CONTACT

6/03/2012

ZAN













Prolog:
Jsem přesvědčen, že pro studium na vysoké škole (jakékoliv) je naprosto klíčový první ročník. V podstatě rozhoduje o tom, zda si studium (a následně pravděpodobně i obor) zamilujete, zůstanete k němu lhostejní, nebo znechutíte. Vzpomeňte si na druhý díl pětidílné básnické trilogie (sic) ‚Jak básníci přicházejí o iluze‘, který se studia na vysoké škole týká. Tuším, že s výjimkou promoce se celý odehrává v prvním ročníku. Přijdete na vysokou školu po absolvování střední a správně očekáváte, že vysoká škola bude fungovat jinak. První ročník vás v tom může utvrdit, nebo vám tuto představu vyvrátit. V Liberci tomu tak bylo. Od prvního dne bylo jasné, že jádrem studia jsou ateliéry, architektonický a po první dva roky studia i výtvarný. A ostatní předměty jsou doprovodné disciplíny. Některé náročnější, jiné méně, ale jsou tu především k tomu, aby vám pomohly s prvními dvěmi. Hierarchie předmětů se dala rozpoznat podle hodinové dotace, ale i podle drsnosti kritik v ateliérech. Neumím (a především nechci) si představit studium, kde je tomu jinak. I když vím, že systém ateliérové výuky podléhá momentálně krizi a diskusím o možných změnách po celé planetě, ale to je na jiný text.

Ve čtvrtek 31. května jsem se účastnil prohlídky výsledků tzv. ZANů, neboli základů architektonického navrhování. Provázela nás doc. Michaela Brožová a v hodnotící komisi jsme byli čtyři. Nicol Gale z Brna, Petr Šmídek z Liberce, Ján Stempel zastupující domácí fakultu a já nejspíš za Archip. Během pěti hodin jsme prošli všechny, tedy celkem necelých dvacet. V každém jsme strávili čtvrt hodiny, do které se vešla prohlídka výsledků, ale především rozhovor s alespoň s jedním z vedoucích předmětu.
Smyslem komise (asi?) bylo poskytnout názor, zpětnou vazbu, na otázku, kdo svou práci dělá dobře a kdo hůře, ale to se takto posoudit nedá. Ze způsobu jakým byla semestrální práce vystavena, by to nedokázal ani jasnovidec. Pokusím se o pár postřehů, které se opakovaly. Vždycky mě zajímá, když něco slyším ode všech. Všichni vyučující si stěžovali, že na práci v semestru bylo málo času (a dodávali, že kvalitního výsledku dosáhli jen díky třídennímu společnému soustředění mimo školu). Aby taky ne. Jsou to 4 hodiny týdně. Alespoň v rozvrhu. To si doopravdy myslím, že je málo. Pokud v dalších ročnících je na ateliér vyčleněno 8 hodin, mělo by to být v prvním ročníku stejně. Architekti si sice na nedostatek času stěžují vždy, ale tady jsem měl pocit, že oprávněně. Přijdete ze střední školy a chcete pracovat v ateliéru, především kvůli tomu se určitě většina zájemců na architekturu hlásí. Pak už jsme opakovaně slyšeli, že řada studentů v rámci ZANu řeší jiné předměty (náročnější, na vyhození ze školy nebezpečnější, a tedy pro studenty pochopitelně důležitější – každý student je mistr ve vyhodnocení, který předmět ho nejvíce ohrožuje na cestě za vysněným cílem – dokončením studia), že mockrát je předmět v kolizi se zkouškami z jiných předmětů (na můj dotaz: vy nemáte zkouškové období? mi bylo odpovězeno: ano, ale někteří vyučující ho nedodržují … fascinující). Zde se Jano Stempel poprvé pořádně rozčílil. Vůbec se mu nedivím. Nechápu, jak jsou takové kolize možné. Třeba mi to někdo vysvětlí v komentáři.
Když to všechno výrazně zjednoduším, tak bych řekl, že smysl jakéhokoliv úvodu do studia architektury, ať už se jmenuje jakkoliv, je jediný (respektive ne jediný, ale hlavní). A to studenty pro obor a jeho dalším studium nadchnout. Zvýšit jejich zájem. Přimět je ke kladení otázek, spíše než k tvorbě odpovědí. Ukázat jim různé metody navrhování, různé metody práce, procesů a nechat je některé z nich si vyzkoušet. Těm, kteří zájem mají ho ještě posílit, ale třeba taky dokázat těm, kteří ho nemají, že architektura možná není obor pro ně. Tohle je přesně předmět, kde můžete zjistit, že architektura není pro vás. To nemusí být žádná prohra.
Téměř od každého vyučujícího jsem slyšel slovo analýza. Za celý den jsem viděl jedinou. V ateliéru Zavřel-Vašourková. Týkala se frekvence autobusových spojů. Jinak se slovem analýza myslely fotografie místa. Co však bylo asi nejhorší. Snad nikdy nebyly zaznamenány procesy, ale byly představovány pouze výsledky. Ve formě plachet, modelů. Častokrát šlo o velmi profesionální, kvalitní výstupy. Podle mě na studenty prvního ročníku profesionální až moc. Procesy někde zaznamenány byly. Ve formě skicáků, kreseb, poznámek. Ale už z jejich neumístění na plachtu, ale do malých sešitků, často povalujících se na zemi, bylo vidět, jaká důležitost jim je přikládána a to především ze strany pedagogů. Někteří z nich začali prezentaci svého ZANu obhlídkou a ukazováním na projekty s komenářem, tenhle měl áčko, tento béčko, tento déčko …
Očekával bych, že si vedoucí ateliérů ve vyšších ročnících sednou dohromady a sepíší seznam požadavků, které by měl student zvládat, když absolvuje první ročník. Je to v jejich vlastním zájmu. I když se pak nedodrží, musí být jasné, co se cvičí, proč se to cvičí a jakým způsobem se to cvičí (náznak těchto pokusů mi byl představen, ale dostačující mi nepřipadal). To poslední podléhá jednoznačně vlivu různých pedagogů a v podstatě unifikovat se to nedá, byl by to nesmysl. Ty první dvě kategorie jsou na tom ale jinak a měla by nad nimi panovat shoda. Když jsem se ucházel o post vedoucího ateliéru v Liberci, naformuloval jsem cíle svého ateliéru takto:

Ambice?
V mém ateliéru se studenti během semestru naučí:
jak odhalit problém hodný řešení (nevěřím na pasivní roli architekta a názor, že témata, problémy, kterými se má zabývat, mu naformuluje někdo klient. I v rámci velmi jasně specifikovaných stavebních programů si musíte vlastní téma hledat sami),
jak se poučit z prací kolegů, kteří se obdobným problémem již zabývali (klíčová fáze, vždycky mě vyděsí odpověď studenta, že žádné reference nehledal ze strachu, že by zjistil, že už někdo jiný dříve objevil to, co on – zde je potřeba s trochou nadsázky říci, že se tak stane vždy, takže se není čeho bát),
jak v tomto procesu odhalování oddělit důležité informace od méně důležitých,
jak tyto důležité informace následně interpretovat,
jak je představit tak, aby jim mohli ostatní porozumět (tohle přece musí umět po prvním ročníku každý, nebo minimálně měl by … pokud ne, naprosto zbytečně vás to bude brzdit a brát vám spousty času v dalších ročnících, kde už se máte věnovat něčemu jinému),
jak spolupracovat s ostatními kolegy (měl jsem radost, že v rámci některých ZANů se toto úspěšně trénuje),

Na sekci Ambice bych pravděpodobně dodnes nic neměnil, možná bych přidal pouze pár dalších. Během studia v USA mě naučili několik věcí. To nejpodstatnější se týká tohoto: Kdykoliv na něco přijdete, a je jedno, jestli je to otázka, nebo odpověď, musíte si to zaznamenat. Textově, graficky, kresebně. A to tak, aby to bylo srozumitelné nejen vám, ale i ostatním. Abyste jim tento svůj objev, který zabral spousty hodin, mohli během pár minut představit. Tak aby vám ho mohli zkritizovat. Závěrečné odevzdání se tak týká představení uspořádané struktury těchto zdůvodněných objevů a kritik tak může zpětně zrekonstruovat váš semestrální myšlenkový postup. Nehodnotí se tedy především výsledek, kam jste se dopracovali (i když i ten je pochopitelně důležitý), ale především proces, cesta, kterou jste prošli (někdy sem možná vložím své amsterdamské deníky, které jsem prezentoval jako finální odevzdávku). Jde přeci o studium, o přípravu, o trénink.
Abych pouze nekritizoval, zaznamenal jsem asi 5 metod, způsobů práce, které mi byly srozumitelné. Ateliér Hlaváček-Hlaváčková: Omezit problém. Soustředit se na jasně definovaný objem. A tím pádem muset trénovat schody, osvětlení a sousedství. Zavřel-Boumová-Ščudla: Atraktivní místo, řeka, program podle každého ze studentů, ale pokus o vytvoření jednoduchého plakátu a obsáhlejšího portfolia. Brožová-Hůrka-Šrámek, tento ZAN jsem jediný neměl možnost nechat si představit, ale i z krátkého pohledu jsem pochopil, co dělají. Krásný. Vědí, o co se snaží. Tvůrčí analýza důležitých prostorových plánů. Kvízová, Fenclová. Zde jsem měl docela dobrý pocit z toho, že umí to své nadšení předat na studenty. Třeba se mýlím, ale mě si obě dámy svým fiktivním zadáním s umělým ostrovem a skálou, soutěží porotovanou studenty, společným modelem a prezentací tužkou, docela získaly. Schleger, Liesler, Rottová – převzatá metodika, proč ne.
Nejčastější stesk, který jsem zaznamenal od studentů, zněl takto: Na škole se vyhazuje, snižují počty studentů, především díky exaktním předmětům. Matematika a deskriptiva. Jde zde totiž ‚objektivně‘ posoudit, zda někdo uspěl, či nikoliv. Já jsem studoval v Liberci v letech 1998-2006. Nevzpomínám si, že by byl někdo ze školy vyhozen z jiného předmětu, než z architektonického, nebo výtvarného ateliéru (tím netvrdím, že se tak nestalo, ale vzhledem k tomu, že si to nepamatuji, nemohlo jít o žádné vysoké počty). Přesto první ročník nebyla žádná selanka, z 31 nás zbylo 9.
Na úplný závěr, jeden možná provokativní názor. Jsem přesvědčen, že ZAN by měli učit především (určitě nejen, ale především) mladí architekti (docela těžce jsem trávil, že někteří starší vyučující říkají studentům děti – možná je pro to nějaké rozumné vysvětlení, ale já ho nevidím), nepříliš vzdálení od studia. Lidé, kteří se do studentských problémů dokážou vcítit, ale sami se již potýkají s problémy jinými. Přikládám seznam lidí, které si v této roli dokážu představit (jsou to schválně dvojice, nebo kolektivy – tak aby se mohli občas zastoupit a o tématech a způsobech výuky vzájemně diskutovat i mimo školu, ve vlastní kanceláři) a věřím, že někteří z nich by na takovou nabídku kývli:

Zuzana a Petr Nacházelovi, Štěpán Valouch a Jiří Opočenský, Ida Čapounová a Jakub Chuchlík, Lenka Křemenová a David Maštálka, Vladimír a Erika Vašutovi, Robust, The Builders, Edit!, Coll-Coll, Manua, Skvadra … Kdybych byl ve vedení školy, o tyto lidi bych maximálně usiloval. Všichni mají málo času, samozřejmě, ale to neznamená, že jsou nezískatelní.
PS/
Uvědomuji si, že jsme viděli prezentaci pouze jednoho semestru, který v mnoha případech navazoval na semestr předchozí (nejsem si jist, že to, že oba semestry učí stejní vyučující, kterým byli studenti navíc abecedně přiděleni, je dobrý nápad) a tak je těžké výsledky hodnotit, proto se k výsledkům také příliš, respektive vůbec, nevyjadřuji.

5/31/2012

Studentské prezentace 2 (návod pro kritiky)


Když jsem publikoval tento článek, ozvalo se několik lidí, že bych měl udělat stejný manuál pro členy komise, kritiky. Chvíli mi to trvalo, ale tady je. Každý ze zmíněných bodů jsem v životě několikrát porušil, takže si myslím, že už si dnes uvědomuji jeho závažnost.

01.
Poslouchejte a snažte se pochopit, co studenti říkají. Od A do Z. Občas je během jejich úvodního monologu přerušte. Musí trénovat na to, že ne vždy budou mít pozorné a citlivé posluchače.
02.
Vypínejte si telefon a během kritik neodcházejte. Tuhle schopnost jsem ztratil - pokusím se ji v dohledné době znovu nabýt.
03.
V následné debatě neprojektujte. Nemluvte o tom, co by být mohlo, ale o tom, co je. Maximálně se zeptejte, proč to není jinak. Jakým způsobem padala rozhodnutí, která vyústila v odevzdaný projekt.
04.
Snažte se, aby vaše komentáře mohly studentům pomoci v jejich dalších projektech, ne pouze v tom odevzdaném.
05.
Ptejte se, ale nepokládejte otázku hned po otázce vašeho kolegy v komisi. Prvně nechte studenta na předchozí otázku odpovědět.
06.
Neříkejte, jak byste problém řešili vy. Vy jste ho totiž neřešili a půl roku jste se jím nezabývali (v naprosté většině případů).
07.
Snažte se na projektu najít i něco pozitivního. Něco pozitivního existuje na každém vážně míněném projektu.
08.
Snažte se přimět studenty k následnému dopracování projektů. Tedy k tomu, aby si sami, dobrovolně, třeba týden po odevzdávce nad projektem sedli a ještě ho zkusili vylepšit. Udělal jsem to v životě asi třikrát a přestože jsem projekt moc nezlepšil, dost jsem se tím naučil.
09.
Když se tak stane, uznejte, že jste se zmýlili, že vás student, nebo ostatní členové poroty přiměli změnit názor. / Tohle se mi děje často, ale ne vždy to dám nahlas vědět. Např. pro studenty Michala Kuzemenského: Umím si představit, že by dům u Rokytky mohl být z pohledového betonu :)
10.
Nekritizujte pouze studenty. Obraťte se s dotazy či kritikou také na vedoucí ateliéru, nechte si vysvětlit, jak k výsledku došlo.
11.
Když je čemu, zasmějte se. Odevzdání ateliéru není pohřeb.
12.
Kratší otázky jsou v naprosté většině případů lepší než delší. Mají tendenci vyprovokovat zajímavější a důležitější odpověď.
13.
Vždy pokládejte jen jednu otázku. I kdyby hrozilo riziko, že ty další zapomenete.
14.
Pokud chce student ještě diskutovat, diskutujte. I kdyby to znamenalo časový skluz.
15.
Ptejte se hlavně na to, co nevidíte. Ne na to co vidíte.
16.
Snažte se pochopit, co je na projektu pro studenta nejdůležitějšího a přimějte ho komisi ukázat, kde a jak je tato nejdůležitější myšlenka znázorněna. Zda je vůbec znázorněna a pokud ano, zda je znázorněna adekvátně.
17.
Snažte se studentům (a jiným porotcům) neskákat do řeči a pokud se tak přeci jen stane, omluvte se.
18.
Přiznejte, že o některých (a buďte specifičtí) aspektech návrhu nevíte takřka nic a váš názor tak nemá valného významu. Neznamená to nutně, že se proto musíte mýlit, ale pravděpodobnost, že tomu tak je, je značně vysoká.
19.
Poděkujte studentům za jejich prezentaci, zvláště pak, pokud jste se dozvěděli informace, které jste před tím neznali. Tímto děkuji za včerejší prezentace o Libni a předvčerejší o Vltavě. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí.
20.
Zkuste se zabývat projektem a nepřecházet do osobní roviny. Nepokoušejte se o psychologickou analýzu studenta, na to jsou jiní. / Tento postřeh mi poslal Jan Veisser. Myslím si, že má pravdu, tak ho sem zařazuji.
Pokud mě napadnou další postřehy, doplním, ale všimněte si, že už teď je to delší seznam rad než pro studenty.

5/07/2012

O učení 2 (americký dodatek)

Je to už více než šest let, co jsem napsal svůj nejčtenější článek. O učení (více zde). Ve zkrácené podobě tehdy vyšel v časopise Era21 a znamenal mou první spolupráci s tímto časopisem a s Osamu Okamurou. Popisoval především zkušenosti ze školy v Holandsku a jejich srovnání s tehdejší situací v Liberci. Několik let jsem se chystal doplnit ho o shrnutí zkušenosti z USA, jmenovitě ze SCI-Arc(u) v Los Angeles. Tady je pár postřehů, které snad mohou mít všeobecnou platnost.

Do školy jsem přijel 20. srpna 2007 s tím, že musím absolvovat týdenní Maya workshop. Ten si hradili zájemci sami (800$) a odehrával se těsně před začátkem semestru. Samotná škola (dělená na trimestry – ale pro úspěšné absolvování ročníku stačí zvládnout dva) začínala 27. srpna. Začínala dvoudenním školením, během kterého, chtě-nechtě, jste získali dost komplexní představu o instituci, na kterou jste nastoupili. První den všechny přivítal děkan (Eric Owen Moss), krátkou prezentací školy, její historie, jejích záměrů a poslání.





Osobně(!) se představili všichni zaměstnanci školy (tedy včetně ateliérových vedoucích, jejich asistentů, vyučujících teoretických předmětů i členů ochranky, knihovníků, zaměstnanců studijního, nebo provozovatelů dílny).



Každý krátkým proslovem a informací, co je popisem jeho práce, kde a kdy ho najdete. Po všech prezentacích jste dostali kontakt na každého z nich. Prezentovala se studentská unie a její představitelé.

Po teoretické části následovala část praktická. Založení školního emailu, školních karet (pro vstupy, ale i parkování – za to se platilo 150$ na semestr), přidělení hesla na wi-fi, a především prohlídka více než 400m dlouhé školy po skupinách, tak abyste věděli, kde se co nachází, včetně nutnosti absolvovat hodinové cvičení a test, tak abyste mohli sami používat dílnu. Po těchto dvou dnech se očekává, že vše potřebné víte a vedení školy k vám tímto způsobem přistupuje. Neznamená to, že vám neodpoví na žádný dotaz, ale pokud se ptáte explicitně na to, co bylo obsahem školení, dají vám to dost jasně najevo. Následuje výběr předmětů. Kromě povinných máte i volitelné. Oproti Česku jich je výrazně menší množství. Já měl povinné dva (atelier a video) a tři jsem si musel zvolit. Na zvolení máte tři týdny, kdy můžete docházet do libovolného předmětu, poslouchat a vybírat, co by se vám hodilo. Je to klasická předvolební kampaň. Všichni vyučující se zdají milí, příjemní, i docela nenároční. Tušil jsem, že v tom bude háček, a nespletl jsem se.

Na konci těch tří týdnů si musíte definitivně vybrat (změna už pak není možná) a hned na další hodině tu změnu náležitě pocítíte. Vybral jsem si Introduction to Climate, Typography a Professional Practice (způsob vedení kanceláře). Všechny předměty jsou v zásadě teoreticko-praktické. Je otázka, zda dochází ke střídání po týdnu, nebo je první půlka semestru teoretická (vyučující se vám snaží předat své znalosti) a ve druhé polovině je musíte dokázat prakticky aplikovat na konkrétních případech. Je to skvělý přístup. Když jsem si prohlížel portfolia lidí, co na škole studovali déle (mimochodem, přípravě portfolia se věnuje krátký, ale intenzivní workshop, který musíte povinně 1x za semestr absolvovat - probíhá simultánně, v jeden den, po celé škole, u různých stolů s různými vyučujícími), na první pohled mě zaujalo, že neobsahuje pouze výstupy z ateliéru, ale právě ze všech předmětů.



Ateliér jsme měli 3x týdně (po, st, pá) a 3x týdně jsme rovněž museli prezentovat výsledky své práce kolegům. Nemuselo toho být moc, stačil i jeden slide, ale pokaždé jste museli ukázat nějaký pokrok. Za semestr to tedy dělalo 42 prezentací. V ateliéru nás bylo 10. Což byla ale výjimečná situace, běžné bylo 20. V druhém týdnu školy probíhaly finální obhajoby studentů, kteří končili studium (tedy obhajoby bakalářských a magisterských prací). Je to geniální nápad. Během svého prvního týdnu ve škole můžete vidět, jaká je úroveň absolventů a můžete začít uvažovat, zda jste na správném místě. O týden později následovala promoce.

Promoce probíhá ve venkovním stanu, jehož podoba vzejde každý rok ze soutěže mezi pedagogy.



Je to princip, který se ve škole používá naprosto běžně. Za mého tří semestrálního působení byl využit asi 5x. Děkan vypíše soutěž pro pedagogy (např. na kulatý stůl pro uměleckou a vědeckou radu školy).




Vítěz dostane relativně drobný rozpočet, ale má právo založit si volitelný předmět na jeden semestr, který se zabývá realizací tohoto objektu. K dispozici je tak školní dílna a studenti, kteří se do těchto předmětů s velikou oblibou přihlašují. Mají šanci získat 2-3 kredity, kterými se někdy dohánějí jiné nesplněné povinnosti. Promoce, neboli Graduation Show je pochopitelně vrcholovým okamžikem v ročním životě školy.



Škola je otevřena všem a vedení školy se postará o to, že ji v tu dobu doopravdy navštěvují největší hvězdy veřejného života, nejen architekti typu Gehryho, Thoma Mayna, nebo Wolfa Prixe. Mnozí z nich nezřídka nechávají své vizitky v pečlivě připravených krabičkách u jednotlivých projektů s jednoduchým vzkazem (zaujal mě tvůj projekt, hledáš práci?). Chodí si tedy do školy vybírat své budoucí zaměstnance. Odtud atraktivita návštěvy jak pro ně, tak pro studenty.

Pro samotnou promoci najme škola vždy dva hosty, z nichž každý přednese řeč určenou absolventům do dalšího života. Pro bakaláře to byl Anthony Vidler, pro nás už zmíněný Wolf Prix. Jeho ‚shoulder to shoulder, back to back‘ – neboli staré samurajské heslo (rameno na rameno, záda na záda … z místnosti plné nepřátel je možné se prosekat ven, pokud máte někoho, kdo se vám opírá o záda a je tak nesnadné vás ze zadu probodnout) si budu pamatovat do konce života.



Workshopy:
Škola i jednotlivé ateliéry pořádají krátké workshopy s vybranými osobnostmi z celého světa (my jsme mj. měli Keller Easterling, Paula Nakazawu, nebo Neila Denariho) a má na to velmi jednoduchou strategii.


Vždy pozve někoho, kdo zrovna na něčem pracuje a mohla by se mu hodit zpětná vazba od týmu mezinárodních studentů. Je to skvělá strategie. Škola si uvědomuje, že nejen poptává, ale má i co nabídnout. Tímto způsobem se jí daří dostat do školy vynikající lidi, za vzájemně výhodných podmínek. Málokdo je ochoten a nadšen přijít mluvit o něčem, co už dokončil, ale mluvit o práci v procesu, to je jiná. Byly to pro mě jedny z nejlepších diskusí.

Závěrečné obhajoby:
Škola sezve velké množství kritiků pro celou školu (kolem 30-40) a s trochou nadsázky se dá říci, že ty nejlepší ulovíte pouze a jedině kvalitně připraveným občerstvením. 

Pokud se mezi sebou složíte na dostatečné množství kávy, ovoce, sendvičů a pití, máte pozornost kritiků zaručenou. Jsou to dobře investované peníze. V průběhu roku jsem si všímal, že ve škole je řada drobných vylepšení. Nádherný akustický podhled, lepší přistínění učeben, zakrytí vzduchotechniky, společné sezení, atd.





Až později jsem pochopil, že takto zní vždy zadání prvního semestru pro první ročník. Navrhněte (první polovina semestru) a následně společnými silami realizujte jedno vylepšení vnitřního prostoru školy. V první polovině mezi sebou studenti soutěží. Každý podrobuje školu analýze a hledá, jak by jí dokázal drobně vylepšit. Následně rozhodne porota o vítězi, ten se stává vedoucím projektu a společně se spolužáky musí do konce semestru vítězný návrh realizovat. Kromě jednoduchého faktu, že se tak studenti velmi dobře poznají, naučí se týmové práci, škola tak získává doopravdy podstatné vylepšení svých prostor a to zcela zdarma, za peníze svých studentů.

Názvy projektů:
Od první konzultace jste svými vyučujícími nuceni najít pro svůj projekt krátký, jasný, přiléhavý a vaše ambice vyjadřující název. Můžete ho v průběhu semestru několikrát změnit, ale vždy nějaký musíte mít. Je to docela dobrá pomůcka, jak neztratit ze zřetele hlavní koncept. Škola má svou vlastní galerii, ve které probíhá šest výstav ročně. Tři jsou věnovány interním pedagogům školy, tři osobnostem mimo školu.











Můžete si tak dělat neustálé porovnávání úrovně svých pedagogů. Podobně jako u soutěží, studenti se za pár kreditů hlásí vystavujícím na projekt realizace výstavy. Jako u všech jiných situací, jde o oboustranně výhodný obchod. Škola nabízí vystavujícím pracovní sílu úplně zdarma na realizaci jejich myšleny a vy můžete měsíc pomáhat třeba Gregu Lynnovi.



V průběhu každé výstavy je uspořádána série přednášek, diskusí, které s tím souvisí.

Friday Five:
Škola má kolem 30 ateliérů. Každý z nich 1x ročně pořádá za své peníze večírek pro celou školu a to pochopitelně v jejich útrobách, v místě svého působení. Pod názvem Friday Five. V pátek večer se tak takřka celá škola schází na jiném místě a baví na jiný účet. Je to vynikající prostředek, jak se vzájemně setkat. Každé setkání má nějaké téma, díváte se na 80's Aerobic.





Velice silnou roli hraje v životě školy organizace absolventů (Alumni), která pomáhá pořádat řadu důležitých akcí, včetně výborných neformálních večeří pro přednášející a skupinu náhodně vybraných studentů. Večerní přednášky (jsou ve videoarchívu školy) jsou vždy uvedeny děkanem, který si pro uvedení každého hosta pokaždé připraví speciálně připravenou řeč (když jsem ze školy odcházel, vyšla knižně – skvělé čtení).


Škola je (včetně počítačových učeben, ale nikoliv dílny, nebo knihovny) pochopitelně otevřena 24h denně. Ale to je taková samozřejmost, že jsem na to málem zapomněl. Knihovna je pochopitelně skvělá. Lepší než knihy jsou ale všechny ročníky důležitých časopisů, některé až do 20. let dvacátého století.

Moje semestrální školné představovalo 11 000$, které jsem dokázal zaplatit díky laskavému přispění Fulbrigtovy komise a ještě laskavější podpoře rodičů. Dalo by se tedy usuzovat, že škola je relativně bohatá. Přesto svými prostředky nijak nemrhala, naopak, chovala se maximálně úsporně a obrovské množství peněz a úsilí pro své zlepšení dokázala vytáhnout ze svých studentů a absolventů.

Web školy.

Doplnění:
Ještě pár postřehů. Všechny katedry - jejich členění není úplně totožné, ale princip je podobný (teorie a historie, nosné konstrukce, ...) se podílejí na tvorbě ateliérových zadání. Když za jejich představiteli v průběhu semestru zajdete na konzultaci (většinou vám neochotně věnují pár minut - nejsou za to totiž placeni), tak aspoň vědí, o čem mluvíte, čím se to zabýváte. Velmi populární pozice ve škole je tzv. TA (teaching assistant), který se rekrutuje z řad studentů. Rovněž občas za kredity, či malý plat, vykonávají studenti spousty práce pro školu. Pomáhají vyučujícím s organizací, vyučují některé technické předměty, především související s počítačovým navrhováním. Své jasně dané místo, tedy stůl, židli, kontejner, lampu mají pouze studenti postgraduálních programů a pak diplomanti (bakalářští a magisterští), ostatní se střídají. 1x ročně organizovala škola tzv. Career Fair, kam zástupci různých kanceláří přišli představit svou práci a vy jste se mohli představit jim. Škola disponuje minimem fixních učeben (možná tak 5-6 - má celkem kolem 400 studentů), za to ale velkým množstvím společných prostor 'nikoho', které jsou různě zabírány a svobodně využívány různými předměty, podle toho jaký prostor zrovna potřebují.


 Na všechny přednášky se dostatečně dlouho dopředu upozorňuje plakáty, ale v den přednášky se všude po škole objevují upozornění ve formátu A3 ve speciální, jasně srozumitelné grafice. Neobsahují žádné technické info, pouze jméno přednášejícího. Když ten plakát zahlédnete, víte, že přednáška je dnes, v 7 večer, v hlavní hale. Okamžitě po přednášce jsou tato upozornění sundána. Je to primitivní způsob, ale doopravdy funguje. Za celý rok se mi nestalo, že bych zmeškal večerní přednášku, protože jsem o ní nevěděl. Po škole je rozmístěno několik pojízdných paravánů, z jedné strany se na ně dají věšet výkresy, z druhé se na nich dá sedět a tím se zafixují. Většinou slouží na navýšení kapacity k sezení pro přednášky a zároveň rozčlenění na přednáškovou část a chodbu.



Nejdůležitější součástí interiéru je průmyslová podlaha (betonová, stěrková), musí vydržet všechno. Skoro všechny zdi v učebnách jsou obaleny tvrzeným polystyrénem, nebo sádrokartónem, tak abyste mohli snadno a rychle připíchnout výkres, či skicu kamkoliv zrovna potřebujete.



4/25/2012

Ještě jedna poznámka k Valné hromadě

Lidé, kteří chtějí kandidovat do vrcholných orgánů komory (představenstvo, dozorčí rada, stavovský soud) mohou (nemusí!) svůj záměr oznámit s předstihem a umístit svůj kandidátský projev na stránky komory. Učinili tak pouze někteří, členové minulého představenstva se tím neobtěžovali, jsou přeci dostatečně známi. Vůbec nechápu, jak to, že to není povinnost? Na místě se tak objevilo několik kandidátů, kteří se prostě přihlásili tak, že své jméno napsali na nástěnku a oznámili svůj záměr kandidovat volební komisi. Pak někteří (opět ne všichni) přednesli tří minutový projev a šlo se na věc. Vyvozuji z toho jednu, dost zásadní úvahu. Hlasujícím architektům nečiní problém učinit důležité rozhodnutí na základě neexistujících, nebo velmi útržkovitých podkladů. Pokud podobným způsobem přistupují k navrhování, máme zde jedno z vysvětlení stávající produkce. Doporučuji představenstvu prosadit prostý dodatek ke způsobu voleb. Kdokoliv se chce voleb zúčastnit, musí se přihlásit v předstihu a svůj kandidátský program umístit na stránky ČKA.

4/22/2012

Valná hromada ČKA 2012












'Velká skupina hlasujících vždy rozhoduje extrémně konzervativně. A je to tak správně.'


Včera jsem se zúčastnil jako pozorovatel Valné hromady ČKA (dojmy z té loňské najdete zde). Byl to opět silný zážitek. Příští rok si ho už ale nechám ujít. V průběhu loňského roku jsem odstoupil z pracovní skupiny pro PR, poté co jsme dokončili práci, o kterou jsme byli požádáni. A poté co jsme byli představenstvem vyzváni k organizaci, teď cituji: 'koordinace ročních oslav připomínajících dvacetileté výročí ČKA'. Tam jsem si uvědomil, že chci být od této organizace spíše dále, než blíže.

Než to zapomenu, vložím pár dojmů, které jsem si zorganizoval podle SWOT kategorií a přidávám H pro Highlights, C pro Curiosities a R pro Results.

S/ Strengths / Silné stránky
Vysoká účast. Hlasovalo přes tři sta architektů. Je to sice pouze necelých 10%, ale s výjimkou loňska je to výrazně vyšší účast, než v minulých letech. Velmi slušná výdrž všech zúčastněných. 12 hodin v kuse s krátkou pauzou na oběd, i na úplném konci hlasovalo přes 100 registrovaných účastníků. Dva čerství absolventi, zástupci Spolku posluchačů architektury ČVUT. Jejich vpuštění trvalo hodinu. Doufám, že o tom co viděli, budou informovat své kolegy. Málo neplatných hlasů. Oproti loňsku v řádu jednotek, nikoliv desítek. Architekti tedy v naprosté většině dokážou vyplnit hlasovací lístek. Nejlepší a pohříchu jedinou informativní prezentaci dne (ze které jasně vidíme, že zatímco náklady na vnitřní chod komory stále stoupají, náklady na služby členům naopak dosti prudce klesají) má Josef Panna, bývalý předseda dozorčí rady, který je následně zvolen do představenstva. V dlouhé diskusi o PR, organizaci komunikace a tiskovém mluvčí se VH přiklání k názoru, že ČKA musí na veřejnosti zastupovat architekt. Souhlasím. Asi by představenstvu stálo za to připomenout, že až bude svého nového předsedu jmenovat, schopnost vystupovat na veřejnosti a komoru reprezentovat by měla být jedním z nejdůležitějších kvalifikačních předpokladů, pokud ne tím nejdůležitějším.

W/ Weaknesses / Slabiny
Myslím si, že se nacházíme v době, která pro vznik kvalitní architektury, alespoň v Česku (ale nejen v něm) příliš příznivá není. Honorářový řád je cár papíru, který nebere vážně vůbec nikdo, porušování autorských práv je na denním pořádku, veřejné zakázky se stále zadávají naprosto netransparentním způsobem. Z valné hromady byste to ale neměli šanci zjistit. Hlasování: Nechápu, jak je možné v 21. století hlasovat zdvíháním rukou se žlutými lístečky, které sčítají 4 skrutátorky (pokud to není zákonná povinnost, což nepředpokládám). Nevím kolik stojí pronajmutí sálu s elektronickým způsobem hlasováním, ale za ty dvě hodiny, co se hlasy sčítaly, by to asi stálo. Řekněme 2h. x 300 lidí x 500,- to je 300 000,- Tak do toho se to asi vejde. Celková organizace a způsob diskuse veden úplně stejně jako loni. Předsedá trojice, předseda a dva místopředsedové. Opět mix oslovování. Křestními jmény, pouze příjmeními, ukazovacími zájmeny, atd. Jedinou výjimku tvoří blok diskuse. Na podnět z pléna je navržen a následně (relativně těsně) odsouhlasen moderátor - Radek Kolařík. Zaplať pánbůh. Odvádí skvělý výkon. Najednou je všechno jinak. Diskuse má spád i kulturu. Nevím, kdo sestavuje harmonogram, ale je to diletant. Předpokládat, že se 300 architektů, co se sjede do Brna, rozejde v 16.00, je doopravdy naivní. Během hodiny má program skluz přesně 45 minut a nakonec předem stanovený rámec překročí o více než 5 hodin. Je zajímavé, že v tomto časovém komfortu se projevy kandidátů zkracují z předpokládaných pěti minut na tři, které jsou navíc doopravdy vyžadovány a kontrolovány a kandidáti tak ve svých projevech zastavováni.

O/ Opportunities / Příležitosti
Zlepšit organizaci VH (především pak způsob vedení diskuse) nemůže být tak těžké. Zorganizovat ji hůře by musel být mimořádný výkon.

T/ Threats / Hrozby
Z celého jednání je videozáznam. Myslím si, že jakýkoliv právník by po jeho shlédnutí dokázal VH zneplatnit. Hlasování tzv. optickou většinou (důsledek neschopnosti, časové neefektivnosti a neochoty sčítat takto velké množství hlasů) byl silný koktejl.

H/ Highlights
Ke konci diskuse navrhuje Michal Kuzemenský do usnesení, podle mě naprosto logický a správný požadavek, aby příští (a všechny další Valné hromady) byly přístupné veřejnosti, každému, kdo o to projeví zájem. Připomínám, nemluvíme o valné hromadě soukromé firmy. Reaguje Josefa Smola osobním příběhem a vyjádřením své ženy, které se dá shrnout takto: 'pokud na vaši valnou hromadu vezmete nějakého klienta, už od něj nikdy nedostanete žádnou zakázku.' Michal reaguje slovy: 'právě z toho důvodu to chci udělat.' O zařazení bodu na program musí rozhodnout 3/5 většina. Pro je 67. Proti a zdržuje se 59. Výsledek tohoto hlasování je pro mě šok.  Zvláště po diskusi na téma, že intranet je zbytečný, protože ČKA a architekti navzájem nemají co skrývat. Jsem přesvědčen (respektive doufám), že při účasti veřejnosti by se předsedající, prezentující i diskutující chovali jinak.

C/ Curiosities
V programu najdeme hodinu (10.00), do kdy je nutné se na VH registrovat (podobně jako soutěže mají svůj přesný termín odevzdání). Ta evidentně není dodržena a tak počet registrovaných v průběhu dopoledne neustále stoupá. Jednu chvíli je oznámen počet účastníků: 302. V následujícím hlasování je 159 pro a 154 proti, nebo se zdrželo. Na dotaz z publika jak je to možné, reaguje jeden z místopředsedů slovy, že někteří z účastníků jsou zřejmě v předsálí a hlasování se nezúčastnili. Pozoruhodný případ představuje kandidatura Darka Laciny z Brna za region Čechy, kterou sám označuje za účelovou a následně vysvětluje. Nechci, aby o mně rozhodovali Pražáci. Z volby se tak vyřazuje sám.

R/ Results
Do představenstva byli na další tři roky zvoleni Pavel Hnilička, Ladislav Kuba, Josef Panna a Jan Sapák. VH schvaluje omezení mandátu ve vrcholných orgánech komory na maximálně dvě volební období v řade. Konečně. Po dvaceti letech. Pavel Joba navrhuje snížit počty členů orgánů reprezentujících komoru. Představenstva z 12 na 6. U ostatních z 9 na 5. Jan Sapák říká, že je to protizákonné, právnička komory říká, že nikoliv. Zajímalo by mě, jak to tedy je. Pro hlasování se vyslovuje 67, proti 52. Jen těsně není naplněna 3/5 většina a tak se o návrhu nehlasuje. Neprošla ani snaha o vytvoření rezervy, 10% úspory z ročního rozpočtu. Snížení počtu členů komorových orgánů by takovou úsporu vytvořilo. Takže zamítnutí obojího je konzistentní. Všemi oblíbené téma soutěží se odkládá až úplně na závěr a nakonec se zdá (z důvodu únavy a časového skluzu), že se nebude diskutovat vůbec. Nakonec k tomu přeci jen dojde, opět na popud Michala Kuzemenského a jeho stručného odůvodnění: 'já tedy unaven nejsem.' O činnosti pracovní skupiny pro soutěže tak informuje Petr Všetečka. Hlasuje se o netrestání architektů za účast v neregulérních soutěžích. Tento návrh velkou většinou není přijat. Spousta zajímavých námětů naprosto propadá. Diskusi o rozdílu mezi zakázkou a dílem evidentně nepovažuje VH za zajímavou, na autorskoprávní problematiku vlastně nedošlo vůbec. Je schváleno 250 000,- na přípravu nového webu.

Pár osobních poznámek
Měl jsem radost z vystupování Josefa Patrného, který si veřejně jako jediný uvědomoval souvislost mezi činnostmi komory a rozpočtem a nadhodil možnost navýšení členských příspěvků. Spousta výborných architektů se VH neúčastní, o to více vyniklo příkladné vystupování Ladislava Lábuse. Vždy jasně, stručně, věcně správně, s jasnou snahou věci nekomplikovat, ale zjednodušovat. Absolutně nechápu dělení na tzv. starší a mladší generaci, která se v průběhu VH takřka neustále opakovala. Je sice sympatické, že za mladé jsou označováni čtyřicátníci, ale jinak je to úplně mimo.

Konečně jsem se dozvěděl, kolik je momentálně autorizovaných architektů. 3420.

4/15/2012

SuMo 73 / O minimalizaci rizika


'Jediným skutečným dlouhodobým rizikem je systematická snaha jakémukoliv riziku se vyhýbat.'
Alejandro Zaera Polo

'Víte jak jsem se stal pilotem s největším množstvím sestřelů? Pokaždé, když jsem viděl, že jsem v nevýhodě, že jdu proti přesile, vždy jsem letadlo otočil a uletěl pryč.'
Manfred von Richthofen

Architektonických soutěží je málo. Obchodních výběrových řízení v oblasti stavebnictví docela dost. V čem jsou tyto způsoby tak odlišné, že je jeden uplatňován masově a druhý skoro vůbec ne? Pojďme si jich pár vyjmenovat (na mnohé určitě zapomenu, ale to není podstatou tohoto textu).

Dobře připravit architektonickou soutěž je časově i obsahově náročnější. Jak její příprava, tak následné vyhodnocení. Je to riskantní způsob. Nevíte kdo vyhraje a způsoby, kterými se toto riziko běžně snažíte minimalizovat u jiných rozhodnutí, nejsou u soutěže myšlenek příliš vhodné. Tady vidím jádro celého problému (korupci v této úvaze zcela vynechávám). Všímám si systematické snahy veřejné správy minimalizovat riziko. V zadáních veřejných zakázek se tak čím dál tím častěji objevují požadavky na velikost obratu firmy, pojištění, počet referencí, atd. Snaha je vyloučit z možnosti přihlásit se jakýkoliv začínající subjekt, přesto těmito kritérii bez problémů projde subjekt, který v nejmenším nemá kapacitu kvalitní řešení přinést. Kde se tato snaha bere? Odkud pramení? Jaká je její motivace? Zkusím napsat něco provokativního. Je to tlak (ať už myšlený, nebo skutečný) veřejnosti. Politici i úředníci mají strach riskovat. Nechtějí nést zodpovědnost za proces jehož výsledek je značně nejistý. Tuší, nebo se domnívají, že takové chyby společnost neodpouští. Žijeme přece ve státě, kde za jedno z oblíbených přísloví platí 'kdo nic nedělá, nic nepokazí.'

Kam v této společnosti zapadají architekti? Architekti jsou zvyklí riskovat takřka neustále. Možná se dají označit za hazardéry. Vstupují do nových zakázek se spoustou neznámých. Soutěží s minimální šancí na vítězství. Často projektují s velmi malými, nebo žádnými finančními zálohami od klientů. Vstupují do projednávání projektů s nejrůznějšími typy lidí a profesí. Možná nejsou právě nejúspěšnější ve vciťování se do pocitů lidí, kteří riskovat nechtějí.

Pokud najdou partnera na straně zadavatele, který je ochoten riskovat (vložit důvěru do někoho jiného), existuje naděje na skvělý výsledek. A stejně tak na mizerný. Asi v daleko větší míře. Ty skvělé stavby, které vstoupily do historie, které obdivujeme dodnes, byly vesměs výsledkem obrovských rizik, odvahy. Na straně zadavatelů, tak na straně zpracovatelů. Pokud dnes tato rizika podstupovat nechceme, řekněme i za b. Vzdáváme se naděje na výborné stavby. Mělo by to stát v záhlaví každé zakázky. Tato zakázka se snaží svým zadáním minimalizovat případná rizika a předem tak rezignuje na šanci výrazně obohatit prostředí, ve kterém žijeme. Její vypisovatelé se spokojí s průměrným výsledkem, který tímto způsobem poptávají.

4/08/2012

31 let ve 40 minutách.





3/18/2012

SuMo 72 / O neúctě k práci, aneb o nezájmu o podmínky, ve kterých dosahujeme výsledků


Sinatra said to me, when I was a cocky kid. 'It's not how good you do. It's how long you do good'
Mike Tyson

Poprvé jsem se s tím setkal až na vysoké škole. Zaslechl jsem, jak jeden z pedagogů kritizuje studenta a říká: "Mě ale vůbec nezajímá, kolik jste na tom strávil času, kolik práce vám to dalo, co všechno jste pro to musel vykonat, kolik úsilí a energie jste na to vynaložil. Mě zajímá pouze výsledek. A ten, ve vašem případě, dobrý není."

Vzpomínám si na to jako dnes. Hodně mě to tehdy znejistělo. Opravdu to je jedno? Je tedy lepší (připomínám, že během studia) kvalitní (ponechme stranou, kdo a jak rozhoduje o tom, co je a není kvalitní) výsledek, dosažený rychle s relativně malým úsilím, než ne tak přesvědčivý výsledek, dosažený systematickým nasazením a intenzivní prací? Mimochodem, moje dosavadní zkušenosti mi potvrzují, že kvalitního výsledku se občas dá dosáhnout shodou šťastných okolností a tedy nikoliv za vynaložení velké dřiny, ale nedá se to dělat opakovaně.

Po letech mě to přimělo k obecnější úvaze. Zdá se mi, že nás většinou nezajímá pozadí, podmínky, v jakých vznikají výsledky. Přál bych si, aby např. redakce Era21 do jednoho svého čísla vložila třeba desetistránkovou reportáž, která by ukázala, v jakých podmínkách (prostorových, časových, finančních) časopis vzniká. Aby bylo možné porovnat výsledek s procesem, který mu předcházel. Mě to zajímá takřka vždy a věřím, že nejsem sám. Když s architekty navštěvuji jejich realizace, podmínky, za kterých vznikly, jsou pro mě stejně důležité, jako samotný výsledek. Znalost těchto podmínek funguje často jako nejsilnější protijed na případnou kritiku.

2/26/2012

SuMo 71 / O konci stavění


Finanční krize a několikanásobně silné obavy z ní vedou v oblasti stavění k zajímavému, nepříliš povzbudivému důsledku. Staví se nejpomaleji v moderní historii. Respektive dokončování staveb se neuvěřitelně vleče. Mluvil jsem asi s dvaceti architekty o jejich produkci za poslední tři roky. Všichni mají několik realizací rozestavěných, žádná není dokončena. Pokud bude vše pokračovat stejným tempem, nebude se třeba brzy stavět vůbec. Úplně nás všechny (investory, architekty, politiky, úředníky, stavební firmy) vytíží starání se o již postavené, rozpadající se, rekonstrukci potřebující, nevyužité. Dojde k přeskládání výdajů podle priorit (např. neustále se zdražující potraviny) a stavění nového mezi novými prioritami 21. století rozhodně nebude, alespoň v Česku. Obecná obliba rekonstrukcí a obecná nenávist novostaveb to jednoznačně potvrzují. Stavění je asociováno s narůstajícím prostorovým komfortem. S požadavky na větší množství interiérového prostoru na jednoho člověka. V Šanghaji za posledních dvacet let narostl ze 4m2 na 13. K americkým 65m2 to má ještě stále daleko. Tento trend je dnes jednoznačně viditelný v tzv. rozvíjejícím se světě. Do této skupiny Česko nepatří.

K cenám potravin. Historicky vznikala města na nejlepších místech, v blízkosti úrodné půdy. Dnes žije více než 50% obyvatel ve městech. Jinými slovy, tato původní historická jádra prudce narostla a několikanásobně expandovala do svého okolí. Právě na úkor kvalitní zemědělské půdy. V dohledné době bude žít ve městech 60, 70% obyvatel. Celkové množství lidí přibývá, množství kvalitní zemědělské půdy prudce klesá. Produkce potravin je tak zajišťována pomocí "půdního dopingu". Pochopitelně to povede k prudkému nárůstu cen. Jsem docela vážně přesvědčen, že zemědělství bude opět perspektivním (možná tím úplně nejdůležitějším) oborem v blízké budoucnosti.

2/10/2012

Studentské prezentace


Jako student jsem více než stokrát (jen za rok a půl v USA to bylo přes 100 prezentací) svou práci prezentoval vyučujícím. Za tu dobu se můj názor na to, jak, co a proč prezentovat dost radikálně změnil. Od úvodních let, kdy jsem nikoho nechtěl pustit ke slovu, po období, kdy jsem neříkal skoro nic. Následně jsem se účastnil mnoha studentských prezentací z pozice posuzovatele, kritika. 100x to nebude, ale možná se pomalu tomuto číslu blížím. Zde je pár základních bodů, rad, ke kterým jsem se za ty roky dopracoval. Můžete je využít, nemusíte. Můžete s nimi souhlasit, nemusíte. Mohou se vám líbit, mohou vás naštvat. To rozhodnutí je na vás.

01./
Nikdy se nesnažte komisi ohromit, udělat na ni dojem. Stejně se vám to nepodaří a na kvalitu zpětné vazby to nemá vliv. Pokud ano, tak jedině negativní. Smyslem prezentace z pohledu studenta není ohromit komisi, ale něco se dozvědět, získat nějaký typ zpětné vazby. Ohromující prezentace většinou vybudí pouze stručnou reakci typu: Skvělý. Krásný. Děkujeme. Gratulujeme. Moc se vám to povedlo... Fajn. Pokud je toto typ zpětné vazby o kterou tak stojíte, klidně to takto dělejte, ale myslím si, že ambice prezentujícího by měla být jiná. Vyšší.

02./
Mluvte co nejméně. Ideálně velmi stručně a jasně. Pokuste se vtáhnout do procesu. Co bylo zadáním. Jak jste si ho modifikovali, aneb co konkrétně zajímalo vás. Na co jste za toho půl roku přišli. Co vám dělalo problémy a proč. Co jste nedokázali. Co vám naopak šlo, nebo jste aspoň měli ten pocit. V čem jste se zlepšili.

03./
Nebuďte pouze v roli pasivních odpovídajících, sami se ptejte. Zeptejte se na to, o čem byste chtěli s komisí mluvit, na co byste chtěli znát její názor, na co byste chtěli, aby odpověděla ona vám. Nespoléhejte na to, že náhodou sama přijde přesně na to, co zajímá i vás.

04./
Když někoho rozesmějete, nebo naštvete, máte jeho pozornost.

05./
Snažte se chápat kontext. Kolikátí jdete na řadu? Jste první, druzí, nebo prezentujete na konci dlouhého dne v místnosti s vydýchaným vzduchem? Tyto faktory by měly mít vliv na způsob vaší prezentace. Snažte se upravit místo prezentace, aby vyhovovalo vašemu záměru. Vzdálenost od komise, osvětlení. U čeho stojíte nejblíž, je to nejdůležitější. Je na vás, jestli je to projekční plátno, model, nebo výkres.

06./
Prezentujte neúspěchy. Vždycky má smysl mluvit o chybách, o omylech. Nejen z taktických důvodů, že s vámi bude komise sympatizovat, ale slepé cesty často vyprovokují nejzajímavější debaty.

07./
K obsahu. Nikdy svůj projekt neprezentujte tak, že jste vstoupili do situace, místa, které je v úplně katastrofálním stavu, úplně na umření, nic v něm "nefunguje" a vy v roli lékařů, zachránců, spasitelů, lokalitu uzdravíte pomocí vašeho návrhu. Pokud nedokážete pojmenovat kvality, silné stránky problému (situace, zadání, tématu), jste předem poraženi.

08./
Útočník vs. obránce.
Přestože to tak někdy může vypadat, role kritiků nespočívá v útočení a vaše role nespočívá v bránění. Občas to tak dopadne, ale to je pouze znamení, že se něco stalo špatně. Když se tento proces rozběhne, špatně se zastavuje. Zvlášť když se z vás stávají během kritiky čím dál úpornější obránci základních, obecných principů.

09./
Nikdy neobviňujte členy komise z toho, že váš návrh nemohli v tak krátkém čase dostatečně posoudit. Nikdy neargumentujte tím, že zatímco vy jste na projektu pracovali půl roku, komise si ho prohlíží pár minut. Nijak si tímto argumentem nepomůžete.

10./
Nic před komisí netajte. Ve stylu ... á to vám nemohu říct, pokud bych vám to řekl, tak už to nebude ono, atd. To se totiž přímo vztahuje k bodu jedna. Něco tajit je dobré, když chcete někoho překvapit, okouzlit, ohromit, šokovat. A to k ničemu nepotřebujete.

11./
Přestože jste na projektu citově zainteresováni (měli byste, pokud jste na něm půl roku pracovali), neztrácejte nervy a nevztekejte se, že ho někdo jiný neoceňuje. Snaha zalíbit se všem nikdy k žádnému slušnému výsledku nevedla. Čím dříve pochopíte, že smyslem prezentace není pochvala od všech členů komise, tím lépe pro vás.

12./
Snažte se z pozice studenta ovlivnit výběr přizvaných externích kritiků. Možná budete překvapeni, že to vaši vyučující přijmou s radostí. Pokud tedy vaši ateliéroví vedoucí nějaké externisty na kritiky zvou (pokud ne, máte problém). Řekněte si, od koho si chcete nechat vlastní práci posoudit. Po škole, v soutěžích, tuto možnost mít nebudete.

13./
Nebojte se. Žádné, skutečně vážné nebezpečí vám nehrozí.

Tohle je rychlý nástřel z hlavy, pokud si vzpomenu na nějaké další poznatky, budu je postupně doplňovat. Jako vždy, možnost doplňovat vaše zkušenosti do komentářů pod článkem. Budu rád.

Na závěr mi dovolte připomenout, že existuje obrovský rozdíl mezi prezentací pro klienta, pro někoho, komu chcete něco prodat a prezentací ve škole, pro lidi stejné profese s více zkušenostmi. Poslední poznámka se týká ekonomického fungování role externího kritika. Aspoň v 90% je tato činnost vykonávána bez jakéhokoliv finančního ohodnocení a ten den, který s vámi trávíme, "obětujeme" především z důvodu respektu k práci vašich vyučujících.

2/08/2012

SuMo 70 / O ledovcovém způsobu stavění


"Sejde z očí, sejde z mysli."

Dnes mi to konečně dockvaklo. Alternativní, vševysvětlující a všeobjímající teorie způsobu stavění v Česku, zcela v duchu výše uvedeného přísloví. Ledovec má devět desetin pod hladinou, dům by na tom měl být zhruba opačně, jednu desetinu v zemi v podobě nezbytných základů. V Česku jsme ovšem objevili jiný způsob, ten ledovcový. Narvat aspoň devět desetin finančního objemu pod povrch, včetně roviny, ale rozhodně žádný viditelný objem, o jehož kvalitě by se dalo diskutovat. Troufám si tvrdit že tunely (je jedno jestli automobilové, nebo ty od metra), podzemní parkoviště, trubky a dráty, a následná několikanásobná úprava povrchu (dálnice, silnice, výdlažby ulic a náměstí) spolykaly 9/10 veřejných prostředků určených pro výstavbu. Nechce to někdo zanalyzovat precizněji? Mám intuici, že by to byla zajímavá informace.

Na podpovrchové realizace není třeba architekt.

1/21/2012

SuMo 69 / Absence tématu

"Je potřeba mít problém. Musí to být náš problém, který na nás čekal. Máme-li štěstí, bude to zároveň i problém univerzální, který na sobě neurčitě pociťují zástupy lidí. Když budeme mít skutečně velký problém, můžeme se stát i velkými malíři. Problém nám dává formát. Používáme sice slova problém, ale nejde o nic nutně negativního – klidně místo toho můžeme říkat třeba radost."
Vladimír Kokolia

Neznám českého architekta (architektonickou kancelář), jehož tvorba by ve mě vyvolala touhu systematické teoretické reflexe této tvorby. Dá se to říci i jinak, jednodušeji. Neznám českého architekta, u kterého bych se těšil na každou jeho novou práci, nový návrh, novou realizaci. Děje se tak výjimečně, u jednotlivostí. Oceňuji tedy spíše konkrétní stavby, než tvorbu konkrétních architektů, týmů.

Zároveň je třeba říci, že po roce 1989 nedosáhl žádný český architekt (s výjimkou Jana Kaplického) světového uznání, světové pozornosti. Např. takového, že by jeho práce byla teoreticky reflektována v předmětech, zabývajících se současnou architekturou na prestižních světových školách. Může to mít řadu objektivních důvodů a příčin. Budu velmi rád, pokud se o jejich seznam pokusíme v diskusi pod článkem. Pokud tedy s mými vývody souhlasíte. Pokud ne, reakci ocením ještě více.

Já se pokusím nastínit jeden důvod. Za velký problém českých architektů považuji absenci tématu. Snad žádný český architekt se dlouhodobě nezabývá jedním tématem, které by různě zkoušel, obráběl, otáčel, popichoval, zkoumal, porovnával (se zahraničními autory, teoretiky), diskutoval (v rámci oboru a rovněž neméně důležitě, mimo obor). Nemusí to být téma celoživotní, stačí několikaleté. Když říkám "žádný", nejsem úplně spravedlivý. Např. Alena Šrámková, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Zdeněk Fránek, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, HŠH, ksa., ale třeba i A1 architects (doplňte si jména podle vlastního uvážení), se o něco podobného rozhodně (více, či méně vědomě) alespoň pokusili. O úspěchu pak rozhoduje následující:

Rozhodnout se vůbec nějakému tématu věnovat. Z rozhovorů vím, že to řada architektů považuje za zbytečné, za nesmyslné a vysvětlují to takto: "Každé místo je jiné, každý klient je jiný, každé zadání je zkrátka jiné, tak proč se nutit do nějakého společného tématu." Najít téma dostatečně lokální a zároveň dostatečně univerzální (viz Vladimírův úvod), přijít při jeho studiu na něco dostatečně atraktivního a doopravdy originálního. Dokázat o těchto svých objevech srozumitelně informovat (tahle často podceňovaná dovednost si v důležitosti nezadá s předchozími nutnostmi). Být ochoten naslouchat reflexi a pokusit se na ni adekvátně reagovat a tím se zlepšovat.

Nic z předchozího se u nás příliš nedaří. Má to doopravdy společensko-ekonomické důvody související s podmínkami, které pro práci architekta u nás panují, ale neměl by to být cele-ospravedlňující důvod. Ve světě existují architekti, kteří výše zmíněného dosáhli v horších podmínkách, než jsou ty naše.

Přidám k tomu ještě jeden specifický důvod. Ve světě se to často děje v úzké spolupráci mezi autorem a akademickým prostředím (viz např. dlouholeté spojení Winyho Maase a Berlage Institute, nebo Rema Koolhaase a GSD). Naději tak do budoucna vidím ve větším propojení školních ateliérů (předmětů) s vlastní praxí vyučujících. A pro jistotu. Ne, nemluvím o tom, že studenti budou fungovat jako levná pracovní síla pro komerční zakázky vyučujících.

1/15/2012

Nekrolog

Nedávno tu po mně někdo chtěl, abych detailněji popsal své dojmy ze soutěže na Národní knihovnu. Slíbil jsem to, ale nakonec to neudělám. Tento blog jsem si založil proto, abych mohl psát o čem chci, a ne o tom, co bude vyžadovat někdo jiný. Neměl jsem to slibovat, to je pravda, příště budu chytřejší. Napadlo mě ale vložit nekrolog za JK, včera to byly tři roky, co zemřel. Napsal jsem ho tehdy pro Era21. Mám pocit, že x lidí přede mnou odmítlo. Musím se na to někdy zeptat. Tady je:

Motto:
"Představoval sílu, kterou vlastní pouze ti, kteří ví, že dělají správnou věc."
Oscar Niemeyer o brazilském prezidentu Juscelino Kubitschek de Oliveira

"Pryč s pesimismem Oscare. Tento svět je úžasné místo a naším úkolem je udělat ho ještě zábavnějším a šťastnějším."

Juscelino Kubitschek de Oliveira

14. ledna 2009 v Praze zemřel architekt Jan Kaplický. Ta zpráva se mnou otřásla více, než jsem si troufal připustit. Myslím, že mi pár dní trvalo, než jsem si její význam plně uvědomil. Dnes, o dva týdny později se snažím zformulovat nekrolog. Zde je:

Architektů, kteří opustili (byli nuceni opustit) rodnou zemi a následně se prosadili v té nově zvolené, je naprosté minimum. Jan Kaplický byl jedním z nich. Jak to dokázal? Veškerý svůj talent, píli, genetickou výbavu (otec sochař, malíř, grafik, spisovatel a architekt – matka ilustrátorka, kreslířka) odvahu a nezměrné úsilí, koncentroval na jednu jedinou věc. Jak svým dílem přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Zní to jako strašlivá fráze a možná, že žijeme v době, kdy už jen stěží chápeme, jaký význam skutečně má. Důležitost koncentrace na to podstatné, a celoživotní snaha, jak toho dosáhnout, je to hlavní, co by nám po Janu Kaplickém mělo zůstat. Ne stavby, projekty, nebo knihy (jakkoliv skvělé), ale odhodlání přispět ke zlepšení prostředí.
Pro každého z nás.

Snažil se vytvářet krásné a inspirativní objekty, stavby. Ano, krásné! Další výraz, který se dnes nepoužívá, z důvodu jeho nejednoznačné definice. Východiskem uvažování mu nebyla přítomnost, ale budoucnost. To je vzácná vlastnost. Chápal se jakéhokoliv technologického vylepšení, pokud cítil, že mu k vlastnímu cíli může pomoci. Jinými slovy, učil se celý život. Pořád, všude kde mohl.

Jan Kaplický bude chybět všem. Samozřejmě rodině, blízkým a obdivovatelům. Ale neméně tak i odpůrcům. Máloco vám totiž umožní zformulovat si vlastní názor lépe, než jiný, precizně vyjádřený, se kterým třeba i nesouhlasíte.

Závěrem bych rád vyjmenoval chronologicky názvy témat z kapitoly principy v jeho knize Album. Řeknou nám hodně o Kaplického pohledu na svět: svoboda-tvořivost-vize-plasticita-krása-poezie-elegance-smyslnost-sexualita-lidé-barva.
Díky za vše.

Adam Gebrian je architekt, dlouholetý obdivovatel Kaplického díla a zastánce výstavby knihovny v Praze podle návrhu Future Systems. Nicméně pouze za předpokladu, že soutěž bude zrušena a ostatní týmy účastníků finančně odškodněny.

1/08/2012

SuMo 68 / Proti všem


Když jsem před třemi lety vymýšlel název pro vlastní rozhlasový pořad, přes různé varianty jsem došel ke slovnímu spojení "bourání klišé", což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Vedoucí moderátorů Radio Wave Jakub Viliš tehdy název zkrátil pouze na Bourání, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Po chvíli přemýšlení jsem se s názvem docela ztotožnil. Měl jsem pocit, že bourání si s sebou nese převážně negativní konotace a toto klišé jsem chtěl zbourat. Bourání nemusí být vždy špatně, někdy má naopak velký smysl. Kdybych chtěl ale pořad pojmenovat dnes, přemýšlel bych o jiném názvu více bourající klišé. Asi by se jmenoval "Stavění". Mám totiž pocit, že momentálně si stavění v Česku nese větší stigma, než bourání.

Stavění je prostě obecně neakceptovatelné, podezřelé. Stavění znamená změnu existujícího stavu (špatně!), je s ním asociován hluk, prach, špína a zábory veřejného prostoru znesnadňující život všem (špatně!), profit pouze toho kdo staví, na úkor všech ostatních (špatně!), možná likvidace kvalit prostředí spojená s necitlivostí, která je přeci současným investorům a architektům naprosto vlastní (špatně!), možné zhoršení výhledu a oslunění (špatně!). Proč stavět něco nového (hlavně pak obchody, kanceláře - obzvlášť nenáviděné, ale i byty), když je spousta existujících domů prázdná? Novostavby jsou dnes chápány (a nutno říci, že často naprosto oprávněně) jako pouhé nástroje ekonomického zisku jejich majitelů a vůbec nic jiného. Když se k tomu připočte, že absolutní většina staveb je dnes financována úvěry (to je v dějinách stavění relativní novinka), šroubuje se cena novostavby do výšek, které je třeba logicky dorovnat předimenzovaným objemem. Když to všechno sečteme, tak si dnes neumím představit člověka, který by se těšil, že v blízkosti jeho bydlení vznikne nový dům.

Nevybavuje se mi historické období, ve kterém by novostavby byly apriori přijímány tak negativně. Jedno jaké. Novostavby. Na tento společenský stav by asi měli být studenti architektury připravováni od prvního ročníku. Předešlo by se mnoha následným nedorozuměním.