CONTACT

adam.gebrian@gmail.com
https://herohero.co/adamgebrian

12/24/2010

Studijní cesta


Přesně před rokem jsem založil tento blog a publikoval na něm první článek. Toto je 52. Tedy frekvence jeden článek týdně. Dal jsem si to jako loňské novoroční předsevzetí, po ukončení architu zkusit aspoň rok provozovat vlastní blog. Nebyl jsem si jist, že to zvládnu, ale uteklo to docela rychle.

Paměť je v oblasti architektury neuvěřitelně krátká. Neustále objevujeme objevené, protože jsme na objevení už zapomněli. Občas mám pocit, že co není na internetu neexistuje. Proto jsem se po letech začetl do časopisů ze 30. let (Stavba, Stavitel a hlavně Styl). Dnes, v posledním článku roku 2010 nepíšu vlastní text, ale přepsal jsem reportáž architekta Josefa Mayera z roku 1935. Poutavým způsobem přibližuje dobu, o které už dnes nevíme takřka nic. Článek mi udělal hroznou radost, je vtipný, bourá některá klišé a je nádherně stylisticky napsaný. Snad vás taky potěší. Vše nejlepší do Nového roku. Díky za čtení.


Úřední úvod, za který se neručí
Tento úvod mohl by snad i odpadnouti, neboť každý z kolegů, který by chtěl od ministerstva veřejných prací obdržeti zadaný projekt, počínal si stejně. Napsal jednu nebo několik žádostí. Uvedl v nich své provedené práce, přiložil fotografie, přilepil kolek a čekal. Žádost ležela, žadatel též ležel. Nereptal a odpočíval. Jinak tomu dnes, kdy „Ústředí architektů“ se usneslo, že projektant, musí projektovati. Tato korporace dokonce vymohla věci, o kterých se dříve nikomu ani nesnilo. Každý, kdo o projekt zažádá, také projekt od ministerstva veřejných prací obdrží! Stačí pouze v žádosti uvésti rok narození, domovskou obec, vzdělání, provedené práce a studijní cesty. Většina z těch, kteří obdrželi tento návod, se ihned v „Ústředí“ informovala … „co mají naše studijní cesty za vliv při zadávání projektů?“ Odpověděno bylo všem asi tak, jako mně: „Čím delší cestu popíšeš, tím delší projekt obdržíš!“ Výklad se mi zdá úplně jasný a já se podle něho řídím. Vybírám jednu z delších cest, v naději, že budu poctěn vypracováním aspoň stometrového návrhu. Jsem ujištěn, že až kompetentní úřad k měření studijních cest toto pročte, ocení kulturní význam této cesty a projekt mamutích rozměrů mne nemine.

Trochu historie a vlastní cesta
Úvahu historickou nemohu vypustiti ze svého vypravování, neboť bez této úvahy byla by věc nedosti jasná. Byly dvě doby země České. V první se architekti živili renaissancí, barokem a kreslením „salátu“. Odívali se haveloky, širokými klobouky a nosili černé, vyšívané kravaty, tak zvané poletovačky. Šatu spodními nevěnovali pozornosti žádné, neboť havelok se odkládal pouze v hostincích, za příznivého počasí. Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě.

V Kotěrově speciálce byli žáci různých národů, jeden byl Holanďan. Touto dobou jsem i já navštěvoval uvedenou speciálku. S grand seigneurem O. Novotným jsem se již nesetkal. Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry … pan Popelka. V tomto bodě předstihl i samotného profesora a poněvadž byl měkčí povahy, dal si vnutiti hned několik obleků a převlečníků najednou. Těšilo jej to. Menším potěšením byla však tato objednávka, jak se později ukázalo, pro dodavatele – pana Popelku. Tento prvotřídní „taileur“ si nejprve s Jóžou tajně dopisoval. Později, hlavně kol prvního, stával před školou, aby si s ním pohovořil. Často jsme jej vídali. Čekával marně, neboť, nevím proč, Jóža se tomuto pánovi zásadně vyhýbal. Proslýchalo se, že i šíti si dává u jiného krejčího. Tuto záhadnou situaci dobře vystihl náš spolužák Holanďan Kuipers, všeobecně zvaný Vyprsk. Náš Holanďan, ač uměl pouze několik slov česky, rozuměl žertu a vždy, když byl Jóža zabrán do práce, vykřikl: „Popelka jde!“ To postačilo, aby Jóža ihned zmizel tam, kde byly namalovány dvě nuly. Čas plynul, Vyprsk odjel do vlasti, Popelka, nasycen zlatem J. Gočára, se již neukazoval.

Vzdálený druh a prvotřídní krejčí upadli v zapomenutí. Jednoho dne však vešel radostí zářící Kotěra do třídy. Ukazoval pohlednici a řekl: „Poslechněte hoši, Vyprsk nám píše a zve nás do Amsterodamu. Zajeďme si tam na studijní cestu, já vám z cestovního fondu něco na to přidám!“ Návrh byl přijat, peníze též a zájezd do Holandska smluven. Vyprskovi udal Kotěra přesně den a hodinu našeho příjezdu, nám vymohl na ředitelství delší dovolenou. Lístky, pasy, slevy na dráze a jiné obstaral kolega K. Tento žák, kterému jsme pro jeho cestovní zkušenosti přezdívali „Kořenský“, byl poctěn obzvláštní důvěrou našeho profesora ve věcech cestovních a pasových. Byl znám po všech nádražích a též na pasovém úřadě. Přezdívku proslulého cestovatele si vydobyl asi rok před naší výpravou.

Nemohu pominouti tak vážené osobnosti a proto vás s ním blíže seznamuji. „Kořenský“ byl nesporně velký talent a proto obdržel stipendium na cestu do Itálie. Čekalo se, že tento muž svými studiemi z Říma zaplaví celý svět. Jistě by se tak stalo, kdyby „Kořenský“ nebyl při své cestě do kolébky umění vržen do kupé, kde náhodou hráli zástupci různých firem „jedenadvacet“. Jest samozřejmé, že Kotěrův žák si přisedl, přisadil a hrál. Nejprve platil rakouskými penězi. Od Benešova zkoušel štěstí již s italskou lirou. Tuto spotřeboval do Tábora. Za touto bývalou husitskou baštou náš hrdina ještě neustoupil a vsadil do hry různé svršky, prsten, hodinky. V Budějovicích byl již se vším hotov. Vystoupil a telegrafoval Kotěrovi o peníze na zpáteční cestu. Přijel a od té doby honosil se jménem proslulého cestovatele a byl provždy uznávanou autoritou ve věcech cestovních. Z toho vidíte, že bylo úplně přirozené, když se Kotěra spolehl na něho. „Kořenský“ opravdu vše svědomitě zastával, ale s námi nejel. Kotěra vzal k sobě naše pasy, lístky a bohužel i – peníze. Zklamáni vyslechli jsme ironickou poznámku svého chefa: „Kdybych vám dal prachy do ruky, nedostanete se dál než do Chuchle.“

Oponovati nebylo možno a jeli jsme tedy s prázdnými kapsami. Ve vlaku nás Kotěra opustil a šel do jídelního vozu. Smutek nás ovanul. Karty o malé částky hráti nás mrzelo, velkých jsme neměli. Tísnivou náladu každý z nás přemáhal nějakou kapalinou. Nejlépe tesknotu zaháněl cognac. Jeden z nás však podlehl smutku a této tekutině. Vzdychaje, uchýlil se tam, kam se v takových případech uchylujeme. Vlak jel, my usínali a na druha úplně zapomněli. „Umsteigen!“ Šum, hluk, rozespalí chápeme se zavazadel a přestupujeme. Konečně jsme umístěni, vlak se hýbe. Jest noc, usínáme znovu. „Jsme na hranicích, vstávejte!“ budí nás Kotěra. Vystupujeme a náš profesor ukazuje holandským úředníkům naše pasy, my otvíráme svá zavazadla. Prohlídka končí, úředníci vrtí hlavami a šermují rukama. Vysvětlují nám něco. Nechápame, ale pozorujeme, že není vše v pořádku. Úředníci se namáhají, ale kdo jim má rozuměti? Mluví holandsky. „Kořenský jistě s těmi pasy něco zvoral.“ bručel Kotěra. „Jsme teď všichni v rejži!“ Přirovnání „sedělo“ – měl pravdu. Teprve po dlouhé námaze jsme sehnali jednoho úředníka, který znal trochu německy a francouzsky. Tento muž nejprve si zapálil podávaný mu doutník a poté nám vysvětlil, že nás podle jízdenek má býti deset a ne devět.

Počítáme se. Opravdu jeden schází, také i jedno zavazadlo. Snadno jsme zjistili, kdo chybí, ale kde zůstal? Po dlouhém přemítání usoudil Jóža a vždy bystrý Zázvorka, že náš druh jistě usnul na záchodě a nepřesedl s námi. Jak to slyšel Kotěra, zlostně odhodil doutník a řekl: „Já ho odtamtud dostanu, buďte bez starosti, ten se probudí.“ Slovo své pomocí ochotného tlumočníka a telegrafního úřadu splnil. Příští vlak již „vychrlil“ našeho druha. Pak jsme jeli dále, ale naše zpoždění, způsobené touto malou příhodou, činilo několik hodin. Nálada nebyla žádná. Vyprsk nás jistě čekati už nebude; jak se bez něho domluvíme? Kotěra sedí s námi, aby nás nepoztrácel. Je mrzut, hrabe ve slovníku a občas jen vzdychne: „Nešťastný záchod!“

„Amsterodam!“ Vystupujeme, nádražní ohromná halla přeplněna. Jest den voleb a tisíce lidí přiváží vlak za vlakem. Dav hlučí, jásá. Hudba hraje, na peronech se tančí. Nosí se ohromné plakáty a ověnčené vlaky se vítají. Chaos ten nechápeme a stojíme bezradně. Rozhlížíme se, Vyprsk nikde. Zklamáni, díváme se na moře zmítajících se hlav. Kotěra se první odhodlává. Kývá na dva nosiče a sestupuje do vln tísnícího se davu. Přirozeně, co dělá Kotěra, dělá i Jóža. Odhodlaně vystrčí ze dveří vagonu svoji tvář a vtom, když jeho orlí nos se objeví, nad zástupy tisíců … ozve se známý hlas: „Popelka jde!“

„Hoši, to jest náš Vyprsk!“ volá opět vesele náš – bodrý Kotěra a mává cylindrem. Vyprsk to byl a byl i naším stálým průvodcem. Návštěva Amsterodamu se vydařila.
…. Končím a na nějaký ten projektíček uctivě čekám.

Josef Mayer, Číslo toto bylo vydáno dne 26. března 1935

1 komentář: