Davida jsem poprvé potkal 22. října 2008. Po vernisáži výstavy Intercity Berlin-Praha. Kolem půlnoci. V baru jménem Krásný ztráty. Osobně jsme se neznali. Nevěděl jsem tedy, kdo je člověk, který stál trochu stranou od ostatních. Ve všeobecném veselí se příliš nesmál. Kdokoliv se přiblížil do pole jeho působnosti, ho takřka okamžitě opustil, odrazil se jako od zdi. Tuším, to přitáhlo mou pozornost. Vzájemně jsme se představili. On jako David, já jako Adam. Asi půl hodiny jsme si povídali. O architektuře i jiných věcech. Až když se k nám připojil jeden z kurátorů výstavy, Josef Vomáčka, zjistili jsme svá příjmení. Překvapení bylo vzájemné. Já jsem měl před sebou architekta, jehož tvorbu jsem sledoval už roky. Poprvé jsem ji nejspíše viděl právě na stránkách Stavby. Zelený dům s pultovou střechou, posazený na dvě kolejnice, krystalickyjednoduchá grafika. Zjevení. Na právě otevřené výstavě mě nejvíce zaujal poetický text k projektu rodinného domu do Stupavy. Od ksa. Neboli od dvojice Kopecký, Studený.
Davidova reakce byla, jak jsem později zjistil, typicky přímočará: „
Tak to jseš ty, ten rozumbrada. Já jsem si tě představoval úplně jinak. Jako takovýho malýho, tlustýho .... a ty jseš zatím úplně naopak. Ten archit*, to byla skvělá věc. Hrozná škoda, že jste to zastavili. Den, kdy zmizel z internetu, byl jedním z nejhorších v mém životě. Sledoval jsem to každej den. Snažil jsem se dopídit, kdo je největší idiot. Vždycky, když jsem si myslel, že už ho mám, tak se to celý zpřeházelo, můj favorit napsal něco docela chytrýho, a já musel začít znovu. Fakt to bylo výborný. Měli byste to oživit.“ Poté mi začal vyprávět, na čem pracuje a jaké má problémy. Že se mu nedaří přesvědčivě komunikovat své nápady a projekty. Že nejsou srozumitelné, ani pochopitelné.
A tady jsem zase reagoval já, jak jsem v podobných situacích zvyklý:
„Můžu pomoct.“ Skoro pokaždé mám ten pocit. I když se pak občas později ukáže, že nemůžu, ale to na mou první reakci většinou nemá vliv. Souhlasil:
„Ok, pojďme se sejít a pojďme něco zkusit.“ Druhý den mi napsal, že se brzy ozve. O necelý měsíc později jsem na pozvání Cyrila Říhy přednášel na VŠUP v Praze. Napsal jsem Davidovi, ať se přijde podívat. Přišel, přednášku si poslechl, po ní jsme si na chvíli povídali v kavárně Indigo. Řekl, že druhý den zavolá, a tentokrát doopravdy zavolal.
Sešli jsme se u něj v ateliéru na Smíchově, ukázal mi své předchozí, současné i připravované projekty a řekl, že je chce prezentovat tak, aby byly srozumitelné, aby je mohl použít jako podklad pro představení se a získání nových zakázek. Chtěl vytvořit vlastní portfolio.
„Jestli tě to zajímá, pusť se do toho. Udělej to, jak uznáš za vhodné.“ Nejotevřenější zadání, co jsem kdy dostal. Pustil jsem se tedy do toho. Začali jsme se scházet pravidelně, jednou týdně, v osm ráno v kavárně Slavia. David to neměl daleko do práce, ani do nového bytu naproti Mánesu, kam se právě stěhoval. Spolupráce s ním byla skvělá. Uměl věci neuvěřitelně zjednodušovat. Na dřeň. Bavilo mě předkládat řešení, která se neustále redukovala na méně a méně. Já zkoušel vyrábět koláže, on připravoval piktogramy. Vzájemně jsme si je konzultovali. Vytvářeli jsme portfolio myšlenek, nápadů, témat. Nikoliv projektů s perspektivami, půdorysy a řezy. To nás nezajímalo. Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej. Na místo, které jí sluší mnohem více než hlavní role.
Jediné, co mě trápilo, byla ranní hodina setkávání. Nejsem zvyklý takhle brzy vstávat. Když jsem to Davidovi řekl, dostal záchvat smíchu.
„Proč to neřekneš hned. Já kvůli tobě vstávám každý týden takhle brzy, a přitom normálně funguju až pozdě odpoledne.“ Od té doby jsme se scházeli večer. Koncem ledna jsem začal moderovat svůj pořad Bourání na rádiu Wave. Jde o hodinový rozhovor nejen o architektuře. Pozval jsem si Davida do druhého dílu. Pozvání přijal, ale varoval mě, že to s ním nebudu mít jednoduché. Nepřeháněl. Byl to asi nejtěžší rozhovor. Ale i nejzajímavější. Doporučuji k
poslechu.
David v něm mluví o důležitých věcech. Nesleduje se to lehce, chce to hodně trpělivosti a poslechnout si to několikrát. Ale je to velice originální pohled na úlohu architekta v současné společnosti. Po jeho skončení jsme si povídali další tři hodiny v žižkovské Akropoli. Odsud jsme šli pěšky do centra. U muzea jsme se rozloučili. Netušil jsem, že se vidíme naposledy. Měl jsem hodně práce, řekl jsem mu, že až se k portfoliu znovu dostanu, ozvu se. Později jsme si napsali. Říkal, ať přijdu, že mě rád uvidí. To už byl nemocný a věděl to. Já ne. Neodpověděl jsem hned a pak už bylo pozdě. Dodnes mě to mrzí. Davidův pohřeb byla hrozně smutná událost. Přišlo mi to strašně nespravedlivé. Davidův odchod je obrovská, nenahraditelná ztráta pro jeho nejbližší, ale nemenší pro českou architektonickou scénu. Na našem území se nevyskytuje moc individuí, co si jdou vlastní cestou. Experimentují, hledají, nebojí se chybovat a nedělají jen to, co se očekává. Nebyla náhoda, že takřka nic nedokončil a řada spoluprací skončila velkými osobními roztržkami.
Vzpomínám si na jeho poslední větu po prvním pracovním setkání.
„Skoro nic jsem nedokončil, ale tentokrát to vyjde. Tohle portfolio uděláme.“ Jsem si jist, že takhle přistupoval ke všemu, do čeho se pouštěl. Optimistický skeptik. Extrovertní introvert. Hodně štěstí na druhé straně.
*
www.archit.cz byla srostlice 15ti blogů převážně absolventů liberecké fakulty architektury, která fungovala od března 2006, do vánoc roku 2007. Její kompletní obsah je dodnes přístupný.
