Studijní cesta

Přesně před rokem jsem založil tento blog a publikoval na něm první článek. Toto je 52. Tedy frekvence jeden článek týdně. Dal jsem si to jako loňské novoroční předsevzetí, po ukončení architu zkusit aspoň rok provozovat vlastní blog. Nebyl jsem si jist, že to zvládnu, ale uteklo to docela rychle.

Paměť je v oblasti architektury neuvěřitelně krátká. Neustále objevujeme objevené, protože jsme na objevení už zapomněli. Občas mám pocit, že co není na internetu neexistuje. Proto jsem se po letech začetl do časopisů ze 30. let (Stavba, Stavitel a hlavně Styl). Dnes, v posledním článku roku 2010 nepíšu vlastní text, ale přepsal jsem reportáž architekta Josefa Mayera z roku 1935. Poutavým způsobem přibližuje dobu, o které už dnes nevíme takřka nic. Článek mi udělal hroznou radost, je vtipný, bourá některá klišé a je nádherně stylisticky napsaný. Snad vás taky potěší. Vše nejlepší do Nového roku. Díky za čtení.

Úřední úvod, za který se neručí
Tento úvod mohl by snad i odpadnouti, neboť každý z kolegů, který by chtěl od ministerstva veřejných prací obdržeti zadaný projekt, počínal si stejně. Napsal jednu nebo několik žádostí. Uvedl v nich své provedené práce, přiložil fotografie, přilepil kolek a čekal. Žádost ležela, žadatel též ležel. Nereptal a odpočíval. Jinak tomu dnes, kdy „Ústředí architektů“ se usneslo, že projektant, musí projektovati. Tato korporace dokonce vymohla věci, o kterých se dříve nikomu ani nesnilo. Každý, kdo o projekt zažádá, také projekt od ministerstva veřejných prací obdrží! Stačí pouze v žádosti uvésti rok narození, domovskou obec, vzdělání, provedené práce a studijní cesty. Většina z těch, kteří obdrželi tento návod, se ihned v „Ústředí“ informovala … „co mají naše studijní cesty za vliv při zadávání projektů?“ Odpověděno bylo všem asi tak, jako mně: „Čím delší cestu popíšeš, tím delší projekt obdržíš!“ Výklad se mi zdá úplně jasný a já se podle něho řídím. Vybírám jednu z delších cest, v naději, že budu poctěn vypracováním aspoň stometrového návrhu. Jsem ujištěn, že až kompetentní úřad k měření studijních cest toto pročte, ocení kulturní význam této cesty a projekt mamutích rozměrů mne nemine.

Trochu historie a vlastní cesta
Úvahu historickou nemohu vypustiti ze svého vypravování, neboť bez této úvahy byla by věc nedosti jasná. Byly dvě doby země České. V první se architekti živili renaissancí, barokem a kreslením „salátu“. Odívali se haveloky, širokými klobouky a nosili černé, vyšívané kravaty, tak zvané poletovačky. Šatu spodními nevěnovali pozornosti žádné, neboť havelok se odkládal pouze v hostincích, za příznivého počasí. Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě.

V Kotěrově speciálce byli žáci různých národů, jeden byl Holanďan. Touto dobou jsem i já navštěvoval uvedenou speciálku. S grand seigneurem O. Novotným jsem se již nesetkal. Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry … pan Popelka. V tomto bodě předstihl i samotného profesora a poněvadž byl měkčí povahy, dal si vnutiti hned několik obleků a převlečníků najednou. Těšilo jej to. Menším potěšením byla však tato objednávka, jak se později ukázalo, pro dodavatele – pana Popelku. Tento prvotřídní „taileur“ si nejprve s Jóžou tajně dopisoval. Později, hlavně kol prvního, stával před školou, aby si s ním pohovořil. Často jsme jej vídali. Čekával marně, neboť, nevím proč, Jóža se tomuto pánovi zásadně vyhýbal. Proslýchalo se, že i šíti si dává u jiného krejčího. Tuto záhadnou situaci dobře vystihl náš spolužák Holanďan Kuipers, všeobecně zvaný Vyprsk. Náš Holanďan, ač uměl pouze několik slov česky, rozuměl žertu a vždy, když byl Jóža zabrán do práce, vykřikl: „Popelka jde!“ To postačilo, aby Jóža ihned zmizel tam, kde byly namalovány dvě nuly. Čas plynul, Vyprsk odjel do vlasti, Popelka, nasycen zlatem J. Gočára, se již neukazoval.

Vzdálený druh a prvotřídní krejčí upadli v zapomenutí. Jednoho dne však vešel radostí zářící Kotěra do třídy. Ukazoval pohlednici a řekl: „Poslechněte hoši, Vyprsk nám píše a zve nás do Amsterodamu. Zajeďme si tam na studijní cestu, já vám z cestovního fondu něco na to přidám!“ Návrh byl přijat, peníze též a zájezd do Holandska smluven. Vyprskovi udal Kotěra přesně den a hodinu našeho příjezdu, nám vymohl na ředitelství delší dovolenou. Lístky, pasy, slevy na dráze a jiné obstaral kolega K. Tento žák, kterému jsme pro jeho cestovní zkušenosti přezdívali „Kořenský“, byl poctěn obzvláštní důvěrou našeho profesora ve věcech cestovních a pasových. Byl znám po všech nádražích a též na pasovém úřadě. Přezdívku proslulého cestovatele si vydobyl asi rok před naší výpravou.

Nemohu pominouti tak vážené osobnosti a proto vás s ním blíže seznamuji. „Kořenský“ byl nesporně velký talent a proto obdržel stipendium na cestu do Itálie. Čekalo se, že tento muž svými studiemi z Říma zaplaví celý svět. Jistě by se tak stalo, kdyby „Kořenský“ nebyl při své cestě do kolébky umění vržen do kupé, kde náhodou hráli zástupci různých firem „jedenadvacet“. Jest samozřejmé, že Kotěrův žák si přisedl, přisadil a hrál. Nejprve platil rakouskými penězi. Od Benešova zkoušel štěstí již s italskou lirou. Tuto spotřeboval do Tábora. Za touto bývalou husitskou baštou náš hrdina ještě neustoupil a vsadil do hry různé svršky, prsten, hodinky. V Budějovicích byl již se vším hotov. Vystoupil a telegrafoval Kotěrovi o peníze na zpáteční cestu. Přijel a od té doby honosil se jménem proslulého cestovatele a byl provždy uznávanou autoritou ve věcech cestovních. Z toho vidíte, že bylo úplně přirozené, když se Kotěra spolehl na něho. „Kořenský“ opravdu vše svědomitě zastával, ale s námi nejel. Kotěra vzal k sobě naše pasy, lístky a bohužel i – peníze. Zklamáni vyslechli jsme ironickou poznámku svého chefa: „Kdybych vám dal prachy do ruky, nedostanete se dál než do Chuchle.“

Oponovati nebylo možno a jeli jsme tedy s prázdnými kapsami. Ve vlaku nás Kotěra opustil a šel do jídelního vozu. Smutek nás ovanul. Karty o malé částky hráti nás mrzelo, velkých jsme neměli. Tísnivou náladu každý z nás přemáhal nějakou kapalinou. Nejlépe tesknotu zaháněl cognac. Jeden z nás však podlehl smutku a této tekutině. Vzdychaje, uchýlil se tam, kam se v takových případech uchylujeme. Vlak jel, my usínali a na druha úplně zapomněli. „Umsteigen!“ Šum, hluk, rozespalí chápeme se zavazadel a přestupujeme. Konečně jsme umístěni, vlak se hýbe. Jest noc, usínáme znovu. „Jsme na hranicích, vstávejte!“ budí nás Kotěra. Vystupujeme a náš profesor ukazuje holandským úředníkům naše pasy, my otvíráme svá zavazadla. Prohlídka končí, úředníci vrtí hlavami a šermují rukama. Vysvětlují nám něco. Nechápame, ale pozorujeme, že není vše v pořádku. Úředníci se namáhají, ale kdo jim má rozuměti? Mluví holandsky. „Kořenský jistě s těmi pasy něco zvoral.“ bručel Kotěra. „Jsme teď všichni v rejži!“ Přirovnání „sedělo“ – měl pravdu. Teprve po dlouhé námaze jsme sehnali jednoho úředníka, který znal trochu německy a francouzsky. Tento muž nejprve si zapálil podávaný mu doutník a poté nám vysvětlil, že nás podle jízdenek má býti deset a ne devět.

Počítáme se. Opravdu jeden schází, také i jedno zavazadlo. Snadno jsme zjistili, kdo chybí, ale kde zůstal? Po dlouhém přemítání usoudil Jóža a vždy bystrý Zázvorka, že náš druh jistě usnul na záchodě a nepřesedl s námi. Jak to slyšel Kotěra, zlostně odhodil doutník a řekl: „Já ho odtamtud dostanu, buďte bez starosti, ten se probudí.“ Slovo své pomocí ochotného tlumočníka a telegrafního úřadu splnil. Příští vlak již „vychrlil“ našeho druha. Pak jsme jeli dále, ale naše zpoždění, způsobené touto malou příhodou, činilo několik hodin. Nálada nebyla žádná. Vyprsk nás jistě čekati už nebude; jak se bez něho domluvíme? Kotěra sedí s námi, aby nás nepoztrácel. Je mrzut, hrabe ve slovníku a občas jen vzdychne: „Nešťastný záchod!“

„Amsterodam!“ Vystupujeme, nádražní ohromná halla přeplněna. Jest den voleb a tisíce lidí přiváží vlak za vlakem. Dav hlučí, jásá. Hudba hraje, na peronech se tančí. Nosí se ohromné plakáty a ověnčené vlaky se vítají. Chaos ten nechápeme a stojíme bezradně. Rozhlížíme se, Vyprsk nikde. Zklamáni, díváme se na moře zmítajících se hlav. Kotěra se první odhodlává. Kývá na dva nosiče a sestupuje do vln tísnícího se davu. Přirozeně, co dělá Kotěra, dělá i Jóža. Odhodlaně vystrčí ze dveří vagonu svoji tvář a vtom, když jeho orlí nos se objeví, nad zástupy tisíců … ozve se známý hlas: „Popelka jde!“

„Hoši, to jest náš Vyprsk!“ volá opět vesele náš – bodrý Kotěra a mává cylindrem. Vyprsk to byl a byl i naším stálým průvodcem. Návštěva Amsterodamu se vydařila.
…. Končím a na nějaký ten projektíček uctivě čekám.

Josef Mayer, Číslo toto bylo vydáno dne 26. března 1935

O učení

"Před více než čtyřmi lety jsem napsal text, který se zabýval způsoby výuky na architektonických školách a především časovou organizací semestru. Jak neustále zjišťuji, je pořád aktuální. Rád bych k němu připojil americký dodatek a především popsal vlastní zkušenosti s vedením ateliéru. Ale než se k tomu dostanu, vkládám alespň ten starší text. Možná, že v něm někdo lépe uvidí vlastní situaci."

Svůj text zaměřený na problematiku architektonického vzdělávání bych rád věnoval jeho, alespoň podle mě, nejdůležitější části. Tedy výuce v architektonických atelierech. Přestože jsem se jako vyučovaný tohoto procesu začal účastnit na podzim roku 1998 v Liberci, svůj text začnu o čtyři roky později na Akademii architektury v Amsterdamu. V Holandsku, v zemi s mimořádně propracovanou metodikou v jakémkoliv oboru. Zapsal jsem si tehdy architektonický atelier s názvem Conceptual Building, který vedl japonský architekt Yushi Uehara. Mimochodem architekt se snad nejlepší praxí ve dvacátém století.*

Na prvním společném setkání, jsme všech sedm studentů z pěti zemí obdrželi stručný rozpis průběhu semestru. Amsterdamský semestr trval 16 týdnů, oproti libereckým 14ti. Rozvržení by se dalo nazvat systémem 4-4-4-4. Aneb 4 týdny research (výzkum, analýza, rozbor místa a zadání), 4 týdny concept (koncept, základní myšlenka, cíl), 4 týdny design (skutečné vytvoření projektu, tedy tvorba výkresů a modelů) a 4 týdny prezentace (příprava finálního layoutu, volba měřítek, formátů výkresů). Tento systém 4-4-4-4 je dlouholetou tradicí na amsterdamské škole s tím, že jej každý ateliérový vedoucí může modifikovat podle svých představ v rámci určitých, zažitých mantinelů. Podobně jako každý fotbalový trenér může svou jedenáctku (respektive desítku – pozice brankáře je neměnná) poskládat do jedné ze známých možných kombinací (např. 3-5-2, 4-4-2, 4-5-1, 3-4-3 – pro nejevící zájem o fotbal, jedná se o počty obránců, záložníků a útočníků), může i ateliérový vedoucí využít své trenérské schopnosti a zkušenosti a navrhnout vlastní systém. Nám byl doporučen tento: 3-3-6-4, přinejhorším 3-3-7-3, aneb research je důležitý, ale je chybou mu věnovat příliš času a odkládat samotné započetí projektu. Koncept je rovněž velmi důležitý, ale není správné na něm strávit příliš dlouho, protože se pak velice rychle může stát, že se čas jím strávený zcela vymkne kontrole, a to na úkor následující kategorie.

Naopak kategorii designu je žádoucí o něco prodloužit, protože až při samotném kreslení narazíte často na problémy, které si během výzkumu, či konceptu vůbec nedokážete představit. V této kategorii se nejvíce rozhoduje o kvalitě výsledného projektu. Čtvrtá kategorie byla vysvětlena se zvláštní výstrahou. Ano, je možné ji zkrátit ze čtyř týdnů, ale maximálně na tři a ani o den méně. Tedy pokud nebudete minimálně 21 dní před ukončením projektu hotovi s designem, něco se stalo špatně. Musím říct, že mi toto rozdělení připadalo až příliš dogmatické a přehnaně detailní, ale to jsem ještě netušil co mě čekalo následující semestr. Z dnešního pohledu se mi toto rozdělení jeví jako nanejvýš rozumné a žádoucí.

Když si vzpomenu na liberecká dělení semestru, která si určuje každý student sám, a je tak sám sobě trenérem, vybavují se mi pozoruhodné kombinace, které jsem měl tu čest vyzkoušet sám na sobě. Za nejpopulárnější dvojici bych označil tato: 0-13-1-0 a 7-6-1-0 – aneb základem je vždy 0 na konci, protože „prezentace přeci nemá žádnou důležitost a když už je projekt dokončen, odprezentuje se jaksi sám.“ Koncept je naopak vždy předimenzován, a to až do obludných rozměrů, protože „to je přeci to nejdůležitější a dokud mě nenapadne něco opravdu mimořádně originálního a geniálního, nemá smysl ho dál rozkreslovat.“ Úvodní výzkum je buď žádný, nebo naopak značně nadhodnocen. Zde pak vytváří jakousi neustále narůstající bariéru, která více a více znemožňuje proniknutí do problému. Kategorie design, aneb klíčová kategorie je vždy poddimenzována. Je jí věnován často minimální čas na převedení konceptu do vizuální podoby. S železnou pravidelností jsem do ní vstupoval s představou, že koncept je dostatečně dokončen, a že během jeho skutečného zhmotňování nenarazím na žádný závažnější problém a týden bude stačit ... .

Nikdy se mi to nepodařilo. Vždy se objevily větší či menší problémy (častěji ty větší), které nebylo kdy řešit. Bylo je možno buď zamaskovat, a pokud nebyl čas ani na to, zůstaly nedořešené. Závěrečný týden, který vždy zůstává jako poslední rezerva pro vytvoření prezentace se tak stává gulášem všech předchozích kategorií, a zároveň místem nejčistších objevů a zjištění. Takřka vždy je doprovázen představou, že kdyby bylo k dispozici alespoň o den, dva, nebo týden více času, projekt by byl lepší více než dvojnásobně. Musím říct jednoznačně: „Nebyl!“ Chyba se stala již mnohem dříve a v této fázi je již nenapravitelná.

Vždyť jak by dopadlo fotbalové mužstvo složené z nejlepších individualit hrající např. systémem 1-1-8? Katastrofálně. Podobně jako architektonické projekty vytvářené podobným způsobem. Kromě důsledného dodržování struktury semestru se mi Yushi Uehara vryl do paměti několika výroky, které mě budou provázet až do smrti. Jednu z prvních konzultací zahájil větou: „Adam, so, what’s hot, and what’s not?“(ponechávám bez překladu). Za skvělý holandský objev považuji takzvaný sudý a lichý konzultační týden, aneb během sudého týdne individuální konzultace – tedy pouze vy, váš vedoucí a 30 minut volného času, během lichého hromadné, aneb vás sedm, váš vedoucí a přibližně 5 hodin času, protože hromadné konzultace se vždy protáhnou. Tento systém skvěle využívá charakterových vlastností studentů, šanci mají jak extroverti, tak introverti. Každou společnou konzultaci Yushi zahajoval stejně, tedy: „Conclusion?“ (aneb jedním slovem vyjádřená věta: „Neobtěžujte mě žádnými obsáhlými rozbory a raději řekněte na co jste přišli.“).

Za mimořádně důležitý považuji jeden fakt. Každou individuální konzultaci končil Yushi otázkou, co mu ukážete příště. Této otázky se všichni báli celou konzultaci a nebylo možné se z ní nijak vykroutit. Jeho argumentace byla krystalicky jednoduchá: „Dnes jsi s něčím přišel. Spolu jsme to půl hodiny probírali a uvažovali další možnosti. Pokud tato konzultace měla nějaký smysl, musíš vědět, co teď budeš dělat dál. Pokud nevíš, těchto 30 minut bylo zcela zbytečných. Takže, co uvidím příště?“

Tento způsob konzultací dokázal rytmizovat semestr lépe než jakékoliv schéma. Zcela se tak vytratila spousta ztraceného času, kdy čekáte na další konzultaci, abyste takzvaně „mohli pokračovat dál.“ Častokrát jsem během společných konzultací s údivem sledoval, jak neuvěřitelné množství energie Yushi během konzultací vynakládá. Něco podobného jsem v Liberci zažil pouze v podání architektky Heleny Jiskrové, jejíž pozoruhodná metodika by rovněž stála za obšírnější popis. Nevím jestli mám chápat jako náhodu, že do Liberce přijížděla rovněž z Holandska. V Liberci se pro to vžil termín „holandská inspirace“, která probíhala jednou za tři roky. O podobné členění semestru, byť ve zjednodušené podobě analýza, koncept a design s vlastními termíny odevzdání se v Liberci pokusil architekt Vít Máslo, který byl mimochodem v Holandsku na praxi.

Když jsem na konci roku 2002 uvažoval, ke komu nastoupím příští semestr, jako na prvního jsem se pochopitelně obrátil znovu na Yushiho. Jeho odpověď mi leccos osvětlila.

YU: „To bohužel nepůjde, protože příští semestr tu učit nebudu.
AG: „Proč?“
YU: „Vždy učím pouze jeden semestr z celého školního roku.“
AG: „A proč?“
YU: „Proč? Protože musím taky něco dělat, ne? Když učím, na práci v kanceláři mi moc energie a času nezbývá. Proto se jí pak cele věnuji zbylého půl roku.“

Tehdy jsem si poprvé uvědomil jeden podstatný rozdíl mezi Českem a Holandskem. V Česku podle mého názoru učí v naprosté většině dvě skupiny lidí. Ti, kteří tuto práci milují, jsou jí naprosto posedlí, a berou jí jako své poslání. A pak ti, kteří by nic jiného nebyli schopni vykonávat. V Holandsku učí přesně ta skupina, která se nachází mezi těmito dvěma extrémy. Můj spolužák Lukáš Brom popsal situaci v Liberci naprosto trefně takto: „V Liberci se učí třemi způsoby. A to externě, extrémně a extrémně externě!“

Druhý semestr v Amsterdamu byl mým ateliérovým vedoucím holandský architekt Marcel van der Lubbe (vedoucí kanceláře ANA architekten). Jeho představa o časovém členění semestru vypadala takto:
Týden 1
Analýza místa a programu pomocí schématických diagramů a textů.
Týden 2
Program is set. No turning back possible! (aneb program je vytvořen, návrat zpět nemožný. Zde jsem si vzpomněl na komunistické „kupředu,zpátky ni krok“)
Model místa 1/500 s minimálně 10 objemovými studiemi. Koncepty, reference, obdobné budovy.
Týden 3
Skici prvních myšlenek, jak by budova v tomto kontextu mohla vypadat.
Týden 4
Modely architektonických myšlenek v měřítku 1/200
Týdny 5,6
Plány, řezy, pohledy, studijní modely.
Týden 7
Plány, řezy, pohledy, pracovní model – vše v měřítku 1/100
Týden 8
Projekt je dokončen. Půl semestrální prezentace, vše 1/100.
Týden 9
Analýza vlastního projektu. Co je skutečná esence vašeho projektu. Silné a slabé stránky.
Označte části na kterých je nutno dále pracovat.
Týdny 10,11,12
Detailování projektu v měřítku 1/50. Volba materiálů.
Týdny 13,14,15
Zpátky do většího měřítka, model 1/100 – přepracován a dokončen.
Týden 16
Finální prezentace.

Možná ani nemusím zdůrazňovat, že jsem tento systém nedodržel. Ze sedmi studentů jsme dva, spolu s litevskou kolegyní, odmítli mít projekt prakticky hotový během poloviny času a pak se do něj trefovat vlastní kritikou. Místo toho jsme koncept vyvíjeli déle. Je paradoxem, že jako jediní dva jsme u závěrečné obhajoby uspěli a mohli pokračovat ve studiu další rok. Rovněž s odstupem času nehodnotím tento systém tak negativně, jak na mě působil roku 2003.

Část svého textu bych rád věnoval jedné poněkud opomíjené kategorii. A tou je hodnocení. Z hlediska vývoje studenta se jedná možná o kategorii nejdůležitější. Amsterdamská škola se v tomto bodě chová mimořádně příkladně. Po skončení semestru, někdy až s odstupem několika týdnů, vypracuje vedoucí atelieru tzv. strukturované hodnocení práce studenta. Má ustálených 9 bodů a představuje komplexní hodnocení vývoje projektu během semestru v rozsahu přibližně jedné strojopisné strany. Jednotlivé body vypadají takto:

1. Uchopení problému, cíle
2. Výzkum, zaměření, literatura
3. Proces práce
4. Vztah mezi funkcí a konstrukcí
5. Metodika práce
6. Prezentace
7. Silné stránky
8. Slabé stránky
9. Všeobecný komentář, aneb co se do předchozích osmi bodů nevešlo

Poté, kdy student během svého studia obdrží několik takovýchto detailních hodnocení, může opravdu snadno objevit své slabší a silnější stránky a zapracovat tak na zlepšení svých nedostatků. Samozřejmě je tento způsob mimořádně náročný na jednotlivé vyučující, kteří si během celého semestru zaznamenávají poznámky k projektům, tak aby je mohli v závěrečném hodnocení uplatnit. V Liberci se závěrečná prezentace prováděla za účasti všech vedoucích architektonických ateliérů (dnes už je tomu tuším jinak), kteří bodovali projekty body od 0 do 10. Tato desetibodová stupnice měla lépe pomoci odlišit kvalitu projektů než čtyřstupňové známkování. Ve své podstatě se ale zásadně neliší. Známka 6,7 bodu nemá žádnou vyšší vypovídající hodnotu než třeba „dvojka“.

Helena Jiskrová vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky. Stokrát jsem byl svědkem naprostého zklamání studentů z malé četnosti otázek směřujících k pochopení projektu během závěrečných prezentací, a to nemluvím o tom, že na některých školách ústní obhajoby projektů ani neprobíhají. Projekty se pouze vyvěsí na chodbě a časem se u nich objeví jednociferné hodnocení. Myslím, že takovéto studium a jeho hodnocení nemá valný smysl ani pro jednu zúčastněnou stranu.

Závěrem pár největších rozdílů, které jsem vypozoroval během pobytu v Holandsku a ve Francii. Ten největší bych definoval jako absolutní absence strachu z chyby. Co považuji za největší chybu českého architektonického vzdělávání, je fakt, že většinou bývá hodnocena úroveň výsledku a nikoliv množství znalostí, které student během práce na projektu získal. Nezřídka je totiž práce na „špatném“ projektu poučnější než na tom „úhledně kvalitním“. Proto řada studentů často opouští originální myšlenky s nejistým cílem ve prospěch předem známých řešení s jistým výsledkem. Ve prospěch tzv. ověřování ověřeného. Vždy mě bavilo pozorovat kolik procent projektů například pracuje s jinými konstrukčními prvky než jsou zeď, sloup a deska. Je to naprosté minimum. Rovněž je často dobře vidět, kdy se student snaží vymyslet celý projekt sám, anebo kdy do něho použije části cizích řešení. První způsob vypadá v 99% na závěr hůře, přesto je to on, který si zaslouží absolutorium. Druhý podstatný rozdíl bych nazval nulové estetické zábrany při zhmotňování konceptu. Musím říct, že mě jak v Holandsku tak ve Francii naprosto fascinovala mimořádná šíře výrazových prostředků, které mají studenti k dispozici. Prakticky nikdy předem nevylučovali některé možnosti ze strachu, že to nebude vypadat dobře. To je obrovská výhoda, která pochopitelně může vést k hrůzostrašným výsledkům, ale i k těm nejlepším. V Holandsku má toto uvažování mimořádnou tradici. Helena Jiskrová mi několikrát zdůraznila, že mladí autoři největšího koncertního sálu De Doelen v poválečném Rotterdamu zahájili svou prezentaci přibližně těmito slovy: „Nezatíženi dlouhodobou zkušeností s navrhováním koncertních sálů předkládáme náš návrh.“

Dnes toto uvažování nachází uplatnění především v OMA, možná nejprogresivnějším architektonickém studiu současnosti. Ti nejméně zkušení jsou často nasazováni na úkoly jejichž šíři si ani nedokáží uvědomit, a to s nadějí, že je možná napadne něco, co by ti „zkušenější“ předem zamítli. Poslední a možná nejdůležitější rozdíl představují nároky, které studenti kladou na své vyučující. Jsou vysoké. Jsou totiž do značné míry legitimizovány placením školného. Studenti tak vidí přímý vztah mezi jimi vynaloženými penězi a úrovní výuky, kterou za ní dostávají. Velice bych se tedy přimlouval za zavedení školného i u nás. Pokud by přispělo k tomu, že by studenti nutili své pedagogy k vyšším výkonům, mělo by rozhodně smysl. Závěrečný postřeh chci věnovat nikoliv rozdílu, ale podobnosti mezi amsterdamskou a libereckou školou. Ani jedna z nich nenabízí od svých vyučujících návod, jak postupovat při navrhování problému. Nic totiž nedokáže zabít studentovu imaginaci od ateliérového vedoucího jako věta: „Cože to navrhujete? Kino? Tak to je přeci jednoduché, to se dělá takto!“

Herman Hertzberger to definoval přesně při zakládání Berlage Institute v první polovině devadesátých let: „Berlage Institute nebude nikdy místem, kde by se „hvězdný architekt“ snažil naučit své studenty postupu, jak se stát obdobným „hvězdným architektem“. V Liberci se dokonce nevyučuje ani typologie, kterou zde možná jednou pro vždy pohřbila architektka, teoretička Monika Mitášová větou: „Typologie je soubor pravidel, který shromažďuje znalosti, podle kterých se postupovalo v minulosti.“

*
Od poloviny osmdesátých let pracoval v těchto atelierech: Shin Takamatsu, Kazuyo Sejima, Toyo Ito, OMA, West 8, Daniel Libeskind, Kees Christiaanse a Architecten Cie.

V Praze,
18. 01. 2006,
AG

Dům, který byl rád sám

V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:

„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci

P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG