Hájek, Kuzemenský, Novák, Brychta a Babák v Doxu

Maximálně doporučuji.

Metody výuky na vysokých školách architektonického a uměleckého zaměření from Benedikt Markel on Vimeo.

SuMo 71 / O konci stavění

Finanční krize a několikanásobně silné obavy z ní vedou v oblasti stavění k zajímavému, nepříliš povzbudivému důsledku. Staví se nejpomaleji v moderní historii. Respektive dokončování staveb se neuvěřitelně vleče. Mluvil jsem asi s dvaceti architekty o jejich produkci za poslední tři roky. Všichni mají několik realizací rozestavěných, žádná není dokončena. Pokud bude vše pokračovat stejným tempem, nebude se třeba brzy stavět vůbec. Úplně nás všechny (investory, architekty, politiky, úředníky, stavební firmy) vytíží starání se o již postavené, rozpadající se, rekonstrukci potřebující, nevyužité. Dojde k přeskládání výdajů podle priorit (např. neustále se zdražující potraviny) a stavění nového mezi novými prioritami 21. století rozhodně nebude, alespoň v Česku. Obecná obliba rekonstrukcí a obecná nenávist novostaveb to jednoznačně potvrzují. Stavění je asociováno s narůstajícím prostorovým komfortem. S požadavky na větší množství interiérového prostoru na jednoho člověka. V Šanghaji za posledních dvacet let narostl ze 4m2 na 13. K americkým 65m2 to má ještě stále daleko. Tento trend je dnes jednoznačně viditelný v tzv. rozvíjejícím se světě. Do této skupiny Česko nepatří.

K cenám potravin. Historicky vznikala města na nejlepších místech, v blízkosti úrodné půdy. Dnes žije více než 50% obyvatel ve městech. Jinými slovy, tato původní historická jádra prudce narostla a několikanásobně expandovala do svého okolí. Právě na úkor kvalitní zemědělské půdy. V dohledné době bude žít ve městech 60, 70% obyvatel. Celkové množství lidí přibývá, množství kvalitní zemědělské půdy prudce klesá. Produkce potravin je tak zajišťována pomocí "půdního dopingu". Pochopitelně to povede k prudkému nárůstu cen. Jsem docela vážně přesvědčen, že zemědělství bude opět perspektivním (možná tím úplně nejdůležitějším) oborem v blízké budoucnosti.

Studentské prezentace

Jako student jsem více než stokrát (jen za rok a půl v USA to bylo přes 100 prezentací) svou práci prezentoval vyučujícím. Za tu dobu se můj názor na to, jak, co a proč prezentovat dost radikálně změnil. Od úvodních let, kdy jsem nikoho nechtěl pustit ke slovu, po období, kdy jsem neříkal skoro nic. Následně jsem se účastnil mnoha studentských prezentací z pozice posuzovatele, kritika. 100x to nebude, ale možná se pomalu tomuto číslu blížím. Zde je pár základních bodů, rad, ke kterým jsem se za ty roky dopracoval. Můžete je využít, nemusíte. Můžete s nimi souhlasit, nemusíte. Mohou se vám líbit, mohou vás naštvat. To rozhodnutí je na vás.

01./
Nikdy se nesnažte komisi ohromit, udělat na ni dojem. Stejně se vám to nepodaří a na kvalitu zpětné vazby to nemá vliv. Pokud ano, tak jedině negativní. Smyslem prezentace z pohledu studenta není ohromit komisi, ale něco se dozvědět, získat nějaký typ zpětné vazby. Ohromující prezentace většinou vybudí pouze stručnou reakci typu: Skvělý. Krásný. Děkujeme. Gratulujeme. Moc se vám to povedlo... Fajn. Pokud je toto typ zpětné vazby o kterou tak stojíte, klidně to takto dělejte, ale myslím si, že ambice prezentujícího by měla být jiná. Vyšší.

02./
Mluvte co nejméně. Ideálně velmi stručně a jasně. Pokuste se vtáhnout do procesu. Co bylo zadáním. Jak jste si ho modifikovali, aneb co konkrétně zajímalo vás. Na co jste za toho půl roku přišli. Co vám dělalo problémy a proč. Co jste nedokázali. Co vám naopak šlo, nebo jste aspoň měli ten pocit. V čem jste se zlepšili.

03./
Nebuďte pouze v roli pasivních odpovídajících, sami se ptejte. Zeptejte se na to, o čem byste chtěli s komisí mluvit, na co byste chtěli znát její názor, na co byste chtěli, aby odpověděla ona vám. Nespoléhejte na to, že náhodou sama přijde přesně na to, co zajímá i vás.

04./
Když někoho rozesmějete, nebo naštvete, máte jeho pozornost.

05./
Snažte se chápat kontext. Kolikátí jdete na řadu? Jste první, druzí, nebo prezentujete na konci dlouhého dne v místnosti s vydýchaným vzduchem? Tyto faktory by měly mít vliv na způsob vaší prezentace. Snažte se upravit místo prezentace, aby vyhovovalo vašemu záměru. Vzdálenost od komise, osvětlení. U čeho stojíte nejblíž, je to nejdůležitější. Je na vás, jestli je to projekční plátno, model, nebo výkres.

06./
Prezentujte neúspěchy. Vždycky má smysl mluvit o chybách, o omylech. Nejen z taktických důvodů, že s vámi bude komise sympatizovat, ale slepé cesty často vyprovokují nejzajímavější debaty.

07./
K obsahu. Nikdy svůj projekt neprezentujte tak, že jste vstoupili do situace, místa, které je v úplně katastrofálním stavu, úplně na umření, nic v něm "nefunguje" a vy v roli lékařů, zachránců, spasitelů, lokalitu uzdravíte pomocí vašeho návrhu. Pokud nedokážete pojmenovat kvality, silné stránky problému (situace, zadání, tématu), jste předem poraženi.

08./
Útočník vs. obránce.
Přestože to tak někdy může vypadat, role kritiků nespočívá v útočení a vaše role nespočívá v bránění. Občas to tak dopadne, ale to je pouze znamení, že se něco stalo špatně. Když se tento proces rozběhne, špatně se zastavuje. Zvlášť když se z vás stávají během kritiky čím dál úpornější obránci základních, obecných principů.

09./
Nikdy neobviňujte členy komise z toho, že váš návrh nemohli v tak krátkém čase dostatečně posoudit. Nikdy neargumentujte tím, že zatímco vy jste na projektu pracovali půl roku, komise si ho prohlíží pár minut. Nijak si tímto argumentem nepomůžete.

10./
Nic před komisí netajte. Ve stylu ... á to vám nemohu říct, pokud bych vám to řekl, tak už to nebude ono, atd. To se totiž přímo vztahuje k bodu jedna. Něco tajit je dobré, když chcete někoho překvapit, okouzlit, ohromit, šokovat. A to k ničemu nepotřebujete.

11./
Přestože jste na projektu citově zainteresováni (měli byste, pokud jste na něm půl roku pracovali), neztrácejte nervy a nevztekejte se, že ho někdo jiný neoceňuje. Snaha zalíbit se všem nikdy k žádnému slušnému výsledku nevedla. Čím dříve pochopíte, že smyslem prezentace není pochvala od všech členů komise, tím lépe pro vás.

12./
Snažte se z pozice studenta ovlivnit výběr přizvaných externích kritiků. Možná budete překvapeni, že to vaši vyučující přijmou s radostí. Pokud tedy vaši ateliéroví vedoucí nějaké externisty na kritiky zvou (pokud ne, máte problém). Řekněte si, od koho si chcete nechat vlastní práci posoudit. Po škole, v soutěžích, tuto možnost mít nebudete.

13./
Nebojte se. Žádné, skutečně vážné nebezpečí vám nehrozí.

Tohle je rychlý nástřel z hlavy, pokud si vzpomenu na nějaké další poznatky, budu je postupně doplňovat. Jako vždy, možnost doplňovat vaše zkušenosti do komentářů pod článkem. Budu rád.

Na závěr mi dovolte připomenout, že existuje obrovský rozdíl mezi prezentací pro klienta, pro někoho, komu chcete něco prodat a prezentací ve škole, pro lidi stejné profese s více zkušenostmi. Poslední poznámka se týká ekonomického fungování role externího kritika. Aspoň v 90% je tato činnost vykonávána bez jakéhokoliv finančního ohodnocení a ten den, který s vámi trávíme, "obětujeme" především z důvodu respektu k práci vašich vyučujících.

SuMo 70 / O ledovcovém způsobu stavění

"Sejde z očí, sejde z mysli."

Dnes mi to konečně dockvaklo. Alternativní, vševysvětlující a všeobjímající teorie způsobu stavění v Česku, zcela v duchu výše uvedeného přísloví. Ledovec má devět desetin pod hladinou, dům by na tom měl být zhruba opačně, jednu desetinu v zemi v podobě nezbytných základů. V Česku jsme ovšem objevili jiný způsob, ten ledovcový. Narvat aspoň devět desetin finančního objemu pod povrch, včetně roviny, ale rozhodně žádný viditelný objem, o jehož kvalitě by se dalo diskutovat. Troufám si tvrdit že tunely (je jedno jestli automobilové, nebo ty od metra), podzemní parkoviště, trubky a dráty, a následná několikanásobná úprava povrchu (dálnice, silnice, výdlažby ulic a náměstí) spolykaly 9/10 veřejných prostředků určených pro výstavbu. Nechce to někdo zanalyzovat precizněji? Mám intuici, že by to byla zajímavá informace.

Na podpovrchové realizace není třeba architekt.

SuMo 69 / Absence tématu

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.

Nekrolog

Nedávno tu po mně někdo chtěl, abych detailněji popsal své dojmy ze soutěže na Národní knihovnu. Slíbil jsem to, ale nakonec to neudělám. Tento blog jsem si založil proto, abych mohl psát o čem chci, a ne o tom, co bude vyžadovat někdo jiný. Neměl jsem to slibovat, to je pravda, příště budu chytřejší. Napadlo mě ale vložit nekrolog za JK, včera to byly tři roky, co zemřel. Napsal jsem ho tehdy pro Era21. Mám pocit, že x lidí přede mnou odmítlo. Musím se na to někdy zeptat. Tady je:

Motto:
"Představoval sílu, kterou vlastní pouze ti, kteří ví, že dělají správnou věc."
Oscar Niemeyer o brazilském prezidentu Juscelino Kubitschek de Oliveira

"Pryč s pesimismem Oscare. Tento svět je úžasné místo a naším úkolem je udělat ho ještě zábavnějším a šťastnějším."
Juscelino Kubitschek de Oliveira

14. ledna 2009 v Praze zemřel architekt Jan Kaplický. Ta zpráva se mnou otřásla více, než jsem si troufal připustit. Myslím, že mi pár dní trvalo, než jsem si její význam plně uvědomil. Dnes, o dva týdny později se snažím zformulovat nekrolog. Zde je:

Architektů, kteří opustili (byli nuceni opustit) rodnou zemi a následně se prosadili v té nově zvolené, je naprosté minimum. Jan Kaplický byl jedním z nich. Jak to dokázal? Veškerý svůj talent, píli, genetickou výbavu (otec sochař, malíř, grafik, spisovatel a architekt – matka ilustrátorka, kreslířka) odvahu a nezměrné úsilí, koncentroval na jednu jedinou věc. Jak svým dílem přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Zní to jako strašlivá fráze a možná, že žijeme v době, kdy už jen stěží chápeme, jaký význam skutečně má. Důležitost koncentrace na to podstatné, a celoživotní snaha, jak toho dosáhnout, je to hlavní, co by nám po Janu Kaplickém mělo zůstat. Ne stavby, projekty, nebo knihy (jakkoliv skvělé), ale odhodlání přispět ke zlepšení prostředí.
Pro každého z nás.

Snažil se vytvářet krásné a inspirativní objekty, stavby. Ano, krásné! Další výraz, který se dnes nepoužívá, z důvodu jeho nejednoznačné definice. Východiskem uvažování mu nebyla přítomnost, ale budoucnost. To je vzácná vlastnost. Chápal se jakéhokoliv technologického vylepšení, pokud cítil, že mu k vlastnímu cíli může pomoci. Jinými slovy, učil se celý život. Pořád, všude kde mohl.

Jan Kaplický bude chybět všem. Samozřejmě rodině, blízkým a obdivovatelům. Ale neméně tak i odpůrcům. Máloco vám totiž umožní zformulovat si vlastní názor lépe, než jiný, precizně vyjádřený, se kterým třeba i nesouhlasíte.

Závěrem bych rád vyjmenoval chronologicky názvy témat z kapitoly principy v jeho knize Album. Řeknou nám hodně o Kaplického pohledu na svět: svoboda-tvořivost-vize-plasticita-krása-poezie-elegance-smyslnost-sexualita-lidé-barva.
Díky za vše.

Adam Gebrian je architekt, dlouholetý obdivovatel Kaplického díla a zastánce výstavby knihovny v Praze podle návrhu Future Systems. Nicméně pouze za předpokladu, že soutěž bude zrušena a ostatní týmy účastníků finančně odškodněny.

SuMo 68 / Proti všem

Když jsem před třemi lety vymýšlel název pro vlastní rozhlasový pořad, přes různé varianty jsem došel ke slovnímu spojení "bourání klišé", což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš tehdy název zkrátil pouze na Bourání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Po chvíli přemýšlení jsem se s názvem docela ztotožnil. Měl jsem pocit, že bourání si s sebou nese převážně negativní konotace a toto klišé jsem chtěl zbourat. Bourání nemusí být vždy špatně, někdy má naopak velký smysl. Kdybych chtěl ale pořad pojmenovat dnes, přemýšlel bych o jiném názvu více bourající klišé. Asi by se jmenoval "Stavění". Mám totiž pocit, že momentálně si stavění v Česku nese větší stigma, než bourání.

Stavění je prostě obecně neakceptovatelné, podezřelé. Stavění znamená změnu existujícího stavu (špatně!), je s ním asociován hluk, prach, špína a zábory veřejného prostoru znesnadňující život všem (špatně!), profit pouze toho kdo staví, na úkor všech ostatních (špatně!), možná likvidace kvalit prostředí spojená s necitlivostí, která je přeci současným investorům a architektům naprosto vlastní (špatně!), možné zhoršení výhledu a oslunění (špatně!). Proč stavět něco nového (hlavně pak obchody, kanceláře - obzvlášť nenáviděné, ale i byty), když je spousta existujících domů prázdná? Novostavby jsou dnes chápány (a nutno říci, že často naprosto oprávněně) jako pouhé nástroje ekonomického zisku jejich majitelů a vůbec nic jiného. Když se k tomu připočte, že absolutní většina staveb je dnes financována úvěry (to je v dějinách stavění relativní novinka), šroubuje se cena novostavby do výšek, které je třeba logicky dorovnat předimenzovaným objemem. Když to všechno sečteme, tak si dnes neumím představit člověka, který by se těšil, že v blízkosti jeho bydlení vznikne nový dům.

Nevybavuje se mi historické období, ve kterém by novostavby byly apriori přijímány tak negativně. Jedno jaké. Novostavby. Na tento společenský stav by asi měli být studenti architektury připravováni od prvního ročníku. Předešlo by se mnoha následným nedorozuměním.

O morální flexibilitě

"We are totally passive as a profession, waiting for the commissions to come to us, yet we are basically willing to kill ourselves - and each other - in our efforts to get new work."
Rem Koolhaas

"Nekritizuji práci ostatních architektů. Vím, kolik práce dá dotáhnout dům, do byť jen trochu slušné podoby."
architekt David Kraus

Uvědomuji si, že řeči a texty o morálce jsou to poslední, co chce někdo číst. Aby mohly mít nějaký význam, mohou se totiž psát pouze z pozice "mravně čistého", což je nejméně věrohodná pozice ze všech. A navíc pozitivně neprokazatelná. Nicméně, tady to je.

Zrealizovat v Česku dům, jakýkoliv dům, dá docela dost práce. Mnohem více, než si myslí ti, kteří to nikdy nezkusili. Abyste to dokázali, musíte přistoupit na dost velké množství kompromisů. Ty se samozřejmě projeví na kvalitě výsledku, ale především na vás a ať chcete či ne, na vaší morálce a charakteru (pozn. profesní etika se na školách architektury nevyučuje).

Postavení architekta (a duševní práce vesměs) zatím stále v Česku nemá žádnou vysokou prestiž. Respektive obráceně. Má velmi nízkou prestiž, které odpovídá nízké finanční ohodnocení. Philip Johnson kdysi říkal, že nikdo z jeho přátel architektů není bohatý, na rozdíl od jeho známých mezi vedoucími stavebních firem. Má to řadu důvodů. Od chápání architektů jako zbytečných, arogantních, často nekompetentních, prodražovacích (a tedy i zbytečných) atributů stavebního procesu, přes obviňování za kdysi tisíce paneláků a dnes tisíce "administraček" a satelitních městeček, až po ochotu zastavět městský park hypermarketem, pokud si to klient objedná a zaplatí. V této velmi slabé pozici je vaším úkolem OSOBNĚ garantovat kvalitu a trvanlivost výsledku. To OSOBNĚ je nesmírně důležité. V souvislosti se stavbami se veřejně nadává např. na developery, stavební firmy, projektanty, nebo městské zastupitele, ale to nadávání je velmi obecné a kolektivní, maximálně se týká celé firmy (celého zastupitelstva), takřka nikdy jednotlivce. Zkuste si to sami. Kolik dokážete vyjmenovat developerů, tedy konkrétních lidí a kolik z nich byste poznali na fotografii (rád bych, kdyby si na tuto otázku zkusili odpovědět především studenti architektury). O architektech se vždy mluví jako o jednotlivcích (tradičně ve formě příjmení bez křestního jména), i když se tím myslí celá firma.

Nicméně zpět k podstatnému. Pokud chcete vést architektonickou kancelář (a nefungovat jako jednotlivec živnostník, respektive se "zaměstnanci" živnostníky) začnete časem nevyhnutelně přistupovat na kompromisy, které se lidem zvenku zdají naprosto nepochopitelné a neobhajitelné. V podstatě existují jen dvě cesty. Buď se vědomě zřeknete velkých zakázek (především těch veřejných) a pak si můžete svou integritu zachovat snáze. Hrozí vám ovšem jiné nebezpečí, kterému říkám "permanentní nasranost a ublíženost". Právě především ze způsobu jakým se veřejné zakázky zadávají. Anebo nikoliv.

Osvícený absolutismus
Architekti jsou dosud na školách vzděláváni jako individuality. Neznám moc předmětů, ve kterých by se systematicky trénovala spolupráce, naopak jich znám víc než dost, kde jste donuceni simulovat práci ostatních profesí a vyřešit vše sami. Možná to je jeden z důvodů (společně s historickými příklady), proč je mezi architekty tak oblíbený způsob "osvícené despocie" a závažněji řečeno, nedůvěra v demokracii a demokratické principy výběru. Přesněji, nedůvěra, že takovýto výběr vede k nejlepšímu možnému výsledku. Většina architektů sní o tom, že by zadavatel (právě ten veřejný) měl právo zadat zakázku tzv. "přímo z ruky". Asi tak, jako to udělal Tomáš Garrigue Masaryk s Plečnikem, abychom nechodili příliš do historie a neopouštěli demokratické zřízení. Náš současný zákonný rámec to neumožňuje, což vede k nejhoršímu možnému. K obcházení zákonů (podlimitní zakázky, účelové dělení zakázek, vyběrová řízení ušitá na míru konkrétní kanceláři, atd.). A k následnému posunutí hranice co se smí a co už ne. Co se totiž stane, pokud našemu architektovi (zvyklému na tisíce kompromisů) přistane na stole možnost dostat se k nádherné práci (lákadlo často není výše finančního ohodnocení, ale významnost zakázky, velikost výzvy) a to "nedemokratickým způsobem". Tedy nikoliv skrze vítězství v soutěži. Odmítne? Pokud náhodou ano. Dozví se o tom odmítnutí někdo? Pomůže mu toto odmítnutí v kariéře? Můžete se se mnou vsadit. Nepomůže. Výsledkem toho je, že spíše neodmítne a když se to opakuje několikrát, už se nad tím ani nepozastaví. Toto neodmítnutí se týká snad všech skvělých architektů, které znám. Existuje pár výjimek. Jsou to ti, kteří nepracují pro veřejný sektor. Ale pokud naše společnost něco ze srdce nenávidí, tak je to dělení na "čisté" a "špinavé". Tedy, kdybych zde vyjmenoval ty, kteří by pokušení získat zakázku podle hesla "účel světí prostředky" odolali, nijak bych jim nepomohl. Spíše uškodil.

Architekti uznávají jediný způsob získání zakázky, když jde o jejich kolegy. A to veřejnou anonymní soutěž (a ani tu ne vždy - stesky na způsob sestavení poroty, její zaujatost a neprofesionalitu jsou velmi časté). Tedy rozhodně ne vyzvanou, ani kombinovanou, natožpak jiný způsob výběru, jako např. legální obchodní výběrové řízení zatížené různými typy kritérií, nejen nejnižší cenou. Když jde naopak o ně samé, jakýkoliv způsob, který vedl k získání zakázky je dost dobrý. Architekti jsou mistři v kreativních omluvách, proč v tomto konkrétním případě nevadí, že se nepostupuje úplně transparentně. Představa, že by se takto atomizovaná scéna dokázala na něčem shodnout zatím vypadá jako nemístný naivismus, ale pokud se tak nestane, těžko se pohneme z místa.

Jak by takové sjednocení muselo vypadat? Např. tak, že územní plán města by vytyčoval lokality, na kterých se bez veřejné anonymní architektonické soutěže vůbec nedá stavět a dále, že např.způsob nejnižší ceny by se bez výjimek přestal praktikovat na získání projektové dokumentace. Není možné vyžadovat nejnižší cenu přípravy, která se na celkových nákladech podílí 10% a zároveň doufat v cenovou výhodnost výsledku, který za tuto přípravu hodláme realizovat. Jinými slovy (abychom v naivismu chvíli pokračovali), žádný architekt by se takto vypsaného výběrového řízení nezúčastnil.

Pár poznámek k České komoře architektů (ČKA). Spousta architektů (a nejen architektů) si stěžuje, že ČKA oficiálně nekomentuje kauzy, které vykazují buď porušení zákona, nebo morálky. Jsou to oprávněné stížnosti. Přidám své vysvětlení, proč tomu tak je. ČKA dodnes nemá vytvořenu pozici tiskového mluvčího, který by měl oprávnění se k čemukoliv vyjádřit. Vyjádřit se může pouze představenstvo, které se schází jedenkrát měsíčně, a kvůli tomu absolutně nemůže reagovat na žádnou aktualitu. Výsledkem je velmi slabá pozice ČKA, o jejiž existenci spousta lidí ani netuší a ti co tuší, ji kritizují.

ČKA příkladně zasáhla ve vyhlášené soutěži na úpravu vstupu NG. Více zde.
Škoda, že jsme se následně nedozvěděli (možná to ČKA ani neví), že NG si tento svůj "problém" už vyřešila, vlastní formou vyzvané soutěže.

Wish List 006 / ČTK

Přál bych si, aby ČTK u všech svých zpráv, které se týkají architektury, a především připravovaných novostaveb, začala zcela samozřejmě uvádět jména autorů architektonického řešení. Umí v tom někdo nějak pomoci? Díky.

AG-ENT, druhé narozeniny

Přesně před dvěma lety jsem ve Zlíně založil tento blog a začal na něj pravidelně ukládat vlastní postřehy, názory, reakce na okamžité situace. Když se pustím do nějakého projektu, málokdy vím, jak dlouho bude existovat, jak dlouho mě bude bavit. Tento blog patří jednoznačně k těm dlouhotrvajícím. Dva roky je na mě docela dost (z projektů jej předčí pouze takřka tříleté Bourání).

K druhým narozeninám připojím pouze pár statistik. Za první rok jsem publikoval 52 článků, za druhý 86. První rok navštívilo tento blog 31 000 unikátních návštěvníků, druhý rok lehce přes 70 000. Díky.

Za minulý rok jsem publikoval osm článků, jejichž čtenost je výrazně oddělila od těch ostatních. Jsou to tyto články:

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného
Zde přiznávám, že reakce na článek mě překvapila. Dostal jsem několik desítek souhlasných emailů a ani jeden (opakuji, ani jeden) kritický.
Seznam klišé
Kdybyste chtěli doplnit v komentářích o další, budu rád.
SuMo 59 / O architektonických soutěžích
Neschopnost správně zorganizovat soutěž se následně potvrdila po publikování článku hned dvakrát.
Vize pro Prahu
Myslím, že stále platí. Názor na dostavbu Staroměstské radnice jsem částečně přehodnotil.
Den s Kamielem Klaassem
Takto vypadá prototyp úspěšného, naprosto nekontroverzního příspěvku. Žádný vlastní názor a zpostředkování informací, názorů, ke kterým se nemáte šanci jinak a jinde dostat. Asi bych to měl dělat častěji.
Valná hromada ČKA
Jsem docela zvědav, jak bude vypadat ta příští, která se odehraje v dubnu v Brně.
SuMo 64 / O vysokých školách architektury
Krize ve stavebnictví zesiluje, práce je méně a méně, vystudovaných architektů naopak přibývá nejrychlejším tempem v polistopadové historii. Co z toho tak asi může vzejít?
SuMo 23 / O strachu z architektů
V titulku asi mohlo být "O často oprávněném strachu z architektů."

Pro úplnost doplňuji článek, který jsem zde publikoval k prvním narozeninám blogu. Pokud jste jej nečetli, vážně doporučuji: Studijní cesta