CONTACT

8/28/2011

SuMo 51 / O autoritách


"Mým názorům se nevěří, o nich se pochybuje a přemýšlí."
Monika Mitášová a její úvod do teorie architektury pro studenty 1. ročníku na FA TU v Liberci

V našem vzájemném rozhovoru v Bourání mě Karolína Vránková (k poslechnutí zde) upozornila, že v Česku není zvykem vystupovat proti (chcete-li otevřeně kritizovat) autoritám v oboru. Tento názor mě překvapil. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel, ale zjevně má pravdu. Asi by na tom nebylo nic úplně divného, ale zaujalo mě, že tento jev je vlastně doprovázen ještě jedním paradoxem. A to, že žádné autority vlastně nemáme. Alespoň v architektuře. Neexistuje nikdo, jehož názory, či dílo by bylo snadno přijímáno za kvalitu jak širokou veřejností, tak tou odbornou. Nebyly by zpochybňovány a takřka každý by říkal: "určitě to tak je, vždyť to říkal XY". Pár lidí se tomuto statutu blíží, ale doopravdy si myslím, že ho nikdo úplně nesplňuje. Zajímalo by mě, zda tyto jevy spolu vzájemně souvisí. Tedy zda neochota kritizovat "autority" vede k tomu, že vlastně nikoho za tu úplnou autoritu nepovažujeme. A nebo jsme pouze velmi kritický národ, svou kritiku si necháváme pro sebe, maximálně pro velmi úzký okruh známých.

8/23/2011

O blízké podobnosti zdánlivě odlišného



"Nechceš-li si hubu spálit, musíš mlčet nebo chválit."
Karel Havlíček Borovský

Před třemi lety (po návratu do Česka) jsem se rozhodl, že nebudu veřejně nic kritizovat, protože Česko je tak negativistická země, že i jakákoliv snaha o seriózně míněnou konstruktivní kritiku vyznívá vniveč. Kritizovaný a jeho stoupenci nezvyklí na otevřenost demokratického diskursu reagují podrážděně a okamžitým napadáním kritizujícího. Otázkami typu „A ty jsi kdo, že si dovoluješ takovouto kritiku? Umíš to snad lépe? Dokázal si v životě něco? atd. Jedinou výjimku jsem dělal u školních prezentací studentů, kam tvrdá kritika jednoznačně patří. Ale čas od času je třeba udělat výjimku i jinde.

Varování úvodem. Pokud patříte mezi skalní příznivce tvorby Evy Jiřičné, Aleny Šrámkové, či Martina Rajniše, nečtěte dál. Nebo pokud budete, nestěžujte si, že jsem vás nevaroval.

Nedávno mě napadlo, že tvorba Evy Jiřičné a Aleny Šrámkové je v podstatě totožná, nebo v jednom velmi důležitém aspektu velmi podobná. Obě vytvořily vlastní svébytnou estetiku, kterou důsledně prosazují na úkor všech ostatních kritérií (tohle by určitě stálo za obsáhlejší rozbor, a třeba na to v budoucnu dojde). A doopravdy si myslím, že na úkor takřka všech. Na vytvoření vlastní estetiky není nic zavrženíhodného, naopak, je to velmi těžké. Ve světě se to podařilo pouze několika málo architektům (jde např. o jména jako Oscar Niemeyer, Frank Gehry, Richard Meier, Jean Nouvel, Alvaro Siza, Zaha Hadid, Jan Kaplický ale i BIG, SANAA, OMA). V Česku mě napadá Ivan Kroupa, Stanislav Fiala, Ladislav Lábus, či Jan Línek a Vlado Milunić.

Někteří světoví architekti si za život prošli hned několika „estetickými“ obdobími (která odrážela změnu jejich myšlenkových pochodů). U Le Corbusiera se dají identifikovat minimálně tři, u F.L. Wrighta jich bude více než deset. Určitě stojí za připomenutí, že některé architektonické kanceláře se naopak velmi snaží nebýt zařazeni do snadno popsatelné estetické kategorie.

Po chvíli přemýšlení jsem k tvorbě obou dam (mimochodem jediných držitelek Státní ceny za architekturu, kterou uděluje Ministerstvo kultury ČR) přiřadil i tvorbu Martina Rajniše z posledních deseti let. V čem je tedy problém?

Nejvíce mi vadí, že na vysvětlování a obhajování principů jejich nepochybně zajímavé estetiky se používají pojmy, které vnímám jako přesně opačné, než jaká je realita. Posuďte sami. Pro Alenu Šrámkovou jsou to obyčejnost (přitom jsou její domy maximálně neobyčejné), skromnost a nenápadnost (přitom jsou výrazné, důrazně se hlásící o pozornost), hospodárnost (tento pojem používají spíše posuzovatelé, aby vysvětlili hodnotu jejích návrhů) a racionálnost (v žádném případě, přednost mají jiné principy), funkčnost (úplně mi stačily přehřáté pokoje domu s pečovatelskou službou v Horažďovicích skrze obrovská okna zasklených balkónů, nebo akustika učeben nové fakulty architektury). U Martina Rajniše ekologičnost (přitom mají domy krátkou životnost – pokud to tak není, rád se mu v budoucnu omluvím), jednoduchost provedení a údržby (Je to detail, ale v lesovně v Písku jsem si fascinovaně prohlížel přivrutovaná podlahová prkna vruty, jejich hlavička byla pouze o pár milimetrů širší než tělo vrutu. Po zkroucení prken byly nahrazeny vruty s větší hlavičkou, ale ty už takto zdeformovaná prkna zpětně nedotvarují. Tisíce drobných spojů* - a tedy potenciálních problémů - na snadnosti údržbě rovněž nepřidají.), levnost (vzhledem k životnosti velmi pochybuji), přirozenost (a přitom jsou zcela detailně a precizně vyprojektovány a záleží na každém milimetru, tedy opak přirozenosti). U Evy Jiřičné pak křehkost (viděli jste lávku pro pěší v Brně?), ženskost (tu si vážně představuji jinak), elegantnost, high-tech (směšné), propojení se statikou a inženýringem (doporučil bych statický posudek na skleník Oranžérie, který před mnoha lety publikovala Stavba). Určitě je pravda, že řadu těchto vysvětlujících atributů přidávají vnější hodnotitelé (např. novináři), ale většinu z nich vytvářejí právě zmínění autoři.

Na jejich obhajobu bych rád dodal, že možná nepopisují své vlastní realizace, ale svou vysněnou představu o nich. Představu o nedostižném ideálu. Tedy Alena Šrámková možná říká, že by chtěla stavět obyčejně, jednoduše, skromně a hospodárně, Martin Rajniš rychle, levně, přirozeně (centimetry nehrají roli), v souladu s přírodou a Eva Jiřičná křehce, elegantně, jemně a přitom konstrukčně odvážně. Nemyslím si, že se jim to daří. Všichni tři jsou ale velmi zdatní a aktivní pedagogové a již dnes mají řadu (bývalých) studentů, kteří jsou v dosahování těchto cílů úspěšnější. A to rozhodně není málo. Vždyť není větší štěstí pro vyučujícího, než když je jeho žák lepší (klišé :))). (pozn. Mimochodem, neznám moc studentů ochotných přiznat, že jejich všeobecně uznávaný vyučující má také výrazné slabiny. Nevím, možná je to způsobené pouze selektivností paměti.)

Před dvěma měsíci jsem vedl dosud nepublikovaný rozhovor s Kamielem Klaassem. Říká v něm, že jakmile na hodnocení architektury začneme používat racionální kritéria, zcela míjíme její největší kvalitu.

Závěrečná poznámka. Nebo spíše otázka. Dokážeme přijmout fakt, že osobnosti, kterých si vážíme mají i velmi slabé stránky, nebo abychom mohli někoho respektovat, musí excelovat ve všech oblastech?

PS/
Než se nám diskuse tradičně zvrhne, pro jistotu: Ne, neumím navrhovat domy lépe než zmíněná trojice, a je velmi nepravděpodobné, že někdy vůbec budu, nebo že pro kvalitu prostředí, ve kterém žijeme, udělám více než oni. Všech tří si vážím jako osobností, mnohem méně si vážím jejich tvorby.

* To je ten největší rozdíl (a nemyslím si, že se jedná o vylepšení) oproti Zumthorově realizaci pro EXPO 2000. Prkna byla "secvaknuta" vnější ocelovou konstrukcí táhel, a tedy na několika málo místech, nikoliv v místě každého dotyku.

8/21/2011

SuMo 50 / O FB fanoušcích architektury


V 56. díle Bourání (k poslechu zde) zmínil slovenský architekt Peter Stec, že to se současnou architekturou bude špatné, dokud nebude mít větší množství fanoušků. S odstupem času mě napadlo trochu prozkoumat Facebook a zjistit, které architektonické kanceláře v Česku (a na Slovensku) na něm mají své stránky a kolik mají fanoušků. Seznam určitě není kompletní, ale pro určitou představu stačí. Nevypovídá to o jejich úspěšnosti, popularitě, nebo kvalitě, ale zajímavá informace to je. Alespoň pro mě. K 21.8. 2011 (čísla v závorce představují nárůst přesně za měsíc):

Mjolk / 729 fans (+35 fans)
Kamil Mrva Architects / 524 fans (+14 fans)
ccea / 354 fans (+5 fans)
Edit! / 136 fans (+28 fans)
Coll-Coll / 44 fans (+17 fans)
Muon / 107 fans (+1 fan)
The Builders / 64 fans (+1 fan)
n/a / 192 fans (+2 fans)
Vallo & Sadovský architects / 669 friends (+21 friends)
gutgut / 445 fans (+21 fans)
Studený architekti / 66 fans (+5 fans)
Projektil architekti / 44 fans (+20 fans)
2ka landscape architects / 38 fans (+6 fans)
H3T Architekti / 238 fans (+20 fans)
Manua / 383 fans (+17 fans)
Martin Rajniš / 639 fans (+9 fans)
idealarch / 131 fans (+2 fans)
Martin Čeněk architecture / 108 fans (+10 fans)
ov architekti / 29 fans (+8 fans)
Archanti / 55 fans (+14 fans)
Zette atelier / 124 fans (+14 fans)
Atelier Brunecky / 139 fans (+4 fans)
Petr Stolín Architekt / 149 fans (+1 fan)
e-MRAK / 151 fans (+8 fans)

Doplněno:
Nacházel architekti / 150 fans
DaM / 91 fans

Je docela zajímavé kolik českých architektonických kanceláří FB zcela ignoruje, u českých absolventů školy Emila Přikryla je to obzvlášť viditelné.

Stránky s architekturou související:
Era21 / 1728 fans (+83 fans)
E-architekt / 2074 fans (+46 fans)
Archiweb / 562 fans (+23 fans)
Kruh / 276 fans (+18 fans)
Za Novou Prahu / 703 fans (+8 fans)
Inventura urbanismu / 318 fans (+15 fans)
PechaKucha Night Prague / 633 fans (+10 fans)
PechaKucha Night Ostrava / 1183 fans (+107 fans)
4AM Fórum pro architekturu / 743 fans (+53 fans)
Nadace české architektury / 296 fans (+18 fans)
Prague Watch / 1395 fans (+48 fans)
Zlatý řez / 40 fans (+5 fans)
Stavbaweb / 380 fans (+19 fans)
rese arch / 463 fans (+5 fans)
bydleni-iq / 400 fans (+5 fans)
Urbanismus Brno / 520 fans (+69 fans)

Školy a studentské organizace:
Archip / 1914 fans (+18 fans)
FA ČVUT / 645 fans (+51 fans)
FA VUT / 505 fans (+22 fans)
Xfatul / 88 fans (+1 fan)
Spolek posluchačů architektury (Praha) / 757 fans (+45 fans)
Sofa (Brno) / 250 fans (+4 fans)

Pro představu pár stránek ze světa:
Archdaily / 355 245 fans (+16 288 fans)
Architizer / 370 212 fans (+10 710 fans)
Dezeen / 120 184 fans (+3117 fans)
OMA / 3057 fans (+2536 fans)
BIG / 12 033 fans (+678 fans)

8/06/2011

SuMo 49 / O větší zodpovědnosti ...


dochvilnosti, spolehlivosti a obezřetnosti současných studentů.

"Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří a získáš tak dva dny volna."

Oscar Wilde

Celý život dělám všechno na poslední chvíli a většinou pod vnějším tlakem. Na základní škole jsem nikdy neudělal prvně domácí úkol a pak si šel hrát. Výraz "domácí úkol" mi doopravdy zní jako kontradikce, když jsem je všechny dělal druhý den ve škole. A co je důležitější, rozhodně jsem v tomto přístupu nebyl nijak výjimečný, spíše naopak. U současných studentů mám ale pocit, že se situace změnila a chovají se jinak, daleko zodpovědněji. Začátkem srpna jsem dostal sms, že jsem dosud nevypsal elektronické zadávání klasifikovaného zápočtu (každý kdo zná STAG tuší, že se mi do toho vážně nikdy nechce) a ať to urychleně udělám, že to musí být do sedmého vyřešeno. Až pak jsem zachytil to druhé slovo. Do sedmého září. Musím říct, že mě to lehce pobavilo. Zpráva měla naléhavý tón a bavíme se o něčem, co má termín za více než měsíc (aspoň, že se nepředstírá nějaký bližší fiktivní termín, jak tomu v Česku bývá často zvykem). V pořádku. Na druhé zamyšlení jsem došel k názoru, že to dělají správně. Věci se mají řešit v předstihu, když je to možné. Snižuje to riziko, že to dopadne špatně. Já se to sice už nikdy nenaučím, ale je fajn, že nastupující generace touto (za komunismu vybudovanou?) deviací netrpí.

8/05/2011

SuMo 48 / O snadné dostupnosti


Část dopisu k Philipovým devadesátinám, který jsem si přečetl v Los Angeles na podzim roku 2007 a dost zásadně mě ovlivnil. Ponechávám v originále.

"... Many years ago, just after I finished school, I had this perpetual idea of leaving London to go to New York. A friend of mine and his suggested that I contact Philip Johnson for advice since he was a pivotal figure on the New York scene. I was completely unknown to him and therefore reluctant to contact the great man - but I did, and to my great surprise he returned my call. His accessibility and total absence of self-importance impressed me. Anyone wanting some advice just had to call, and he would talk to them ..."
To Philip, with love from Zaha

Toyo Ito


15. 04. 2005 / Le Pavillion d‘Arsenal / Paris
Tod‘s Omotesando

V pátek 15. 4. 2005 jsem mohl spolu s minimálně dalšími tisíci zájemci zažít skvělou přednášku skvělého japonského architekta. Toyo Ito zde vystoupil v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, který pořádá pařížské centrum architektury sídlící v pavilónu Arsenal od roku 2000. Za tu dobu zde své stavby představilo na čtyřicet, většinou francouzských architektů. Ale na seznamu najdeme i taková jména jako např. Fuksas, Alsop, Neutelings, Gigon, Ferrater, de Geyter, Shigeru Ban, nebo Libeskind. Toyo Ito přijel poodhalit proces vzniku obchodního domu prestižní italské firmy Tod‘s, která se specializuje na výrobu bot a zavazadel. Budova se nachází na známé tokijské ulici Omotesando, která pro Tokio představuje to, co pro Paříž Champs-Elysées. V nedávné době zde své stavby realizovali světově známí konkurenti firmy Tod‘s: Prada, Christian Dior a Luis Vuitton. A to za pomoci neméně proslulých kolegů, konkurentů Toya Ita. Společnost je to opravdu vybraná. Posuďte sami: Herzog + de Meuron (Prada), Jun Aoki (Luis Vuitton) a SANAA, neboli Sejima + Nishizawa (Dior). Itův dům se mezi nimi rozhodně neztrácí, přestože jeho parcela s uliční frontou o šířce pouhých 10 metrů, a navíc v blízkosti lávky pro pěší, byla pro výstavbu obchodního domu složitá až dost.

Investorem byla firma Tod‘s, jejíž majitel je poměrně známý miliardář Diego Della Valle (mimochodem majitel fotbalového klubu AC Fiorentina, za který hraje Tomáš Ujfaluši). Toho také Ito představil během své přednášky na dvou po sobě jdoucích fotografiích. Nejdříve na oficiální portrétové fotografii, posléze obloženého spisy a mobilním telefony, a to během práce uprostřed své kanceláře – v helikoptéře. Kontrast obou fotografií byl více než úsměvný. Ito jen krátce poznamenal, že mu kvůli hluku v té helikoptéře nikdy moc nerozuměl.

Na úvod pár technických dat: Design Term – 13měsíců (04/2002 – 05/2003), Construction Term – 17 měsíců (06/2003 – 11/2004), velikost pozemku 516,23 m2, zastavěná plocha 401,55 m2, veškerá podlažní plocha 2548,84 m2. Celý dům má 7 podlaží. 3 prodejní, dvě administrační, 6. patro slouží jako “party space“ a na střeše se nachází elegantní penthouse, určený také k administračním účelům vyšším představitelům firmy. Budova není podsklepena, ale příčný řez v oblasti přízemí okamžitě zaujal. Dům spočívá na železobetonové desce o tloušťce půl metru, pod kterou se nachází ještě asi metr vysoká provětrávaná mezera. Deska je uložena na svislé základy po vzoru plovoucích podlah – pochopitelně ze seismických důvodů.

Přednáška byla rozdělena do devíti kapitol. První, 3D Space (3D prostor) ukazovala první nápady Itovy kanceláře v podobě malých pracovních modelů. Pokusy o vytvoření samonosné železobetonové prostorové struktury, členící objekt na řadu plynule propojených organických prostor. Po vzoru soutěžního návrhu na koncertní halu do Brugg, ve které bohužel nezvítězili. Recyklace myšlenek, často hlavně z ekonomických důvodů, se zdá být nejcharakterističtější vlastností všech současných slavných architektonických kanceláří. Naštěstí se parcela neukázala jako příliš vhodná pro tento druh řešení. Kapitola druhá, Surface (povrch) byla ilustrována na předchozích mistrově mistrovských realizací– mediatéce v Sendai, Serpentine Gallery v Londýně a víceúčelovém koncertním sále v japonském Naganu. Tímto originálním způsobem zahrnul Ito do své přednášky v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, staveb vícero, a představil tak řetězec svých posledních úvah. Zatímco v případě mediatéky se jednalo o zavěšenou nenosnou fasádu z potištěného skla, další dvě realizace už měly k budově Tod‘s přeci jen bližší vztah.

Ocelovo-skleněná struktura londýnského pavilónu, která ozvláštňuje geometricky strohou formu a sklo-betonová skořepina naganského centra se jeví jako nižší vývojové stupně tokijského mladšího bratra. U naganského projektu je zajímavá technologie tvorby fasády. Skleněné části nepředstavují dodatečné kompletační konstrukce železobetonové struktury, ale naopak. Jsou na místo osazeny jako první, a pak zality do betonu. Ito několikrát zdůraznil, že povrch tokijské realizace je třeba chápat jako homogenní, skoro, jako by byl z jednoho kusu, materiálu. A ne tedy z tak kontrastních částí, jako je sklo (transparentní) a beton (neprůsvitný). Z tohoto důvodu je také přechod mezi těmito dvěma materiály vytvořen jako absolutně plynulý. Ito se pochlubil, že co se týče rovinnosti (hladkosti) fasády, je tato betonovo-skleněná kombinace úspěšnější, než by byla celoskleněná fasáda vytvořená z jednotlivých , rozměrově omezených prvků.

Co se týče výrazu samotné struktury, první pokusy dokázaly, že naganský recept nebude možno aplikovat úplně přesně. Obchodní dům přeci jen vyžadoval větší množství výkladních ploch než koncertní sál. Po zvětšení těchto skleněných částí a změnu jejich tvaru z organických na geometricky jednodušší však budova příliš charakteristická nebyla. Třetí kapitola Tree Surface (povrch stromů) byla věnována nápadu, který z domu udělal speciální objekt. Při hledání inspirací co s fasádou někoho napadlo využít motiv stromu Gingko, který dal ostatně ulici i jméno a alej těmito stromy tvořená je možná jejím nejdůležitějším prvkem (další spojitost s Champs-Elysées). Zjednodušený pohled na strukturu stromu bez listí. Kmen měnící se z hlavních větví na ty menší. Tento motiv se pak horizontálně opakuje a obíhá tak celou fasádu domu. Jeho vzájemným překryvem vzniká struktura, která je dole mohutnější (kmen) a nahoře jemnější, zato početnější (větvoví). Klientovi byla tato verze předvedena na modelu asi o velikosti 10cm, kteří Itovi zaměstnanci vyrobili hodinu před prezentací.

Toyo Ito: „Diego Della Valle si náš model prohlédl a neřekl ani ano, ani ne. Což jsme si vyložili jako ano a pokračovali v práci tímto směrem. Já se mu ostatně moc nedivím. Jak se taky chcete rozhodnout o mnohamiliónové investici na základě 10 centimetrového modelu, že?“ Tento koncept byl prezentován nádherným minimalistickým dvouminutovým videem, které ukazovalo plynulou proměnu stromu v jeho abstraktní symbol přes zmnožení až k vytvoření domu. Toho bylo dosaženo pouhým vložením procházejících se siluet lidí (zákazníků), kterých v domě postupně přibývalo. Video se pak od tohoto vrcholu vrátilo opět plynule k úvodnímu symbolu stromu. Slovy čísel vypadala tímto způsobem vytvořená fasáda takto: 1. 29,5%, 2. 32,9%, 3. 35,8%, 4. 41,9%, 5. 43,4%, 6. 48,9%. Jedná se o podíl zasklených ploch vůči celkové ploše fasády v jednotlivých patrech. I ze statického hlediska se tento motiv jeví jako výhodný. Jen si vzpomeňme na věže románských katedrál, které s přibývajícími patry zvyšují i počty svých okenních otvorů pro celkové vylehčení stavby. Účinnost této metody je zřejmá z gravitačního zákona. Statická výhodnost se jen zvyšuje faktem, že nosná fasáda vytváří uzavřený profil. Fasáda představuje jediný nosný konstrukční systém. Žádné přidané sloupy se v interiéru neobjevují. Podlahy o tloušťce 50cm jsou prostřednictví poloviční tloušťky (25cm) zapuštěny do fasády.

Kapitola čtvrtá Concrete Works (betonové práce) se zabývala především způsobem provedení betonové konstrukce. Dozvěděli jsme se, že i dřevěné bednění bylo navrženo Itovou kanceláří. Jedná se přesně o 270 dřevěných dílců (v místě budoucích prosklených ploch) z nichž ani jeden jediný se neopakuje. Tedy každé “okno“ má jiný tvar. Navíc ne všechny části jsou v příčném řezu extrudovány směrem kolmým na fasádu. Což samozřejmě pracnost návrhu a výroby bednění jen zvýšilo. Kapitola pátá Glass 1 – concrete/ glass (sklo 1 – beton/ sklo) se zabývala skleněnou částí a minimalizací bezrámového styku těchto dvou protichůdných materiálů a vznikem problémů s tím spojených. Ito všechny pobavil příkrým kontrastem dvou po sobě jdoucích diapozitivů. “Detailem“ příčného řezu, tak jak si ho představovala Itova kancelář – jestli na něm bylo dvacet čar, tak možná přeháním. A pak “opravdovým“ detailem, který se vrátil zpět z kanceláře stavebního inženýra. Vzájemně by se daly porovnat asi jako obrazy Barnetta Newmana a Jacksona Pollocka. Detail styku byl pak vyzkoušen samozřejmě na modelu 1/1. A ten se logicky stavěl pro nejsložitější část, neboli roh. Tomu byla věnována kapitola Glass 2 – detail of the corner. Myslím, že nejen já jsem s úžasem zíral, jak složitá geometrie je zapotřebí k vyřešení tohoto problému.

Následovala kapitola Shop Interior (interiér obchodu). Přestože fasádní pohledový beton byl proveden opravdu dokonale, uvnitř se s ním nikde nesetkáme. Všechny podlahy jsou dřevěné nebo teracové a beton na fasádě je zevnitř obložen a natřen bíle. Veškeré interiérové doplňky (police, regály, skříně, ale i příčky) byly navrženy v podobné geometrii jako fasáda, jen převedeny do 3D. Přesto, nebo právě proto tato vazba podle mě příliš nefunguje. Interiér je až příliš navržen jako odvozenina exteriéru a navíc postrádá onu jednoduchou monumentálnost vnějšku. Interiéru dominují obrovské fialové pohovky navržené studiem Zahy Hadid. Toyo Ito: „Já jsem se našemu investorovi říkal, že nejsem jen poměrně slavný architekt, ale i docela úspěšný designér, a že pohovky do interiéru bychom navrhli rádi sami, ale on se přemluvit nenechal. Pohovky navrhne Zaha Hadid a hotovo. A výsledek, no, pokud mohu být upřímný, mně se nelíbí.“

Následovala kapitola 7F penthouse (penthouse v sedmém patře). Jedná se o speciální ocelovou konstrukci s celo-prosklenými stěnami, která je posazena na betonovou stavbu pod ní. Zde je umístěna zasedací místnost. 13 křesel obepíná dlouhý stůl, který je stejně jako neprosklené stěny potažen kůží. Jsme přeci u jednoho z nejprestižnějších výrobců kožené galanterie. Poslední kapitola Completition (dokončení) obsahovala několik fotografií z vnitřku i vnějšku domu během slavnostního zahájení. Na závěr jsme se dozvěděli od kurátorky pavilónu Arsenal (Dominique Alba), že jedním z důvodů proč byl Toyo Ito pozván do Paříže je fakt, že momentálně připravuje svou první francouzskou realizaci – nemocnici (Hôpital Cognac-Jay) v 15. arondissementu. Dále pak, že dnes je slavnostní premiéra prodeje nového čísla El Croquis (123) ve Francii, které je věnováno právě Itovi, a že by možná bylo možno využít mistrovi přítomnosti k autogramiádě, pokud by on souhlasil. To zdaleka netušila, co tímto prohlášením způsobila. Nejen, že prostor pro otázky byl omezen na minimum a my se dozvěděli jen, že schopný architekt, by měl dokázat pracovat pro jakéhokoliv investora (čímž mi dal vzpomenout na přednášku Florise Alkemadeho), ale především, že se zavírací doba pavilónu dnes poněkud protáhne.

Fascinovaně jsem pozoroval jak se Toyo Ito s příkladnou profesionální zdvořilostí podepisoval déle než hodinu na cokoliv. Každého příchozího se zeptal, komu má věnování adresovat a pokud má nějaké zvláštní přání, co by chtěl do knihy nebo klidně jakéhokoliv sešitu napsat. Několikrát se Dominique Alba pokoušela autogramiádu předčasně ukončit s poukázáním na fakt, že pan architekt je již zajisté unaven, ale Toyo Ito tuto nabídku vždy s úsměvem odmítl a podepisoval se tak dlouho, až už opravdu nikdo další nezbyl. Já jsem si zatím ve druhém patře prohlédl výstavu, která se zabývala současným stavem la stavebním vývojem města Paříže. Výstavu, jejíž scénografii Toyo Ito sám navrhoval. Při jejím prohlížení jste mohli posedět na mnoha různých sedačkách Item navržených.

Až tady mě napadla otázka, na kterou bych se Ita opravdu rád zeptal. Jak je možné, že tento neuvěřitelně vitální a mladistvě vypadající chlapík má už 64 let?

V Liberci,
5.10. 2005,
AG

8/01/2011

Desatero 01 / Hotel Metropol


Psaní online a psaní pro tištěná media jsou různá. Mám mnohem radši to první. Je rychlejší, může obsahovat chyby, dá se komentovat, zpětně opravit a needituje se. Nikým, ničím. Nemusí se plnit počty znaků, ani termíny. Mnohem více připomíná mluvení a to mi vyhovuje. Napadlo mě vrátit se elektronickou formou k textům, které píšu pro Lidové noviny a vkládat na web "pár postřehů (neboli desatero)", které si třeba nenašly místo v serióznější, tištěné verzi. Vezmu to chronologicky, takže začnu hotelem Metropol bratří Chalupů. Uvidíme, jestli mě to bude bavit a po SuMo vznikne další rubrika.

01./ Skleněná fasáda v přízemí se může zvednout a může dojít k plynulému propojení mezi interiérem a exteriérem. Ale Jan Sedlák mě upozornil, že mnohem důležitější je, že ulice a vnitřek, jsou na úplně stejné úrovni, není tam žádný schod.

02./ David Kopecký říkal, že interiér měli bratři Chalupové svěřit někomu jinému. Někomu, kdo ví, jak se dělá hotel.

03./ Přes snahu o maximální transparenci je uvnitř stále prázdno, jak to?

04./ Napadlo by vás zajít si do Metropolu na kafe, na oběd? Vaří docela dobře, jídlo ani kafe moc drahé není. Vždycky si sednete, plná obsazenost nehrozí ani v nejvyšší sezóně.

05./ Petr Babák si myslel, že veškeré popisky se dají umístit do opakujících se pruhů. Provozní ředitel si to nemyslel. Byl přesvědčen, že nikdo nepozná, že dům je hotel. Proto to na něj nechal velkým nápisem napsat. Petra tím nenadchnul.

06./ V pokojích měly být participy Tomáše Vaňka. Nedošlo k tomu. Pro přílišnou konzervativnost klienta?

07./ Nikdo hotel Metropol nezná. Tedy z laické veřejnosti. Mám mockrát vyzkoušeno. Dlouze popisuju, stejně mi nakonec řeknou, že neví o čem mluvím. V takhle exponovaném místě to beru jako kompliment.

08./ Přízemí se tváří exkluzivněji, než by mělo a možnému přirozenému užívání to škodí. To je můj názor.

09./ Je to první velká realizace bratří Chalupů. Na první pokus je to podle mě slušný výsledek. Uvidíme, jak budou časem vypadat ty další.

10./ Cena za dvoulůžkový pokoj se pohybuje mezi 200 - 300 Euro, v závislosti na sezóně.

PS/ Kdybych měl v hotelu pravidelně uklízet, tak se z těch lesklých povrchů (průhledný plast, zrcadla, nerezy, světlé teraco) vážně zblázním.

Foto: Filip Šlapal
www.metropolhotel.cz