SuMo 49 / O větší zodpovědnosti ...

dochvilnosti, spolehlivosti a obezřetnosti současných studentů.

"Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří a získáš tak dva dny volna."
Oscar Wilde

Celý život dělám všechno na poslední chvíli a většinou pod vnějším tlakem. Na základní škole jsem nikdy neudělal prvně domácí úkol a pak si šel hrát. Výraz "domácí úkol" mi doopravdy zní jako kontradikce, když jsem je všechny dělal druhý den ve škole. A co je důležitější, rozhodně jsem v tomto přístupu nebyl nijak výjimečný, spíše naopak. U současných studentů mám ale pocit, že se situace změnila a chovají se jinak, daleko zodpovědněji. Začátkem srpna jsem dostal sms, že jsem dosud nevypsal elektronické zadávání klasifikovaného zápočtu (každý kdo zná STAG tuší, že se mi do toho vážně nikdy nechce) a ať to urychleně udělám, že to musí být do sedmého vyřešeno. Až pak jsem zachytil to druhé slovo. Do sedmého září. Musím říct, že mě to lehce pobavilo. Zpráva měla naléhavý tón a bavíme se o něčem, co má termín za více než měsíc (aspoň, že se nepředstírá nějaký bližší fiktivní termín, jak tomu v Česku bývá často zvykem). V pořádku. Na druhé zamyšlení jsem došel k názoru, že to dělají správně. Věci se mají řešit v předstihu, když je to možné. Snižuje to riziko, že to dopadne špatně. Já se to sice už nikdy nenaučím, ale je fajn, že nastupující generace touto (za komunismu vybudovanou?) deviací netrpí.

SuMo 43 / O oblékání

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

"Trying to look good limits my life."
Stefan Sagmeister

"Prostor je po šatech hned ta druhá vrstva, kterou kolem sebe máte."
David Kopecký

"Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě ...

... Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry."
Josef Mayer

Je to už pár let, co jsem ve zprávách na ČT zaregistroval kritiku soutěže na Národní knihovnu v podání tehdejšího předsedy České komory architektů (ČKA) Dalibora Boráka. Druhý den jeho kritiku ostře odmítl Jan Kaplický (který si kritiku soutěže bral velice osobně). Zajímavé bylo ale jeho zdůvodnění, znělo přibližně takto: "Někdo s mastnými vlasy, culíkem a navlečený do saka o pár čísel většího, mi nebude dávat kázání o estetice ..."

Myslím, že měl pravdu. Sám se ve svém oblečení soustředil na elegantní kombinaci černé (oblek) a bílé (košile), to byla jako profesní uniforma. Jako ilustraci k článku jsem vybral dvojici skvělých belgických architektů (Xaveer de Geyter a Stéphane Beel). Pokud chcete někomu navrhnout tu druhou vrstvu (slovy Davida Kopeckého), měli byste být schopni zvládnout aspoň tu první, a to na sobě samém. Určitě to neplatí vždy, ale řekl bych, že hodně často.

PS
A na to nejspíš nestačí mít na sobě všechno černé barvy.

SuMo 30 / O povrchnosti

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

Clouseau:
Listen to me, Hercule, and you will learn something. Now then, the facts in this case are: the body of the chauffeur was found in the bedroom of the second maid. Fact! Cause of death: Four bullets in the chest. Fact! The bullets were fired at close range from a .25 caliber Beretta automatic. Fact! Maria Gambrelli was discovered with the murder weapon in her hand. Fact! The murder weapon was registered in the name of the deceased, Miguel Ostos, and was kept, mind you, in the glove compartment of the Ballon Rolls-Royce. Fact! Now then, members of the household staff have testified that Miguel Ostos beat Maria Gambrelli frequently. And now, finally comes the sworn statement of Monsieur and Madame Ballon, as well as all the members of the staff, each of them with perfect alibis. Now then, Hercule, What is the inescapable conclusion?
Hercule LaJoy:
Maria Gambrelli killed the chauffeur.
Clouseau:
What? You idiot! It's impossible.
Hercule LaJoy:
How do you know that?
Clouseau:
Instinct!

Povrchní. Slovo, které mě dlouhodobě fascinuje. Je opakem slova hluboký, hloubkový. Hluboká znalost (moudrost), prosím, to je něco jednoznačně pozitivního. Spojená s mnoholetou zkušeností, s promýšlením různých protichůdných aspektů. Vytvořená pomalostí a komplexností myšlení. Doplněná o různé způsoby získávání, zkoumání a nazírání informací. Vycizelovaná v utkání s protichůdnými názory mnoha jiných lidí. Zocelená kritikou.

A teď povrchnost. Rychlá, jednoduchá, jednoznačná, relativně pohodlná, nekomplexní, upřednostňující jeden náhled na úkor druhých, absolutně nevyvážená, možná nespravedlivá. Častokrát označována jako nedospělá.

Má vůbec právo na existenci? Má nějaký smysl? Může svému protipólu (hlubokosti) něčím přispět? Je vhodné jí vyčítat její základní vlastnost? Tedy, povrchnost? Že je opakem "hluboké znalosti"? Může si povrchní člověk uvědomovat, že je povrchní?

Nejčastější výtka, kterou jsem zaznamenal od studentů architektury při závěrečných odevzdáních jejich prací zní takto: "Jak si vůbec dovolujete kritizovat můj výtvor, na kterém jsem intenzivně pracoval půl roku, když jste věnoval jeho pochopení pouhých 5 minut?"

Myslíte si, že to nejde? A na okraj poznamenávám, že mě nikdy nikdo v životě nenařkl z povrchní pochvaly. Nikdy mi žádný student nevynadal takto: "Jak si dovolujete moji práci chválit, když jste jejímu pochopení věnoval tak málo času?" Je to jako s dotazníky. Odpovězte ano, nebo ne. Pokud zaškrtnete ne, uveďte důvod. Sakra, proč neuvádíme důvody pro ano?

Tak, a tím jsem se dostal úplně jinam, než jsem na začátku chtěl. A vůbec mi to nevadí.

SuMo 17 / O paradoxech

"Teprve paradox může odhalit pravdu. Abychom prozkoumali skutečnost, musíme pravdy přimět balancovat na napjatém laně jako akrobaty."
Oscar Wilde

Téma, které mě v posledních letech nejvíce zajímá: Paradox. Pokus o skloubení dvou nemožností v jeden srozumitelný celek. 1+1=3. Atletický stadión, který uvnitř nemá fotbalové hřiště, ale stromy. Nízkopodlažní zástavba s mnohem vyšší hustotou zalidnění, než v mrakodrapech a s větším množstvím interiérového prostoru na jednoho člověka. Studentské bydlení v centru města, kde na jednoho studenta připadá dvojnásobná plocha, než na současných kolejích, cena nájemného je o něco málo nižší a na pronájmu celého domu vyděláte víc, než když by tam bylo běžné bydlení s komerčním nájmem (zdravím autora projektu Jana Holuba). Čím větší nemožnost, čím menší manévrovací prostor, tím větší naděje, že něco zajímavého vznikne. Takovéto projekty nevznikají racionální analýzou. Na začátku je vždy vzácná intuice, že to půjde. Pak následuje několik týdnů beznaděje, dřiny a doufání, že se to obrátí. Když ano, je to ten nejlepší pocit.

Můj první semestr v USA. 14 týdnů dřiny. A jedna hodina v autobuse, dva týdny před koncem, kdy jsem na to přišel. Neskutečný pocit, který celou tu dřinu vyvážil. Absolutní euforie. Projekt je k vidění zde. Problém samozřejmě spočívá v tom, že se to většinou neobrátí a pokus selže, uspokojivého výsledku se nedoberete. Nevadí. I pokus stál za to. Můj druhý a třetí semestr v USA.

Když se vám intuitivně podaří najít skvělé téma, paradox, tak první otázka, kterou od vyučujícího dostanete bude: Jak? "Jak?" je skvělá otázka. Znamená to, že jste na dobré cestě. Vedoucímu práce se projekt líbí, zaujal ho a sám by rád věděl, jakým způsobem se dokážete dopracovat k výsledku a bude se vám na vaší cestě snažit pomoci. Pokud je jeho první otázka: Proč?, tak si můžete rovnou ušetřit argumenty. Už to nikdy neobhájíte. Nezajímá ho to.

Hledejte ve svých projektech paradoxy, snažte se skloubit nemožnosti. Snažte se dokázat něco, co vám na začátku bude připadat nemožné. To je pravý smysl studia.

SuMo 15 / O nezastupitelnosti osobního zážitku

„Snášet své vlastní chyby u druhých – to už je opravdu velké umění.“

„Jakmile něčím vyniknete, získáte nepřátele.“
Oscar Wilde

V architektuře existuje rozšířené klišé (a najdou se dokonce i tací – asi 90% architektů, kteří si nemyslí, že to je klišé, ale že je to pravda), že se nemůžete kvalifikovaně o nějaké stavbě vyjádřit, pokud jste ji osobně nenavštívili. Proč klišé? Protože jsem se x krát přesvědčil o jeho nepravdivosti. Krátká, častokrát povrchní návštěva nedala zúčastněným vůbec nic, kromě neochvějné představy, že teď, když už dům viděli na vlastní oči, tak mu úplně rozumí a mohou se o něm vyjadřovat a ostatním pokládat klasikou otázku: „A ty jsi tam snad byl?“ Pokud má tato otázka posoudit kvalifikovanost druhého názoru, je asi stejně relevantní, jako když chcete zjistit kvalitu architekta, a kvůli tomu se ho zeptáte: „Kolik máte zaměstnanců?“ Na druhou stranu, profesionál, trénovaný ve vytváření (a tedy i v porozumění) výkresové dokumentace dokáže, když se na to zaměří, z pouhých výkresů (ani nepotřebuje vidět fotografie) vyčíst základní koncept stavby. Z dobrých výkresů pochopíte i atmosféru, světelné podmínky, nebo materiálový koncept. Pokud se k tomu fotografie přidají, můžete pochopit takřka vše. Tím neříkám, že osobní návštěva nemá smysl, to ani náhodou, pouze se ohrazuji vůči podcenění přípravy na tuto návštěvu. A k faktu, že abyste se mohli k něčemu vyjádřit, musíte o tom vědět úplně všechno.

S lidmi, na druhou stranu, je to přesně obráceně. Pár minut osobního setkání, může (a mně se to tak i stává) úplně přehodnotit váš dosavadní názor o této osobě. Častokrát jsem si na základě emailové komunikace, článků v novinách, přednášek, zprostředkovaných rozhovorů, knih, vyprávění jiných, atd. myslel, že dotyčného znám a přesně vím, co si o něm myslet. Uvědomil jsem si však, že se nevyjadřuji o vlastnostech dané osoby, ale o tom, co mi o jejích vlastnostech řekl někdo jiný, nebo co jsem si sám vyvodil z textu, opět zprostředkovaném někým jiným. Jedno z největších nebezpečí je myslet si, že co se dočtete v novinách je pravda, že přesně co je tam napsáno, bylo i řečeno. Když si vzpomenu, kolikrát mě osobní setkání přimělo otočit názor o 180 stupňů, ani se mi tomu nechce věřit.

Zařekl jsem se, že se nebudu vyjadřovat o lidech a jejich charakterových vlastnostech, pokud jsem se s nimi osobně nesetkal a to minimálně několikrát. První dojmy u mě totiž takřka vždy selhaly. O svých nejlepších kamarádech jsem si při prvním setkání myslel, že jsou to úplní idioti. Věřím, že to platilo i obráceně. Druhý člověk při osobním setkání vždy pozná, co si o něm myslíte.

SuMo 10 / "Nemám čas"

"Čas stojí opravdu hroznou spoustu peněz."
Oscar Wilde

Vždycky jsem nenáviděl výraz "nemám čas". Myslel jsem si, že každý má čas. A že je to pouze výmluva, když se někomu do něčeho nechce. Nemá chuť něco dělat, nebo vám pomoci. Poprvé v životě, v 31 letech zažívám, co to znamená "nemít čas". Není to nic příjemného. Doufám, že to nebude mít dlouhého trvání.

SuMo 09 / O podmínkách k "tvorbě"

"Nečinnost je nejlepší nálada na psaní, samota ta nejlepší podmínka."
Oscar Wilde

Bohužel ani jednoho se mi nedostává, a proto dnešní díl SuMo odpadá.

SuMo 07 / Bezvýznamnost kritiky pro kritizovaného

"Kritik má pouze zapisovat své dojmy a nálady, nikoliv opravovat umělecká díla."

"Kritik má vzdělávat veřejnost; umělec by měl vzdělávat kritika."

"Cílem kritiky je schopnost vidět, čím dílo opravdu není."
Oscar Wilde (všechny tři citáty)

Roku 2007 jsem odpověděl na několik otázek časopisu Stavba ve vztahu k architektonické kritice. Některé z odpovědí použiji jako úvod k dnešnímu, sedmému dílu SuMo:

V lednu roku 2006 jsem se zúčastnil Masterclass Jeffa Kipnise na Berlage Institute v Rotterdamu, jejímž účelem měla být prezentace studentských projektů a jejich následná kritika Kipnisem. Stanovený program se nepodařio příliš dlouho udržet a studentské prezentace byly značně zredukovány na úkor Kipnisova monologu. Kritického, a to mimořádně tvrdě kritického. Troufnu si tvrdit, že jsem si jako možná jediný z cca 30-ti účastníků přehlídky něco odnesl. A to proto, že jsem nic neprezentoval. Rovněž jako jediný. Čili jsem mohl naprosto nezaujatě sledovat výstavbu Kipnisových logických argumentů a skutečně poslouchat to, co se snažil sdělit. A to vše pouze proto, že jsem na jeho kritice nebyl citově zainteresován. S ostatními účastníky tak lomcovaly emoce (jak už tomu u konfrontace s tvrdou kritikou bývá zvykem), že nebyli schopni poslouchat, natožpak nad sděleným přemýšlet. Vůbec se jim nedivím. Na jejich místě bych nedopadl jinak. Tedy, kritika má, respektive může mít smysl, ale pouze pro ty, kdo nejsou citově spjati s kritizovaným předmětem. Může je totiž “přinutit“ k přemýšlení. A to je podle mě jediný skutečný smysl kritiky. Smysl kritiky není v tom, že odhalí slabiny kritizovaného díla a naznačí jeho autorovi, jak se podobným chybám příště vyvarovat. To je nesmysl.

Jaký je vztah kritiky v denním tisku či masmédiích a v odborných časopisech? Jaké jsou úkoly obou v podmínkách českého trhu?
Obecně. Dovolím si tvrdit, že ani v jednom z výše uvedených typu publikací o kritiku nikdo nestojí. Pokud není řeč o “kritice“ jejíž snaha je vyvolat senzaci (nejlépe pomluvami, uvedením nepravdivých informací, vytržením informací z kontextu). Vezměme to postupně. Má vydavatel zájem na tom, aby se jeho časopis, noviny hemžily spoustou kritik (které nepřímo dokazují, že uveřejněné objekty nemusí být z nejkvalitnějších)? Udělá autoru těchto staveb radost, když bude přijetí jeho díla extrémně kritické? Bude potěšen čtenář, když se dozví, že si koupil časopis plný “nekvalitní, druholigové architektury“? Nebude. Ani jeden z nich.

Co architekti hledají v architektonické kritice?
„Pochvalu?“ Myslím si, že architektů, kteří by si rádi přečetli tvrdou kritiku svého díla s chutí, že je to přivede k uvažování, a že to (tedy ne kritika samotná, ale její výsledek) z nich učiní lepší, kvalitnější autory, je jednociferný počet. Naopak pochvalnou “kritiku“ si o sobě přečte rád snad každý. Tedy ten zbytek.

Tolik tři roky starý úvod a dnes jen krátké doplnění.
Spousta architektů si stěžuje na nedostatek konstruktivní kritiky v Česku (v odborných časopisech, v masmédiích), ale nemají na mysli kritiku vlastní tvorby. Mluví o kritice těch ostatních. Především jim chybí kritiky věcí (staveb, názorů), o kterých si sami myslí, že nejsou příliš kvalitní a pořádně zkritizovat by zasloužily. Jinými slovy, hledají potvrzení vlastních názorů, tedy pochavlu, jak už jsem zmínil.

Absence kritiky v Česku se spojuje s názorem, že je to u nás moc "malý rybník", každý zná každého, nikdy nevíte s kým budete v budoucnu muset spolupracovat a proto je dobré nekazit si vztahy předem (zbytečnou) kritikou. Tvrdívá se, že kritika se nesnese s přátelstvím, že jsou v protikladu. Ale to je jedno z největších klišé, které znám. Naopak, přátelství je nutná podmínka k tvrdé kritice. Jen opravdu nejlepší přátelé vám řeknou bez obalu něco tvrdě kritického. Až budeme mít dostatek opravdu dobrých přátelství v architektuře, budeme mít i dostatek konstruktivní kritiky. Protože, to platí i obráceně. Jen od opravdových přátel jsme ochotni přijmout kritiku, která se týká nás a toho co děláme.

"Je velmi snadné být milý k lidem, na kterých vám nezáleží."

"K čemu by bylo přátelství, kdyby člověk nemohl říct přesně to, co si opravdu myslí. Jen pravý přítel nám řekne věci nepříjemné a nebude váhat nás zranit."
Oscar Wilde

SuMo 03 / Optimismus není naivita

Ani netušíte, jak rád poslouchám pomluvy - ty o mně jsou však nezajímavé. Nejsou pro mne totiž vůbec žádnou novinkou.
Oscar Wilde

Dnes jen krátké provolání, které se snažím sdělit takřka v každé přednášce. Optimismus a naivita není totéž. Jsou to dvě různá slova odlišných významů. Nevím z jakého důvodu je spousta lidí považuje za synonyma, ale narážím na to na každém kroku. Když se vedle sebe v debatě objeví optimista a skeptik (cynik), takřka vždy je ten druhý považován za toho, který má více informací, který problému lépe rozumí. Vůbec to tak nemusí být. Má jen jiný, odlišný pohled na svět. Není větším odborníkem. Chápu, že řada negativních životních zkušeností může někoho pěkně otrávit, ale přece to není možné přenášet do všeho, do čeho se člověk pustí. Když mi někdo ze studentů říká "teď se ještě můžeme vyblbnout, zaexperimentovat si, potom už bude tvrdá praxe, tam to nepůjde", mám chuť jim nafackovat. V Česku je opravdu mimořádně vysoká koncentrace cyniků, skeptiků, pesimistů, pomlouvačů, notorických stěžovatelů, závistivců, kritiků všeho. O důvod víc něco s tím udělat.

Na první tiskové konferenci v Ostravě v souvislosti s projektem Ostrava, Evropské hlavní město kultury 2015 jsem dostal otázku, "zda nehrozí, že to co děláme, dopadne špatně?" Odpověděl jsem tehdy lakonicky: "hrozí". Uvědomění si možných konsekvencí je první cesta k optimismu. Všechno může dopadnout špatně, ale to přece není důvod, abych k tomu takto předem přistupoval.

Být politikem v Česku není legrace. Pokud k vám automaticky každý přistupuje tak, že hájíte pouze vlastní zájmy, nikoliv zájmy ostatních, že si chcete jen "nahrabat", že jste určitě placený mocnou organizací v pozadí, že se snažíte udžet u "koryta", že nic pořádného neděláte, pouze mluvíte, atd. Pracovat na vzdor těmto předsudkům chce docela odvahu a výdrž.

Několikrát v životě jsem nastoupil k fotbalovému zápasu s odhodláním, že se musím šetřit a hrát opatrně, že se nesmím zranit (protože mě další den čeká něco důležitého). Vždycky to dopadlo špatně. Snaha hrát na půl plynu se nikdy nevyplatila. Alejandro Zaera Polo říká, že "jediným skutečným rizikem je vyhýbání se riziku". Souhlasím s ním.