Až do 19. září 2010 je v Olomouci v Muzeu moderního umění k vidění obsáhlá retrospektiva s názvem SIAL, ke které vyšel komplexní katalog (400 stran) mapující tvorbu SIALu. Přispěl jsem do něj textem "Tak to bylo" (SIAL pro roce 1989). Následující řádky představují jeho část, věnovanou Heleně Jiskrové.Neexistuje způsob, kterým bych mohl vyjádřit vděčnost za to, co pro mě setkání a následná setkávání s Helenou Jiskrovou znamenala. Po dvou letech v Suchomelově ateliéru jsem měl pocit, že nastal čas na změnu. On sám nám doporučoval vyzkoušet během studia větší množství přístupů a mít tak porovnání. Měl jsem štěstí, že v roce 2000 nastoupila do školy znovu Helena Jiskrová - konečně další jméno ze seznamu členů Školky -, kterou jsem předtím krátce poznal během přijímacích zkoušek v únoru 1998. Druhý den se kreslilo zátiší a já jsem přišel asi o patnáct minut pozdě. Dodíval jsem se totiž v televizi na první zápas hokejového turnaje v Naganu (Česko–Finsko 3:0). Zatímco ostatní porotci se tvářili, že jsem spáchal neodpustitelnou chybu, Helena Jiskrová pouze prohodila:
„Kolik to skončilo?"V Liberci ji předcházela pověst velké náročnosti a přemrštěných požadavků na zdůvodnění byť sebemenšího rozhodnutí. Ve škole totiž už působila, během roku 1997/98. Slýchal jsem o ní během celých dvou let v Liberci:
„Teď to tu není tak náročné, jako když tu byla Jiskrová. To si vůbec neumíš představit. To si musel přesně vědět, co děláš. Dokázat zdůvodnit každou čáru." Helena Jiskrová byla nejlepší pedagog, na jakého jsem v životě narazil. Dokázala rychle odhalit silnou stránku studenta a své úsilí věnovala většímu rozvinutí jeho schopností. Jinými slovy, její přístup ke studentům byl vysoce individualizovaný. Něco, co většina studentů mylně pokládá za samozřejmé. Ve skutečnosti je to však něco výjimečného. Dokázala vytvořit ohromně soutěživou atmosféru uvnitř vlastního ateliéru, která vedla k většímu pracovnímu úsilí a tím i k lepším výsledkům. Tuto atmosféru častokrát přiživovala hlasitou pochvalou těch nejlínějších a nejméně produktivních a ostrou kritikou nejpilnějších. Nebyla to žádná náhodná hra, ale promyšlený postup, o jehož dopadu jsme se mohli všichni přesvědčit.
Tehdy jsem nerozuměl, když mi tvrdila:
„Já si nemyslím, že všichni absolventi mého ateliéru se v budoucnu stanou vedoucími osobnostmi architektonických kanceláří. Proto by také byla chyba k nim takto přistupovat." Myslel jsem si, že je to omyl, že každý by tuto šanci měl dostat, a až později jsem jí dal zapravdu.
V jejím ateliéru jsem zpracoval dva projekty, oba shodou okolností do Liberce. Mezinárodní letiště a bydlení u řeky Nisy. Dodnes si vzpomínám na řadu konzultací a některé z jejích principů se snažím uplatňovat dnes, kdy působím v její roli. Za důležitý považuji způsob jejího vystupování. Dokázala se svými studenty navázat vztah, že byli ochotni za ni strčit ruku do ohně. A nikoliv proto, že by to byla „taková hodná paní“, jak s oblibou sama říkala. Dokázala s elegancí sobě vlastní uznat chybu. Nechala mě přepracovat rohové okno na základě doporučení, které mi sama dala. Když jsem ho druhý den přinesl na konzultaci, minutu si ho soustředěně prohlížela a pak prohodila
„no, tak to evidentně nebyl moc dobrý nápad, co říkáte?" Vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky.
Její působení ovlivnilo školu víc, než se zdálo. Když do školy přinesla knihu Artificial landscape o současné holandské architektuře, mohli jsme to na konci roku zaznamenat takřka na všech projektech. Mezi studenty se pro to vžil termín „holandská inspirace“. Já však musím Heleně Jiskrové poděkovat za něco jiného. Naučila mě se dívat, pozorovat věci v mém okolí, více si všímat. To jsem do té doby vůbec neuměl. Několikrát během semestru pro své studenty zorganizovala neformální večerní přednášky, které neukazovaly pouze špičkovou architekturu, ale zcela obyčejné, častokrát drobné detaily veřejných prostor. Vzpomínám si na kolekci různých způsobů odvodu vody ze střech, fasád a ulic. Strávil jsem u ní v ateliéru celý rok a ještě mnohokrát jsem ji později navštívil v Rotterdamu. Prošel jsem i krátkým kurzem vaření, respektive krájení surovin, ale ten se bohužel minul účinkem. Seznámila mě s holandskou avantgardní architekturou – pracemi architektů, které bych stěží sám objevil (Michiel Brinkam, Johannes Brinkman & Leendert van der Vlugt, Hugh Maaskant, Willem van Tijen, Frits Peutz).
Až později jsem si uvědomil jeden paradox. Helena Jiskrová byla první pedagog, u kterého mě celý rok vůbec nezajímala kvalita jeho vlastní tvorby. Nikdy mě nenapadl argument:
„A co jste navrhla a postavila Vy, že tomu tak dobře rozumíte?" Když mi později v Holandsku ukazovala své realizace, byly pochopitelně úžasné. Roku 2003 navazovala trojice studentů Kadlas, Tonner, Hejl (ve spolupráci s Monikou Mitášovou) na tradici libereckých letních škol uspořádáním letního workshopu. Pochopitelně se obrátili jako na první na Helenu Jiskrovou, která se tomu pak věnovala naplno, jak je jejím zvykem. Workshop přinesl nečekané pozitivum. Nadchnul pro učení dvojici Jan Šépka a Petr Hájek, a hodnoceno s pětiletým odstupem, kdyby to byl jediný pozitivní výsledek workshopu, nebylo to málo.
