CONTACT

2/27/2011

Terry Gilliam a pěti minutová "reklama"


Někdy na podzim roku 2007 jsem se díval v Los Angeles v televizi na nějaký sportovní přenos, tuším hokej. A během přestávky, najednou mezi reklamami vyskočilo něco, co vypadalo úplně mimo kontext. Stál tam vousatý chlapík a mluvil o něčem, co by se dalo popsat jako "co jsem se v životě naučil". Měl jsem pocit, že ho znám, a taky že ano, titulek to potvrdil. Byl to Terry Gilliam. Pokusím se citovat co nejvěrněji, utkvělo mi to dost hluboko v paměti.

"Když mi bylo tak třicet a točil jsem film, tak jsem stál za kamerou a měl jsem naprosto přesnou, jasnou představu, jak má záběr vypadat. Začali jsem točit a takřka vždy se něco stalo, foukl vítr, něco se pohnulo, ozval se nečekný zvuk. Vždy jsem záběr zastavil a řekl: Znovu. Předělávali jsme každý záběr mnohokrát. O třicet let později, když jsem ve stejné situaci, tak neustále čekám, že se stane něco neočekávaného, jiného než jsem si představoval a jenom zkoumám, jestli to náhodou není mnohem zajímavější, než má původní představa. A představte si. Velmi často je. Takže říkám, takhle jsem to sice nechtěl, ale je to mnohem lepší. Nechte to tak. Pokračujeme."


Automaticky jsem si to přeložil do architektury a dost to na mě zapůsobilo. Neodmítat nečekané podněty, snažit se je využít.

2/26/2011

SuMo 27 / O rozpoznání kvality


„Expert vám nedá jistotu. Ale měl by umět předložit a vysvětlit kvalifikovaný odhad.“
Jeff Kipnis

Bylo by skvělé, kdyby každý uměl aspoň jednu ze tří věcí:
a/ Kvalitu vytvářet. Což je určitě nejobtížnější.
b/ Kvalitu rozpoznat a vysvětlit.
c/ Porozumět, že někdo jiný, na rozdíl ode mne, umí kvalitu rozpoznat a dokázat změnit svůj intuitivně vytvořený názor.

Myslím si, že v oblasti architektury jsem zvládl body b/ a c/. Už to samo o sobě zní v zemi, kde se demokracie zaměňuje za anarchii a sebevědomí za největší neřest, jako hodně arogantní tvrzení. Tvrzení expertů (skutečných i zdánlivých), že právě oni dokážou kvalitu rozpoznat a mohou tím pádem spolu-určovat co je vhodné pro nás pro všechny, působí na většinu populace jako rudý hadr na býka. „Proč právě vy byste měl rozhodovat o tom a tom,“ bývá často skloňovaná fráze.

Přemýšlel jsem, kde se bere moje přesvědčení, že dokážu kvalitu rozpoznat. Mimochodem, pacienti psychiatrických ústavů v 99% tvrdí, že jsou zcela normální – tolik k případné poznámce těch, kteří si myslí, že kvalitu rozpoznat nedokážu. Když se dnes zpětně podívám, které věci jsem považoval v architektuře za kvalitní, když mi bylo 14 let, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě. Co se tedy od té doby stalo? Pokusím se to kvantifikovat. Studoval jsem architekturu celkem 8,5 roku, na třech školách (v Liberci, Amsterdamu a v Los Angeles). Přečetl jsem desítky (stovky by asi bylo přesnější) knih o architektuře, jejích dějinách a teorii. Pracoval na osmdesáti projektech po celém světě. Absolvoval asi dvě stovky rozhovorů o architektuře, jako tázající se i jako odpovídající. Zúčastnil se více než stovky přednášek světově proslulých architektů a teoretiků, dalších stovek studentských prezentací jako externí kritik, a určitě více než stovky výstav zabývajících se architekturou a souvislostmi jejího vzniku. Napsal hodně přes sto článků o architektuře (které si, věřte nebo ne, vyžadují nějakou přípravu). Osobně navštívil přes 4000 špičkových staveb, na 4 kontinentech a ve více než 50ti zemích světa. A po celou dobu studia architektury jsem byl tímto oborem doslova posedlý (což potvrdí pravděpodobně každý, kdo mě v této době poznal). Dnes jsem přesvědčen, že existují mnohem důležitější věci, než architektura, ale během studia jsem to nevěděl. A nijak toho nelituji.

Určitě platí okřídlená fráze „cvičení dělá mistra“. Tedy dokážu ještě jakžtakž rozpoznat kvalitu v oborech, kterým jsem věnoval dost času. Myslím, že už sem spadá pouze fotbal, mluvení a psaní. Ve všech ostatních profesních oborech bych se rád zařadil aspoň do skupiny c/, ovšem ve spoustě z nich to neumím. V těch oborech, ve kterých se nevyznám vůbec, se stávám ultra konzervativním, aniž bych si to uvědomoval.

Na závěr asi to nejtěžší. Existuje nějaký způsob, jak v oblasti architektury definovat, co je to ona kvalita? Obecně nejspíš neexistuje. Ten odstavec, ve kterém jsem se pokoušel popsat svůj „profesní trénink“ se přeskočit nedá. Ale věřím, že kvalitu je možné nahradit jiným, možná ještě záhadnějším slovem – a to je adekvátnost. Za nejlepší stavby dodnes považuji ty, které dokázaly odpovídajícím, adekvátním, přiměřeným způsobem zhodnotit potenciál místa a klienta. A pak ještě ty, které se pokusily o nemožné.

Nerespektování expertů, odborníků, profesionálů je naše zajímavá národní charakteristika. V Česku žije více lidí, kteří si myslí, že fotbalu, nebo hokeji rozumějí více, než trenér národního týmu, než ve zbytku celé planety.

2/20/2011

SuMo 26 / Krátkodobý vs. dlouhodobý


Dnes hodně naivní, osobní pohled na světové dějiny a vývoj lidstva :))). Myslím si, že vrcholná období jakéhokoliv státu, národa, společnosti, firmy, představuje nalezení rovnováhy, harmonie. Když se podaří skloubit rozdílné priority a přístupy pod jeden směr, pod jeden přístup. Vždy mě zajímal rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým pohledem na věc.

Pracoval jsem ve velké architektonické kanceláři, kde by se zaměstnanci dali rozdělit přesně na dva typy. Na vytrvalce a na sprintery. Vytrvalci byli ve firmě delší dobu a pracovali konstatním tempem, ať se dělo, co se dělo. Žádný termín, žádná nepředvídaná byť třeba šokující událost je nemohla vyvést z konceptu. Jejich pohled jsem dost pochopil, když jsem v únoru 2005 začal pracovat na projektu, který strašně spěchal. S úsměvem mi ukázali, že tento projekt firma získala na základě vítězné soutěže v roce 1988.

Sprinteři (mezi které se počítám) se naopak dokázali vypnout k neuvěřitelným výkonům během krátké chvíle. Nespat několik dní. Práce je začala bavit, když se vše kolem začalo hroutit. V situacích zmatku se cítí jako ryby ve vodě. Improvizace je jejich přirozenost. V období klidu a stability jsou takřka nepoužitelní. Jejich výkon klesá na deset procent. Jednou jsem svůj výkon z předchozího dne (asi osmi hodinový) dokázal zopakovat za 18 minut. Firma si uvědomovala důležitost přítomnosti obou typů lidí. Jejich množství bylo poměrně vyrovnané. Vytrvalci mírně převažovali, ale ne nijak dramaticky. Odhadem bych to viděl na 70/30 ve prospěch vytrvalců.

Naše postkomunistická současnost je ovládána dvěma krátkodobými pohledy na svět. Rychlostí návratu investice soukromých investorů a čtyřletým volebním obdobím politické reprezentace, které osobně považuji za dvouleté. První rok se snaží zorientovat a poslední rok, už nechce udělat nic, co by mohlo být eventuálně přičteno k dobru jejich možným opozičním následovníkům.

Zažíváme řadu volání po větším uplatnění dlouhodobého pohledu ze strany politiků. Velmi se těším, až uslyším, některého politika říci, že se bude ve svém úřadě chovat tak, jako kdyby měl mandát na třicet let. A že bude podle toho i postupovat. Bude investovat do věcí, které budou mít příležitost se projevit, až za hodně dlouho. Uvidíme, jak s takovým přístupem dopadne u příštích voleb, ale třeba to není tak beznadějné.

Nicméně. Asi existuje větší naděje, že dlouhodobý pohled budou mít spíše soukromníci. Už jen proto, že například rozumná doba návratu investice u stavění se pohybuje kolem 8-9 let (což je více než 2x více, než již zmíněné volební období). Dříve tomu tak bylo - navíc to bylo podpořeno rodinným nástupnictvím, kontinuitou rodinných následovníků. Největší vynález firmy Baťa spočíval ve způsobu práce, jejíchž hodnota by se dala charakterizovat takto: "vytvořit svůj díl práce tak, aby ten, kdo v ní bude pokračovat (na výrobě jednoho páru bot se podílelo asi deset typů pracovníků), měl co nejlepší podmínky k pokračování." Všichni byli totiž finančně velmi přehledně závislí na kvalitě a komerční úspěšnosti společně vytvořeného produktu.

V Česku jsem se nejčastěji setkal s přístupem: Pracovat tak, aby se mně osobně pracovalo co nejlépe, a co se s produktem stane, až na něm já svou práci dokončím, a zákonitě na něm začnou pracovat jiní, mě nezajímá (i kdyby to bylo v rámci jedné firmy). To je dominance krátkodobého pohledu.

2/19/2011

SuMo 25 / O šíření dostatečně nepromyšlených věcí


Takřka vždy, když si přečtu (uvidím, vyfotím, uslyším, navštívím) něco pro mě zajímavého, inspirativního, mám pocit, že existují (často zcela konkrétní) lidé, které by to mohlo zajímat mnohem více než mě. Stovky přátel ode mne dostalo email, který má v předmětu napsáno: „mohlo by se ti líbit, mohlo by tě zajímat, mohlo by ti udělat radost, ..."

Častokrát se zmýlím, a jim to, co jsem poslal, vůbec zajímavé nepřipadá. Ty momenty, kdy se to však podaří a oni odpoví (díky, bylo to skvělé, moc se mi to líbilo, měl jsem z toho radost), považuji asi za nejšťastnější okamžiky svého života. Proto v této činnosti projevuji značnou netrpělivost a častokrát rozšiřuji informace, které nemám dostatečně dobře zpracovány, nevěnoval jsem jim čas, který je nezbytný k jejich pochopení. Doufám, že tuto činnost za mě udělá někdo jiný. Přesněji řečeno: Vy. A doufám, že se ke mně vrátí tyto podněty v jiné podobě, zmutované, obohacené o myšlení, práci jiných lidí. Totéž dělám s vlastními názory a myšlenkami. Proto občas těžce nesu, když jsou kritizovány* pro svou nedokončenost, nepropracovanost. To je přesně jejich podstata. Šíření uzavřených a dokončených věcí mě nikdy nezajímalo.

Tím narážím na něco, čemu se říká spolupráce. Spolupráci rozumím tak, že několik lidí (minimálně dva) společně něco vyvíjí, vzájemně na sebe reagují. Aby se mohla dít, musí být věc, na které spolu pracují, nedokončená. Chápu tedy, že pro lidi, kteří se mnou nechtějí spolupracovat na názorech, myšlenkách, projektech musí být četba tohoto blogu naprostým utrpením. Jeho informační hodnota je totiž nulová. Na svou obranu snad mohu říci, že nikoho k jeho četbě nenutím.

Své přednášky většinou začínám větou: „Dnes vám představím některé své názory a nepovažujte je prosím za pravdivé, jsou to pouze názory a samozřejmě se mohu mýlit.“ Tato věta nepředstavuje jakýsi formální alibismus. Je myšlena smrtelně vážně a je zcela pravdivá. Mýlím se v jednom kuse, každý den několikrát.

PS / Snad v každém rozhovoru pro média jsem řekl, že za mnou (snad zatím) nejsou vůbec žádné hmatatelné výsledky. Nikdy tato část nebyla publikována. Škoda. Asi se mají dělat rozhovory pouze s úspěšnými lidmi, aby mohli motivovat ostatní. Závěrem jedna jednoznačná odpověď na dotaz, který poměrně často dostávám: „Ano, všechny věci, které publikuji (texty, fotografie, názory) je možné zcela volně převzít, upravit, uchopit, použít. Jsou k dispozici. Každému."

*Mimochodem, miluju možnost se s někým vážně pohádat (kvůli rozdílnosti názoru) a neztratit příležitost udělat to později znovu. Tedy jinými slovy, nepřestat být přáteli.

2/15/2011

O transformaci panelových sídlišť


Dnes mě architekt Michal Kuzemeský krátce vyprovokoval k najití si záznamu 7 let staré přednášky. Jean Philippe Vassal (z týmu Lacaton & Vasssal) v ní prezentoval svou představu, jak rekonstruovat panelová sídliště. Tady je:
"Závěrečná část přednášky se týkala problémů kolektivního bydlení ve Francii a velké otázky, která je podle Vassala ve Francii velmi aktuální (a nejenom ve Francii). Zda je lepší nechat zbourat velké nepopulární obytné věže (ekvivalent českých panelových sídlišť) a postavit úplně nové byty. Anebo zda je lepší přeci jen se pokusit o jejich rekonstrukci. Pro Vassala byla odpověď jasná. Zvítězila ta druhá varianta. Jeho řešení však bylo v lecčems pozoruhodné. Celou tuto úvahu vedl při zobrazení interiéru jednoho z Case Study Houses od Pierra Koeniga s nádherným panoramatickým výhledem skrz celo-prosklené plochy stěn na Los Angeles. Vassal svou úvahu uvedl slovy:

„Je třeba začít od kvalit každého jednotlivého bytu. A ne se nejdříve zabývat urbanismem.“

Následovaly zajímavé dvojice ukázek. Vždy nad sebou jsme mohli porovnat stejný prostor s jinými okenními otvory. Obyčejný panelový byt se změnil v luxusní prostředí, když jeho malá, ekonomická okna nahradila skla od podlahy až ke stropu. Z bytu ve dvacátém patře panelového domu na periferii Paříže se stal rázem prostor s neuvěřitelným výhledem. Atmosféra interiéru se zcela proměnila. Naopak Koenigův masterpiece, opatřený panelákovými okny, nedával příliš možností obdivovat noční Los Angeles. Dalším objektem, který prošel Vassalovou photoshopovou zhoršovací kůrou, byl Miesův Farnsworth House. Výměna fasádního pláště mu opravdu příliš nepomohla.
Dalším argumentem, který podpořil Vassalův názor o ne-likvidování a spíše rekonstruování, byla čistě ekonomická stránka věci. Když chcete zbourat panelový bytový dům ve Francii, vyjde vás to asi na 30 000 Euro/ byt. Výstavba nového stojí 150 000 Euro. To už je dohromady 180 000 Euro. A to je skoro 10x více, než stojí obyčejná rekonstrukce. „Ve Francii momentálně chybí přibližně 600 000 bytů. Je tedy velice hloupé začít tím, že začneme bourat již ty existující.“

„Z této kalkulace vyplývá, že pokud budeme byty rekonstruovat, můžeme jich mít 2-3x více a můžeme je udělat 2-3x lepší. Normální postup je dívat se na město jako na nějakou homogenní masu z veliké dálky. My naopak tvrdíme, že je potřeba jít do interiéru každého domu, každého bytu, každého pokoje – a tam začít přemýšlet, jaké úpravy k lepšímu mohu vykonat.“

„Tuto urbánní práci musíme začít uvnitř, ne venku.“ Následovala dlouhá sekvence obrázků typu ‘předtím a potom‘. Obyčejné panelové byty s malými okny byly nahrazeny exkluzivními lofty (alespoň se to tak jevilo) s rozměrnými balkóny a terasami.

„Když dokončíme úpravu jednoho bytu, můžeme začít s úpravou dalšího. Pokud bude potřeba, přidáme více výtahů. V přízemí můžeme bytový dům doplnit o jiné programy. Třeba ordinace doktorů, nebo pracovní příležitosti pro jiné profese. Budou zde služby. Pro hlídaní dětí, pro konzumaci jídla a pití, bazény, sauny, kina, místa pro hraní karet, tancování, …, atd. V horních podlažích budou solária a zahrady“, pokračoval emotivně Vassal. Další série ‘předtím a potom‘ ukázala co má na mysli.

„Je to jako s tím domem, který jsem ukazoval na začátku přednášky. Tím, kde jsme neskáceli jediný strom. Bez bourání těchto domů můžeme vytvořit lepší byty. Pouze prací na interiéru a jen malou dodatečnou prací vně budov můžeme vytvořit mnohem lepší životní podmínky. Když takto upravíme každou obytnou věž, nebude již tak ošklivá, jak bývá často označována politiky. Zanikne tak hlavní důvod pro její odstranění.

Podle mě můžete klidně pracovat jako urbanisté od každého jednotlivého domu směrem k celku. Ne naopak. Děkuji za pozornost."


Pár projektů, které ilustrují výše uvedené transformační představy:
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=56
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=57
http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=46

Více o jejich názorech a projektech v knize PLUS

Závěrem bych rád upozornil na jejich mimořádně důležitý projekt, tentokrát novostavby: http://www.lacatonvassal.com/index.php?idp=19

2/13/2011

SuMo 24 / O zpětné vazbě


"Dnes to bude trochu osobní s hodně nezdravým paušalizováním vedoucím ke stereotypům, tak se za to předem omlouvám. I když jízlivá část mého já říká, že tak je tomu v každém díle SuMo, tak proč vlastně alibistická omluva právě teď."

"Existují dva typy lidí. Ti, kteří dělí ostatní na dva typy lidí a ti, kteří to nedělají. Já to tak dělám."
Sir Ken Robinson

Vždycky jsem chtěl napsat článek o důležitosti zpětné vazby (doslovný překlad z angličtiny - feedback - se blíží něčemu, co vás vlastně živí, sytí). Vadilo mi, že je jí v architektuře málo a že ji v podstatě nikdy v plném a jasném rozsahu nedostaneme. Když Volkswagen vydal auto Bora (něco mezi Golfem a Passatem) a prodalo se ho asi 20x méně, než právě Golfu a X krát méně než Passatu, věděli ve firmě, že něco udělali špatně. Čili objektivní ukazatele jasně ukázaly nespokojenost zákazníků. Totéž platí pro návštěvnost koncertů. Neznamená to, že když někdo vyprodává stadiony pro 80 000 lidí, je lepší, než ten, co je vyprodává pro 1000. Důležité je, že oba vyprodávají. Sledovanost, návštěvnost, prodejnost - to jsou nejdůležitější ukazatele pro majitele a provozovatele nejen supermárketů, ale i galerií, muzeí, novin, odborných časopisů(!), nebo divadel. Tato sledovanost je druhem zpětné vazby.

Architekti žádnou zpětnou vazbu nemají. Ano, namítnete, mají: spokojenost, či nespokojenost klienta. Jistě, jednoznačná pravda, ale to není zpětná vazba "objektivizovaná" kvantitou. Proto architekti touží po dalších zpětných vazbách. Přednášejí (druhem zpětné vazby je potlesk po přednášce), jsou rádi, když jejich návrh někdo publikuje, kriticky zhodnotí a jsou ještě raději, když ho někdo pochválí. Účastní se internetových diskusí. Architekti potřebují vědět, co si o jejich návrzích, realizacích myslí ostatní, nejen klienti a uživatelé. Ti kteří říkají, že to nepotřebují a že je např. nezajímají názory "laické" veřejnosti, nezajímají mě. Respektive, abych byl přesný, považuji je za hrozbu.

Mimochodem, k názorovým rozdílům mezi laickou a odbornou veřejností v Česku bych se někdy rád dostal - třeba výstavou s názvem Líbí/Nelíbí. V rozhovoru v Bourání řekl architekt Svatopluk Sládeček skvělou definici "odborné" veřejnosti. Jsou to ti, kteří mají o věc zájem. Krásně to rozporuje termín "amatér", který v doslovném překladu z francouzštiny znamená "milovník, nebo ctitel".

Včera jsem se opět po roční odmlce účastnil předávání cen Czech Grand Design. Vidět tu radost z ocenění jednotlivých osobností bylo až dojemné. Radost, že si 54 odborníků váží vaší práce. Objektivizovaná zpětná vazba.

Mimochodem, fakt, že se v Česku architekti účastní internetových diskusí je naprosto unikátní jev. Na zahraničních serverech o architektuře se autoři staveb, o kterých se diskutuje sami diskuse neúčastní. U nás to dělají skoro všichni jejich autoři. Jen málo z nich samozřejmě diskutuje o jiných věcech, než svých vlastních stavbách. Vždycky mě potěší, když si nostalgicky čtu o obrovském množství nejen kavárenských (ale především kavárenských) diskusí kulturní elity První republiky - viz vynikající kniha Karla Honzíka: "Ze života avantgardy". Myslím, že si začínáme uvědomovat absenci otevřených diskusí napříč obory v Česku a škodlivost tohoto faktu, a že se to začíná měnit. Uvidíme to už v tomto roce.

Na závěr něco hodně osobního. Na střední škole jsem absolvoval šestiletý seminář Základy společenských věd. Spočíval v tom, že každý týden jeden z jeho členů (bylo nás asi 10) představil krátké téma, událost, aktualitu a svůj názor na ni a zbylých devět ten názor rozporovalo. Byl to předmět, na který z celé školy vzpomínám nejvíce a měl na mě největší vliv. Naučil mě poslouchat ostatní, snažit se jim porozumět, vážit si jejich názoru a častokrát úplně změnit svůj vlastní názor. V zásadě o té doby dělím lidi na dva typy. Na ty, kteří považují za kvalitní názor ten, který se co nejvíce blíží jejich vlastnímu. A na ty, kteří více oceňují myšlenky, které je donutí jejich dosavadní názory přehodnotit, nebo dokonce změnit.

2/08/2011

O centru architektury


V Česku nemáme žádné centrum architektury. Fakt. Měli bychom ho mít? Potřebujeme ho? Pokud ano, co by mělo být náplní jeho činnosti? Kde by mělo sídlit? Kdo by ho měl platit, nebo se podílet na jeho provozu? Berte tento příspěvěk jako výkop, přemýšlení nahlas. Budu rád, když se k němu kdokoliv další přidá.

Myslím si, že takové centrum by mělo být v Praze. Má k tomu nejlepší předpoklady. Mělo by být propojeno s městským informačním centrem, které by se týkalo fyzické podoby města. Její historie, ale především současnosti a budoucnosti. Mělo by tedy být provozováno, anebo z velké části dotováno městem, které by ho chápalo jako nástroj, jak informovat veřejnost o chystaných záměrech a jak se pochlubit minulými úspěchy (které i přes všudypřítomný pesimismus existují). Jak obyvatelům Prahy, tak turistům. Jako reference se mi vybavují dvě fantastická centra. V Londýně a v Paříži.

Obě tato centra dělají více, než jen informují o budoucích stavebních záměrech města. Ve svých útrobách obsahují kvalitní oborovou knihovnu, knihkupectví zaměřené na publikace o stavění, architektuře a umění, kavárnu, studovny, archív, graficky a textově analyzují nejvýznamnější realizace na území města, vysvětlují jejich přednosti, natáčejí o nich videa, publikují časopis. Kromě stálé expozice, jejíž jádro představuje neustále doplňovaný, obrovský model města, vytvářejí i jednotlivé výstavy týkající se městského rozvoje nejen sebe sama, ale měst z celého světa. Pořádají přednášky zahraničních odborníků, na něž se díky městké propagaci dostane i řada ne-odborníků, zájemců o prostředí, ve kterém žijeme. Poskytují své prostory pro prezentace škol, tak aby studenti už během studia měli možnost být konfrontováni s reakcemi ne-akademického prostředí.

Bylo by krásné, kdyby se architekti v Česku dokázali shodnout, že takové centrum potřebují (a to především nejen oni, ale všichni) a apelovat na město (vládu), aby se podíleli na jeho vytvoření. Financemi, pozemkem, existující budovou, nesením provozních nákladů. Co si o tom myslíte?