"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia
Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.
Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.
Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:
Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.
Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.
Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.
1/21/2012
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Tak to máme pozoruhodnou koincidenci v tématech, nebo je toto Adame reakce na moje Paradigmata architektury zde? www.archiweb.cz/blog.php?blog_id=54177&id_article=184&
OdpovědětVymazatJá myslím, že témata tu jsou, ať chceme nebo ne, jen někteří je vidí a jiní mají jiné starosti, s obživou, konstrukcí, estetikou, funkčností atp. Je to více věc psychologická než nějak cíleně plánovaná a nejde o kariéru, ale o podstatu. Můžeme hlubší témata nevidět, to ale neznamená, že tu nejsou.
Štve mě, že na škole (ČVUT) má každý student projít malé zadání základního ateliéru, ateliér bytových staveb, občanských, soubor staveb, urbanismus. Proč mají všichni umět všechno? Proč nemůže jeden dělat malé projekty a druhý velké? Jedinou možnost nějakého zaměření je modul krajina nebo památky v magisterském studiu. Tzn, z několika volitelných předmětů se stanou povinné. Žádné změny v ateliérech to s sebou nenese. Budoucí památkář a krajinář mají oba dělat soubor staveb a urbanismus.
OdpovědětVymazatMně osobně tohle jako zásadní problém nepřijde, zvlášť ne v kontextu Adamova příspěvku. Studenti se naučí chápat různý měřítka a profilace absolventa jako „architekta rodinných domů“ či tak nějak podobně mi nepřijde, že by situaci zlepšovalo. Nakonec stejně budeme dělat to co nás baví.Ostatně to, že si architekt založí kariéru na návrzích administraček/nemocnic/whatever ještě zdaleka neznamená, že má téma. Přijde mi zásadní tohle pochopit už na škole, a působení pedagogů, kteří jdou touhle cestou, by mohlo dost pomoci.…Teď tak koukám na soupis atelierů na ČVUT a co si tak vybavím, aspoň u čtvrtiny pořád nevím, o co jim jde. „O co jim jako jde“ nemá být urážka, myslím si, že architektonické elitě národa, mezi kterou se architekt působením na VŠ pasuje, by opravdu mělo o něco jít. V Čechách jsou bohužel kritéria pro elitu nastavená někde jinde. Myslím, že dobrý přiklad uvidíme příští týden v Doxu – téma propojování města v Hájkově atelieru je právě takovým škatule překračujícím tématem, ať si na to kdo chce napasuje ty svoje ATBS nebo co potřebuje, všichni vidíme že jejich problém/radost je jinde než tupě naplnit nějakou kategorii.
Vymazata neměl by si téma "o co v projektu jde" najít sám student, než ho mít předem určené od ateliéru a jen plnit zadání???
OdpovědětVymazatTomáši, nevidím problém v tom, že si každý během studia musí vyzkoušet různé typologie. To je v pořádku. K poslednímu. Je dobře, když má ateliér definované téma a vy si můžete říci, zda vás zajímá, či nikoliv.
OdpovědětVymazatMoje osobní zkušenost, která mne nejvíc obohatila - atelier, který ostatní pokládali za "nevýrazný" kvůli vedení atelieru - neocenitelný zážitek, kdy jste opravdu pánem své práce, kterou od prvního do posledního směřujete sami, vedení opravdu fungovalo jen jako "konzultanti" - spíše přizvukovači. Je k nezaplacení, když si na konci semestru můžete uvědomit, že je to opravdu váš výsledek (v rámci volnosti školního prostředí) a opravdu sami za něj nesete zodpovědnost - je to vaše kůže na cizím trhu, a vlastně nečekáte, že se vás někdo zastane.
OdpovědětVymazatMichal
Rozumím. Já za studií udělal jednoduchý postřeh. Dnes vím, co dělají bývalí spolužáci, kteří během studia vystřídali řadu hodně odlišných ateliérových vedoucích. O těch, kteří strávili celé studium v jednom ateliéru (bylo to možné), dnes nevím. Může to být náhoda.
OdpovědětVymazat