"Data! Data! Data! I can‘t make bricks without clay."
Sherlock Holmes
Mají spolu hodně společného, ale ještě více odlišného. Generalizace, neboli zobecnění, je názor, vycházející z poznaných (vypozorovaných, vyčtených) informací. Stereotyp rovněž. Zásadní rozdíl spočívá v následujícím. Pokud např. uděláme deset špatných zkušeností s produkty jedné firmy, generalizací bude, že je hodně pravděpodobné, že stejně špatný bude i ten jedenáctý. Ale existuje možnost, že tomu tak být nemusí. Generalizace nepředpokládá, že bude platit na všechny prvky své množiny, spokojí se s většinou. Stereotyp nepotřebuje zkušeností 10. Stačí mu jedna, maximálně dvě, a je si zcela nezpochybnitelně jist, že další zkušenost bude stejná jako ty předchozí. V myšlení českých architektů a (především) studentů se setkávám s velkým množstvím stereotypů, nebo chcete-li, se „zevšeobecňujícími teoriemi na základě jedné, nebo dokonce žádné zkušenosti“.
Myslím, že už jsem naštval desítky z nich otázkou: „dobře, ale ve srovnání s čím?“, která následovala za tvrzeními typu „je to příliš velké, hustota osídlení příliš malá, cena moc vysoká, proces moc komplikovaný, komerčně málo úspěšný," atd. Odpověď bývá častokrát (tedy generalizace) stejná: ve srovnání s ničím, nebo nejčastěji, ve srovnání s jednou jedinou, velmi často (opět generalizace) povrchně získanou zkušeností, nebo špatně pochopenou informací. Nebo ještě hůře, ve srovnání se záměrně deformovanou informací.
Zde přichází na řadu Sir Arthur Conan Doyle, který prostřednictvím svého hrdiny, Sherlocka Holmese mnohokrát tvrdí (volná citace): „Není problém napasovat a upravit jakákoliv fakta na předem připravenou teorii. Proto je lepší postupovat obráceně. Vytvářet teorie na základě dat. Pokud teorie faktům odporuje, je chybná a je třeba hledat jinou.“
Abych byl trochu konkrétnější. Myslím si, že nejčastější věta studenta architektury zní (opět generalizace): … že něco nefunguje … a že je třeba to změnit tak, aby to fungovat začalo … Ono nefunguje, se většinou týká (opět generalizace) přítomnosti lidí. Fungovat to začne, když zařídíme, aby tam bylo lidí více, pokusíme se je přilákat (výraz „přilákat lidi“ opravdu nenávidím).
Někdo mi jednou řekl, že architektura je vytváření konkrétního (domů, staveb) z obecného (myšlenky, teorie, informace, úvahy). Mě mnohem více zajímá vytváření obecněji platného z konkrétního. Myslím si, že to byl jeden z důvodů, proč jsem opustil svět navrhování. Další důvody se pokusím vyjmenovat v příštím díle SuMo.
PS
Dnes jedna poznámka k anonymitě komentujících. Častokrát jsem o sobě hrdě tvrdíval, že mě nezajímá „kdo něco říká“, ale hlavně „co říká“. Jinými slovy, jméno, osoba autora, pro mě neměla vliv na význam, obsah názoru. Zjišťuji, že jsem se změnil, že už to nedokážu. Nezajímají mě „anonymní názory“. A nebudu na ně reagovat. Když jsem tento blog zakládal, zvažoval jsem, zda nezakázat komentáře. V duchu jedné anglické archit. soutěže, na kterou mě upozornil spolužák Ondřej Busta. V jejím záhlaví stálo „Toto jsou veškeré informace, žádné otázky nebudou soutěžícími položeny. A pokud přeci jen budou, nebudou zodpovězeny.“ Chápu, že si občas někdo potřebuje ulevit. Ideálně anonymně. Někdo sprostě nadává, někdo pomlouvá, očerňuje, vytváří nesmyslně stereotypní spekulace. Kupodivu si neulevujeme pochvalami, ale pomluvami. Většinou (další generalizace) jsou tyto komentáře motivovány touhou, aby si je přečetlo co nejvíce lidí. Není mi tedy moc jasné, proč je někdo publikuje na blogu s minimální čteností. Ale v pořádku. Nic mi do toho není. Jsem rád, pokud můj blog plní i tuto roli a přispívá k větší psychické stabilitě anonymně komentujících. Hromosvody mají svůj význam.
