obrázku?

SuMo 27 / O rozpoznání kvality

„Expert vám nedá jistotu. Ale měl by umět předložit a vysvětlit kvalifikovaný odhad.“
Jeff Kipnis

Bylo by skvělé, kdyby každý uměl aspoň jednu ze tří věcí:
a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.
b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.
c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

Myslím si, že v oblasti architektury jsem zvládl body b/ a c/. Už to samo o sobě zní v zemi, kde se demokracie zaměňuje za anarchii a sebevědomí za největší neřest, jako hodně arogantní tvrzení. Tvrzení expertů (skutečných i zdánlivých), že právě oni dokážou kvalitu rozpoznat a mohou tím pádem spolu-určovat co je vhodné pro nás pro všechny, působí na většinu populace jako rudý hadr na býka. „Proč právě vy byste měl rozhodovat o tom a tom,“ bývá často skloňovaná fráze.

Přemýšlel jsem, kde se bere moje přesvědčení, že dokážu kvalitu rozpoznat. Mimochodem, pacienti psychiatrických ústavů v 99% tvrdí, že jsou zcela normální – tolik k případné poznámce těch, kteří si myslí, že kvalitu rozpoznat nedokážu. Když se dnes zpětně podívám, které věci jsem považoval v architektuře za kvalitní, když mi bylo 14 let, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Co se tedy od té doby stalo? Pokusím se to kvantifikovat. Studoval jsem architekturu celkem 8,5 roku, na třech školách (v Liberci, Amsterdamu a v Los Angeles). Přečetl jsem desítky (stovky by asi bylo přesnější) knih o architektuře, jejích dějinách a teorii. Pracoval na osmdesáti projektech po celém světě. Absolvoval asi dvě stovky rozhovorů o architektuře, jako tázající se i jako odpovídající. Zúčastnil se více než stovky přednášek světově proslulých architektů a teoretiků, dalších stovek studentských prezentací jako externí kritik, a určitě více než stovky výstav zabývajících se architekturou a souvislostmi jejího vzniku. Napsal hodně přes sto článků o architektuře (které si, věřte nebo ne, vyžadují nějakou přípravu). Osobně navštívil přes 4000 špičkových staveb, na 4 kontinentech a ve více než 50ti zemích světa. A po celou dobu studia architektury jsem byl tímto oborem doslova posedlý (což potvrdí pravděpodobně každý, kdo mě v této době poznal). Dnes jsem přesvědčen, že existují mnohem důležitější věci, než architektura, ale během studia jsem to nevěděl. A nijak toho nelituji.

Určitě platí okřídlená fráze „cvičení dělá mistra“. Tedy dokážu ještě jakžtakž rozpoznat kvalitu v oborech, kterým jsem věnoval dost času. Myslím, že už sem spadá pouze fotbal, mluvení a psaní. Ve všech ostatních profesních oborech bych se rád zařadil aspoň do skupiny c/, ovšem ve spoustě z nich to neumím. V těch oborech, ve kterých se nevyznám vůbec, se stávám ultra konzervativním, aniž bych si to uvědomoval.

Na závěr asi to nejtěžší. Existuje nějaký způsob, jak v oblasti architektury definovat, co je to ona kvalita? Obecně nejspíš neexistuje. Ten odstavec, ve kterém jsem se pokoušel popsat svůj „profesní trénink“ se přeskočit nedá. Ale věřím, že kvalitu je možné nahradit jiným, možná ještě záhadnějším slovem – a to je adekvátnost. Za nejlepší stavby dodnes považuji ty, které dokázaly odpovídajícím, adekvátním, přiměřeným způsobem zhodnotit potenciál místa a klienta. A pak ještě ty, které se pokusily o nemožné.

Nerespektování expertů, odborníků, profesionálů je naše zajímavá národní charakteristika. V Česku žije více lidí, kteří si myslí, že fotbalu, nebo hokeji rozumějí více, než trenér národního týmu, než ve zbytku celé planety.

SuMo 07 / Bezvýznamnost kritiky pro kritizovaného

"Kritik má pouze zapisovat své dojmy a nálady, nikoliv opravovat umělecká díla."

"Kritik má vzdělávat veřejnost; umělec by měl vzdělávat kritika."

"Cílem kritiky je schopnost vidět, čím dílo opravdu není."
Oscar Wilde (všechny tři citáty)

Roku 2007 jsem odpověděl na několik otázek časopisu Stavba ve vztahu k architektonické kritice. Některé z odpovědí použiji jako úvod k dnešnímu, sedmému dílu SuMo:

V lednu roku 2006 jsem se zúčastnil Masterclass Jeffa Kipnise na Berlage Institute v Rotterdamu, jejímž účelem měla být prezentace studentských projektů a jejich následná kritika Kipnisem. Stanovený program se nepodařio příliš dlouho udržet a studentské prezentace byly značně zredukovány na úkor Kipnisova monologu. Kritického, a to mimořádně tvrdě kritického. Troufnu si tvrdit, že jsem si jako možná jediný z cca 30-ti účastníků přehlídky něco odnesl. A to proto, že jsem nic neprezentoval. Rovněž jako jediný. Čili jsem mohl naprosto nezaujatě sledovat výstavbu Kipnisových logických argumentů a skutečně poslouchat to, co se snažil sdělit. A to vše pouze proto, že jsem na jeho kritice nebyl citově zainteresován. S ostatními účastníky tak lomcovaly emoce (jak už tomu u konfrontace s tvrdou kritikou bývá zvykem), že nebyli schopni poslouchat, natožpak nad sděleným přemýšlet. Vůbec se jim nedivím. Na jejich místě bych nedopadl jinak. Tedy, kritika má, respektive může mít smysl, ale pouze pro ty, kdo nejsou citově spjati s kritizovaným předmětem. Může je totiž “přinutit“ k přemýšlení. A to je podle mě jediný skutečný smysl kritiky. Smysl kritiky není v tom, že odhalí slabiny kritizovaného díla a naznačí jeho autorovi, jak se podobným chybám příště vyvarovat. To je nesmysl.

Jaký je vztah kritiky v denním tisku či masmédiích a v odborných časopisech? Jaké jsou úkoly obou v podmínkách českého trhu?
Obecně. Dovolím si tvrdit, že ani v jednom z výše uvedených typu publikací o kritiku nikdo nestojí. Pokud není řeč o “kritice“ jejíž snaha je vyvolat senzaci (nejlépe pomluvami, uvedením nepravdivých informací, vytržením informací z kontextu). Vezměme to postupně. Má vydavatel zájem na tom, aby se jeho časopis, noviny hemžily spoustou kritik (které nepřímo dokazují, že uveřejněné objekty nemusí být z nejkvalitnějších)? Udělá autoru těchto staveb radost, když bude přijetí jeho díla extrémně kritické? Bude potěšen čtenář, když se dozví, že si koupil časopis plný “nekvalitní, druholigové architektury“? Nebude. Ani jeden z nich.

Co architekti hledají v architektonické kritice?
„Pochvalu?“ Myslím si, že architektů, kteří by si rádi přečetli tvrdou kritiku svého díla s chutí, že je to přivede k uvažování, a že to (tedy ne kritika samotná, ale její výsledek) z nich učiní lepší, kvalitnější autory, je jednociferný počet. Naopak pochvalnou “kritiku“ si o sobě přečte rád snad každý. Tedy ten zbytek.

Tolik tři roky starý úvod a dnes jen krátké doplnění.
Spousta architektů si stěžuje na nedostatek konstruktivní kritiky v Česku (v odborných časopisech, v masmédiích), ale nemají na mysli kritiku vlastní tvorby. Mluví o kritice těch ostatních. Především jim chybí kritiky věcí (staveb, názorů), o kterých si sami myslí, že nejsou příliš kvalitní a pořádně zkritizovat by zasloužily. Jinými slovy, hledají potvrzení vlastních názorů, tedy pochavlu, jak už jsem zmínil.

Absence kritiky v Česku se spojuje s názorem, že je to u nás moc "malý rybník", každý zná každého, nikdy nevíte s kým budete v budoucnu muset spolupracovat a proto je dobré nekazit si vztahy předem (zbytečnou) kritikou. Tvrdívá se, že kritika se nesnese s přátelstvím, že jsou v protikladu. Ale to je jedno z největších klišé, které znám. Naopak, přátelství je nutná podmínka k tvrdé kritice. Jen opravdu nejlepší přátelé vám řeknou bez obalu něco tvrdě kritického. Až budeme mít dostatek opravdu dobrých přátelství v architektuře, budeme mít i dostatek konstruktivní kritiky. Protože, to platí i obráceně. Jen od opravdových přátel jsme ochotni přijmout kritiku, která se týká nás a toho co děláme.

"Je velmi snadné být milý k lidem, na kterých vám nezáleží."

"K čemu by bylo přátelství, kdyby člověk nemohl říct přesně to, co si opravdu myslí. Jen pravý přítel nám řekne věci nepříjemné a nebude váhat nás zranit."
Oscar Wilde

SuMo 05 / Rychlost úsudku (odsudku)

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

Doba se zrychluje (klišé, ale pravdivé) a s tím všechny naše činnosti. Na všechno je méně času. Vše se snažíme urychlit. Chrlíme ze sebe názory během milisekund. Jsou obory, ve kterých je to zcela nesmyslné a dokonce velmi nebezpečné. Architektura, a především urbanismus.

"Judgement postponement", neboli "Benefit of Doubt"
Aneb další věc, ve které mě vyškolila Amerika. Pokusit se odložit úsudek na co nejzazší dobu. Co nejpozději to půjde. Tím si protáhnete periodu, během které se můžete dozvědět užitečné informace. A zpracovat je. Vždy jsem tvrdil, že mě zajímají názory více než informace. Ale názory nepodložené pečlivě shromážděnými informacemi jsou většinou k ničemu.

Jeff Kipnis mi kdysi řekl: "Pečlivě studuji i projekty, které vypadají mizerně a nezajímavě. Přestože hodnocení na první pohled často nezklame, občas se tak stane. A právě kvůli tomu stojí za to si počkat s rychlými soudy. Dostaneš se ke kvalitám, které ostatním zůstanou skryty."

Konkrétní příklad. 11ti členná porota v Ostravě, složená s rozličných osobností různých oborů, tři dny pečlivě prozkoumávala návrhy. Diskutovala, přesvědčovala se, argumentovala, vysvětlovala, hádala se a nakonec se naprostou většinou shodla na vítězi. Hodinu po jejím rozhodnutí jsou uveřejněny dva miniaturní obrázky reprezentující vítězný projekt a spousta lidí už ví: "... že porota totálně selhala, projekt je mizerný a výsměch všem, jedním slovem katastrofa." Fascinující.

Urbanismus a urbanisté to mají v současnosti těžké. Jejich práce se rychle číst nedá. Hodně lidí na jeho hodnocení používá stejná měřítka, kterými hodnotí architekturu. Kompozice, celistvost, dokončenost, výtvarný koncept, jednoduchost, přehlednost, srozumitelnost. Zásadní omyl. Slavných architektů dokáže každý vyjmenovat desítky, možná stovky. Ale slavných urbanistů (kteří by zároveň nebyli slavnými architekty) naprosté minimum. Možná dokonce žádného. A přitom je urbanismus pro 21. století mnohem důležitější než architektura.

Proč jsou výborní architekti často tak mizerní urbanisté? Protože ta snaha o kontrolu nad návrhem, která má v určitém měřítku oprávnění, ta v jiném měřítku přestává absolutně platit. A měla by se posunout k "vytváření rámce, podmínek, aby mohli věci vznikat." Nečekané, překvapivé.

Na závěr doplňuji definici úspěšného Masterplanu: Nalezení vhodné míry jasně definovaného charaketru a přitom dostatečné otevřenosti pro budoucí vývoj. Vytvoření podmínek pro vznik kvalitní architektury. Kvalita hned od začátku, ale postupným dostavovaním se musí hodnota celku zvětšovat.