Někdy na podzim roku 2007 jsem se díval v Los Angeles v televizi na nějaký sportovní přenos, tuším hokej. A během přestávky, najednou mezi reklamami vyskočilo něco, co vypadalo úplně mimo kontext. Stál tam vousatý chlapík a mluvil o něčem, co by se dalo popsat jako "co jsem se v životě naučil". Měl jsem pocit, že ho znám, a taky že ano, titulek to potvrdil. Byl to Terry Gilliam. Pokusím se citovat co nejvěrněji, utkvělo mi to dost hluboko v paměti.
"Když mi bylo tak třicet a točil jsem film, tak jsem stál za kamerou a měl jsem naprosto přesnou, jasnou představu, jak má záběr vypadat. Začali jsem točit a takřka vždy se něco stalo, foukl vítr, něco se pohnulo, ozval se nečekný zvuk. Vždy jsem záběr zastavil a řekl: Znovu. Předělávali jsme každý záběr mnohokrát. O třicet let později, když jsem ve stejné situaci, tak neustále čekám, že se stane něco neočekávaného, jiného než jsem si představoval a jenom zkoumám, jestli to náhodou není mnohem zajímavější, než má původní představa. A představte si. Velmi často je. Takže říkám, takhle jsem to sice nechtěl, ale je to mnohem lepší. Nechte to tak. Pokračujeme."
Automaticky jsem si to přeložil do architektury a dost to na mě zapůsobilo. Neodmítat nečekané podněty, snažit se je využít.
Žádné komentáře:
Okomentovat