"Nechceš-li si hubu spálit, musíš mlčet nebo chválit."
Karel Havlíček Borovský
Před třemi lety (po návratu do Česka) jsem se rozhodl, že nebudu veřejně nic kritizovat, protože Česko je tak negativistická země, že i jakákoliv snaha o seriózně míněnou konstruktivní kritiku vyznívá vniveč. Kritizovaný a jeho stoupenci nezvyklí na otevřenost demokratického diskursu reagují podrážděně a okamžitým napadáním kritizujícího. Otázkami typu „A ty jsi kdo, že si dovoluješ takovouto kritiku? Umíš to snad lépe? Dokázal si v životě něco? atd. Jedinou výjimku jsem dělal u školních prezentací studentů, kam tvrdá kritika jednoznačně patří. Ale čas od času je třeba udělat výjimku i jinde.
Varování úvodem. Pokud patříte mezi skalní příznivce tvorby Evy Jiřičné, Aleny Šrámkové, či Martina Rajniše, nečtěte dál. Nebo pokud budete, nestěžujte si, že jsem vás nevaroval.
Nedávno mě napadlo, že tvorba Evy Jiřičné a Aleny Šrámkové je v podstatě totožná, nebo v jednom velmi důležitém aspektu velmi podobná. Obě vytvořily vlastní svébytnou estetiku, kterou důsledně prosazují na úkor všech ostatních kritérií (tohle by určitě stálo za obsáhlejší rozbor, a třeba na to v budoucnu dojde). A doopravdy si myslím, že na úkor takřka všech. Na vytvoření vlastní estetiky není nic zavrženíhodného, naopak, je to velmi těžké. Ve světě se to podařilo pouze několika málo architektům (jde např. o jména jako Oscar Niemeyer, Frank Gehry, Richard Meier, Jean Nouvel, Alvaro Siza, Zaha Hadid, Jan Kaplický ale i BIG, SANAA, OMA). V Česku mě napadá Ivan Kroupa, Stanislav Fiala, Ladislav Lábus, či Jan Línek a Vlado Milunić.
Někteří světoví architekti si za život prošli hned několika „estetickými“ obdobími (která odrážela změnu jejich myšlenkových pochodů). U Le Corbusiera se dají identifikovat minimálně tři, u F.L. Wrighta jich bude více než deset. Určitě stojí za připomenutí, že některé architektonické kanceláře se naopak velmi snaží nebýt zařazeni do snadno popsatelné estetické kategorie.
Po chvíli přemýšlení jsem k tvorbě obou dam (mimochodem jediných držitelek Státní ceny za architekturu, kterou uděluje Ministerstvo kultury ČR) přiřadil i tvorbu Martina Rajniše z posledních deseti let. V čem je tedy problém?
Nejvíce mi vadí, že na vysvětlování a obhajování principů jejich nepochybně zajímavé estetiky se používají pojmy, které vnímám jako přesně opačné, než jaká je realita. Posuďte sami. Pro Alenu Šrámkovou jsou to obyčejnost (přitom jsou její domy maximálně neobyčejné), skromnost a nenápadnost (přitom jsou výrazné, důrazně se hlásící o pozornost), hospodárnost (tento pojem používají spíše posuzovatelé, aby vysvětlili hodnotu jejích návrhů) a racionálnost (v žádném případě, přednost mají jiné principy), funkčnost (úplně mi stačily přehřáté pokoje domu s pečovatelskou službou v Horažďovicích skrze obrovská okna zasklených balkónů, nebo akustika učeben nové fakulty architektury). U Martina Rajniše ekologičnost (přitom mají domy krátkou životnost – pokud to tak není, rád se mu v budoucnu omluvím), jednoduchost provedení a údržby (Je to detail, ale v lesovně v Písku jsem si fascinovaně prohlížel přivrutovaná podlahová prkna vruty, jejich hlavička byla pouze o pár milimetrů širší než tělo vrutu. Po zkroucení prken byly nahrazeny vruty s větší hlavičkou, ale ty už takto zdeformovaná prkna zpětně nedotvarují. Tisíce drobných spojů* - a tedy potenciálních problémů - na snadnosti údržbě rovněž nepřidají.), levnost (vzhledem k životnosti velmi pochybuji), přirozenost (a přitom jsou zcela detailně a precizně vyprojektovány a záleží na každém milimetru, tedy opak přirozenosti). U Evy Jiřičné pak křehkost (viděli jste lávku pro pěší v Brně?), ženskost (tu si vážně představuji jinak), elegantnost, high-tech (směšné), propojení se statikou a inženýringem (doporučil bych statický posudek na skleník Oranžérie, který před mnoha lety publikovala Stavba). Určitě je pravda, že řadu těchto vysvětlujících atributů přidávají vnější hodnotitelé (např. novináři), ale většinu z nich vytvářejí právě zmínění autoři.
Na jejich obhajobu bych rád dodal, že možná nepopisují své vlastní realizace, ale svou vysněnou představu o nich. Představu o nedostižném ideálu. Tedy Alena Šrámková možná říká, že by chtěla stavět obyčejně, jednoduše, skromně a hospodárně, Martin Rajniš rychle, levně, přirozeně (centimetry nehrají roli), v souladu s přírodou a Eva Jiřičná křehce, elegantně, jemně a přitom konstrukčně odvážně. Nemyslím si, že se jim to daří. Všichni tři jsou ale velmi zdatní a aktivní pedagogové a již dnes mají řadu (bývalých) studentů, kteří jsou v dosahování těchto cílů úspěšnější. A to rozhodně není málo. Vždyť není větší štěstí pro vyučujícího, než když je jeho žák lepší (klišé :))). (pozn. Mimochodem, neznám moc studentů ochotných přiznat, že jejich všeobecně uznávaný vyučující má také výrazné slabiny. Nevím, možná je to způsobené pouze selektivností paměti.)
Před dvěma měsíci jsem vedl dosud nepublikovaný rozhovor s Kamielem Klaassem. Říká v něm, že jakmile na hodnocení architektury začneme používat racionální kritéria, zcela míjíme její největší kvalitu.
Závěrečná poznámka. Nebo spíše otázka. Dokážeme přijmout fakt, že osobnosti, kterých si vážíme mají i velmi slabé stránky, nebo abychom mohli někoho respektovat, musí excelovat ve všech oblastech?
PS/
Než se nám diskuse tradičně zvrhne, pro jistotu: Ne, neumím navrhovat domy lépe než zmíněná trojice, a je velmi nepravděpodobné, že někdy vůbec budu, nebo že pro kvalitu prostředí, ve kterém žijeme, udělám více než oni. Všech tří si vážím jako osobností, mnohem méně si vážím jejich tvorby.
* To je ten největší rozdíl (a nemyslím si, že se jedná o vylepšení) oproti Zumthorově realizaci pro EXPO 2000. Prkna byla "secvaknuta" vnější ocelovou konstrukcí táhel, a tedy na několika málo místech, nikoliv v místě každého dotyku.
