SuMo 27 / O rozpoznání kvality

„Expert vám nedá jistotu. Ale měl by umět předložit a vysvětlit kvalifikovaný odhad.“
Jeff Kipnis

Bylo by skvělé, kdyby každý uměl aspoň jednu ze tří věcí:
a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.
b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.
c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

Myslím si, že v oblasti architektury jsem zvládl body b/ a c/. Už to samo o sobě zní v zemi, kde se demokracie zaměňuje za anarchii a sebevědomí za největší neřest, jako hodně arogantní tvrzení. Tvrzení expertů (skutečných i zdánlivých), že právě oni dokážou kvalitu rozpoznat a mohou tím pádem spolu-určovat co je vhodné pro nás pro všechny, působí na většinu populace jako rudý hadr na býka. „Proč právě vy byste měl rozhodovat o tom a tom,“ bývá často skloňovaná fráze.

Přemýšlel jsem, kde se bere moje přesvědčení, že dokážu kvalitu rozpoznat. Mimochodem, pacienti psychiatrických ústavů v 99% tvrdí, že jsou zcela normální – tolik k případné poznámce těch, kteří si myslí, že kvalitu rozpoznat nedokážu. Když se dnes zpětně podívám, které věci jsem považoval v architektuře za kvalitní, když mi bylo 14 let, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Co se tedy od té doby stalo? Pokusím se to kvantifikovat. Studoval jsem architekturu celkem 8,5 roku, na třech školách (v Liberci, Amsterdamu a v Los Angeles). Přečetl jsem desítky (stovky by asi bylo přesnější) knih o architektuře, jejích dějinách a teorii. Pracoval na osmdesáti projektech po celém světě. Absolvoval asi dvě stovky rozhovorů o architektuře, jako tázající se i jako odpovídající. Zúčastnil se více než stovky přednášek světově proslulých architektů a teoretiků, dalších stovek studentských prezentací jako externí kritik, a určitě více než stovky výstav zabývajících se architekturou a souvislostmi jejího vzniku. Napsal hodně přes sto článků o architektuře (které si, věřte nebo ne, vyžadují nějakou přípravu). Osobně navštívil přes 4000 špičkových staveb, na 4 kontinentech a ve více než 50ti zemích světa. A po celou dobu studia architektury jsem byl tímto oborem doslova posedlý (což potvrdí pravděpodobně každý, kdo mě v této době poznal). Dnes jsem přesvědčen, že existují mnohem důležitější věci, než architektura, ale během studia jsem to nevěděl. A nijak toho nelituji.

Určitě platí okřídlená fráze „cvičení dělá mistra“. Tedy dokážu ještě jakžtakž rozpoznat kvalitu v oborech, kterým jsem věnoval dost času. Myslím, že už sem spadá pouze fotbal, mluvení a psaní. Ve všech ostatních profesních oborech bych se rád zařadil aspoň do skupiny c/, ovšem ve spoustě z nich to neumím. V těch oborech, ve kterých se nevyznám vůbec, se stávám ultra konzervativním, aniž bych si to uvědomoval.

Na závěr asi to nejtěžší. Existuje nějaký způsob, jak v oblasti architektury definovat, co je to ona kvalita? Obecně nejspíš neexistuje. Ten odstavec, ve kterém jsem se pokoušel popsat svůj „profesní trénink“ se přeskočit nedá. Ale věřím, že kvalitu je možné nahradit jiným, možná ještě záhadnějším slovem – a to je adekvátnost. Za nejlepší stavby dodnes považuji ty, které dokázaly odpovídajícím, adekvátním, přiměřeným způsobem zhodnotit potenciál místa a klienta. A pak ještě ty, které se pokusily o nemožné.

Nerespektování expertů, odborníků, profesionálů je naše zajímavá národní charakteristika. V Česku žije více lidí, kteří si myslí, že fotbalu, nebo hokeji rozumějí více, než trenér národního týmu, než ve zbytku celé planety.