CONTACT

11/27/2011

O mediálním prostoru pro připravované projekty


Není problém dnes informovat o takřka jakékoliv realizaci v oblasti architektury. Existuje docela dost novin, časopisů, internetových magazínů, z nichž někdo vaši práci rád publikuje. Horší je to s prostorem pro teprve připravované projekty. Zdá se, že o ně nikdo nestojí. Jedno z vysvětlení je, že jsme velmi praktický (pragmatický) národ, a řeči (teorie, sliby, projekty, plány) nás nezajímají. Nejčastější otázka, kterou jsem vždy dostával k Městským zásahům byla: A co z toho se realizovalo?

Myslím si, že to je škoda. Že se nebavíme a neinformujeme o věcech, které se teprve připravují. Zvlášť o alternativních návrzích na jedno místo. Častokrát v soutěžích totiž neuspěje něco, co má všeobecnou platnost a mohlo by být velmi relevantní jinde a jindy, ale právě kvůli tomuto neinformování se to nestane součástí, byť odborného povědomí. Kolik lidí dokáže asi tak identifikovat náhledový obrázek? Moc jich nebude.

11/26/2011

SuMo 63 / Co jsem se naučil za sto dílů Bourání?


"Rozhlas je mnohem lepší médium pro prezentaci prostorů a prostředí, než film. Když v rádiu řeknete: prásknul dveřmi, každý si může představit svoje. Ve filmu můžete ukázat pouze jedny."
Robert Altman

Co jsem se naučil? Více a pozorněji poslouchat. Lépe a častěji improvizovat (tedy být připraven na to, že se rozhovor bude týkat něčeho úplně jiného, než jaká byla původní představa - v naprosté většině ku prospěchu věci). Méně skákat lidem do řeči, ale zároveň rychleji mluvit. Lépe chápat vlastní roli a nesnažit se vždy urvat, co největší prostor sám pro sebe. Odolávat negativním reakcím a snažit se poučit z oprávněné kritiky. Dostal jsem několik dopisů, které mě vyzývají, abych opustil své teplé a lukrativní místo, placené z daní nás všech (trojciferná částka týdně) a přenechal ho někomu jinému. Tak až o ně bude někdo mít doopravdy zájem (práce obsahuje: vybrat, sehnat a domluvit hosta, na rozhovor se připravit, být ve studiu skoro každý týden ve stejný čas, pořad moderovat a ovládat nahrávání - ve studiu vám nikdo neasistuje, a následně během 24 hodin pořad sestříhat - to mi většinou zabere tak 2 hodiny), ať se mi ozve. Pokud získám pocit, že by to uměl lépe než já, své místo mu přenechám. Nerad, ale udělám to. Spousta lidí neustále tvrdila, že pořad musí brzy skončit, protože dojdou hosté. Největší blbost, co jsem kdy slyšel. Sám mám připravený seznam asi ještě 200 lidí, se kterými bych rád mluvil, a ten se navíc neustále zvětšuje, místo aby ubýval.

Občas mi někdo napsal, že pořad žádná klišé nebourá (spíše staví jiná) a navíc je nesmírně stereotypní. Ano, to je to největší zbourané klišé. Za tři roky se struktura pořadu vůbec nezměnila. Na to jsem docela hrdý.

Nenaučil jsem se naopak vyhýbat slovním spojením (to znamená, pojďme si říct, v podstatě, a to konkrétně, atd.).

Na druhou stranu je nutné říci, že mi pořad dal asi mnohem více, než já jemu. Setkání s mnoha lidmi, se kterými jsme se poprvé viděli až ve studiu a některá z nich byla naprosto nezapomenutelná (nejraději vzpomínám na dva díly s Vladimírem Kokoliou). Když jsem se vrátil z USA, dost mě překvapilo, že se spousta lidí vzájemně nezná. Že sice znají dobře navzájem svoji práci, ale nikdy se neviděli, ani neslyšeli. Zdálo se mi, že by tento pořad mohl přispět k větší transparenci scény a vzájemnému poznání. Oproti přepsaným rozhovorům mám radost, že můžete hosty slyšet na živo (v přímém přenosu) a pak v částečně očištěném záznamu. Ale můžete vnímat jejich hlas, intonaci, smysl pro humor, dikci, rychlost reakce, atd. Tedy spoustu vrstev, které vám přepsaný rozhovor nedá. Doufám navíc, že pořad vzbudil naději u lidí, kteří trpí nějakou vadou řeči, že ani kariéra rozhlasového moderátora pro ně nemusí být nedostupná.

Dále přikládám krátkou historii pořadu, aneb "Jak to všechno začalo?"
Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radio Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme naživo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). Nezapomeňme, že to byla doba, kdy Jan Kaplický a jeho osud plnili přední stránky novin a časopisů a bylo tak snadné nabýt dojmu, že architektura je atraktivní téma. O necelé tři roky později máme za sebou 100 dílů, ve kterých se vystřídalo celkem 137 hostů.

Úplně na závěr mi dovolte poděkovat všem posluchačům. Bez vás by pořad již dávno neexistoval. Díky.

Wish List 004 / Diskusní web


Diskusí není nikdy dost. Zvláště těch ohraničených nějakým tématem. Osobně mám pocit, že potřeba diskutovat všem zdánlivě jasná témata (a tím pádem tedy naprosto nejasná) ve společnosti stále stoupá. Dost mě tedy překvapuje, že v Česku neexistuje (alespoň o tom nevím a pokud se mýlím, tak mě prosím opravte) otevřený web, specializovaný na diskusi o architektuře a tématech s ní související. Tedy nikoliv web, který by používal diskusi jako doplněk pro zatraktivnění svého obsahu a navýšení čtenosti (a z toho odvozené navýšení příjmů za reklamu), ale web, jehož jediným obsahem by byly zaznamenané názorové výměny. Kdokoliv by měl právo založit téma, položit otázku a kdokoliv by na ně mohl reagovat. Nemá chuť někdo něco takového založit? Nemám pocit, že by to bylo tak pracné a naopak mám pocit, že by to bylo velmi prospěšné. Virtuální a neutrální půda pro mimořádně otevřenou diskusi mi tu hodně chybí.

PS/ Na architektonických webech mě vždy nejvíce zajímaly názory ostatních čtenářů.

11/19/2011

Wish List 03 / Architektonické soutěže


Přál bych si, aby se ročně v Česku konalo více architektonických soutěží. Slovem více myslím tak 50-100 ročně. Dnes jich je 5-10. Mluvím tedy o desetinásobném navýšení. Jak na to? Určitě dobrý start je komplexní pochopení, proč je soutěží tak málo. Důvodů je doopravdy hodně (každý z vás jich dokáže napsat spousty). Na jednu stranu se můžeme snažit o sebekritiku (pořádat soutěže je složité, výsledek nejistý, jistota stížností ze strany těch, kteří v soutěži neuspěli naopak takřka absolutní), na druhou stranu by možná stálo za to analýzu přeskočit a pustit se rovnou do syntézy.

Já považuji za největší problém, že neznám kvalitního organizátora, na kterého bych se mohl obrátit, když bych soutěž zorganizovat potřeboval. Ať už jako veřejný, nebo soukromý vypisovatel.

Co takhle vzít odhadem 5-6 lidí (architekt, grafik, právník, produkční, pr specialista, specialista na marketing), zaplatit jim jeden rok činnosti a nechat je systematicky bombardovat všechny potenciální vypisovatele nabídkami na uspořádání archit. soutěží. Tedy nikoliv platonicky poučovat o smyslu a významu soutěží s nabídkou možné konzultace, ale s konkrétní nabídkou za jakých podmínek to tenhle tým dokáže zrealizovat. Nastartovat takovouto činnost by mým odhadem stálo tak 3 milióny korun a její možná životaschopnost by byla vidět docela rychle. Kdyby se spojila ČKA s NČA (asi by potřebovali pomoc ještě někoho dalšího, nebo by museli požádat každého autorizovaného architekta o jednorázové zaplacení 1000,- právě na tento typ akce), tak by myslím takovouto akci nastartovat dokázali. Vypsat výběrové řízení na právě takovýto tým (klidně s požadavkem 10% výdělku vracet iniciátorům akce).

Sice mě z toho někdo samozřejmě obviní, ale ne, nechci si pro sebe vytvořit další pracovní pozici.

SuMo 62 / Architekt a architekt


Pojem architekt zdánlivě popisuje jeden typ činnosti. Nemám na mysli jeho etymologické souvislosti (první tesař, vedoucí stavitel), ale snad všeobecně vžité "je to ten, kdo navrhuje (častokrát nepřesně: staví) domy." A tady začínají problémy. Architekt je tedy chápán jako někdo, kdo nese zodpovědnost za vše postavené kolem nás. Je to doopravdy tak?

Nemám přesnou statistiku, ale jsem přesvědčen, že architekti (absolventi vysokých škol s oborem architektura) dnes navrhují naprostou menšinu staveb, které nás obklopují.

A teď si to ještě zkomplikujme. Když sám používám slovo architekt, myslím automaticky dobrý (chcete-li výborný, kvalitní) architekt. Když někde napíšu, že už při výběru pozemku (nebo při konzultaci stavebního záměru, objemu, velikosti investice) by měl asistovat architekt, mám doopravdy na mysli ty, které považuji za kvalitní. A jsme u klasického problému, jak a kdo určuje, co kvalitní je a není. Více v tomto mém starším článku, zde.

Za poslední tři roky se systematicky snažím poznat (většinou osobně) každého architekta, u kterého mám pocit, že se o vytváření kvality úspěšně pokouší. Tedy, že se snaží navrhovat stavby, řečeno s Vitruviem, trvalé, funkční a krásné. Zatím jsem jich poznal tak kolem stovky. Když trochu slevím ze svých vysokých kritických nároků, tak to možná budou stovky dvě. Řekněme, že jsem zdaleka nepoznal všechny, a že jich bude ještě jednou tolik. Tak je to stále pouze 10% autorizovaných architektů, tedy těch, kteří se podílejí na menší částí postaveného. Za kvalitní tedy považuji 10% z těch, kteří ovlivňují maximálně 25% postaveného. To je jedna stavba ze 40!

Pak se není co divit, že spousta lidí chápe pojem architekt, jako něco velmi negativního. Asociuje si ho totiž s těmi 39 stavbami, ne s tou jednou. Když se k tomu přidá používání přeneseného významu slova architekt, jako organizátora veškerého zla (viz nedávno "Nyní to jsou „architekti“ přechodu od tehdejšího k dnešnímu marasmu a ti, kdo z něj těžili, a zbytek obyvatel." v článku na České pozici) máme zaděláno na pořádný problém, jehož důsledky neseme (a ještě dlouho nést budeme) všichni.

11/17/2011

17. listopad 2011

22 let po 17. listopadu 1989. Tehdy mi bylo deset let. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jediným indikátorem byla stupňující se radost a vzrušení rodičů. Jsem hrozně rád, že jsem těch prvních deset let v "komunismu" mohl prožít (a jsem ještě radši, že to netrvalo déle). Proč? Protože mohu srovnávat. A to bych za nic nevyměnil. Pochopení, že velikost bytu není podstatná. Že nemusíte být obklopeni žádnými drahými věcmi, abyste prožili absolutně šťastné dětství na sídlišti v paneláku. Strašná radost, že si můžete zahrát fotbal, když se vám aspoň na chvíli podařilo dostat na únormálně přecpané hřiště. Vztek, když vás za chvíli o pár let starší děti vyhodí. A následná radost z pochopení, že fotbal se dá hrát kdekoliv (i v prudkém svahu s brankami rozdílných velikostí, podle vzdáleností vzrostlých stromů). Nadšení ze čtení knížky, když se vám po roce čekání dostane do rukou (pro mě to byly knihy Karla Maye - které mě ovlivnily natrvalo). Znáte dokonale atlas světa, protože vše má úplně exotický nádech daný tím, že tam nemůžete. Chuť citrusového ovoce, která vám nezevšední až do konce života. Trvalá obliba jednobarevných kusů oblečení a minimalismu vůbec.

Bez těchto "drobných" zážitků by se mi dnes žilo hůř. Nesouvisí to přímo s komunismem, ale spíše s chudobou, o kterou se tento režim dokázal výborně postarat.

Hned v roce 1990 jsem nastoupil do primy obnoveného osmiletého gymnázia. Zpětně to hodnotím jako jeden z nejdůležitějších okamžiků v dosavadním životě.

11/14/2011

Univerzální návod, jak rozpoznat dobrého architekta


Pokud za ním přijdete s žádostí o návrh domu pro vás ... bude vám klást neuvěřitelné množství otázek, než se rozhodne zakázku přijmout. Pokud ne, běžte jinam.

11/13/2011

O nesmyslném způsobu udělování grantů

Jak běžně fungují granty? Nadace (město, stát, ministerstvo) vypíše podmínky a datum, do kdy se se svojí žádostí můžete přihlásit. Pak sestaví dostatečně širokou, odbornou porotu (čím větší, tím lepší, v Praze má např. 15 členů) a tato posuzuje a boduje všechny zaslané žádosti. Častokrát stovky žádostí. Musí to být úmorná práce. Racionalizovat a objektivizovat důvody pro udělení podpory. A teď možná to hlavní, takřka s jistotou si troufnu tvrdit, že ti nejschopnější se o grant nepřihlásí. Z několika důvodů. Buď by to chápali pod svoji úroveň (v Česku doopravdy existuje relativně silný názor, že pokud potřebujete grant, musíte být hodně neschopní, protože si na svůj projekt neumíte vydělat normální komerční cestou), nebo nejsou ochotni vyplňovat rozsáhlé a složité žádosti, nebo nemají důvěru v odbornost poroty a kvalitu připravených podmínek (to neschopného nikdy nenapadne, svou žádost pošle kamkoliv, bez ohledu na podmínky), nebo jsou tolik zabráni do vlastního projektu (kterému by třeba vnější financování výrazně pomohlo), že ani neví, že se o nějaký grant mohli přihlásit.

Navrhoval bych tento systém změnit. A to tak, že vybraná porota funguje v roli aktivních scoutů, vyhledavačů projektů, které by stály za podporu, spíše než v roli pasivních hodnotitelů, kteří se probírají vším, co se o grant přihlásilo. Myslím, že si neumíte představit, kdo vše je ochoten a schopen se přihlásit o grant na kulturu (v Praze z architektů tradičně skoro nikdo, a to částečně vysvětluje, že v porotě nikdo architekturu nereprezentuje). Ale pokud by vás to doopravdy zajímalo a měli jste spousty volného času a chuť projít si 105 stran dlouhý Word dokument, tak prosím. Více zde. Ušetřilo by to spousty času a administrativy, o kvalitnějších výsledcích nepochybuji. Kladlo by to vyšší odborné nároky na porotu? Určitě. Byla by tato porota ještě více podezírána z korupce a nadržování? Rovněž určitě. Ale možná by se přestali ve velkém podporovat "podnikatelé v kultuře". A bylo by velmi zajímavé vidět, kdo, koho nominoval.

SuMo 61 / O osobním prospěchu


Motto:
„Architekti vědí o srozumitelném sdělení významu architektury asi stejně, jako ptáci o ornitologii.“

V současné společnosti vám nikdo neuvěří, že můžete mít vyšší motivaci, než osobní prospěch. Žádná taková prostě neexistuje (běžte si v takovém prostředí do politiky). Chcete to nejlepší pro sebe, maximálně tak ještě pro vaši rodinu. Dále už se motivace začíná vytrácet. V mém případě je to v podstatě totožné. Šel jsem studovat architekturu, protože jsem chtěl navrhovat a stavět krásné domy. Myslím, že existovalo aspoň desetileté období kdy pro mě domy, byly mnohem důležitější než lidi. Naštěstí už skončilo. Po návratu ze studijních a pracovních stáží do Česka, na podzim roku 2008 jsem měl pocit, že zde vzniká málo kvalitních domů, málo příjemných veřejných prostranství, kde bych chtěl pobývat, bydlet. Pochopil jsem to při hledání bytu k pronajmutí. Skoro nikde se mi v Praze nelíbilo, a pokud přeci jen ano, bylo to v historickém, minimálně 80 let starém prostředí.

Motivace, která mě pohání je prostá: „Mým cílem je, aby v Česku vznikalo větší množství kvalitní architektury (tedy té, které někdo věnoval svoji pozornost, úsilí, talent, čas, s cílem dosáhnout co nejlepšího výsledku a nikoliv vydělat, co největší množství peněz). Čím více, tím lépe. A největší radost představuje nečekané setkání s kvalitou. A dělám všechno proto, aby se tak dělo. Občas s větším, občas s menším úspěchem. Nemám pocit, že bych se podílel na mnoha odlišných aktivitách, dělám pořád jednu a tutéž. Má různé formy (články, rozhovory, přednášky, diskuse, kritiku, moderování, vyučování, organizace akcí, výstavy, posudky, rady), ale úplně totožný cíl. Ale hlavní je, že to dělám pro sebe (pokud z toho má prospěch někdo jiný, je to vedlejší efekt, i když velmi radostný). Chci tady žít, chci, aby se mi tady žilo dobře, a nemám chuť být na každém kroku konfrontován s nevkusem, nekvalitou, netrvanlivostí a nesmyslnými rozhodnutími. Ve veřejném prostoru města trávím tak 10-12 hodin denně. Dost na to, aby mi na něm záleželo.

Asi je možné namítnout, že nejlépe by k tomu člověk mohl přispět tím, že takové domy (prostory), bude sám navrhovat. Určitě. Má to svoji logiku. Ale myslím si, že jsem dokázal sebekriticky své schopnosti v oblasti navrhování posoudit dostatečně dobře, a většina lidí by mi měla poděkovat, že jsem se rozhodl domy sám nenavrhovat. Až uvidím desítky lidí, kteří budou vykonávat stejnou činnost jako dnes já, a lépe, s radostí se začnu věnovat něčemu jinému.

Včera jsem se účastnil TEDx v Brně. A docela mě zaujalo vystoupení Tomáše Turka (pověřeného ředitele Radio Wave). Tvrdil v něm, že by si přál, aby „veřejnoprávní rozhlas“ fungoval jako bariéra proti balastu. Tedy, aby byl garantem kvality. A že se tak naděje. Je to úplně totožný problém, jako v oblasti architektury, kde veřejný sektor (státní správa, ani samospráva) nefungují, jako filtr na balast, jako garant kvality. Respektive, úplně by stačilo, kdyby fungoval jako garant systematické snahy o ni. Architektura tedy není v této situaci osamocena (logicky). Pokud tento problém budeme chtít úspěšně řešit, nezbude nic jiného, než dát síly dohromady, napříč obory.

11/09/2011

Návštěva představenstva ČKA


Všechny texty píšu poslední dobou pod čerstvými dojmy (dřív než vše zapomenu). Tedy texty do Lidových novin píši vždy přímo v den návštěvy recenzovaného objektu, maximálně s jednodenním zpožděním. Včera jsem se 4 hodiny účastnil jednání představenstva České komory architektů (ČKA), jehož personální složení si můžete prostudovat zde.

Nečeká vás žádná sáhodlouhá zpráva, nebo rozbor, pouze pár postřehů a doporučení. Tady jsou:

Motto:
"Ta malá část veřejnosti, která si je vědoma existence ČKA, ji chápe jako lobbistickou organizaci, která se snaží vymoci lepší podmínky pro své členy (autorizované architekty), a to na úkor všech ostatních. Její členové (autorizovaní architekti) jsou naopak vesměs přesvědčeni, že toto dělá nedostatečně. Nespokojeni jsou tedy všichni."

Představenstvo se snaží. Snaží svou prací přispět k zlepšení profesního prostředí v Česku. Všichni jeho členové, podle svých schopností. Vážně. Není třeba o tom pochybovat.

01. Navrhoval bych, aby měla jednání představenstva profesionálního moderátora. Nějaké peníze by to stálo, ale na základě toho, co jsem včera viděl, by to byla vhodná investice. Myslím si, že diskusi nemůže moderovat předseda. Ten se má diskuse účastnit. A diskutovat a moderovat dohromady není moc šťastná kombinace.

02. Doporučoval bych na jednání představenstva zavést nahrávání webkamerou (nemusí být nutně on-line stream) a umísťování nesestříhaných záznamů na web. ČKA není žádná soukromá firma, která by na svém představenstvu řešila tajné strategie. Během těch 4 hodin, co jsem tam seděl, nezaznělo nic, co by nemohli slyšet úplně všichni, kdo o to mají zájem.

03. V rámci naší pracovní skupiny pro PR jsem navrhl, aby došlo k výměně barvy pozadí webu ČKA z černé na bílou. Je to zdánlivě kosmetická úprava, ale není moc pracná a myslím, že by dost pomohla.

04. Navrhuji zvýšit členské příspěvky, a to tak, že jejich výše zůstane stejná (6 000,-), ale tato cifra bude označena jako minimální. Kdokoliv cítí potřebu (myslí si, že by to mohlo profesi pomoci) může zaplatit více. Seznam lidí, kteří se rozhodli přispět více, bych nechal umístit na webu ČKA, pod označením: "Podporují zkvalitnění českého architektonického prostředí více, než by museli." (pozn. chápu, že je spousta lidí přesvědčena, že ČKA se momentálně chová nehospodárně, tak proč ještě navyšovat příspěvky (už dosti vysoké), prvně je třeba zefektivnit provoz ... nicméně můj návrh platí).

05. Objevují se názory, že je představenstvo rozpadnuto na dvě frakce ("starou, původní" a "novou"). Nezaznamenal jsem to. Diskuse probíhala korektně.

Nepřipadá mi korektní, že jeden člen představenstva okupuje zhruba 50% veškerého diskusního času, bez ohledu na to, jak zajímavé jeho názory a zkušenosti jsou. Stejně tak mi nepřijde korektní, že 3 členové představenstva během oněch inkriminovaných 4 hodin nepronesli jediné slovo. Odlišit osobní rovinu od obecné je stále problém. Možná by se hodilo speciálně na toto téma absolvovat jednorázové školení.

Vedení ČKA zastoupeno předsedou a prvním místopředsedou shodně tvrdilo, že představenstvo má o směřování komory jednoznačně jasno a v tomto ohledu neexistují neshody. Nejsem si tím jist. Myslím si, že kdybyste se každého člena představenstva zeptali individuálně (bez znalosti názorů ostatních), dostali byste 12 různých odpovědí. Shoda může panovat pouze nad minimem jasně vyjádřených principů. Které to tedy jsou?

Překvapil mě názor některých členů představenstva, že pokud jste jeho členem, máte možnost (nebo snad dokonce povinnost) své názory (či eventuální kritiku) prvně sdělit ostatním členům představenstva a po následném prodiskutování eventuálně veřejně ventilovat i jinde. To mi při frekvenci setkávání 1x za měsíc přijde jako úplný nesmysl. V mém případě by to znamenalo, že bych nemohl říkat nic, protože bych veškeré své nápady zapomněl během čekání na další představenstvo. O jejich možné následné neaktuálnosti netřeba hovořit.

Závěrečná poznámka: Za moji nijak rozsáhlou činnost pro ČKA jsem si dosud nenaúčtoval ani 1Kč a bude tomu tak až do odvolání. Říká se, nikdy neříkej nikdy, ale v dohledné době nevidím šanci, že bych tento svůj postoj změnil. Kvůli několika desetitisíci korunám dostávat anonymní dopisy o "tunelování komory, hledání si teplého místečka, nebo žití si na úkor těžce vydělaných peněz jednotlivých členů" mi za to doopravdy nestojí. I když je fakt, že kdybych byl člen ČKA, asi bych tím porušoval její stanovy a vystavoval se disciplinárnímu trestu kvůli práci zadarmo. Nicméně nejsem, takže je tato úvaha bezpředmětná.

Do případné diskuse pod článkem se nezapojím. Co jsem měl na srdci, jsem vyjádřil tímto článkem. Vy (pokud máte chuť) samozřejmě pod článkem diskutovat můžete, jako vždy.

11/06/2011

Wish List 002 / Rozhovory s investory


Už jsem několikrát psal, že o významu architektury nesmí mluvit a přesvědčovat architekt. Jako ex-architekt (zatím nejlepší definice toho, co dělám, na kterou jsem přišel) si to snad mohu dovolit. O tomto významu bych nechal mluvit ty, kteří se do ní rozhodli investovat své peníze, nebo veřejné peníze jim svěřené. Tedy investory a zástupce investorů, kteří se v minulosti postarali o vznik kvality. Např. Leoše Válku (DOX), Pavla Pszczólku (rd v Berouně od HŠH), Leopolda Bareše (Sipral), Martina Svobodu (NTK), Miroslava Brýdla a Antonína Dokoupila (Litomyšl), Jiřího Růžičku (Gymnázium Jana Keplera), ... je jich celá řada. Tedy, nechtěl by někdo dát dohromady jejich seznam a udělat s nimi rozhovory, na téma "Proč se tak rozhodli, jaký to pro ně mělo smysl, co se naučili, zda by to udělali znovu, co by doporučili lidem, kteří by chtěli dosáhnout něčeho podobného", atd. Tyto rozhovory pak uspořádat do nějakého sborníku, nebo online audio databáze. Věřím, že na podobnou akci by finančně případně přispěla NČA, nebo ČKA a mohla by mít velký dopad na kultivaci stavebního prostředí u nás. Nechce se do toho někdo pustit?

Přikládám svůj pokus na toto téma. Rozhovor s Pavlem Pszczólkou, více zde.

11/05/2011

SuMo 60 / Víc otázek, než odpovědí


Většina domů v Česku není navržena architekty. Nevím, kolik domů v Česku architekty navrženo je, ale můj tip by byl tak asi 5-10%. Otázka 1: Pokud to někdo ví, ať mi prosím dá vědět. Nicméně všechny postavené domy podle mě s architekty asociovány jsou. Nevím jak vy, ale já prostě pokaždé předpokládám, že za každou realizací nějaký architekt stojí (i kdyby měl jiný titul než Ing. arch.). Většina novostaveb, které v Česku vznikají, příliš kvalitní nejsou. A jsou tak nepříliš dobrou reklamou pro nové stavění. Na to pak navazuje běžná lidská vlastnost, říká se jí "usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku", aneb jedna špatná osobní zkušenost s architektem (arogantní, nespolehlivý, drahý, nekompetentní) vede k automatické představě, že takoví jsou všichni. Fakt.

Intermezzo: Zde si dovolím jedno osobní vyznání, a činím tak poprvé v životě, veřejně. Tančící dům. Jsem rád, že tady stojí, nějakou debatu rozvířil, ale jako dům je dost hrozný. Pokud ten dům nějaké kvality má, tak mně osobně zůstaly zcela utajeny. Nikdy bych neprotestoval proti jeho výstavbě, až tak si svého vlastního názoru necením, ale pokud chceme přesvědčovat o kvalitě a významu architektury pro život, tak tenhle dům bych jako příklad doporučoval nevytahovat.

V Česku existují kvalitní architekti. Není jich moc, asi podobně jako kvality v jakémkoliv jiném lidském oboru. Už z definice. Kvalitní je to, čeho je málo. Může docházet k navyšování průměrné úrovně, ale pak se budou akorát pro kvalitu zpřísňovat kritéria. Otázka 2: "Proč se případní stavebníci (ať už soukromí, nebo veřejní) nesnaží pro sebe vyhledat vždy nejkvalitnějšího možného architekta?" Jsem doopravdy přesvědčen, že tak ve většině případů nečiní.* Odpovím si sám. Nejspíše proto, že si myslí, že na to nemají. Buď čas, nebo peníze, nebo schopnosti, nebo všechno dohromady. Anebo si myslí, že to za to nestojí, že je to jedno, že to není příliš důležité. Že jsou všichni architekti stejní.

Rozdílnost extrémů, neboli disparita je v úrovni českých architektů obrovská. Alespoň to je můj pocit. Proto mám trochu problém s Českou komorou architektů (ČKA), která sdružuje přes 3000 autorizovaných architektů. Skvělé, průměrné i mizerné. Slušné lidi i morální kreatury. Pod pojmem "autorizovaný architekt" tak můžete narazit úplně na ledasco.

Architektura a práce architekta začne být v Česku běžná, až si uvědomíme, k čemu architekt je. Zatím ho chápeme jako autora divných, extravagantních domů, které pro běžného člověka nejsou. Anebo jako autora nesrozumitelných územních plánů, které akorát všem komplikují život. Snad od nikoho jsem zatím nezaznamenal názor: "Chtěl bych, aby můj dům byl hospodárný, trvanlivý, pohodlný, aby se mi v něm dobře žilo a aby tato kvalita vydržela co nejdéle. Aby byl dobře osazený na pozemku. Správně orientovaný ke světovým stranám, a aby mě příliš neomezoval." A abych toho dosáhl, musím ke spolupráci přizvat kvalitního architekta a tedy jinými slovy, musím jeho výběru věnovat čas a energii.

A tady je zřejmě kámen úrazu. Pokud chcete něco dobrého, musíte do přípravy věnovat čas, peníze, energii. Jinými slovy, musíte něco investovat. Všichni se naopak snažíme investovat co nejméně. Investovat totiž znamená riskovat. Může se stát, že se investice nevrátí, nevyplatí se, byla nevýhodná. Abychom se tomuto riziku vyhnuli, neinvestujeme. Proto investuje jen minimum lidí. A proto se architektuře u nás nedaří a možná hned tak nebude. Veřejný sektor by investovat měl, ale myslím si, že jeho zástupci cítí, že tzv. většinový volič (tedy ten, co sám do ničeho neinvestoval - ani do vlastního vzdělání) to po nich ani nevyžaduje. Naopak, že přímo vyžaduje neinvestování (můžeme to rovněž nazvat minimalizací nákladů). To je přesně to, o co se snaží naše současná vláda. Minimalizovat výdaje (ponechávám stranou, zda to dělá, nebo pouze prohlašuje). Investování je, jak už jsem několikrát zmiňoval, riskantní. Proto by bylo dobré, abychom pro toto riskování měli co nejlepší podklady. Bylo by dobré se vždy zeptat: "Na základě jakých informací činíte toto rozhodnutí?" Doporučoval bych tuto otázku pokládat k jakémukoliv stavebnímu záměru. Už to samo by stačilo k tomu, aby význam kvalitních architektů prudce stoupl. Jsou na takovou otázku totiž připraveni kvalifikovaně odpovědět. Na rozdíl od mnohých jiných.

*Možnou korupci z této úvahy vynechávám. Osobně jsem se za celý svůj život s žádným příkladem korupce nesetkal.

11/02/2011

Wish List 001 / Mapa města


Dnes mě napadlo založit novou rubriku. Seznam přání (projektů, nápadů), které bych rád viděl realizovány, ale nemám čas (schopnosti, kapacitu) se jim systematicky věnovat. Pokaždé, když mě něco napadne, vložím to sem a označím příslušným tagem. Pokud by to někomu z vás připadalo zajímavé, budu nadšením bez sebe, pokud se do takového projektu pustíte. Rád v případě zájmu přispěji konzultací. Takže pojďme, díl první.

001. Mapa města (můžeme začít Prahou a postupně eventuálně přejít na jiná města, nebo klidně začít jiným městem, vesnicí), která by obsahovala pouze tři barvy (třeba černou, šedou a bílou). Černá by představovala soukromé prostory, šedá veřejně přístupné soukromé prostory a bílá veřejné prostory. Inspirací pro tento nápad je Nolliho mapa Říma, stará 263 let. Více o ní zde.