Vodní dům

Koncem ledna jsem se rozhodl podpořit soutěžní návrh Vodního domu Kristiny Magasanikové-Loskotové. Krátkým textem. Protože jsem si myslel (stále myslím), že je to krásný projekt. Odborná porota měla zjevně jiný názor. Její hodnocení: "Formální a nepřiměřeně nákladné řešení, které nekoresponduje s okolním prostředím."

Text:
„Ale to jste úplně špatně mladej pane. To co hledáte, je v obci Želiv, tady jste u Želivské přehrady. Musíte aspoň 30km nazpátek na Brno.“ Odpověděl na můj dotaz „kudy se dostanu ke klášteru premonstrátů“ překvapivě velmi dobře informovaný číšník v obci Hulice. „Ale pokud se zajímáte o architekturu, zajeďte se podívat na „vodní dům“, ten je pár set metrů odtud“, reagoval okamžitě na můj zklamaný výraz a máchl rukou k severu. Vodní dům? Co to proboha tak asi může být …
„Sám přesně nevím, ještě jsem tam nebyl, ale prej je to moc zajímavý. Je tam nějaká výstava o naší vodní nádrži. A asi docela dobrá, protože si to tu chválili i lidi, co přehradu opravdu nenáviděj. Ona tu totiž dost zlikvidovala původní krajinu, víte? Nikoho tady moc nezajímá, že je zdrojem pitný vody pro Pražáky. Víc nás štve, že je za plotem a ani k ní nemůžeme. Není ani pořádně vidět.“
„… Nebojte se, to nemůžete minout. Dům sám moc výraznej není, ale opravdu nádherně opravili tu louku, na který stojí. To je vám krása. Úplnej park. Jak někde na západě. Není to teda moc velký. Ale krásný. Samý vodní kytky, bažiny a tak. Trochu divoký na můj vkus, ale vážně krásný.“
Moc jsem tomu nevěřil. Znáte to, doporučení místních na nějakou jejich „mimořádnou“ atrakci. Ale trochu času, který jsem si původně vyhradil na klášter, jsem měl a jestli je to nedaleko, tak to zkusím. A opravdu, nebylo těžké místo objevit. Za tři minuty jsem autem míjel pozemek, který vypadal jinak než jeho okolí. Divoké trávy, bažiny s lekníny, vrby … ovšem v ten moment jsem málem strhnul auto mimo cestu, zahlídl jsem jakousi oblou skleněnou lávku, která konzolovitě trčela až málem nad silnici … uff, prý „dům sám moc výrazný není“ … no, věřte laikům, jestli tohle je nevýrazný dům, tak to bych rád někdy nějaký ten výrazný viděl. Značení mě navedlo na nedaleké parkoviště, odkud jsem se vydal k „vodnímu domu“. Jako první jsem uslyšel (a o něco později i uviděl) VODOPÁD. Okamžitě přitáhl mou pozornost. Ostatní jsem vnímal jen jaksi podvědomě. Ne úplně jednoduše popsatelný tvar, takový neuchopitelný. Oblé tvary, skoro snad půdorys srdce, nebo něco takového, nedávalo mi to moc smysl. Dům se zakusoval do terénu. No, zatím to nevypadá tak zle, jak jsem čekal. Doufám, že na mě vevnitř nečeká nějaká vlastivědná výstavka. Překvapivě mě neznepokojilo, že vůbec nevidím vstup. Šel jsem rovnou k malému vodopádu. Když už jsem se ho skoro dotknul, voda jako zázrakem přestala téct a přede mnou se otevřely dveře dovnitř. Úplné „Sezame, otevři se“. Zasmál jsem se a vešel dovnitř.
Po pravé ruce jsem zahlídnul příjemnou kavárnu (tam si za chvíli zajdu) a hned naproti mně, jednoduchý černý box, prodejnu vstupenek s příjemně se usmívající slečnou. Koupil jsem si lístek a dal na doporučení „vydejte se doleva, do stálé expozice“. Prošel jsem kolem šatny, na chvilku si odskočil do příhodně umístěných sociálních zařízení, minul přednáškový sál a vešel do akvarijního tunelu, hmmm, jako v nějakém oceánáriu. Jen vevnitř neplavali žraloci a voda nebyla průzračně azurová. Kupodivu to nevadilo. Přímo za akváriem jsem vstoupil do … ano, do ledničky. V téhle místnosti muselo být snad -10C. Málem jsem na podlaze uklouznul. Led. Musí být dost náročné udržet zde takovouhle teplotu v parném létě. Ale pak mě napadlo, že možná ne. V místnosti nebylo jediné okno a já si uvědomil, že už se možná nacházím pod úrovní okolního terénu. Chytré. Energeticky náročně udržitelná místnost izolována přírodní zeminou. Co mě čeká dál? Doufám, že v příští místnosti nezmoknu. Cha, pára, naprosto neproniknutelná. Hustá mlha. Nevidím si ani na nohy a ruce. Tápu prostorem kupředu a nevnímám, že se zatáčí. Konečně spíše tuším, než vidím dveře do další místnosti. Ještě než do nich vejdu, zahlédnu na zdi žluté pláštěnky. Takže mě déšť přeci jen nemine. Oblékám si ji, a to dělám skutečně dobře. V další místnosti se na mě valí tropický liják. Začíná mi to docházet. Různá skupenství vody. Z deštivé místnosti vycházím ven a ocitám se v expozici s názvem „voda jako energie“. Procházím jakousi translucentní blánou, do lůna, útrob … ano, voda jako život (plodová voda). Vracím se do místnosti věnované energii a odtud vstupuji do malého přednáškového sálu s připraveným promítáním.
Ale to není možné, ten už jsem přeci viděl. Míjel jsem ho při vstupu do akvárií. Ten musí být v úplně jiné části budovy. Nedává mi to smysl. Procházím sálem … a skutečně, jsem opět u vstupu do akvárií. Přímo přede mnou stoupá skleněná rampa. To musí být ta, kterou už jsem viděl z auta. Úplně jsem na ni zapomněl. Vydávám se po ní nahoru. Na prosklených stěnách se nacházejí natištěné informace o nedaleké vodní nádrži. Jsem překvapen kultivovaností grafického řešení. Chodba se lehce stáčí doprava a já úplně zalapám po dechu … Jako na dlani se přede mnou rozprostírá impozantní hladina vodní nádrže. Nádhera. Je mnohem větší, než jsem si myslel. Vydržím ji pozorovat snad 10 minut. Poté pokračuji dál chodbou, která se otáčí o 180 stupňů, a já se za chvíli přicházím znovu do akvária. V ten moment to pochopím. I místnosti jednotlivých živlů, skupenství, musí být organizovány stejným způsobem. Procházím je znovu a opravdu, je to tak. Místnosti se stáčejí doprava, rovněž o 180 stupňů, ale díky většímu poloměru a mlze a dešti si toho vůbec nevšimnete. Tentokrát nejdu do sálu s promítáním, ale doleva, kde je nainstalována dočasná expozice. A to už jsem opět ve vstupní kavárně. Ty tam jsou pocity z nepochopitelného vnějšího tvaru. Vnitřní organizace mi připadá zcela logická. Dávám si kávu a chystám se k odchodu.
„Nezapomeňte se ještě podívat na střechu, výhled na přehradu je odtud ještě lepší“, volá za mnou slečna prodávající vstupenky. Na střechu? Kudy se tam dostanu? „Jděte rovně podél vysuté lávky a až budete moci, tak ji podejděte doprava, tam jsou velké schody. Ty nemůžete přehlédnout.“ A pozor na hlavu, směje se. Skutečně. Vycházím ven, vodopád opět přestává téct. Podcházím lávku (upozornění ohledně malé světlé výšky se hodilo) a po širokém dřevěném schodišti vstupuji na střechu. Spíše než na střechu bych měl říci na louku. Dům je totiž zcela přikryt divokou travou a úplně splývá s okolím. S výjimkou dřevěného mola, které tvoří strop vyhlídkové chodby, kterou jsem prošel před chvílí. Procházím si ho tedy znovu, tentokrát však na čerstvém vzduchu a o čtyři metry výše. Je to pravda, výhled je ještě lepší. Vidím i zahradu, na kterou mě upozorňoval už číšník v Hulicích. V duchu se mu omlouvám. Je skutečně krásná. Není příliš vypiplaná. Je vidět, že někdo stanovil jen základní rozvrh a nechal věcem volný průběh. To se mi líbí.
Konečně mám příležitost si i trochu prohlédnout samotný dům. Do té doby jsem to neudělal. Je proveden jednoduše, a vytváří pouze pozadí pro jednotlivé expozice. Asi proto ho prozkoumávám až teď. Betonové podlahy a stropy. Krásné dřevěné schody na střechu. Jednoduché ocelové zábradlí. Žádné výrazné detaily. Nic nekřičí. I když ta konzola, to je přímo inženýrský zázrak. Ale to si normální člověk asi neuvědomí. Zpětně si uvědomuji vnitřní konstrukci. Určitě ocelové sloupy, ale byly skryty v dřevěných kmenech. Elegantní kavárenské židle. Utilitární, vstupní infobox. Příroda a expozice hrají naprostý prim. Tak to má být. Ač architekt, nenávidím, když autor objektu cítí potřebu na sebe strhnout veškerou pozornost.
V tom se podívám na hodinky. Sakra, vždyť jsem tu strávil více než dvě hodiny. Pospíchám k autu. Zahradu už nestihnu. Škoda. Musím v Praze stihnout důležitou schůzku. Ale za pár minut na dálnici už cítím, že mi zpoždění příliš nevadí. Stálo to za to. Musím se sem vrátit i s dětmi. Myslím si, že si expozici užijí ještě více než já.
PS
Cestou domů mi hlavou stále vrtal skutečný tvar domu. Něco mi neustále připomínal. Vnitřní dispozice byla logická a racionální, autoři by se přeci nespokojili s nějakým vnějším pa-tvarem. Večer zapínám Google Earth a dům si vyhledávám. Není těžké ho najít. Pár vteřin stavbu pozorně zkoumám. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hlavou mi letí hodiny nenáviděné středoškolské chemie. Okamžitě do googlu zadávám dvě písmena a jednu číslici. Vyskakují první obrázky. Samozřejmě. Musím se nahlas smát. Vždyť je to takřka doslovný přepis molekuly vody. Kyslíku se dvěma vodíky. H2O. Mám radost nad svým vlastním objevem. Zajímalo by mě, zda si toho někdo z návštěvníků všimne. Třeba ano.

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského úřadu ČR ve Washingtonu / Průvodní zpráva (1.kolo)

Myslím si, že pro jakoukoliv porotu musí být mimořádně obtížné (a nudné), číst desítky textů, průvodních zpráv, které začínají asi takto: "objekt je umístěn v severozápadním rohu pozemku, ...". Pokusil jsem se porotě její práci trochu usnadnit a napsat text, který by se jí četl příjemněji a přitom po obsahové stránce odpovídal průvodní zprávě.

Intro/ Z deníku pana XY
12. června 2013:
Dnes jsem dostal pozvání na slavnostní večeři u příležitosti zakončení českého předsednictví v Radě EU, která se bude pořádat za 14 dní. Mám z toho smíšené pocity. Kolega z práce, který se již několika slavnostních večeří a banketů na velvyslanectví ve Washingtonu zúčastnil, mi je stručně popsal. „Výborné jídlo, zajímavý kulturní program, ale dojem z celé akce kazí nevzhledná budova velvyslanectví obklopená vyasfaltovanými plochami, které vás nutí zůstávat uvnitř i za pěkného počasí. A interiér? To je hotový labyrint, několikrát jsem se tam ztratil.“ No, ale asi tam nakonec s manželkou pojedeme, aspoň se dobře najíme.

26. června
Včerejší večeře byla naprosto úžasná!
Zcela předčila naše očekávání. Kolega, který mi večeře popisoval, se musel zmýlit. Nechápu, jak mohl udělat takovou chybu. Budu si s ním muset v pondělí promluvit. Všechno bylo jinak. Teda až na to jídlo, to bylo každopádně výborné :))

K velvyslanectví jsme s manželkou přijeli asi v pět odpoledne. Auto jsme zaparkovali na ulici. Slunce nám ještě vysoko svítilo nad hlavami a vítr si pohrával s listím stromů. Prošli jsme bránou a vystoupali do mírného kopce. Ocitli jsme se před působivou kamennou fasádou, která vytvářela důstojné pozadí ohromnému zlatému lvu, který stál u velkorysého vstupu. Nad ním se třepotaly vlajky České republiky a EU. Zeď vypadala trochu studeně a mé obavy způsobené kolegovým vyprávěním se jen zesílily. Neměli jsme sem jezdit. Chtěl jsem se na místě otočit a vrátit se, ale Jana mě zastavila a upozornila na zahradu, která prosvítala za vchodovými dveřmi. „Pojď, když už jsme tady, aspoň nakoukneme dovnitř“, prohodila.
Prošli jsme tedy skleněnými dveřmi, moc jsme si domu nevšímali a zamířili rovnou za světlem, do zahrady. Stačilo pár kroků a byli jsme opět venku. V úplně jiném světě. Na mýtině, porostlé šťavnatým trávníkem stála spousta stolů potažených sněhobílými ubrusy. Proti nám se rýsovala spousta nádherných stromů. Mezi nimi na kopci krásná historická stavba. Později jsem se dozvěděl, že jde o rezidenci velvyslance. Takhle bych chtěl bydlet, napadlo mě. Kolem stolů se pohybovalo několik hostů. Ostatní seděli v pohodlných křeslech ve zvláštních prostorách. Nevím, jak přesně je nazvat. Byly to takové zálivy uvnitř domu. Malá místa, kdy sedíte venku, vychutnáváte si výhled na přírodní scenérii, ale máte střechu nad hlavou a jste vlastně součástí interiéru. Zcela vlevo jsme zahlédli jakési pódium. Podle židlí narovnaných do oblouků v několika řadách jsem poznal, že bude pravděpodobně sloužit hudební produkci. A taky že ano. K našemu velkému překvapení večer vystoupil skvělý český houslista Pavel Šporcl. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Slečna, která nám podala šampaňské, nám oznámila, že slavnostní zahájení proběhne až za hodinu a ať se zatím trochu porozhlédneme kolem – především nám doporučila příjemnou vyhlídku na malém kopci, pouze několik metrů od budovy velvyslanectví. Poslechli jsme ji a po několikrát zatočené pěšině jsme na malý vrcholek vystoupali. Na chvíli jsme se ocitli zcela sami, což bylo velmi příjemné. Když jsme sešli dolů, viděli jsme, že hostů přibylo. Chtěl jsem zůstat sedět chvíli na zahradě, bylo opravdu nádherně, ale Jana mě přesvědčila, ať se podíváme dovnitř. „Vždyť jsme to předtím jen proběhli.“
A tak jsme se ocitli opět v interiéru. Překvapilo mě, jak mi celá budova připadala najednou úplně jiná. Žádná pevnost, ale světlem zalitý zahradní pavilón. Žádná studená obří hala, ale spousta drobných zákoutí, intimních prostorů s vystavenými uměleckými díly. Neustálý kontakt s venkovním prostředím. Připadalo mi, jako by zahrada byla nedílnou součástí domu. Jako bychom vlastně zůstali venku. Nakoukli jsme do jídelny, která se nacházela hned vedle zahrady. Její měkce zaoblené zdi dotvářely příjemnou atmosféru. Dva malé salónky, určené pravděpodobně intimnějším setkáváním se rovněž mohli těšit nádhernému výhledu do přírody. Jejich rovněž oblé zdi byly výrazně barevné. Celá reprezentativní hala byla velice vysoká a to jí spolu s kontaktem se zahradou dodávalo slavnostní charakter. Zaujala mě ohromná malba Zdeňka Sýkory. Vydržel jsem se na ni dívat několik minut. Malé světlíky ve stropě přinášely světlo i do hloubky dispozice. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se mohl Pavel (můj spolupracovník) tak zmýlit. Nevzhledná budova? Nemožnost prozkoumání krásného pozemku? Labyrint? Hloupost. Vždyť je tu vše naprosto přehledné, orientaci úžasně pomáhá neustálý kontakt s vnějším prostředím.
Uprostřed haly jsme zahlédli jakýsi masivní válec. „Ha, zcela jistě jakási oválná pracovna, místo důležitých rozhodnutí“, pošeptala mi do ucha se smíchem Jana. Zřejmě se nemýlila. Jedna věc mě však trochu zarážela. Ambasáda, to přeci nejsou jen reprezentativní prostory a jednací sály, ale spousty kanceláří, konzulátní oddělení, dokonce byty některých zaměstnanců, garáže, technické zázemí. Kde to všechno je? Nebylo mi to úplně jasné a ani moje žena na to nedokázala přijít. Zvláštní.
V tom jsme zaslechli, že večeře oficiálně začíná, slavnostním přípitkem na zahradě. Pan velvyslanec oznámil, že jsme se tu dnes sešli u dvojí příležitosti. Tou první je již zmíněný konec českého předsednictví, ale tou druhou, dobře utajenou událostí je vlastně inaugurace nové budovy velvyslanectví ...
V tom jsem to pochopil. Pavel mi musel popisovat úplně jinou budovu! Jasně. Hned jsem to běžel říct Janě, která se právě vracela z toalety. Všechno již věděla. Promluvila si s manželkou velvyslance, která jí také objasnila záhadu s ostatními částmi stavby. Budova je totiž mnohem větší než jsme si mysleli. Pod námi jsou dvě podzemní patra – soukromých garáží a technického zázemí. Rovněž se zde nachází jedno křídlo se třemi patry kanceláří a jedním patrem bytů a konzulátním oddělením, které je přístupné samostatným vstupem. „To byla ta malá branka, u které jsme zaparkovali auto. A představ si, že všichni zaměstnanci mají také výhled do zahrady a z bytů se dá dokonce vyjít hned ven, do jakési další soukromé zahrady. Tam se podíváme při další návštěvě. Máme totiž přijít na čaj příští týden. Půjdeme? Že jo?“
Nechápal jsem jak je to možné, vždyť zvenku vypadá stavba v podstatě jednopodlažní. „Taky jsem se na to ptala, je to proto, že terén se tu prudce svažuje a budova nestojí na rovině. Architekti výborně využili svahu pozemku a budovu velvyslanectví mu přizpůsobili. Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Že půjdeme?“

Poznámky pod čarou
-----
Co je to velvyslanectví (ambasáda)?
Administrativní budova? Místo pro setkávání, vedení dialogu? Stavba reprezentující Českou republiku v zahraničí? Stavba zprostředkovávající její esenci a význam? Všechno dohromady.
Co dělá dobrou ambasádu?
Místo, kde zaměstnanci rádi pracují, protože zde pro vlastní práci nacházejí přívětivé podmínky, rovněž však místo kam se rádi vracejí její návštěvníci, hosté.
Co dělá dobrou ambasádu právě v tomto místě?
Splnění všech předchozích podmínek plus citlivé osazení do unikátního přírodního rámce, který se zde nacházel před ambasádou a bude nacházet i dlouho po jejím zániku.
-----
V Praze, 24. září 2009,
AG

Dům, který byl rád sám

V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:

„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci

P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG