CONTACT

adam.gebrian@gmail.com
https://herohero.co/adamgebrian
Zobrazují se příspěvky se štítkemtexts. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtexts. Zobrazit všechny příspěvky

12/29/2011

O morální flexibilitě


"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.

12/22/2011

Pár poznámek ke kritice a školám


"Plácáním po ramenou se ještě nikdy nikdo nezlepšil."

Říkal jsem to mockrát, ale opakování je prý matka moudrosti. Po návratu ze studia v USA (a tedy intenzivní lekci pozitivního myšlení, hledání silných stránek místo problémů) jsem si zakázal kritiku. Udělal jsem rozhodnutí, že budu vyhledávat věci, které považuji za kvalitní a budu se snažit mluvit a psát o nich. Ty, které za kvalitní nepovažuji, budu ignorovat. Už to dělám tři roky. S několika málo malými výjimkami a jednou velkou. Mezi ty malé patřil třeba tento článek, bez většího překvapení, suverénně nejnavštěvovanější ze všech, které jsem vloni napsal. Většina lidí má kritiku ráda. Ne sebe, ale těch ostatních. Výborně se to čte.

Ta velká výjimka se týká akademického prostředí. Jako externí kritik jsem se účastnil odevzdávek v ateliérech Jiřího Suchomela a Martina Šamla, Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, Zdeňka Fránka a Radka Suchánka (všichni FUA TU Liberec), Imra Vaška a Martina Gsandtnera, Benjamína Brádňanského a Víta Halady, Petera Stece (všichni VŠVU Bratislava), Jana Šépky, Petra Hájka a Jaroslava Hulína, Jana Jehlíka (FA ČVUT Praha), Petra Babáka a Štěpána Malovce, Romana Brychty a Radima Babáka (VŠUP).

A tady jsem byl ke studentským pracím extrémně kritický. Kde jinde by se měli autoři setkat s tvrdou kritikou vlastní práce, než ve škole? Všechny ty kritiky si pamatuji docela dost přesně (samozřejmě nejvíce tu, kde jsme se dost intenzivně pohádali s Janem Jehlíkem a Cyrilem Říhou v ateliéru Jana Šépky a studenti spíš sledovali, co že se to děje - což byla samozřejmě chyba, ale ty děláme všichni), včetně reakcí studentů, pokrývající celou škálu. Od naštvání hrozícího fyzickým napadením po absolutní radost. Na svoji adresu jsem si vyslechl ledasco. Od populárních "A vy byste to řešil jak, když jste tak chytrý?", "A co jste dokázal vy, že si nás dovolujete hodnotit?", "My jsme na tom makali půl roku, a vy to teď jako dokážete zkritizovat po pěti minutách, jo?" Tyhle reakce mám docela rád. Ukazují, že studentům na jejich práci záleží a jsou ochotni ji bránit. Hůř nesu mlčení a nezájem. A nechuť vést dialog. Zatažení do ochranné ulity, jako reakce na kritiku. Nechuť něco se dozvědět.

V těchto kritikách vycházím z vlastní zkušenosti studenta. Vždy mi nejvíce (ale opravdu nejvíce) vadilo, když se mě porota na nic nezeptala, nic ji nezajímalo. To jsem si v roli studenta připadal úplně zbytečně. Snažím se, abych toto nikdy nikomu neudělal. Vždy poslouchám co studenti říkají a vždy se ptám. Otázky doplňuji i komentáři, ale doufám, že se nikdy nestalo, že bych se na něco nezeptal.

Do ateliéru Petra Hájka chodím pravidelně, protože si jeho a Jardovy práce velmi vážím. Koncem ledna budete v DOXu mít možnost vidět proč. Ale úplně nejraději mám kritiky na VŠVU v Bratislavě. Oproti českým školám jsem tam vždy narazil na úžasně experimentální prostředí, otevřenou a obohacující debatu, chuť chybovat a učit se. Pozvání do Bratislavy proto nikdy neodmítám.

Na vlastní obhajobu. Nikdy jsem se do role kritika v hodnotící komisi sám nenominoval. Vždy moje účast vzešla z pozvání od ateliérových vedoucích, takže pokud si přejete, abych se na vašich kritikách rozhodně objevit nemohl, musíte se obrátit právě na ně.

A úplně na závěr. Možná to tak nevypadá, ale u kritik se studentům snažím vždy pomoct. Především s dalšími projekty. Snažím se, aby příště neopakovali ty samé chyby. Mají totiž často tendenci chápat projekty jako samostatné celky, a výsledek semestru, jako to nejdůležitější. To si myslím, že je velká chyba. Jestli studium za něco stálo, se ukáže až o mnoho let později. Nejde tedy především o kvalitu výsledku, ale o to, co jste dokázali za ten semestr vstřebat pro další použití.

9/17/2011

Nové ve starém


Včera jsem se zašel podívat na výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera "Nové ve starém", kterou připravil NPÚ a Richard Biegel a k navštívení je do 9. října. Jedná se o výřez z více než rok probíhající kampaně, která shromáždila k dnešnímu dni na 158 staveb, více zde. Komu chybí v Česku hodnocení staveb, přijde si na své. Škoda, že některé texty nejsou podepsány a dvojnásobná škoda, že některé obsahují nic neříkající slova jako "zajímavé", nebo časté ohánění se všemi možnými cenami rozdílné úrovně. I tak se jedná o ohromně záslužný počin. A velmi poučný materiál a NPÚ za něj patří dík.

Prohlídka výstavy i webu mě přiměla k následující úvaze. Předimenzované, investorsky bezohledné a mizernými architekty mizerně navržené stavby přiměly "památkáře" a úředníky stavebních úřadů ke snaze se bránit a to všemi prostředky. Většinou vytvořením pravidel a předpisů, jak postupovat. Věřím, že tento systém doopravdy pomáhá bránit těm největším excesům (i když, abych si sám odporoval, ty často disponují finančními a lobbistickými schopnostmi tato pravidla obejít), ale bohužel zároveň neuvěřitelně komplikují život i těm výborným investorům s výbornými architekty. Tedy, snaží se bránit excesům (jak výstava dokládá, nepříliš úspěšně), ale bohužel se z ní nedozvíme, o kolik kvalitních příkladů architektury jsme díky nekompetentním rozhodnutím přišli. Tvrzení, které jsem zaznamenal od Christiana de Portzamparca je v Česku nemyslitelné: "V New Yorku byla na naši parcelu předepsaná výšková regulace 140m. Po předložení našeho návrhu, 180m vysokého, stavební komisi, jsme uslyšeli ortel. Pane architekte, s vámi bychom mohli klidně jít i na 220m. Ten návrh je natolik kvalitní, že by to prostředí uneslo."

Troufnu si tvrdit možná jednu provokativní věc. Regulace, tedy snaha něčemu zabránit, něco omezit, nebude mít nikdy tu kvalitu, jako snaha něco vytvořit. Nikdy jsem se nesetkal s úředníkem (možná je to moje omezenost), který by se studiu problému věnoval s takovým zaujetím, jako kvalitní architekt, snažící se pochopit místo, program, historii a společenskou situaci. Jinými slovy, systém, kdy někdo předem říká, do jakých mantinelů se musí vejít hledání, které ještě ani nezapočalo, považuji za nesmyslný. Krátký příklad z Almere. OMA navrhla Masterplan nového uspořádání, rozdělila lokalitu na 33 částí pro světově uznávané architekty. Každý z nich postupně požádal o výjimku vůči Masterplanu. Když byla schválena poslední výjimka, o kterou požádali sami tvůrci Masterplanu na vlastní objekt, byl Masterplan definitivně zrušen. Tedy, rámec, něco jako regulace existovat musí, ale musí být rovněž připraven na to, aby se mohl pružně změnit, když se střetne s kvalitnějším řešením. Nejsem si vůbec jist, zda toto mají úředníci v Česku možnost uplatnit, zda by jim legislativa takovýto postup umožnila.

Asi před dvěma lety jsem svým kamarádům z ateliéru Skvadra pomáhal prosadit projekt rodinného domu na zastupitelstvu malého města ve Středočeském kraji. Neodporoval územnímu plánu, ale nevypadal jako domy v okolí. Přesto se stavební úřad vyjádřil negativně. Mimochodem, toto považuji za největší katastrofu, iniciativního úředníka, který rozšiřuje své pravomoci tím, že vydá nesouhlas, i když pro něj nemá logickou oporu v územním plánu. Tedy obráceně to nejde, býti otevřeným k nesouladu (jak jsem mockrát slyšel), ale být tzv. přísnější není vůbec problém. Zajímavý paradox. Stavební úřad nás tehdy odkázal tzv. výš, na rozhodnutí zastupitelstva. To po dvouhodinové diskusi vydalo se stavbou souhlas a dům dnes stojí, ale dodnes si pamatuji větu jedné ze zastupitelek: "Pane architekte, víte kolik jste nám dnes přidělal práce? My totiž teď budeme muset o každém projektu rozhodovat individuálně." Tato věta mě dodnes nepřestává fascinovat. Sakra, a jak jinak byste chtěli postupovat? Představa, že je možné vytvořit univerzální soubor pravidel, kterými se prosejí individuálně vytvářené návrhy je v mých očích naprosto nesmyslná.

Uvedu to na posledním příkladě. Realiazce Svatopluka Sládečka, Zlaté jablko na zlínském náměstí Míru, je na výstavě uvedena s hodnocením, které končí takto: "Stavba naplnila regulativy týkající se výšky zástavby a nutnosti optického rozčlenění průčelí objektu ze strany náměstí na čtyři části, z důvodů zachování tradičního charakteru a měřítka lokality. Nástup do nákupního centra z náměstí je řešen pouze přes vstupy historických domů, naopak propojení moderní části dostavby nárožní s parterem tradičního náměstí je problematické. Rovněž vybourání stavebních konstrukcí bývalé Záložny a zachování pouze kulisy čelní historické fasády je z pohledu památkové péče zcela nesprávné."

Vychází se tedy z univerzálního předpokladu, že ponechat pouze historickou fasádu a ubourat zadní trakt a ten nahradit současnou stavbou je VŽDY nesprávné. Jsem si naprosto jist, že to není pravda. Právě v tomto případě to totiž považuji za správné rozhodnutí. Zachovat dům celý možné nebylo a zbourat i fasádu by byl vzhledem k prostoru náměstí velký omyl. Navrhnout novou, přes 70m dlouhou fasádu pro náměstí by vyžadovalo architekta světového formátu, kterým Svatopluk Sládeček není. A jsem si jist, že se mu za to ani nemusím omlouvat, protože to ví. Právě proto se rozhodl fasádu ponechat.

Nemám žádné řešení, ale vadí mi, že v Česku neexistuje seznam skupiny architektů, ke kterým by měli mít úředníci důvěru, protože svou předchozí prací jednoznačně prokázali svoji kompetentnost. A měli by jim věřit, i když jim osobně se řešení předložené architekty "nelíbí".


9/15/2011

Návod

"Na každý problém existuje rychlé, jednoduché a pohodlné řešení. To chybné."
Umberto Eco

Dostávám dost emailů od studentů ještě středních škol, kteří přemýšlejí o studiu architektury a chtějí vědět, jak se na to nejlépe připravit, nebo od studentů nižších ročníků, jak se stát výborným architektem. Ze začátku se mi na to nechtělo moc odpovídat, s tím, že žádný univerzální návod neexistuje, ale to není moc uspokojivá odpověď. Takže po chvíli přemýšlení, tady je můj "návod". Pokud bude chtít někdo doplnit komentáři, budu rád.

Zajímat se o svět kolem sebe (včetně politiky),
dobře se dívat,
naučit se kriticky myslet,
trénovat trpělivost,
dokázat bez emocí přijímat kritiku,
kreslit každý den,
zajímat se o současné umění, nejen o to prověřené časem,
chodit na výstavy,
hodně číst,
naučit se výborně anglicky,
mít rád lidi,
chápat architekturu jako prostředek, nikoliv jako cíl.

A na závěr jedno z mých oblíbených videí:



5/31/2011

Způsoby navrhování, práce s referencemi


Dnes jsem náhodou narazil na svůj více než 4 roky starý text, a přestože jsem řadu názorů z něj již pozměnil, třeba někomu přijde zajímavý:

Stalo se zcela běžným poohlédnout se po řešení jiných, většinou úspěšných kolegů-architektů, kdykoliv se zabýváme jakýmkoliv problémem. Vysvětlení tohoto faktu mohou být různá / od poskytnutí klientům něčeho více “solidního“ než jen neumělých skic, či nepřesně formulovaných názorů, které provázejí úvodní fáze každého nového projektu, až po sebeuvědomění si, čeho chceme dosáhnout.

Jeff Kipnis při předvedení studentských projektů na Berlage Institutu přímo zuřil, když práce na projektu nezačínala podrobným studiem konkurenčních řešení podobných zadání. Vycházel přitom z předpokladu, že nejspolehlivější způsob objevení něčeho nového je evoluce, pravý opak obrácení se do sebe sama (které až nebezpečně často ústí v “objevování Ameriky“). Kipnisův předpoklad ovšem vychází z tvrzení, že se snažíme vybudovat znalostní bázi, na jejímž základě začneme vytvářet náš vlastní, více rozvinutý názor. Ale je tomu tak doopravdy? Je to ten hlavní důvod, proč systematicky prohlížíme cizí příklady? A podle jakého klíče je vůbec vyhledáváme?

Důležitý faktor zajisté představuje typologie. Pokud máme navrhnout hotel, projdeme si předem příklady existujících hotelů, ale jen těsně za typologií následuje estetické hledisko a tedy fakt, zda se nám ta, či ona stavba “líbí“ (definici tohoto pojmu vynechávám). Až tehdy se totiž jedná o užitečnou referenci. Pokud splňuje typologické kritérium, pokud možno se nachází v podobném prostředí, kontextu, alespoň částečně vyhovuje co do kapacity (maximálně tak do poměru 2/1) a ještě pokud vypadá “dobře“. Jen málokdo se snaží najít nějaký obecnější princip ve stavbě, která ho na první pohled nezaujme. Pokud je tedy můj předpoklad správný, není to náhodou tak, že spíše než o “budování znalostní báze“, nebo “hledání inspirace“ se v tomto procesu jedná o “hledání řešení“?

V momentě nalezení “řešení“, které neklade žádný velký odpor pro případné použití na konkrétní místo (až na fakt, že je duševním majetkem někoho jiného), tedy vyhovuje typologicky, velikostně, esteticky a nejlépe i materiálově a rozpočtově, začíná naše vlastní kreativní práce. Jedno z tvrzení Konstantina Melnikova: „Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl“ dnes vypadá jako naprostý anachronismus.

Do o něco složitější situace se dostaneme, pokud jsme vyhovujících řešení objevili několik, protože pak nás čeká jejich následná syntéza, během které se nějaký drobný rozdíl oproti původním vzorům prostě objevit musí a náš návrh je tak zcela “originální“. Za jeden z nejčastějších způsobů objevení originálního řešení se dá rovněž označit nepochopení studované reference, a následné zkopírování onoho “nepochopení“. Dokázat zacházet s referencemi inovativním způsobem, a nepodlehnout (ať už vědomě, či nikoliv) snaze o jejich následné zkopírovaní, je bohužel stále velmi výjimečným a vyžaduje mimořádnou “morální ostražitost“.

Vzpomínám si, jak během mého studia v Liberci Stanislav Zippe (vedoucí výtvarné katedry) neustále zdůrazňoval, že architekti se vždy inspirovali “volným uměním“ a nikoliv prací kolegů, tedy “uměním užitým“, jak architekturu rád nazýval. Vyžadoval přiblížení se zdroji inspirace, nikoliv jeho následné aplikaci. Samotného mě překvapilo, jak velmi úzký okruh současných architektů je obecně považován za přijatelný zdroj vyhovujících referencí. Pokud budu dostatečně cynický, mohu je shrnout do několika jmen.

Budou to Rem Koolhaas a OMA (celkový koncept, zacházení s programem), Toyo Ito a SANAA, tedy Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (elegance realizace, materiálová minimalizace a “celková křehkost“), Herzog a de Meuron (inovativní použití materiálů, detailů a povrchů), Jean Nouvel (triky a efekty), ex Plot (piktogramy a prezentace) a jen několik málo již mrtvých tvůrců, jejichž dílo zůstává aktuální (nesnadno zařaditelné) do dnešních dní (Le Corbusier, Mies, Kahn). Všimněme si, že mezi nimi nenajdete žádné producenty výrazných, charakteristických forem (Gehry, Libeskind, Hadid, Eisenman, NOX) a to hned z několika důvodů, přičemž výše rozpočtu zdaleka nepředstavuje ten nejdůležitější. To spíše asociační spojení mezi slovy “forma“ a “formální“ (negativum) hraje roli.

Možná ještě větší nebezpečí než zamotávání se do začarovaného kruhu přijatelných referencí hrají výpůjčky z vlastního portfolia. Byl to Pablo Picasso, který tvrdil, že “můžete klidně vykrádat kde co, dokud se nejedná o vaše vlastní dílo“. Bohužel tento způsob rozhodně nepředstavuje tabu pro současné architektonické kanceláře, a to rovněž z několika důvodů, z nichž ten ekonomický (úspora času, energie a tedy i peněz) bývá nejčastější. Velká spousta neúspěšných soutěžních návrhů (zvlášť pokud jsou autoři neochvějně přesvědčeni o jeho kvalitě, což bývá takřka vždy) nalezla svá uplatnění až na několikerý pokus.
I k této strategii se dá přistoupit s kreativitou, jak dokázalo nafouknutí nerealizovaného rodinného domu (Y2K) do podoby koncertního sálu v Portu v podání OMA (viz text Copy Paste). A troufnu si říct, že kancelář Rema Koolhaase by nikdy nedokázala poskládat složitý program koncertního sálu do tak radikální podoby, pokud by za vzor nesloužil mnohem uchopitelnější program rodinného domu.

Je možné namítnout, že celá řada architektů mnou popsaným způsobem nepostupuje. A je to správná námitka. Mnoho z nich opravdu hledá svou inspiraci (tedy nikoliv řešení) jinde, pokud možno co nejdále od “vysoké architektury“ a následně se snaží onu inspiraci co nejvěrněji transformovat do vlastního návrhu. Za silné zdroje se dá označit příroda, umění, užitkový design (např. populární automobilový), lidské tělo, nebo anonymní architektura (tzv. architektura bez architektů, abych si vypůjčil název slavné knihy Bernarda Rudolfskyho). Stačí se podívat do dvou knih Jana Kaplického “For Inspiration Only“ a “More For Inspiration Only“.

Steven Holl na otázku redaktora časopisu Mark (Které knihy by měli číst studenti, pokud se chtějí připravit na povolání architekt?) odpovídá: „Nedoporučoval bych knihy s architektonickou tématikou. Snažím se číst věci, které se pohybují blízko možných konceptů projektů. Jednou z krásných věcí na architektuře je, že Vás přivádí do všech různých končin vědomostí.“ /1

Co mě ovšem velice často zaráží je, že hlavním zdrojem inspirace nebývá věc samotná, ale její fotografické spodobnění. Je tomu jen několik let, kdy prezentace architektů po celém světě zasáhla jako rakovina vlna leteckých fotografií Yanna Arthuse Bertranda. K jejich nesmírné popularitě zajisté přispěl fakt, že zobrazují svět z perspektivy připomínající architektonicky nejpopulárnější výkres – půdorys. Rovněž, že nejsou považovány za díla konkrétního autora (což je obrovský omyl), ale většinou za výtvory přírody. Jsou to totiž umělecká díla, jako jiná, fotografie francouzského umělce. Rozdíl mezi působením věci skutečné, nebo její fotografií, pochopí každý, kdo někdy zkoušel nakreslit portrét podle živého modelu, nebo podle fotografie. Mohu Vás ujistit, že vystihnout podobu objektu je mnohem jednodušší z dvojrozměrného zobrazení, ale pokud chcete vytvořit skutečně “kvalitní“ kresbu, fotografie Vám neposkytne dostatek informací.

Častokrát se tak architekti odvolávají na úspěšnost určitého řešení pouze na základě názoru, který si utvořili z dobře pořízeného snímku (vždy obsahuje velké množství lidí, kteří “přímo dokazují popularitu“). Za takřka klasický model této situace považuji náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od West8, na které se odvolávají pouze ti, kteří jej nikdy nezažili na vlastní oči. Nepopisují tak věc samotnou, ale svoji představu o možném fungování oné věci (což je také možné). Situace tak připomíná scénu, kdy žádající o úvěr nabízí, že se zaručí majetkem, který získá za právě poskytnutý úvěr.

Za jediný přímý zdroj inspirace tak často slouží pouze potenciální staveniště. A to není zrovna mnoho. Názory klienta totiž bývají k obrovské škodě rovněž několikrát interpretovány a jen těžko je lze považovat za zdroje “přímé inspirace“. Mockrát jsem se setkal s názorem: „K čemu, že to vlastně slouží znalost dějin architektury?“ (především té mimo 20. století). Nebo jinak vyjádřeno: „Copak někdy použiji při vlastním navrhování znalost typologie řeckých chrámů?“ Tyto otázky vznikají právě tehdy, kdy začneme na dějiny architektury nahlížet jako na “sestavu potenciálně užitečných referencí“, neboli “řešení vhodných k aplikaci“. I tento postup je možný, ale nevydávejme ho potom prosím, za jakýkoliv druh kreativní činnosti.

/1 časopis Mark, č.4 / 2006, Mark Publisher Amsterdam, rozhovor se Stevenem Hollem, str. 217

V Londýně,
29. 01. 2007,
Adam Gebrian

5/30/2011

Lze rychle měnit město? Lze stimulovat poptávku?



U nakladatelství Slovart vyšla kniha Městské zásahy. Více zde. Přispěl jsem do ní krátkým textem. Zde je:

„Co je zadarmo, to nemá žádnou hodnotu.“
Stefan Sagmeister

„Nejlepší věci v životě jsou zadarmo.”

reklama na MasterCard

„Existuje obrovský rozdíl mezi naivitou a optimismem. Jsou to dvě různá slova různých významů. Neměla by se zaměňovat.”

Jeff Kipnis

Kdo jsou autoři, kteří se rozhodli zúčastnit se výzvy „Městské zásahy“ v Bratislavě, v Praze a v Brně? A kdo jsou iniciátoři této akce? Dovolte mi pomoci si emailem jednoho osloveného architekta (mimochodem střední generace), který se rozhodl Městských zásahů nezúčastnit:

„Moc se omlouvám, ale dobrá vůle, nevytvoří produkt. Není mi zvolený formát akce, zdá se, vlastní. Buď je práce extrahovaná z již hotového projektu, nebo je třeba projektu nového. Starý vhodný nemám a nový takto, s odpuštěním, amatérsky vytvořit neumím. Připadal bych si jako Přemek Podlaha. Potvrdil bych přesvědčení davu, že architektura je takové to "naškicování" obrázku a ne náročný projekt (třebas na drobný detail). A graficky pokrýt formát A1 aniž by šlo o ničení papíru, je velká práce. A pro tu mi nikde ničeho nepřebývá.“

Postoji pisatele plně rozumím. Neztotožňuji se s ním, ale rozumím mu. Jiný architekt, který je přesně o 11 let starší, než jsem já, reagoval na jednu velmi nekonkrétní nabídku s nejistým koncem: „To už není pro nás, takové věci jsme dělali, když nám bylo 30. Dnes, kdy živíme rodiny a kancelář už si to dovolit nemůžeme. Adam, ten by si to teď ještě dovolit mohl.“

Souvisí tedy možnost pracovat zdarma s věkem? Nebo vyšší věk a větší zkušenosti vidí větší marnost této snahy a raději se jí neúčastní? Statistiky Městských zásahů to částečně naznačují, ale rozhodně tomu tak není vždy.

Přístup k „Městským zásahům“ by se dal rozčlenit do tří kategorií.

a/
Vytvoření samostatného, svébytného projektu, navrženého speciálně pro výstavu. Není bez zajímavosti, že nejlepší výsledky představují projekty s nejsilnější motivací (řešení míst a problémů, které se jejich autorů bezprostředně dotýkají – žijí nebo pracují v blízkosti jimi zasažených míst). Mnoho autorů, včetně slovenské části organizátorů, si na vlastní kůži vyzkoušelo, že není vůbec jednoduché navrhnout „zásah“ pro město, ve kterém nežijete, které dobře neznáte.

b/
Ve výjimečných případech, použití již dokončeného (nerealizovaného), vytvořeného projektu, nebo projektu objednaného (a zaplaceného) někým jiným, pro jiný účel. Na obranu tvůrců, kteří spadají do této kategorie je nutno dodat, že na „vině“ jsou zde především organizátoři. Souhlasili s využitím některých dříve vytvořených projektů, ať už kvůli jejich kvalitě, nebo stálé aktuálnosti a nedostatečné pozornosti, která jim byla věnována v době jejich vzniku. Speciální kategorii představují studenti, kteří se do Městských zásahů rozhodli přihlásit své školní projekty, nebo si dokonce téma Městských zásahů zvolili za semestrální zadání. Z obojího měli organizátoři radost. Za jeden z největších handicapů vysokých škol (nejen v Česku a na Slovensku) považuji nedostatečnou schopnost veřejně komunikovat, co se na akademické půdě odehrává. Jsou to častokrát zajímavé objevy a názory, jejichž potenciál zůstává nevyužit. Pokud mohou Městské zásahy pomoci zviditelnit procesy a výsledky na jednotlivých vysokých školách, je to jedině dobře.

c/
Projektu se nezúčastním. V Praze se k tomu rozhodla přesně 1/3 z vyzvaných účastníků, což bylo mnohem méně, než jsme všichni čekali.

Kdo je tedy skupina lidí, která k projektu přistoupila, tak jak naznačuje bod a/. Jsou to nezralí naivkové, kteří si myslí, že svět (město) může být lepším místem k životu? A že se na této změně mohou podílet? Jsou to rafinovaní sebe-propagátoři, kteří vytušili možnost schovat svůj vlastní prospěch pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých ambic a frází o obecném blahu? Je to kombinace těchto dvou skupin? Mají jiné důvody? Nebo jsou to normální lidé, kteří věří tomu, co dělají a doufají, že jejich snahy a práce budou srozumitelné, atraktivní a oceněné i ostatními. I tolik vysmívanou a přehlíženou „laickou veřejností“ jejíž názor býval dlouhé roky okázale ignorován. A je to vůbec důležité? Městské zásahy vznikly jako určitá alternativa k architektonickým soutěžím, ve kterých je vždy jeden vítěz, pár oceněných a spousty poražených. V tomto projektu nemělo být poražených. Energie získaná měla být vyšší, než energie vložená, a to pro každého participujícího. Sen o realizaci bájného perpetum mobile. Zda se to podařilo, musí říct jednotliví účastnící projektu.

Za podstatná považuji dvě témata, dvě otázky, které nechám bez odpovědi.

1./
Obejde se architektura bez objednatele? Nemluvím teď o penězích, mluvím o klientovi. Musí architekt vždy čekat, až ho někdo k práci vyzve, anebo může navrhovat a předkládat řešení, které si nikdo nežádá? Co má dělat, když ho k práci nikdo nevyzývá? Jak říká Dumasův hrdina hrabě Monte-Cristo: Má snad pouze „čekat a doufat“?

2./
Je možné vytvořit kvalitu rychle? Anebo je tvorba kvality vždy náročný a dlouhodobý proces? Zvláště pak, když se netýká vytvoření objektu, ale úpravy něčeho tak zásadního, jako je veřejný prostor. To není tvorba pro konkrétního uživatele, klienta. To je tvorba prostředí pro všechny. Tedy vytváření něčeho, nad čím by měla existovat co nejširší společenská shoda. O to je úkol náročnější.

Myslím si, že nejvyšší cíl (a možná ne zcela jasně vyřčený) Městských zásahů není aktivizovat architekty. Není to dokonce ani snaha, některé z narychlo vytvořených projektů realizovat a získat tak pro sebe práci hrazenou z veřejných zdrojů. Je to snaha aktivizovat politiky a úředníky. Skupinu lidí, které platíme, aby zastupovali veřejný zájem.

Haló! Jsme tady. Slyšíte nás? Víte o nás? Víte co děláme a čím se zabýváme? Chceme dělat naši práci. Tu, kvůli které jsme studovali (mimochodem, naše studia byla placena z veřejných zdrojů). Objednejte si ji. Požadujte ji. Hledejte mechanismy, jak objednat, rozpoznat a vytvořit kvalitu. Jsou tu stovky lidí připravených nabídnout své síly a schopnosti. Využijte je.

V Praze, 27.2. 2011,
Adam Gebrian

4/29/2011

O fanoušcích současné architektury


"Jsou dva způsoby vzniku nového. Pomalý a rychlý. Tedy evoluce a přenos z kontextu do kontextu."
Jeff Kipnis

"Hlavně v názvu nesmí být slovo architektura, to by nikdo nepřišel, to každého odradí."
zaslechnuto v metru

"Byla jsem na jeho přednášce na Symposionu na GJK, na kterou jsem se dostala náhodou a nevěděla jsem, že bude mluvit o architektuře - to bych tam v životě nešla."
komentář pod videem mé přednášky Bourání klišé na youtube

Současná architektura má hrozně málo fanoušků. Nejen v Česku, ale po celém světě. Kdysi mě na to upozornil Jeff Kipnis. Říkal, že na jeho přednášky chodí pouze lidé nějak s architekturou spjatí (architekti, studenti, teoretici, novináři o architektuře píšící). Výjimku představovali dva lidé, kteří byli opravdu "pouze" fanoušci. Ale po několika návštěvách přednášek se rozhodli architekturu studovat a přešli tak na druhou stranu.

Historická architektura má fanoušků dost - říká se jim turisté. Ta současná nikoliv. Nemyslím si však, že je to její nižší kvalitou. Nemám zanalyzovány důvody tohoto stavu, ale za poslední dva a půl roku mám skvělé zkušenosti s přednášením pro ne-architekty. Hrozně rád přednáším a píšu o architektuře tam, kde ji nikdo nečeká. Proto mám radost, že články o architektuře v Lidových novinách vycházejí v příloze Relax, přesně tam patří. Stejně tak záložka "Architektura" na lidovky.cz, která se nachází mezi "Zajímavosti" a "Dobrá chuť", taky vynikající místo. Když jsou lidé nečekaně s tématem architektury konfrontováni, jsou většinou příjemně překvapeni, téma je zajímá, mají vynikající otázky a jdou doopravdy po podstatě věci.

Za svůj osobní úkol považuji mluvit o architektuře právě tam, kde to nikdo nečeká. Věřím, že to je nejefektivnější cesta ke zvýšení počtu fanoušků současné architektury, a tedy i k vylepšení životního prostředí, ve kterém momentálně žijeme.

2/15/2011

O transformaci panelových sídlišť


Dnes mě architekt Michal Kuzemeský krátce vyprovokoval k najití si záznamu 7 let staré přednášky. Jean Philippe Vassal (z týmu Lacaton & Vasssal) v ní prezentoval svou představu, jak rekonstruovat panelová sídliště. Tady je:
"Závěrečná část přednášky se týkala problémů kolektivního bydlení ve Francii a velké otázky, která je podle Vassala ve Francii velmi aktuální (a nejenom ve Francii). Zda je lepší nechat zbourat velké nepopulární obytné věže (ekvivalent českých panelových sídlišť) a postavit úplně nové byty. Anebo zda je lepší přeci jen se pokusit o jejich rekonstrukci. Pro Vassala byla odpověď jasná. Zvítězila ta druhá varianta. Jeho řešení však bylo v lecčems pozoruhodné. Celou tuto úvahu vedl při zobrazení interiéru jednoho z Case Study Houses od Pierra Koeniga s nádherným panoramatickým výhledem skrz celo-prosklené plochy stěn na Los Angeles. Vassal svou úvahu uvedl slovy:

„Je třeba začít od kvalit každého jednotlivého bytu. A ne se nejdříve zabývat urbanismem.“

Následovaly zajímavé dvojice ukázek. Vždy nad sebou jsme mohli porovnat stejný prostor s jinými okenními otvory. Obyčejný panelový byt se změnil v luxusní prostředí, když jeho malá, ekonomická okna nahradila skla od podlahy až ke stropu. Z bytu ve dvacátém patře panelového domu na periferii Paříže se stal rázem prostor s neuvěřitelným výhledem. Atmosféra interiéru se zcela proměnila. Naopak Koenigův masterpiece, opatřený panelákovými okny, nedával příliš možností obdivovat noční Los Angeles. Dalším objektem, který prošel Vassalovou photoshopovou zhoršovací kůrou, byl Miesův Farnsworth House. Výměna fasádního pláště mu opravdu příliš nepomohla.
Dalším argumentem, který podpořil Vassalův názor o ne-likvidování a spíše rekonstruování, byla čistě ekonomická stránka věci. Když chcete zbourat panelový bytový dům ve Francii, vyjde vás to asi na 30 000 Euro/ byt. Výstavba nového stojí 150 000 Euro. To už je dohromady 180 000 Euro. A to je skoro 10x více, než stojí obyčejná rekonstrukce. „Ve Francii momentálně chybí přibližně 600 000 bytů. Je tedy velice hloupé začít tím, že začneme bourat již ty existující.“

„Z této kalkulace vyplývá, že pokud budeme byty rekonstruovat, můžeme jich mít 2-3x více a můžeme je udělat 2-3x lepší. Normální postup je dívat se na město jako na nějakou homogenní masu z veliké dálky. My naopak tvrdíme, že je potřeba jít do interiéru každého domu, každého bytu, každého pokoje – a tam začít přemýšlet, jaké úpravy k lepšímu mohu vykonat.“

„Tuto urbánní práci musíme začít uvnitř, ne venku.“ Následovala dlouhá sekvence obrázků typu ‘předtím a potom‘. Obyčejné panelové byty s malými okny byly nahrazeny exkluzivními lofty (alespoň se to tak jevilo) s rozměrnými balkóny a terasami.

„Když dokončíme úpravu jednoho bytu, můžeme začít s úpravou dalšího. Pokud bude potřeba, přidáme více výtahů. V přízemí můžeme bytový dům doplnit o jiné programy. Třeba ordinace doktorů, nebo pracovní příležitosti pro jiné profese. Budou zde služby. Pro hlídaní dětí, pro konzumaci jídla a pití, bazény, sauny, kina, místa pro hraní karet, tancování, …, atd. V horních podlažích budou solária a zahrady“, pokračoval emotivně Vassal. Další série ‘předtím a potom‘ ukázala co má na mysli.

„Je to jako s tím domem, který jsem ukazoval na začátku přednášky. Tím, kde jsme neskáceli jediný strom. Bez bourání těchto domů můžeme vytvořit lepší byty. Pouze prací na interiéru a jen malou dodatečnou prací vně budov můžeme vytvořit mnohem lepší životní podmínky. Když takto upravíme každou obytnou věž, nebude již tak ošklivá, jak bývá často označována politiky. Zanikne tak hlavní důvod pro její odstranění.

Podle mě můžete klidně pracovat jako urbanisté od každého jednotlivého domu směrem k celku. Ne naopak. Děkuji za pozornost."


Pár projektů, které ilustrují výše uvedené transformační představy:
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=56
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=57
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=46

Více o jejich názorech a projektech v knize PLUS

Závěrem bych rád upozornil na jejich mimořádně důležitý projekt, tentokrát novostavby: http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=19

1/30/2011

Pátý měsíc v Los Angeles / Na návštěvě u Jima Goldsteina


Na vánoce roku 2007 jsem dostal jeden z nejlepších dárků v životě. Markéta zavolala do kanceláře Jamese Goldsteina* – jednoho z nejbohatších lidí na Západním pobřeží, představila se jako architektka z Evropy a zeptala se, zda bychom nemohli navštívit šéfovu rezidenci – fantastický dům navržený Johnem Lautnerem roku 1962. Za dva dny přišla odpověď. Bohužel s navrženým nehodícím se termínem. Slušně jsme poděkovali a požádali o náhradní. Druhá odpověď dorazila vzápětí. Pan Goldstein má čas 24. prosince dopoledne a rád vám ukáže svůj dům. Dostavte se v 10 hodin a zavolejte až budete na místě. Přesně to jsme udělali.

O pár dní později tak procházíme hustou džunglí připomínající amazonský prales a po více než sto metrech stojíme na malém parkovišti, na kterém stojí jediný vůz – smetanově bílý Rolls Royce Silver Cloud – kabriolet. Z domu vychází asi sedmdesátiletý chlapík ve žlutých šortkách, s kšiltovkou zakrývající dlouhé stříbrné vlasy. Všem nám podá ruku, každého se zeptá na jméno a místo původu a stručně se představuje: „Říkejte mi Jim. Kolik máte času?“

Dříve než stačíme odpovědět, procházíme kolem umělého rybníku plného ryb, a z obývacího pokoje pozorujeme terasu (s fantasticky vyřešeným detailem zábradlí) s bazénem a s jedním nejúžasnějších výhledů, co jsem kdy viděl – panorama Los Angeles je dechberoucí. Vidíme jak downtown, tak oceán, na obzoru dokonce ostrov Catalina ve vzdálenosti více než 60km – tolik k smogovému oparu. Dům Jamese Goldsteina jsem znal docela dobře už před naší návštěvou. Kromě půdorysů a řezů, které najdete v každé Lautnerově monografii / dům bývá uveden jako Sheats Residence podle jména původního majitele/, jsem ho viděl v několika filmech / Charlie’s Angels Full Throttle, The Bandits, nebo The Big Lebowski a na mnoha stránkách módních a lifestylových časopisů. Ale jak už tomu u domů špičkových kvalit bývá, nic vás úplně nepřipraví na konkrétní zážitek. Prvních pár minut jen stěží vnímám, co nám „Jim“ vypráví. Dům koupil roku 1972, tedy 10 let po jeho dokončení. Byl v katastrofálním stavu. Původní investor ho musel prodat již záhy po dokončení. Od té doby změnil majitele ještě dvakrát. James Goldstein ho ihned po zakoupení začal upravovat do podoby, o které se Lautnerovi ani nesnilo. Na rozdíl od původního stísněného rozpočtu totiž nabídl rozpočet neomezený. Až do Lautnerovy smrti v polovině 90. let tak Jim a John postupně vylepšovali svého miláčka k dokonalosti. Až nyní chápu entusiasmus se kterým nám Jim dům ukazuje a který vysvětluje i fakt, že si na nás našel čas na vánoce. Je to totiž on, kdo je minimálně spoluautorem domu. Klient přicházející každý den s podněty jak původní koncept ještě více radikalizovat. Všechna tradiční okna jsou nahrazena bezrámovým zasklením, bazén získává neuvěřitelně subtilní nerezový obal, Goldstein si objednává pro dům speciálně navržený betonový nábytek a klíčovou roli v úpravách návrhu hraje technologie.

Jim se po domě pohybuje s dálkovým ovladačem, který neslouží pouze k manipulaci s dobrou desítkou televizí a promítacích pláten (všechny ukazují zápasy basketbalové NBA), ale k otvírání oken, světlíků, posouvání dveří. Dům je hudební nástroj, který věrně poslouchá svého majitele. Skutečné spojení exteriéru s interiérem. Plné využití kalifornských možností. Snažím se všímat si detailů, ale opravdu to není jednoduché. Celkový dojem je příliš silný. Přesto, pár přímo uhodí do očí. Jako např. několik stovek zavařovacích sklenic zalitých do betonu střechy, které slouží jako hvězdné světlíky na obloze stropu.

Cestou do nejslavnějšího prostoru domu (slovo pokoj by zde rozhodně nebylo na místě) míjíme původní model s nádherně vymodelovaným terénem. Sestupujeme o patro níž a výhled se kupodivu stává ještě lepším. Jim nenápadně zmáčkne knoflík dálkového ovládání a před Stefanem se rozevře nárožní bezrámové zasklení. Naštěstí netrpí závratí, protože pád do hloubky několika desítek metrů by nemusel skončit bez následků. Následuje další přehlídka pozoruhodných detailů. Sprcha přístupná jak zevnitř, tak zvenku. Kompletně prosklené umyvadlo, tak aby nebránilo výhledu. Pod podlahou ukrytá vana, jejíž překrytí samozřejmě podléhá dálkovému ovládání. A to nás teprve čeká vrchol samotné návštěvy.

Kromě technologických úprav domu se James Goldstein soustředil i na to nejpodstatnější. Úpravy pozemku. Začal logicky s velikostí a přikoupil několik sousedních parcel. Původně holý svah nechal osázet bujnou vegetací, která domu dodala zcela jiný charakter. Z výrazného skulpturálního objektu se stala schránka volně přecházející v krajinu okolí. Jim nás vede snad kilometrovou stezkou (kterou si osobně pojmenovávám „stopa Xapatanu“. Džungle se na několika místech otevírá a vytváří nádherné venkovní obývací prostory, poskytující naprosté soukromí a fantastické výhledy. Na konci cesty na nás čeká pečlivě utajované překvapení. Betonový bunkr, laboratoř Jamese Turrella, místo kde Jimův ovladač dostává plný prostor k uplatnění Po světelné show se otevírá strop s výhledem na nebe a náš úžas je dokonán. Zcela ohromeni se vracíme zpátky do domu a Jim nás vede na sousední lokalitu, kde probíhá stavba dalšího objektu. Jeho vlastní kanceláře podle Lautnerova návrhu ze začátku 90. let. Střešní tenisový kurt je samozřejmostí. Během závěrečného rozhovoru se dozvídáme, že Jim tráví v domě 6 měsíců v roce. „Zbylého půl roku se pohybuji v Evropě. Cítím se tam lépe než v Americe.“ Na otázku zda mu jeho dům v Evropě neschází odpovídá s úsměvem: „Ne, rozhodně ne, za těch 35 let se stal mojí součástí, nosím si ho všude s sebou. Tady.“ A poklepává si na levou stranu hrudi. I pro mě není jednoduché potlačit slzy dojetí. Bez legrace.

* Doporučuji navštívit Goldsteinovy webové stránky. Už jen jejich hlavička na Google.com ze mě udělala jeho doživotního fanouška: „James Goldstein se specializuje na architekturu, módu a basketbal". James Goldstein je rovněž znám jako nejslavnější fanoušek NBA, alespoň podle jejího komisaře Davida Sterna.

10/14/2010

Dva roky prázdnin (1.díl)


"Když jsem na podzim roku 2006 získal Fulbrightovo stipendium, musel jsem se zavázat, že následující dva roky po dokončení studia v USA strávím v Česku. 14. října 2010, tedy dnes, mi tyto dva roky vypršely. Při podpisu smlouvy jsem měl dost smíšené pocity a těchto dvou let jsem se hodně obával. Zcela zbytečně. Byly to nejlepší dva roky mého života. Dva roky prázdnin. Přikládám chronologický seznam, rozdělený do dvou textů po 12ti měsících, který detailně dokumentuje moji profesní činnost v tomto období. Toto je první z nich."

Říjen 2008
14. jsem vystoupil z letadla na Ruzyni a věděl pouze dvě věci. Následující dva roky se nenechám zaměstnat v architektonické kanceláři a ani se nebudu živit navrhováním domů. Vždy se snažím obrátit nevýhody ve výhody, tak jsem se rozhodl pustit do věcí, které mi umožňuje nejlépe Česko. Nastěhoval jsem se na Puškinovo náměstí v Dejvicích a netušil, že tam zůstanu celé dva roky. Jedu se podívat na vítání prvního ročníku do Liberce, kde se s prof. Jiřím Suchomelem domlouvám, že udělám externí přednáškový cyklus o mých zkušenostech z USA. Během pár dní ho mám připraven. Hned další den ráno se účastním jeho kritik ve školním ateliéru. Píšu text do Stavby o budoucnosti české architektury, ilustrovaný 12ti grafy. 22. večer se náhodou setkávám v baru jménem Krásný ztráty s Davidem Kopeckým. Účastním se setkání redakční rady Era21, kde např. poprvé zmiňujeme potřebu změny grafiky celého časopisu. Naplní se až po dvou letech.

Listopad 2008
3. se účastním kritik v ateliéru Zdeňka Fránka. Moje první veřejná přednáška po návratu z USA proběhla 4. listopadu v Liberci - s názvem "Cliché breaking", stane se z toho ústřední téma všech dalších činností. Na dotaz studentů a Zdeňka Fránka poprvé přemýšlím o vedení ateliéru. 5. si poslechnu přednášku Svatopluka Sládečka ve Zlíně. 6. své Bourání klišé opakuji na fakultě architektury v Brně. 10. navštěvuji přednášku Rostislava Šváchy o Le Corbusierovi. 11. pokračuji v Liberci druhým dílem s názvem "SCI-Arc vs. FUA TUL". 13. jdu na Mangadovu přednášku pořádanou o.s. Kruh, kde poprvé potkávám Marka Chalupu. Další den jedu s Cyrilem Říhou, Janem Kadlasem a Markétou na 11. Benátské bienále architektury, 18. vystupuji podruhé na Pecha Kucha Nights (v Praze) s prezentací "What is the Right Color for Green?", následně poskytuji první rozhovor v životě pro televizi Z1. 19. na pozvání Hynka Látala přednáším v Českých Budějovicích. Snad jediná přednáška ("Beyond the Ordinary"), která se mi vůbec, ale vůbec nepovedla. 20. prezentuji Cliché Breaking na VŠUP v Praze. V publiku usedá současná česká archit. špička a já poprvé lehce pociťuji, co je to tréma. 21. poskytuji rozhovor Janu Vitvarovi pro Respekt a domlouváme se, že časem uděláme pokračování. Setkávám se s Bořkem Šípkem. 24. navštěvuji v DOXu přednášku Ivana Kroupy. 25. v Liberci přednáším o našem bombajském projektu "High Density, Low Rise". 26. navštěvuji diskusi na ČVUT o budoucnosti urbanismu. Jan Jehlík říká, že se v rámci urbanismu na ČVUT zabývají vzdálenou minulostí, kdežto na nejlepších školách probírají přítomnost. Oponuji mu, na nejlepších školách se zabývají budoucností. Tak se poznáváme a domlouváme si schůzku na další týden. 27. se setkávám s Reginou Loukotovou kvůli připravované soukromé škole architektury Archip.

Prosinec 2008
Jana Kostelecká zakládá redakční radu, která jí bude pomáhat s přípravou Pecha Kucha Nights. Pozvala si do ní Cyrila Říhu, Jana Vitvara, Alana Zárubu a mě. Jiřímu Suchomelovi slibuji napsat kapitolu o členech SIALu (po roce 1989) do stejnojmenné knihy. 2. přednáším v Liberci počtvrté,
tentokrát "O cestování". 4. se poprvé setkávám s Jakubem Vilišem z Rádia Wave, který mi na základě doporučení od Davida Kazického nabízí, zda pro ně nechci vytvářet pořad o architektuře. 9. přednáším v Liberci "O učení" - přednáška vychází z mého staršího, stejnojmeného textu. Scházím se s Rostislavem Šváchou kvůli publikaci SIAL. 11. vystupuji potřetí na Pecha Kucha Night, tentokrát v Bratislavě, s příspěvkem "Too Much of a Public Space is Never Enough" a účastním se kritik v ateliérech Imra Vaška a Benjamína Brádňanského. 15. přednáším na UTB v Uherském Hradišti pro ne-architektonické publikum. 16. končím svůj cyklus v Liberci přednáškou na téma prezentací a studentům slibuji, že se přihlásím do konkurzu na vedoucího ateliéru. 17. jdu poprvé na kritiky do ateliéru Jana Jehlíka (v následujících měsících mě to čeká ještě několikrát). 18. druhé setkání rady Pecha Kucha. 19. natáčíme s Cyrilem Říhou pilotní díl Bourání (ke kterému připravuji slogany, název i náplň) a pořad dostává zelenou. 22. se setkává 6 zakládajících členů Archit.cz a diskutuje o možném pokračování projektu. Setkání vyústí v žádost o grant NČA, který by financoval nové naprogramování. Žádosti je ze strany NČA později nevyhověno, a tak se celý projekt odkládá ad acta. Silvestr u Krištofa Hanzlíka.

Leden 2009
2. ledna začínáme s Davidem Kopeckým připravovat jeho portfolio. 6. navštěvuji přednášku Prokopa Tomáška na ČVUT, druhý den se účastním cvičení se studenty Jana Jehlíka. Zastavuji se v A69, kde mi ukazují, na čem právě pracují. Píšu posudek na žádost pro Fulbrightovu komisi. Pro grantovou žádost k NČA na pokračování Architu získáváme doporučující dopisy od: Antonína Nováka, Svatopluka Sládečka, Jana Šépky, Petra Hájka, Jaroslava Wertiga, Jana Schindlera, Jana Pavézky, Bjarkeho Ingelse, Imra Vaška, Zdeňka Fránka, Davida Kopeckého, Heleny Víškové. Jak už jsem poznamenal, není nám to nic platné. 13. se účastním kritik v ateliéru Zdeňka Fránka a Radka Suchánka, o den později u Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, 19. v Bratsilavě v ateliéru Imra Vaška, druhý den u Benjamína Brádňanského a Víta Halady. 21. se scházím v Brně s Osamu Okamurou kvůli připravovanému číslu Era21 o kontrole veřejného prostoru. 25. píšu nekrolog za Jana Kaplického pro Era21 (za honorář si kupuji triko OKJK), nevím kolikátý jsem přišel na řadu, ale první jsem zdaleka nebyl, spousta lidí odmítla. Na kafe s Petrem Knoblochem. 27. veřejné rozloučení s Janem Kaplickým s krásným úvodem Deyana Sudjice. Setkání s Jaroslavem Andělem. Kritiky v ateliéru Jana Jehlíka. Jdu se poslechnout diskusi ve Fragnerově galerii na téma umění a architektura – za účasti Josefa Pleskota, Víta Havránka, Marka a Štěpána Chalupových, Martina Svobody, Jiřího Ševčíka, aj. Setkání s Davidem Kopeckým a další práce na jeho portfoliu. Poprvé v televizi. Diskuse nad Janem Kaplickým v rámci pořadu Vedlejší efekty.

Únor 2009
3. se setkávám s Lucií Královou kvůli natáčení 15ti minutového dokumentu ČT v rámci seriálu Generace 0 – „Budoucí elita národa“ (v dalších dílech např. vystupují Martina Sáblíková, Tomáš Sedláček, nebo Maxim Velčovský. 4. natáčíme naživo první díl Bourání, s Jaroslavem Wertigem – dodnes jeden z mých nejoblíbenějších. 5. se jdu podívat na demonstraci na podporu výstavby NK od Jana Kaplického. Neuvěřitelné. Demonstrace na podporu výstavby současné architektury. To musí být poprvé v historii Česka. 9. února, přesně tři roky po obhajobě diplomu v Liberci vystupuji před takřka totožnou komisí v rámci výběrového řízení na vedoucího ateliéru. V řízení jsem uspěl, od března začínám v Liberci učit. 11. se účastním přijímacích pohovorů do Liberce, tentokrát z druhé strany. Večer natáčím druhý díl Bourání – s Davidem Kopeckým. 12. a 13. se připravuji na přednášku v DOXu. 16. začínám v Brně na fakultě architektury vést pětidenní workshop s názvem „Second City“ – na pozvání Karla Havliše. Zároveň během něj natáčíme dokument Generace 0. 17. i s natáčecím štábem navštěvuji Wannieck Gallery, rekonstruovanou DRNH. 18. vytváříme rozhovor s A69 pro ERA21 točíme 3. díl Bourání s HŠH a den končím v publiku na Pecha Kucha Nights. 23. přednáším v DOXu na téma „Transformace průmyslových staveb na galerie“. Scházím se s Janem Šépkou, kvůli připravovanému projektu architektonického centra. 25. se setkávám s Jakubem Filipem Novákem, večer natáčím 4. díl Bourání – s Janem Schindlerem. 28. píšu svůj nejdelší text do Ery, o přílišném množství veřejného prostoru.

Březen 2009
2. začínám vést svůj ateliér v Liberci. První téma zní „problém, nebo příležitost města Liberce“. Přihlašuje se ke mně 12 studentů, což byl předem stanovený limit. 4. natáčím pátý díl Bourání – s Markem Chalupou. Další den si jdu poslechnout přednášku Raumlabor na VŠUP. 6. další setkání redakční rady PKN. 7. do Jilemnice na stavbu. 10. se v Liberci účastním přednášky Josefa Pleskota. 11. šestý díl Bourání s C2XO (dnes Mixage). 12. jdu na přednášku Michiela Riedijka, 16. na Johna Bosche. 18. – 7.díl Bourání s Janem Jehlíkem, poté spolu jdeme na vyhlášení Olověného Dušana do Veletržního paláce. 20. – 21. je v Praze na návštěvě Paul Nakazawa, skvělé rozhovory, jdeme spolu do Mullerovy vily od Adolfa Loose, s Markétou pak večer na vyhlášení Czech Grand Design do Stavovského divadla. 23. se představuji všem studentům v Liberci přednáškou „Co už jsem se naučil“. 24. jdu v Liberci na přednášku Svatopluka Sládečka. 25. – 8. díl Bourání s Jakubem Filipem Novákem a Davidem Maštálkou. 31. první kritiky mého ateliéru, za účasti Cyrila Říhy, Jana Šépky a Petra Hájka.

Duben 2009
Duben začíná devátým dílem Bourání, s Igorem Kovacevicem. 2. – rok na Facebooku, uff. 4. se jdu poprvé podívat na Babu. 8. – 10. díl Bourání s Osamu Okamurou. 9. přednáším ve Zlíně na téma „Veřejný prostor“. 11. se v úplně prázdném Indigu (vida, co dokáže špatná obsluha) setkávám s Helenou Jiskrovou. 15. – 11. díl Bourání s Reginou Loukotovou. 16. – pohřeb Davida Kopeckého. Nejsmutnější událost posledních let. Večer PKN, možná pod dojmem předchozího, vůbec se mi nelíbí. 18. první konzultační návštěva v ateliéru Marka Chalupy nad návrhem FHS do Tróji. 20. první předtáčení Bourání, 12. díl s Marcelou Steinbachovou. 21. druhé kritiky v ateliéru, za účasti bývalých spolužáků: Mileny Kubiszové, Ondřeje Volného, Ondřeje Teplého, Petry Hlaváčkové, Martina Hilperta, Roberta Damce a Petra Jandy. 22. – 25. poprvé ve Slovinsku a v Lublani. Nádhera. Neprohlížím žádné současné stavby, soustředím se pouze na Plečnika. Úplně to stačí. 27. přednáším v Liberci o Plečnikovi a poté navštěvuji přednášku Ladislava Lábuse. 29. – 13. díl Bourání se Zdeňkem Fránkem. 30. jdu poprvé hrát fotbal s Davidem Krausem, Romanem Brychtou, Pavlem Jobou, Janem Hájkem, Michalem Fišerem, Petrem Burianem, Petrem Leškem, Petrem Uhlíkem, … .

Květen 2009
4. – první setkání s Čestmírem Kopeckým a diskuse nad projektem Ostrava, Evropské hlavní město kultury 2015. 5. – kritiky v Liberci za účasti prezidenta Václava Havla a Miroslava Masáka. 6. – 14. díl Bourání s Maximem Velčovským. 8. – kolaudace bytu Petra Hájka, společná přednáška o Brazílii a Japonsku. Návštěva v rezidenci amerického velvyslance v Praze. Nádherná zahrada. 12. v Liberci navštěvuji přednášku Ondřeje Císlera. 13. – 15. díl Bourání s Davidem Krausem, pracovní oběd s Janem Šépkou. 15. předtáčím díl s Ester Havlovou. 17. na koncertě Martiny Jankové v Rudolfinu. 19. – 23. konference ve Zlíně. Provádím exkurzi architektů a účastním se diskusního panelu např. se Svatoplukem Sládečkem a Lukášem Kohlem. 23. zpět do Prahy, cestou zastávka v hotelu Avion v Brně. 25. – krátký úkol, jehož výsledkem je triko s bývalým obchodním domem Ještěd v podobě rakve. 26. přednáška Marka Chalupy v Liberci. 27. – 17. díl s Ondřejem Císlerem.

Červen 2009
Píšu 2 oponentní posudky diplomantům do Brna. 2. – týden před koncem semestru děláme tzv. před-odevzdávku mého libereckého ateliéru na půdě ČVUT. Za účasti Jana Jehlíka, Ireny Fialové, Jakuba Filipa Nováka, Jana Šépky, Petra Hájka, Jana Magasanika, Mileny Kubsizové, Ondřeje Volného a dalších. 3. – 18. díl s Janem Magasanikem. 5. připravuji první prezentaci pro Ostravu. 9. – finální odevzdání mého ateliéru v Liberci, večer setkání s Čestmírem Kopeckým a Ditou Eibanovou. 10. – 19. díl s Michalem Kuzemenským. 12. Fulbright orientace, rady současným stipendistům. Večer módní přehlídka Zuzany Veselé. 15. – ráno rozhovor s Jiřím Zhořem pro Eru, večer na kritikách ve školním ateliéru Jana Šépky a Petra Hájka. 16. – na kritikách u Jana Hendrycha a Jiřího Jaňdourka. Píšu oponenturu pro Davida Marka na VŠUP. 17. si jdu poslechnout habilitaci Jana Jehlíka a večer nahráváme 20. díl s Josefem Pleskotem. 18. a 19. na odevzdávkách v ateliéru Jana Jehlíka (s Borisem Redčenkovem, Petrem Hlaváčkem, Irenou Fialovou). 22. veřejné prezentace vyzvané soutěže na rekonstrukci FHS – Ladislav Kuba, Petr Hájek, Roman Brychta, Alena Šrámková, Marek Chalupa. 24. na obhajobách diplomantů na VŠUP, předseda komise Ján Stempel, setkání s Markem Chalupou, 21. díl Bourání s Romanem Brychtou a PKN. 25. setkání s Čestmírem Kopeckým. 26. setkání s Rostislavem Šváchou, kvůli SIALu a s Jakubem Chuchlíkem, kvůli jeho diplomu. 29. – první prezentace v Ostravě pro radu města – prodej Černé louky zamítnut. 30. cesta do Bratislavy.

Červenec 2009
Přednáším v Bratislavě na FASTU, večer 22. díl Bourání se dvojicí Opočenský & Valouch. 2. – 7. výlet do Kodaně a Malmo, jehož součástí je rozhovor s Bjarkem Ingelsem pro Eru. Tentýž den večer předtáčím 23. díl Bourání s Jiřím Zhořem. 8. vystupuji na speciálním díle Pecha Kucha Night v Karlových Varech. 14. výlet s Janem Šépkou, Zdeňkem Fránkem a Jiřím Zhořem do Berouna a na rozestavěný dům v Černíně (vila Hermína). 15. – 24. díl Bourání s FAM, večer koncert BB Kinga. 18. absolvuji svůj první desetiboj v životě: 1884 bodů. 25. díl s Markétou Cajthamlovou. Ronovského výstava na Hradě, konzultace a ateliéru A1 architects kvůli jejich výstavě Malý dům. 25. na stavbě v Jilemnici. 26. díl Bourání s Mahulenou Svobodovou. Příprava Google Earth map pro Janu Kosteleckou (Japonsko) a Ester Havlovou (Švýcarsko). Na návštěvě v čajovém domě u Lenky Křemenové a Davida Maštálky.

Srpen 2009
27. díl Bourání s Petrem Jandou. 9. dokončuji text pro přihlášku Ostravy na titul EHMK 2015. 11. předtáčím 29. díl se Svatoplukem Sládečkem. 12. nahrávám 28. díl Bourání s Danem Mertou. 18. se scházím s Igorem Kovacevicem, kvůli přípravě společného příspěvku do katalogu o zlínské konferenci, setkávám se s Bárou Kopeckou a začínáme uvažovat nad přípravou výstavy Davida Kopeckého. 23. po několika dnech dokončuji dosud svůj nejdelší text do katalogu SIAL, s názvem „Tak to bylo“. 24. píšu recenzi na ročenku Svatopluka Sládečka. 25. se potkávám v Ostravě s primátorem Petrem Kajnarem a na cestě zpět píšu vzpomínku na Davida Kopeckého do časopisu Stavba. 26. – 30. díl Bourání s Davidem Chmelařem. 27.8. – 16.9. na deseti řeckých ostrovech.

Září 2009
16. PKN v Praze. 21. přednáška Juergena Mayera a následné povídaní v hospodě. 23. konzultace v ateliéru Marka Chalupy nad návrhem ambasády do Washingtonu. 31.díl s Pavlem Hniličkou. 24. průvodní zpráva jako příběh pro Marka Chalupu. 28. začíná semestr v Liberci, zadávám dvě témata, Ostravu a výstavu Davida Kopeckého. 29. předtáčím 33. díl s Matúšem Vallem. 30. nahrávám naživo 32. díl s Imrem Vaško.

7/10/2010

Název architektonické kanceláře


Dnes mi přišel email od bývalého spolužáka (zdravím Matěji) s žádostí o tento text. Tak tady je. Je to sice už veterán a určitě v něm spousta věcí neplatí, ale třeba někomu udělá radost.

Architekti jsou lidé tvořiví a to v každém aspektu lidské činnosti (anebo si to o sobě aspoň myslí). Tento článek píšu v prostředí, kde skoro všichni studenti FA TU Liberec kolem mě chrlí jedno logo fakulty mechatroniky za druhým. Svoji kreativitu tak chtějí dokázat klientovi (teoretikovi, zájemci) hned při první příležitosti. K tomu nám zajisté poslouží název (věc nesmírně důležitá) vlastní architektonické kanceláře. Způsobů, jak vytvořit název, je zajisté celá řada. Projděme si alespoň ty nejčastější.

01. Zkratka vycházející ze jmen autorů:
Na prvním místě musím jmenovat MvRdV (zpopularizovat název při výslovnosti připomínající české pořekadlo “strč prst skrz krk“ je zajisté hodné respektu). Na druhém bych viděl španělskou archit. kancelář RCR (vycházející ze jmen autorů Vilalta, Pigem, Aranda – tato skutečnost mě vždycky rozesměje; ještěže se jmenují křestními jmény Ramon, Carmen a Rafael). Mezi dalšími budou třeba XdGA, SANAA, SOM, KCAP, MAP, EEA.

02. Prostý název podle jména autora
Tato část je věnována spíše již zavedenějším autorským kancelářím jako třeba Richard Rogers Partnership, Foster and partners, Renzo Piano Building Workshop, ateliers Jean Nouvel , Dominique Perrault, Herman Hertzberger (zkratka HeHe by byla dobře použitelná pouze v Česku), atd.

03. Neméně populární je název složený z dvojice přímení vedoucích architektů (je však také výhodnější pro známější autory)
Herzog + de Meuron, Diller + Scofidio (nevím proč tak málo využívají potenciálu zkratky DISCO), Baumschlager + Eberle, Riegler + Riewe, Lacaton + Vassal, Claus en Kaan, Neutelings + Riedijk, Schneider a Schumacher (po překladu skvělá shoda dvojice: krejčí a švec) atd. V Česku toto označení často vytváří problémy s rozlišením kdo je architekt a kdo architekta. Velmi často jsou považovány ženy za muže (Burkhalter, Jakob, Gigon, Njiric, Umemoto, Lacaton). Někdy je tomu i obráceně (viz Andrea Deplazes). Zvláštním případem této kategorie je zdvojování, nebo dokonce ztrojování stejného jména (viz Njiric + Njiric, Diener a Diener – po překladu význam navíc, viz německy: Sluha a sluha, nebo Diener a sluha nebo Nielsen, Nielsen, Nielsen – později z praktických důvodů pozměněn na 3x Nielsen)

04. Pak tu máme název, který s autory nic společného nemá, někdy odkazuje na něco jiného a někdy taky vůbec ne.
Snohetta (hora v Norsku), West 8, UN Studio (nikdy jsem nepochopil zda to má nějakou souvislost s OSN – anglicky UN), Future Systems, S333, Maxwan (název vypovídá o historii firmy. Jejich první zakázka, masterplan pro nové město o 30ti tisících obyvatelích, byla oparavdu max), NL architects (nenechává nikoho na pochybách, jaké národnosti jsou vedoucí kanceláře – většina zaměstnanců je však z Německa), Arquitectonica, COOP Himmelb(l)au (ta závorka u L, kterou začali hojně využívat až v průběhu 90. let, a která posunula nebeskou modř k nebeskému stavění tomu dodává trochu na zajímavosti, ale na přeřazení do jiné kategorie to nestačí), VMX, ACTAR, Asymptote, United Architects (konsorcium UN, RUR, FOA, Imaginary Forces, KKA, GLF celkem vtipně parodující filmovou společnost United Artists), Peripheriques, MECANOO (slavná dětská stavebnice, ta se však píše se dvěmi c a jedním o), PUSH.

05. Další variantou je zkratka, která něco vyjadřuje a v lepším případě má ještě vedlejší, často vtipný význam (ale zde nejspíš slučuji dvě kategorie)
OMA (hovorově babička, především však Office for Metropolitan Architecture, zároveň se hlásící k tradici sovětské avantgardy z roku 1928 – a jejího sdružení mladých architektů, neboli OMA. Koncem 90. let založil Koolhaas tzv. zrcadlo své slavné kanceláře – firmu AMO, která se věnuje především výzkumu a shromažďování dat. Pokud vím, AMO pro změnu neznamená vůbec nic.*), FOA (Název částečně připomínající OMA znamená jen Foreign Office Architects – neboli architekti ministerstva zahraničí. Název dokumentuje fakt, že se jedná o kancelář, kterou vede dvojice z Iránu a Španělska, svou první realizaci zhotovila v Japonsku a sídlo má v Londýně. Oba vedoucí předtím v OMA působili.), NOX (oxidy dusíku a bůhví co ještě), No.Mad (Eduardo Arroyo zde naznačuje svůj celoživotní cestovatelský postoj a zároveň sděluje, že není žádný blázen) FAT (Fashion Architecture Taste – zda architekti pracující v této kanceláři trpí problémem nadváhy, to netuším), SeArch (architektura i hledání v jednom slově), NO W HERE (nikde a zároveň právě teď a tady), SUPERSTUDIO (prostě super název), R&Sie (Vyslovujeme Er e Sy – což může znamenat buď vzduch a moře, nebo anglické slovo heresy – kacířství. Zároveň se v názvu skrývají jména počátky jmen obou partnerů a v němčině se nám sděluje, že se jedná o dvojici on a ona). Některé kanceláře postupně mění kategorie, viz transformace van Berkel + Bos na UN Studio, jasný přechod z třetí kategorie do čtvrté. V Česku se k podobnému kroku odhodlali architekti Smolík a Rychtařík (skvělá shoda jmen) změnou na poněkud fádní atelier Vyšehrad (atelier mají na Budějovické ulici).

A jaká je situace v Česku?
Tristní. Máme tu hojně zastoupenu kategorii jedna: viz AP atelier (Ten pražský v názvu vyjadřuje jméno svého vedoucího. Proč se stejně jmenuje ústecký atelier architekta Havlíka to netuším. Že by Architektonicko – Projekční atelier?), HŠH, ADNS (se Š na konci by to bylo přesnější – i když teď už možná ne. DaM, ksa. (aspoň malá písmena a tečka na konci), RAW, SHS, CMC, atd.
Do kategorie 2 spadá: Ivan Kroupa, Roman Koucký, Markéta Cajthamlová, nebo Ladislav Lábus (i když za LaLá bych se přimlouval).
Kategorie 3: Burian + Křivinka, dříve Hrůša + Pelčák (který však emigroval názvem atelier Brno do čtyřky), Kuba + Pilař, Jiran + Kohout, či zdvojení a là Rudiš a Rudiš atd.

Čtyřka, neboli prosté zkratky a názvy: dnes již legendární SIAL, neboli poněkud komplikované Sdružení Inženýrů a Architektů Liberce, SIA (atelier vedený Radimem Kousalem a Václavem Králíčkem, jehož název znamená totéž, jen není v Liberci, ale v Praze) ADR a zkratka na kterou zatím přišel každý během minuty, i když příliš nevěřil, aneb Architektura Design a Realizace. Již zmíněné Brno, Vyšehrad, FACT nebo DUM (teda jestli to něco vtipného neznamená), NEW WORK (hojně omylem uváděný jako New York), OK PLAN (i když tohle trochu vtipné je, zvláště když to porovnáme s produkcí atelieru), D3A aneb změna z DA beze změny kategorie, atelier 8000 (jestli to nebyla první celoroční výplata), architekti 4A (pokud a nevyjadřuje spojku a čekání na něco, někoho, co, kdo, teprve přijde), LENNOX (fanklub Eurythmics?), VPŘED, ELLEMENT (to zdvojené el, které dává najevo, že se jedná o většinově dámskou společnost potěší), MIMOLIMIT, PROJEKTIL (pokud jejich kariéra bude mít rychlost neřízené střely, navrhuji přeřadit do pětky), poněkud účelový ZNAMENÍ ČTYŘ (mimochodem skvělá novela od Arthura Conana Doylea), 4DS (ani podobnost se slavným softwarem nepomůže).

Pětka a nejobtížněji obsaditelná kategorie. Určitě A69, aneb tzv. devětašedesátka (ročník narození tří vedoucích kanceláře + slavná sexuální pozice. Škoda, že tento potenciál zůstává poněkud nevyužit). Musím vyzdvihnout mladou začínající kancelář Sporadical (skvělý název, hlavně vzhledem ke způsobu dosavadního přežívání).

Naopak zde uvedu jinou začínající kancelář s jejím vlastním odůvodněním:
aX je zkratkou ateliér kratochvíl & šmídek [aks]. Dvě příjmení se dají shrnout do jediného písmene X [iks,ks]. V anglickém jazyce má podobnou výslovnost slovo sekyra [axe - ax]. Ne, že bychom pracovali na sekyru, ale dokážeme rozlousknout každý oříšek a rozseknout bájný Gordický uzel. Písmeno X se v anglickém jazyce používá k označení něčeho následujícího, nastupujícího - Next. Generation X. Architecture Next. Písmeno X je blízko konce abecedy, což je další paralela - architekti schopní obsáhnout celé spektrum od A po Z (v tomto případě jen do X - Z jako zahradní architekturu pro nás dělá brácha zahradník).
Myslím, že budete souhlasit. Omlouvám se, tahle kancelář měla být ve čtyřce. A mimochodem, kdo dělá Ypsilon? Dejdar?

Určitě by sem měli patřit Olgoj Chorchoj (především kvůli výslovnosti v zahraničí [oldžojdžordžoj], spíše než kvůli příběhu s mongolským obřím červem) a hlavně pak Vlado Milunič se svou kanceláří Volné Myšlenky (vyjadřující zároveň vtipně monogram autora).Velmi mě zaujal název Kordovská nebo Kordovský (Jen by mě zajímalo zda první věta do telefonu: „Zde Kordovský nebo Kordovská“ poněkud nemate klienty.) Jaká je tedy budoucnost názvů českých kanceláří? Doufejme, že 5. kategorie bude postupně nabobtnávat na úkor ostatních, anebo se snad objeví kategorie další. Pár vlastních nápadů bych měl.

Nabízí se spousta vymezení vůči OMA, tedy kanceláři, která ve směru PR působení udává směr už dlouho. V Německu působí kancelář OSA (Office for Subversive Architecture). Špatný název určitě není OPA (neboli dědeček). Architektka Kristina Loskotová kdysi zmínila další možnosti: ORA (Office for Regional Architecture – jen bych tuto kancelář nedoporučoval založit třeba v Liberci, Litoměřicích, Litomyšli, nebo Lovosicích a po vzoru SIALU přidat začínající písmeno z názvu města do celkového názvu kanceláře), nebo ONA (vhodné pro začínající sólo architektky). Já doporučuji MAO (Malý architektonický office) a orientovat se na zemi s největším stavebním boomem současnosti.

Další možný název je třeba MINIMAX (Pro klienta: minimální náklady, maximální efekt. Pro členy ateliéru: minimum dřiny, maximální výdělky). Montypythonovské Pro prachy vše s. r. o. se nabízí úplně samo. Další varianty mi nabídl Lukáš Brom: Levou zadní s prstem v nose a. s. , nebo Akce v březnu schody zdarma architekti.

Když se podívám na současnou návštěvnost filmů v Česku, nemohu opomenout takový fenomén jako Snowboarďáci, a především pak Úžasňákovi. Jako vhodný se jeví i anglický název snímku – The Incredibles. Možná by se na toto téma mohla uspořádat nějaká architektonická soutěž.

Závěrem doplňuji pár informací, na které mě upozornili jiní.
Název DUM připomíná slovo dům, která zajímavě souzní se jménem vedoucího kanceláře, Marka CHALUPY. Taky se dá použít jako DUM Architekti, neboli DUMA. Tento název pak zase znalcům ruského jazyka připomíná kolik přemýšlení architekti projektům věnují (Jan Kadlas)
Jo, je to zajimavý. Mimochodem, ještě jedna známá trivialita: obrovskej boom "značek" (ve smyslu obchodním, či pop-nazvu hudebních kapel) mezi rakouskými arch. skupinami 90. let (non:conform, pool, artec, bkk-3, rataplan apod.) - fakt fenomén ... (říká Cyril Říha)
A co na to Lukáš Brom:
„Jo je to dobrý, ale nevidím žádnej rozdíl mezi názvama mimo cz a v cz ... všechny dost tupý většinou.“

V Liberci,
26.11. 2004,
AG

* AMO / znamená Architecture, Media, Organisation
PS /
Tento text by 100% po pěti letech zasloužil aktualizaci, nechce se do toho někdo pustit? Třeba obsáhlým komentářem?

6/11/2010

Helena Jiskrová / holandská inspirace


Až do 19. září 2010 je v Olomouci v Muzeu moderního umění k vidění obsáhlá retrospektiva s názvem SIAL, ke které vyšel komplexní katalog (400 stran) mapující tvorbu SIALu. Přispěl jsem do něj textem "Tak to bylo" (SIAL pro roce 1989). Následující řádky představují jeho část, věnovanou Heleně Jiskrové.

Neexistuje způsob, kterým bych mohl vyjádřit vděčnost za to, co pro mě setkání a následná setkávání s Helenou Jiskrovou znamenala. Po dvou letech v Suchomelově ateliéru jsem měl pocit, že nastal čas na změnu. On sám nám doporučoval vyzkoušet během studia větší množství přístupů a mít tak porovnání. Měl jsem štěstí, že v roce 2000 nastoupila do školy znovu Helena Jiskrová - konečně další jméno ze seznamu členů Školky -, kterou jsem předtím krátce poznal během přijímacích zkoušek v únoru 1998. Druhý den se kreslilo zátiší a já jsem přišel asi o patnáct minut pozdě. Dodíval jsem se totiž v televizi na první zápas hokejového turnaje v Naganu (Česko–Finsko 3:0). Zatímco ostatní porotci se tvářili, že jsem spáchal neodpustitelnou chybu, Helena Jiskrová pouze prohodila: „Kolik to skončilo?"

V Liberci ji předcházela pověst velké náročnosti a přemrštěných požadavků na zdůvodnění byť sebemenšího rozhodnutí. Ve škole totiž už působila, během roku 1997/98. Slýchal jsem o ní během celých dvou let v Liberci: „Teď to tu není tak náročné, jako když tu byla Jiskrová. To si vůbec neumíš představit. To si musel přesně vědět, co děláš. Dokázat zdůvodnit každou čáru."

Helena Jiskrová byla nejlepší pedagog, na jakého jsem v životě narazil. Dokázala rychle odhalit silnou stránku studenta a své úsilí věnovala většímu rozvinutí jeho schopností. Jinými slovy, její přístup ke studentům byl vysoce individualizovaný. Něco, co většina studentů mylně pokládá za samozřejmé. Ve skutečnosti je to však něco výjimečného. Dokázala vytvořit ohromně soutěživou atmosféru uvnitř vlastního ateliéru, která vedla k většímu pracovnímu úsilí a tím i k lepším výsledkům. Tuto atmosféru častokrát přiživovala hlasitou pochvalou těch nejlínějších a nejméně produktivních a ostrou kritikou nejpilnějších. Nebyla to žádná náhodná hra, ale promyšlený postup, o jehož dopadu jsme se mohli všichni přesvědčit.

Tehdy jsem nerozuměl, když mi tvrdila: „Já si nemyslím, že všichni absolventi mého ateliéru se v budoucnu stanou vedoucími osobnostmi architektonických kanceláří. Proto by také byla chyba k nim takto přistupovat." Myslel jsem si, že je to omyl, že každý by tuto šanci měl dostat, a až později jsem jí dal zapravdu.

V jejím ateliéru jsem zpracoval dva projekty, oba shodou okolností do Liberce. Mezinárodní letiště a bydlení u řeky Nisy. Dodnes si vzpomínám na řadu konzultací a některé z jejích principů se snažím uplatňovat dnes, kdy působím v její roli. Za důležitý považuji způsob jejího vystupování. Dokázala se svými studenty navázat vztah, že byli ochotni za ni strčit ruku do ohně. A nikoliv proto, že by to byla „taková hodná paní“, jak s oblibou sama říkala. Dokázala s elegancí sobě vlastní uznat chybu. Nechala mě přepracovat rohové okno na základě doporučení, které mi sama dala. Když jsem ho druhý den přinesl na konzultaci, minutu si ho soustředěně prohlížela a pak prohodila „no, tak to evidentně nebyl moc dobrý nápad, co říkáte?" Vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky.

Její působení ovlivnilo školu víc, než se zdálo. Když do školy přinesla knihu Artificial landscape o současné holandské architektuře, mohli jsme to na konci roku zaznamenat takřka na všech projektech. Mezi studenty se pro to vžil termín „holandská inspirace“. Já však musím Heleně Jiskrové poděkovat za něco jiného. Naučila mě se dívat, pozorovat věci v mém okolí, více si všímat. To jsem do té doby vůbec neuměl. Několikrát během semestru pro své studenty zorganizovala neformální večerní přednášky, které neukazovaly pouze špičkovou architekturu, ale zcela obyčejné, častokrát drobné detaily veřejných prostor. Vzpomínám si na kolekci různých způsobů odvodu vody ze střech, fasád a ulic. Strávil jsem u ní v ateliéru celý rok a ještě mnohokrát jsem ji později navštívil v Rotterdamu. Prošel jsem i krátkým kurzem vaření, respektive krájení surovin, ale ten se bohužel minul účinkem. Seznámila mě s holandskou avantgardní architekturou – pracemi architektů, které bych stěží sám objevil (Michiel Brinkam, Johannes Brinkman & Leendert van der Vlugt, Hugh Maaskant, Willem van Tijen, Frits Peutz).

Až později jsem si uvědomil jeden paradox. Helena Jiskrová byla první pedagog, u kterého mě celý rok vůbec nezajímala kvalita jeho vlastní tvorby. Nikdy mě nenapadl argument: „A co jste navrhla a postavila Vy, že tomu tak dobře rozumíte?" Když mi později v Holandsku ukazovala své realizace, byly pochopitelně úžasné. Roku 2003 navazovala trojice studentů Kadlas, Tonner, Hejl (ve spolupráci s Monikou Mitášovou) na tradici libereckých letních škol uspořádáním letního workshopu. Pochopitelně se obrátili jako na první na Helenu Jiskrovou, která se tomu pak věnovala naplno, jak je jejím zvykem. Workshop přinesl nečekané pozitivum. Nadchnul pro učení dvojici Jan Šépka a Petr Hájek, a hodnoceno s pětiletým odstupem, kdyby to byl jediný pozitivní výsledek workshopu, nebylo to málo.

6/04/2010

Ostrov pokladů


Když jsem psal před necelým půl rokem definici poslání AG-ENTa, nečekal jsem, že mě ji Petr Babák "donutí" tak brzy přeformulovat. Nicméně stalo se. Původní zněla takto:"AG-ENT je firma, která nabízí spolupráci každému, kdo se snaží o (nebo podporuje) vznik kvalitní architektury a potřebuje pomoci." Aktualizovaná verze již neobsahuje slovo architektura. Zkrátka, AG-ENT je firma, která nabízí spolupráci každému, kdo se snaží o (nebo podporuje) vznik kvality a potřebuje pomoci.

Odvaha zesměšnit sám sebe

Odvaha je nadužívaný termín snad ve všech uměleckých oborech, v jejich studiu pak několikanásobně. Nevím kolikrát jsem byl svědkem prezentace „odvážného“ řešení. Někdo navrhl odvážný, kilometr dlouhý dům a navíc ho umístil do centra historického města. Co na tom, že „odvaha“ se projevovala ignorací rozumu a byla reprezentována potištěným papírem o velikosti A1. Na projektu nebylo zajímavého vůbec nic, musel se tedy prohlásit za odvážný. David Carson, na poznámku, že je považován za odvážného grafického designéra reagoval takto: „Aha, to myslíte např. když se rozhoduji, zda použiji patkový, či bezpatkový font? Hmm, to je opravdu dech beroucí drama. Můj táta byl testovací pilot. Dají vám letadlo a řeknou: „běž vyzkoušet, jestli to letí“. Na to je potřeba odvaha, ne na výběr fontu.“

Petr Babák a Štěpán Malovec rekapitulují výsledky svého pedagogického působení na VŠUP v Praze. 5 let života ateliéru 304, nebo správněji 5 let Ostrova pokladů. Katalogem a výstavou. Odvaha je klíčové slovo jejich činnosti. V čem tedy spočívá?

Intermezzo:

Charakteristický motiv, který dělí školy na mizerné, průměrné a špičkové se objevuje po skončení každé přednášky. Na mizerných školách se nikdo na nic neptá, ba co více, bojí se i odpovídat na případné otázky přednášejícího. Na průměrných se do diskusí zapojují alespoň pedagogové. Na těch špičkových musíte být hodně průrazní, abyste se k otázce, či odpovědi vůbec dostali. Proč se na těch mizerných nikdo neptá? Hlavní příčina je jednoduchá. Bojí se, že jeho otázka bude „hloupá“ a že se mu budou spolužáci smát. Že se před nimi totálně znemožní. Na špičkových institucích nepokládají studenti o moc inteligentnější dotazy, ale mají menší strach ze zesměšnění. Touha něco se dozvědět je větší, než strach z krátkodobého výsměchu.

Desatero odvážných rozhodnutí vedoucích k výstavě a katalogu:
01./ Přizvi ke spolupráci člověka, kterého znáš pouze ze společného hraní fotbalu
02./ Pro výstavu vyber pouze jeden jediný projekt, který bude reprezentovat celých pět let úsilí
03./ Tento projekt nevybírej na základě objektivního hlasování, nebo po dlouhotrvající odborné diskusi, ale vylosuj ho z klobouku
04./ Použij ho, i když vylosuješ něco, co by nechtěl vystavit ani jeho autor
05./ Odolej možnosti losovat znovu
06./ Nech výstavu připravit studenty mimo rámec jejich studijních povinností, tak abys je nemohl motivovat udělením zápočtů a omez si tím možnosti donucování na naprosté minimum
07./ To vše proveď v neuvěřitelně zkostnatělé instituci, jakou VŠUP bezesporu je, a riskuj, že si vysloužíš kuloární kritiku a možná i přijdeš o místo vedoucího ateliéru
08./ Nevyškrtni výše uvedenou větu z katalogu, i když bys snadno mohl a ušetřil bys si spousty problémů
09./ Zavři oči nad faktem, že autor textu neumí zřejmě počítat a jeho desatero má pouze 9 bodů

Pokud Petr Babák a Štěpán Malovec tuto svou odvahu na své studenty přenesli, přenášejí a přenášet budou, má grafický design v Česku o budoucnost postaráno. Protože jak říká přední britský odborník na vzdělávání Sir Ken Robinson: „Mýlit se a být kreativní není totéž. Ale pokud nejste připraveni mýlit se, nikdy nic skutečně kreativního nevytvoříte“.

Kritika
Prezident Václav Havel tvrdí, že nenáviděl požadavek po „vyváženosti psaných projevů“. Se mnou je to stejné. Ale nevyvážené věci dnes z nepochopitelných důvodů nejsou chápány seriózně. Takže pojďme tu ódu na ateliér 304 trochu vyvážit. Kritikou. Za největší problém vidím disciplínu. Číst ty stohy emailů, kterými se Petr a Štěpán snaží své studenty motivovat k větší (pracovitosti, dochvilnosti, docházce vůbec, k dodržování termínů, … dosaďte si sami, co vás napadne) mě úplně odrovnalo. Oba si museli sáhnout na dno své kreativity. Některé z dopisů jsou neuvěřitelně vtipně napsané, vydaly by na samostatnou, zajisté úspěšnou výstavu. Je z nich jasně cítit, že situace je zoufalá.

PS1
Odvaha se projevuje různě. Ale přizvat k přípravě katalogu a výstavy člověka, který o grafickém designu neví zhola nic odvážné je. Ostatní si totiž o vás budou myslet, že tohle může udělat pouze naprostý idiot.

PS2
Při přípravě výstavy jsem měl možnost prohlédnout si řadu studentských prací, které v ateliéru vznikly. Pár z nich je fantastických. Většina průměrných. Některé povrchní, nudné a nezajímavé. Je to naprosto v pořádku. Znáte Gaussovu křivku? Má to tak být. Studium není o vytváření špičkových návrhů. K čemu by pak byla samotná profesní kariéra?

PS3

Když se k odvaze připadá vrozená míra skromnosti, tolerantnosti a ochoty naslouchat, kterou oba vedoucí disponují, je úspěch zaručen.

Hodně štěstí Petře a Štěpáne. Děláte to dobře.

Ve vlaku z Ostravy do Prahy,
6. května 2010,
AG

5/26/2010

O učení


"Před více než čtyřmi lety jsem napsal text, který se zabýval způsoby výuky na architektonických školách a především časovou organizací semestru. Jak neustále zjišťuji, je pořád aktuální. Rád bych k němu připojil americký dodatek a především popsal vlastní zkušenosti s vedením ateliéru. Ale než se k tomu dostanu, vkládám alespň ten starší text. Možná, že v něm někdo lépe uvidí vlastní situaci."

Svůj text zaměřený na problematiku architektonického vzdělávání bych rád věnoval jeho, alespoň podle mě, nejdůležitější části. Tedy výuce v architektonických atelierech. Přestože jsem se jako vyučovaný tohoto procesu začal účastnit na podzim roku 1998 v Liberci, svůj text začnu o čtyři roky později na Akademii architektury v Amsterdamu. V Holandsku, v zemi s mimořádně propracovanou metodikou v jakémkoliv oboru. Zapsal jsem si tehdy architektonický atelier s názvem Conceptual Building, který vedl japonský architekt Yushi Uehara. Mimochodem architekt se snad nejlepší praxí ve dvacátém století.*

Na prvním společném setkání, jsme všech sedm studentů z pěti zemí obdrželi stručný rozpis průběhu semestru. Amsterdamský semestr trval 16 týdnů, oproti libereckým 14ti. Rozvržení by se dalo nazvat systémem 4-4-4-4. Aneb 4 týdny research (výzkum, analýza, rozbor místa a zadání), 4 týdny concept (koncept, základní myšlenka, cíl), 4 týdny design (skutečné vytvoření projektu, tedy tvorba výkresů a modelů) a 4 týdny prezentace (příprava finálního layoutu, volba měřítek, formátů výkresů). Tento systém 4-4-4-4 je dlouholetou tradicí na amsterdamské škole s tím, že jej každý ateliérový vedoucí může modifikovat podle svých představ v rámci určitých, zažitých mantinelů. Podobně jako každý fotbalový trenér může svou jedenáctku (respektive desítku – pozice brankáře je neměnná) poskládat do jedné ze známých možných kombinací (např. 3-5-2, 4-4-2, 4-5-1, 3-4-3 – pro nejevící zájem o fotbal, jedná se o počty obránců, záložníků a útočníků), může i ateliérový vedoucí využít své trenérské schopnosti a zkušenosti a navrhnout vlastní systém. Nám byl doporučen tento: 3-3-6-4, přinejhorším 3-3-7-3, aneb research je důležitý, ale je chybou mu věnovat příliš času a odkládat samotné započetí projektu. Koncept je rovněž velmi důležitý, ale není správné na něm strávit příliš dlouho, protože se pak velice rychle může stát, že se čas jím strávený zcela vymkne kontrole, a to na úkor následující kategorie.

Naopak kategorii designu je žádoucí o něco prodloužit, protože až při samotném kreslení narazíte často na problémy, které si během výzkumu, či konceptu vůbec nedokážete představit. V této kategorii se nejvíce rozhoduje o kvalitě výsledného projektu. Čtvrtá kategorie byla vysvětlena se zvláštní výstrahou. Ano, je možné ji zkrátit ze čtyř týdnů, ale maximálně na tři a ani o den méně. Tedy pokud nebudete minimálně 21 dní před ukončením projektu hotovi s designem, něco se stalo špatně. Musím říct, že mi toto rozdělení připadalo až příliš dogmatické a přehnaně detailní, ale to jsem ještě netušil co mě čekalo následující semestr. Z dnešního pohledu se mi toto rozdělení jeví jako nanejvýš rozumné a žádoucí.

Když si vzpomenu na liberecká dělení semestru, která si určuje každý student sám, a je tak sám sobě trenérem, vybavují se mi pozoruhodné kombinace, které jsem měl tu čest vyzkoušet sám na sobě. Za nejpopulárnější dvojici bych označil tato: 0-13-1-0 a 7-6-1-0 – aneb základem je vždy 0 na konci, protože „prezentace přeci nemá žádnou důležitost a když už je projekt dokončen, odprezentuje se jaksi sám.“ Koncept je naopak vždy předimenzován, a to až do obludných rozměrů, protože „to je přeci to nejdůležitější a dokud mě nenapadne něco opravdu mimořádně originálního a geniálního, nemá smysl ho dál rozkreslovat.“ Úvodní výzkum je buď žádný, nebo naopak značně nadhodnocen. Zde pak vytváří jakousi neustále narůstající bariéru, která více a více znemožňuje proniknutí do problému. Kategorie design, aneb klíčová kategorie je vždy poddimenzována. Je jí věnován často minimální čas na převedení konceptu do vizuální podoby. S železnou pravidelností jsem do ní vstupoval s představou, že koncept je dostatečně dokončen, a že během jeho skutečného zhmotňování nenarazím na žádný závažnější problém a týden bude stačit ... .

Nikdy se mi to nepodařilo. Vždy se objevily větší či menší problémy (častěji ty větší), které nebylo kdy řešit. Bylo je možno buď zamaskovat, a pokud nebyl čas ani na to, zůstaly nedořešené. Závěrečný týden, který vždy zůstává jako poslední rezerva pro vytvoření prezentace se tak stává gulášem všech předchozích kategorií, a zároveň místem nejčistších objevů a zjištění. Takřka vždy je doprovázen představou, že kdyby bylo k dispozici alespoň o den, dva, nebo týden více času, projekt by byl lepší více než dvojnásobně. Musím říct jednoznačně: „Nebyl!“ Chyba se stala již mnohem dříve a v této fázi je již nenapravitelná.

Vždyť jak by dopadlo fotbalové mužstvo složené z nejlepších individualit hrající např. systémem 1-1-8? Katastrofálně. Podobně jako architektonické projekty vytvářené podobným způsobem. Kromě důsledného dodržování struktury semestru se mi Yushi Uehara vryl do paměti několika výroky, které mě budou provázet až do smrti. Jednu z prvních konzultací zahájil větou: „Adam, so, what’s hot, and what’s not?“(ponechávám bez překladu). Za skvělý holandský objev považuji takzvaný sudý a lichý konzultační týden, aneb během sudého týdne individuální konzultace – tedy pouze vy, váš vedoucí a 30 minut volného času, během lichého hromadné, aneb vás sedm, váš vedoucí a přibližně 5 hodin času, protože hromadné konzultace se vždy protáhnou. Tento systém skvěle využívá charakterových vlastností studentů, šanci mají jak extroverti, tak introverti. Každou společnou konzultaci Yushi zahajoval stejně, tedy: „Conclusion?“ (aneb jedním slovem vyjádřená věta: „Neobtěžujte mě žádnými obsáhlými rozbory a raději řekněte na co jste přišli.“).

Za mimořádně důležitý považuji jeden fakt. Každou individuální konzultaci končil Yushi otázkou, co mu ukážete příště. Této otázky se všichni báli celou konzultaci a nebylo možné se z ní nijak vykroutit. Jeho argumentace byla krystalicky jednoduchá: „Dnes jsi s něčím přišel. Spolu jsme to půl hodiny probírali a uvažovali další možnosti. Pokud tato konzultace měla nějaký smysl, musíš vědět, co teď budeš dělat dál. Pokud nevíš, těchto 30 minut bylo zcela zbytečných. Takže, co uvidím příště?“

Tento způsob konzultací dokázal rytmizovat semestr lépe než jakékoliv schéma. Zcela se tak vytratila spousta ztraceného času, kdy čekáte na další konzultaci, abyste takzvaně „mohli pokračovat dál.“ Častokrát jsem během společných konzultací s údivem sledoval, jak neuvěřitelné množství energie Yushi během konzultací vynakládá. Něco podobného jsem v Liberci zažil pouze v podání architektky Heleny Jiskrové, jejíž pozoruhodná metodika by rovněž stála za obšírnější popis. Nevím jestli mám chápat jako náhodu, že do Liberce přijížděla rovněž z Holandska. V Liberci se pro to vžil termín „holandská inspirace“, která probíhala jednou za tři roky. O podobné členění semestru, byť ve zjednodušené podobě analýza, koncept a design s vlastními termíny odevzdání se v Liberci pokusil architekt Vít Máslo, který byl mimochodem v Holandsku na praxi.

Když jsem na konci roku 2002 uvažoval, ke komu nastoupím příští semestr, jako na prvního jsem se pochopitelně obrátil znovu na Yushiho. Jeho odpověď mi leccos osvětlila.

YU: „To bohužel nepůjde, protože příští semestr tu učit nebudu.
AG: „Proč?“
YU: „Vždy učím pouze jeden semestr z celého školního roku.“
AG: „A proč?“
YU: „Proč? Protože musím taky něco dělat, ne? Když učím, na práci v kanceláři mi moc energie a času nezbývá. Proto se jí pak cele věnuji zbylého půl roku.“

Tehdy jsem si poprvé uvědomil jeden podstatný rozdíl mezi Českem a Holandskem. V Česku podle mého názoru učí v naprosté většině dvě skupiny lidí. Ti, kteří tuto práci milují, jsou jí naprosto posedlí, a berou jí jako své poslání. A pak ti, kteří by nic jiného nebyli schopni vykonávat. V Holandsku učí přesně ta skupina, která se nachází mezi těmito dvěma extrémy. Můj spolužák Lukáš Brom popsal situaci v Liberci naprosto trefně takto: „V Liberci se učí třemi způsoby. A to externě, extrémně a extrémně externě!“

Druhý semestr v Amsterdamu byl mým ateliérovým vedoucím holandský architekt Marcel van der Lubbe (vedoucí kanceláře ANA architekten). Jeho představa o časovém členění semestru vypadala takto:
Týden 1
Analýza místa a programu pomocí schématických diagramů a textů.
Týden 2
Program is set. No turning back possible! (aneb program je vytvořen, návrat zpět nemožný. Zde jsem si vzpomněl na komunistické „kupředu,zpátky ni krok“)
Model místa 1/500 s minimálně 10 objemovými studiemi. Koncepty, reference, obdobné budovy.
Týden 3
Skici prvních myšlenek, jak by budova v tomto kontextu mohla vypadat.
Týden 4
Modely architektonických myšlenek v měřítku 1/200
Týdny 5,6
Plány, řezy, pohledy, studijní modely.
Týden 7
Plány, řezy, pohledy, pracovní model – vše v měřítku 1/100
Týden 8
Projekt je dokončen. Půl semestrální prezentace, vše 1/100.
Týden 9
Analýza vlastního projektu. Co je skutečná esence vašeho projektu. Silné a slabé stránky.
Označte části na kterých je nutno dále pracovat.
Týdny 10,11,12
Detailování projektu v měřítku 1/50. Volba materiálů.
Týdny 13,14,15
Zpátky do většího měřítka, model 1/100 – přepracován a dokončen.
Týden 16
Finální prezentace.

Možná ani nemusím zdůrazňovat, že jsem tento systém nedodržel. Ze sedmi studentů jsme dva, spolu s litevskou kolegyní, odmítli mít projekt prakticky hotový během poloviny času a pak se do něj trefovat vlastní kritikou. Místo toho jsme koncept vyvíjeli déle. Je paradoxem, že jako jediní dva jsme u závěrečné obhajoby uspěli a mohli pokračovat ve studiu další rok. Rovněž s odstupem času nehodnotím tento systém tak negativně, jak na mě působil roku 2003.

Část svého textu bych rád věnoval jedné poněkud opomíjené kategorii. A tou je hodnocení. Z hlediska vývoje studenta se jedná možná o kategorii nejdůležitější. Amsterdamská škola se v tomto bodě chová mimořádně příkladně. Po skončení semestru, někdy až s odstupem několika týdnů, vypracuje vedoucí atelieru tzv. strukturované hodnocení práce studenta. Má ustálených 9 bodů a představuje komplexní hodnocení vývoje projektu během semestru v rozsahu přibližně jedné strojopisné strany. Jednotlivé body vypadají takto:

1. Uchopení problému, cíle
2. Výzkum, zaměření, literatura
3. Proces práce
4. Vztah mezi funkcí a konstrukcí
5. Metodika práce
6. Prezentace
7. Silné stránky
8. Slabé stránky
9. Všeobecný komentář, aneb co se do předchozích osmi bodů nevešlo

Poté, kdy student během svého studia obdrží několik takovýchto detailních hodnocení, může opravdu snadno objevit své slabší a silnější stránky a zapracovat tak na zlepšení svých nedostatků. Samozřejmě je tento způsob mimořádně náročný na jednotlivé vyučující, kteří si během celého semestru zaznamenávají poznámky k projektům, tak aby je mohli v závěrečném hodnocení uplatnit. V Liberci se závěrečná prezentace prováděla za účasti všech vedoucích architektonických ateliérů (dnes už je tomu tuším jinak), kteří bodovali projekty body od 0 do 10. Tato desetibodová stupnice měla lépe pomoci odlišit kvalitu projektů než čtyřstupňové známkování. Ve své podstatě se ale zásadně neliší. Známka 6,7 bodu nemá žádnou vyšší vypovídající hodnotu než třeba „dvojka“.

Helena Jiskrová vždy pořádala neoficiální sezení svého ateliéru po odevzdání úkolu, kde obšírněji komentovala vývoj jednotlivých projektů a poskytovala tak studentům tolik důležité vysvětlení svého hodnocení a její pohled na úroveň projektu, jeho slabé a silné stránky. Stokrát jsem byl svědkem naprostého zklamání studentů z malé četnosti otázek směřujících k pochopení projektu během závěrečných prezentací, a to nemluvím o tom, že na některých školách ústní obhajoby projektů ani neprobíhají. Projekty se pouze vyvěsí na chodbě a časem se u nich objeví jednociferné hodnocení. Myslím, že takovéto studium a jeho hodnocení nemá valný smysl ani pro jednu zúčastněnou stranu.

Závěrem pár největších rozdílů, které jsem vypozoroval během pobytu v Holandsku a ve Francii. Ten největší bych definoval jako absolutní absence strachu z chyby. Co považuji za největší chybu českého architektonického vzdělávání, je fakt, že většinou bývá hodnocena úroveň výsledku a nikoliv množství znalostí, které student během práce na projektu získal. Nezřídka je totiž práce na „špatném“ projektu poučnější než na tom „úhledně kvalitním“. Proto řada studentů často opouští originální myšlenky s nejistým cílem ve prospěch předem známých řešení s jistým výsledkem. Ve prospěch tzv. ověřování ověřeného. Vždy mě bavilo pozorovat kolik procent projektů například pracuje s jinými konstrukčními prvky než jsou zeď, sloup a deska. Je to naprosté minimum. Rovněž je často dobře vidět, kdy se student snaží vymyslet celý projekt sám, anebo kdy do něho použije části cizích řešení. První způsob vypadá v 99% na závěr hůře, přesto je to on, který si zaslouží absolutorium. Druhý podstatný rozdíl bych nazval nulové estetické zábrany při zhmotňování konceptu. Musím říct, že mě jak v Holandsku tak ve Francii naprosto fascinovala mimořádná šíře výrazových prostředků, které mají studenti k dispozici. Prakticky nikdy předem nevylučovali některé možnosti ze strachu, že to nebude vypadat dobře. To je obrovská výhoda, která pochopitelně může vést k hrůzostrašným výsledkům, ale i k těm nejlepším. V Holandsku má toto uvažování mimořádnou tradici. Helena Jiskrová mi několikrát zdůraznila, že mladí autoři největšího koncertního sálu De Doelen v poválečném Rotterdamu zahájili svou prezentaci přibližně těmito slovy: „Nezatíženi dlouhodobou zkušeností s navrhováním koncertních sálů předkládáme náš návrh.“

Dnes toto uvažování nachází uplatnění především v OMA, možná nejprogresivnějším architektonickém studiu současnosti. Ti nejméně zkušení jsou často nasazováni na úkoly jejichž šíři si ani nedokáží uvědomit, a to s nadějí, že je možná napadne něco, co by ti „zkušenější“ předem zamítli. Poslední a možná nejdůležitější rozdíl představují nároky, které studenti kladou na své vyučující. Jsou vysoké. Jsou totiž do značné míry legitimizovány placením školného. Studenti tak vidí přímý vztah mezi jimi vynaloženými penězi a úrovní výuky, kterou za ní dostávají. Velice bych se tedy přimlouval za zavedení školného i u nás. Pokud by přispělo k tomu, že by studenti nutili své pedagogy k vyšším výkonům, mělo by rozhodně smysl. Závěrečný postřeh chci věnovat nikoliv rozdílu, ale podobnosti mezi amsterdamskou a libereckou školou. Ani jedna z nich nenabízí od svých vyučujících návod, jak postupovat při navrhování problému. Nic totiž nedokáže zabít studentovu imaginaci od ateliérového vedoucího jako věta: „Cože to navrhujete? Kino? Tak to je přeci jednoduché, to se dělá takto!“

Herman Hertzberger to definoval přesně při zakládání Berlage Institute v první polovině devadesátých let: „Berlage Institute nebude nikdy místem, kde by se „hvězdný architekt“ snažil naučit své studenty postupu, jak se stát obdobným „hvězdným architektem“. V Liberci se dokonce nevyučuje ani typologie, kterou zde možná jednou pro vždy pohřbila architektka, teoretička Monika Mitášová větou: „Typologie je soubor pravidel, který shromažďuje znalosti, podle kterých se postupovalo v minulosti.“

*
Od poloviny osmdesátých let pracoval v těchto atelierech: Shin Takamatsu, Kazuyo Sejima, Toyo Ito, OMA, West 8, Daniel Libeskind, Kees Christiaanse a Architecten Cie.

V Praze,
18. 01. 2006,
AG