Tohle jsem napsal asi před měsícem. Od té doby jsem zaznamenal dalších několik podobných zkušeností:
Bylo mi asi 6, a stále si to pamatuji naprosto přesně. Soudružka učitelka křičela, že nás na odpolední (dobrovolné) pěstitelské práce přišlo jen 10, a přitom je nás ve třídě 30. Měla takřka půl hodinový proslov o naší slabé aktivitě, nedochvilnosti a nespolehlivosti. Když už jí skoro docházel dech, lehce se zarazila a řekla: „Je vlastně pravda, že vy jste přišli a to co tu říkám se týká především těch, kteří tady nejsou. Tak jim to vyřiďte.“ Jedno z mých hobby se od té doby týká tzv. pláče nad nesprávným hrobem, neboli spousty vyvinuté energie tam, kde se to nehodí. Respektive hodí relativně málo. Dodnes mě mrzí, že většina občanských iniciativ (pozn. není to jejich kritika), utrácí neskutečné množství energie na „zabránění něčemu“. Nepoměrně více, než na vytváření něčeho. K mé pramalé radosti, narazit na příklady tohoto typu, se mi zdá čím dál tím snadnější. Mám pocit, že se mi to vlastně děje několikrát za den. Nejčastěji na nejrůznějších diskusích.
Jako skoro zlaté pravidlo se dá uvést následující tvrzení: Jak vystupující, tak publikum, je tvořeno stejným typem lidí. Lidmi, kteří mají o (libovolnou) problematiku zájem. Díky tomu dokážou poměrně snadno dosáhnout shody a dochází tak k diskusi mezi vzájemně přesvědčenými. Ti, kteří by zastávali zcela odlišná stanoviska, absentují. Tedy, pokud probíhá diskuse o budoucím rozvoji města, najdeme mezi panelisty odborníky (architekti, urbanisté, sociální geografové, sociologové) a v publiku rovněž. Maximálně pak studenty těchto oborů. Ti, kteří by z těchto znalostí mohli profitovat, a kteří navíc mají mandát a pravomoci tyto poznatky snáze uvést v praxi, se vyskytují v publiku zřídka. Nabízím několik možných vysvětlení.
Celý den se zabývají těmito tématy ve své práci. Jsou pak natolik unaveni, že ve svém volném čase (většina těchto debat se koná ve večerních hodinách, po běžné pracovní době) si potřebují odpočinout, „vyčistit“ hlavu a nemohou tak znovu poslouchat a diskutovat stejná témata. Bojí se, že budou diskutujícími (davově) kritizováni a proto se těmto akcím vyhýbají, jako čert kříži. Mají strach, že by řekli něco předem nepromyšleného, nedohodnutého, že by je účastníci debaty později „chytali za slovo“ a dožadovali se splnění nesplnitelného.
Údajně 80-90% lidí v životě vykonává práci, která je nebaví. Proč by tedy politici a úředníci měli být výjimkou. Jsou na tom stejně, jako všichni ostatní. Jejich práce je nebaví. Tak proč by proboha na podobné (nehonorované) debaty docházeli.
Poslední odhad. Zabývají se důležitějšími věcmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat