SuMo 66 / O establishmentu

Nikdy jsem „netrpěl“ příliš silnou vnímavostí. Když je v místnosti velké vedro, většinou to zaregistruju jako poslední. Jsem vůči tomu, co se odehrává kolem mě dost imunní. Ale poslední dobou si všímám jedné výrazné tendence (narazil jsem na ni příliš mockrát, abych si nevšiml). S postupující ekonomickou krizí, která má asi výrazně hlubší kořeny, než se zdá, začíná přibývat nervozity. Architekti se pouštějí do většího množství projektů, než kolik dokážou zodpovědně zvládnout (nikdy nevíte, který projekt umře). Vyhlídky jsou zamlžené, málokdo ví, co nastane a tak se všichni začínají jistit. Především lidé, kteří okupují pozice se stálým příjmem, nepříliš závislém na kvantitě i kvalitě jejich práce. Tento druh lidí si své pozice hájí vždy, ale v současnosti se ve svých pozicích začíná opevňovat. Všemi dostupnými prostředky. Všemi metodami, které si v dosavadních pozicích osvojili. A že to je pestrý a bohatý repertoár (samozřejmě, že se netýká všech, mrzí mě, že to musím vždy zdůraznit, ale je lepší nedorozumění předjímat).

Kolik vyučujících dnes dobrovolně odchází z vysokých škol a uvolňuje své místo jiným? To by byla zajímavá statistika.* (pozn. já jsem se stal vedoucím ateliéru v konkurzu vypsaném na místo po architektovi, který zemřel – což, jak mám občas pocit, je v Česku nejčastější metoda otevření pozice na vysoké škole pro mladší lidi. Když jsem zjistil, že za standardní plat nejsem schopen podávat požadované výkony, svou pozici jsem opustil).

Bez souvislosti s předchozím, jsem hodně zvědav, kolik ze současných 4 členů představenstva ČKA, kterým na jaře roku 2012 končí mandát - Jan Vrana, Jan Sapák, Tomáš Jiránek, Milena Vitoulová - bude znovu kandidovat a kolik dobrovolně skončí a své (rozhodně nijak lukrativní – to zdůrazňuji) místo uvolní.

Letos jsem se rozhodl, že už nikdy nepožádám o grant NČA. Tyto granty by měly být určeny lidem, kteří začínají a snaží se o své první projekty (nebo pak systémovým projektům s celospolečenským dopadem). Mně NČA v minulosti několikrát pomohla. Nejvíce v roce 2003, kdy mi udělila grant 20 000,- na vydání knihy 29+3. Bylo mi tehdy 24 let, byl jsem studentem 5. ročníku a byl to ten správný moment, kdy jsem podporu potřeboval. Neměl jsem nic za sebou, žádné reference, NČA do mě přesto tehdy vložila důvěru. Vážím si toho. Dnes ve 32 letech mám pocit, že už to nepotřebuju a žádat již nebudu. Byl bych rád, aby to udělali i mí starší kolegové a dali možnost prosadit se nastupující generaci. Nemohu na ně apelovat jinak, než vlastním příkladem. Pokud to mohu udělat já, můžete taky.

*
V jednom filmu o japonské architektuře je kouzelná scéna. Mladý architekt (rozuměj čtyřicetiletý) píše staršímu, tehdy velmi respektovanému kolegovi, že by měl přestat navrhovat, dřív než zruinuje svůj veřejný obraz a měl by uvolnit místo mladším (že by tím pro japonskou architekturu udělal mnohem více, než když bude dále navrhovat). Adresát dopisu popisuje tento fakt svým vrstevníkům a kolegům během večeře a všichni se společně smějí drzosti a naivitě mladíka. Film se odehrává na konci osmdesátých let. Není bez zajímavosti, že jméno adresáta (Kisho Kurokawa) bude na tomto webu dnes znát deset, dvacet lidí ze sta (z nichž naprostá většina bude znát jeho jeden jediný dům), jméno pisatele naopak znají skoro všichni. Byl to Toyo Ito. Přemýšlím o analogii této situace v Česku. Který architekt by napsal kterému?

Architektura je neuvěřitelným způsobem závislá na vnějších podmínkách a současná vnější nejistota se projevuje hodně, možná víc než si myslíte. Rozhodně více, než jsem si myslel já.