SuMo 69 / Absence tématu

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.