CONTACT

5/07/2012

O učení 2 (americký dodatek)

Je to už více než šest let, co jsem napsal svůj nejčtenější článek. O učení (více zde). Ve zkrácené podobě tehdy vyšel v časopise Era21 a znamenal mou první spolupráci s tímto časopisem a s Osamu Okamurou. Popisoval především zkušenosti ze školy v Holandsku a jejich srovnání s tehdejší situací v Liberci. Několik let jsem se chystal doplnit ho o shrnutí zkušenosti z USA, jmenovitě ze SCI-Arc(u) v Los Angeles. Tady je pár postřehů, které snad mohou mít všeobecnou platnost.

Do školy jsem přijel 20. srpna 2007 s tím, že musím absolvovat týdenní Maya workshop. Ten si hradili zájemci sami (800$) a odehrával se těsně před začátkem semestru. Samotná škola (dělená na trimestry – ale pro úspěšné absolvování ročníku stačí zvládnout dva) začínala 27. srpna. Začínala dvoudenním školením, během kterého, chtě-nechtě, jste získali dost komplexní představu o instituci, na kterou jste nastoupili. První den všechny přivítal děkan (Eric Owen Moss), krátkou prezentací školy, její historie, jejích záměrů a poslání.





Osobně(!) se představili všichni zaměstnanci školy (tedy včetně ateliérových vedoucích, jejich asistentů, vyučujících teoretických předmětů i členů ochranky, knihovníků, zaměstnanců studijního, nebo provozovatelů dílny).



Každý krátkým proslovem a informací, co je popisem jeho práce, kde a kdy ho najdete. Po všech prezentacích jste dostali kontakt na každého z nich. Prezentovala se studentská unie a její představitelé.

Po teoretické části následovala část praktická. Založení školního emailu, školních karet (pro vstupy, ale i parkování – za to se platilo 150$ na semestr), přidělení hesla na wi-fi, a především prohlídka více než 400m dlouhé školy po skupinách, tak abyste věděli, kde se co nachází, včetně nutnosti absolvovat hodinové cvičení a test, tak abyste mohli sami používat dílnu. Po těchto dvou dnech se očekává, že vše potřebné víte a vedení školy k vám tímto způsobem přistupuje. Neznamená to, že vám neodpoví na žádný dotaz, ale pokud se ptáte explicitně na to, co bylo obsahem školení, dají vám to dost jasně najevo. Následuje výběr předmětů. Kromě povinných máte i volitelné. Oproti Česku jich je výrazně menší množství. Já měl povinné dva (atelier a video) a tři jsem si musel zvolit. Na zvolení máte tři týdny, kdy můžete docházet do libovolného předmětu, poslouchat a vybírat, co by se vám hodilo. Je to klasická předvolební kampaň. Všichni vyučující se zdají milí, příjemní, i docela nenároční. Tušil jsem, že v tom bude háček, a nespletl jsem se.

Na konci těch tří týdnů si musíte definitivně vybrat (změna už pak není možná) a hned na další hodině tu změnu náležitě pocítíte. Vybral jsem si Introduction to Climate, Typography a Professional Practice (způsob vedení kanceláře). Všechny předměty jsou v zásadě teoreticko-praktické. Je otázka, zda dochází ke střídání po týdnu, nebo je první půlka semestru teoretická (vyučující se vám snaží předat své znalosti) a ve druhé polovině je musíte dokázat prakticky aplikovat na konkrétních případech. Je to skvělý přístup. Když jsem si prohlížel portfolia lidí, co na škole studovali déle (mimochodem, přípravě portfolia se věnuje krátký, ale intenzivní workshop, který musíte povinně 1x za semestr absolvovat - probíhá simultánně, v jeden den, po celé škole, u různých stolů s různými vyučujícími), na první pohled mě zaujalo, že neobsahuje pouze výstupy z ateliéru, ale právě ze všech předmětů.



Ateliér jsme měli 3x týdně (po, st, pá) a 3x týdně jsme rovněž museli prezentovat výsledky své práce kolegům. Nemuselo toho být moc, stačil i jeden slide, ale pokaždé jste museli ukázat nějaký pokrok. Za semestr to tedy dělalo 42 prezentací. V ateliéru nás bylo 10. Což byla ale výjimečná situace, běžné bylo 20. V druhém týdnu školy probíhaly finální obhajoby studentů, kteří končili studium (tedy obhajoby bakalářských a magisterských prací). Je to geniální nápad. Během svého prvního týdnu ve škole můžete vidět, jaká je úroveň absolventů a můžete začít uvažovat, zda jste na správném místě. O týden později následovala promoce.

Promoce probíhá ve venkovním stanu, jehož podoba vzejde každý rok ze soutěže mezi pedagogy.



Je to princip, který se ve škole používá naprosto běžně. Za mého tří semestrálního působení byl využit asi 5x. Děkan vypíše soutěž pro pedagogy (např. na kulatý stůl pro uměleckou a vědeckou radu školy).




Vítěz dostane relativně drobný rozpočet, ale má právo založit si volitelný předmět na jeden semestr, který se zabývá realizací tohoto objektu. K dispozici je tak školní dílna a studenti, kteří se do těchto předmětů s velikou oblibou přihlašují. Mají šanci získat 2-3 kredity, kterými se někdy dohánějí jiné nesplněné povinnosti. Promoce, neboli Graduation Show je pochopitelně vrcholovým okamžikem v ročním životě školy.



Škola je otevřena všem a vedení školy se postará o to, že ji v tu dobu doopravdy navštěvují největší hvězdy veřejného života, nejen architekti typu Gehryho, Thoma Mayna, nebo Wolfa Prixe. Mnozí z nich nezřídka nechávají své vizitky v pečlivě připravených krabičkách u jednotlivých projektů s jednoduchým vzkazem (zaujal mě tvůj projekt, hledáš práci?). Chodí si tedy do školy vybírat své budoucí zaměstnance. Odtud atraktivita návštěvy jak pro ně, tak pro studenty.

Pro samotnou promoci najme škola vždy dva hosty, z nichž každý přednese řeč určenou absolventům do dalšího života. Pro bakaláře to byl Anthony Vidler, pro nás už zmíněný Wolf Prix. Jeho ‚shoulder to shoulder, back to back‘ – neboli staré samurajské heslo (rameno na rameno, záda na záda … z místnosti plné nepřátel je možné se prosekat ven, pokud máte někoho, kdo se vám opírá o záda a je tak nesnadné vás ze zadu probodnout) si budu pamatovat do konce života.



Workshopy:
Škola i jednotlivé ateliéry pořádají krátké workshopy s vybranými osobnostmi z celého světa (my jsme mj. měli Keller Easterling, Paula Nakazawu, nebo Neila Denariho) a má na to velmi jednoduchou strategii.


Vždy pozve někoho, kdo zrovna na něčem pracuje a mohla by se mu hodit zpětná vazba od týmu mezinárodních studentů. Je to skvělá strategie. Škola si uvědomuje, že nejen poptává, ale má i co nabídnout. Tímto způsobem se jí daří dostat do školy vynikající lidi, za vzájemně výhodných podmínek. Málokdo je ochoten a nadšen přijít mluvit o něčem, co už dokončil, ale mluvit o práci v procesu, to je jiná. Byly to pro mě jedny z nejlepších diskusí.

Závěrečné obhajoby:
Škola sezve velké množství kritiků pro celou školu (kolem 30-40) a s trochou nadsázky se dá říci, že ty nejlepší ulovíte pouze a jedině kvalitně připraveným občerstvením. 

Pokud se mezi sebou složíte na dostatečné množství kávy, ovoce, sendvičů a pití, máte pozornost kritiků zaručenou. Jsou to dobře investované peníze. V průběhu roku jsem si všímal, že ve škole je řada drobných vylepšení. Nádherný akustický podhled, lepší přistínění učeben, zakrytí vzduchotechniky, společné sezení, atd.





Až později jsem pochopil, že takto zní vždy zadání prvního semestru pro první ročník. Navrhněte (první polovina semestru) a následně společnými silami realizujte jedno vylepšení vnitřního prostoru školy. V první polovině mezi sebou studenti soutěží. Každý podrobuje školu analýze a hledá, jak by jí dokázal drobně vylepšit. Následně rozhodne porota o vítězi, ten se stává vedoucím projektu a společně se spolužáky musí do konce semestru vítězný návrh realizovat. Kromě jednoduchého faktu, že se tak studenti velmi dobře poznají, naučí se týmové práci, škola tak získává doopravdy podstatné vylepšení svých prostor a to zcela zdarma, za peníze svých studentů.

Názvy projektů:
Od první konzultace jste svými vyučujícími nuceni najít pro svůj projekt krátký, jasný, přiléhavý a vaše ambice vyjadřující název. Můžete ho v průběhu semestru několikrát změnit, ale vždy nějaký musíte mít. Je to docela dobrá pomůcka, jak neztratit ze zřetele hlavní koncept. Škola má svou vlastní galerii, ve které probíhá šest výstav ročně. Tři jsou věnovány interním pedagogům školy, tři osobnostem mimo školu.











Můžete si tak dělat neustálé porovnávání úrovně svých pedagogů. Podobně jako u soutěží, studenti se za pár kreditů hlásí vystavujícím na projekt realizace výstavy. Jako u všech jiných situací, jde o oboustranně výhodný obchod. Škola nabízí vystavujícím pracovní sílu úplně zdarma na realizaci jejich myšleny a vy můžete měsíc pomáhat třeba Gregu Lynnovi.



V průběhu každé výstavy je uspořádána série přednášek, diskusí, které s tím souvisí.

Friday Five:
Škola má kolem 30 ateliérů. Každý z nich 1x ročně pořádá za své peníze večírek pro celou školu a to pochopitelně v jejich útrobách, v místě svého působení. Pod názvem Friday Five. V pátek večer se tak takřka celá škola schází na jiném místě a baví na jiný účet. Je to vynikající prostředek, jak se vzájemně setkat. Každé setkání má nějaké téma, díváte se na 80's Aerobic.





Velice silnou roli hraje v životě školy organizace absolventů (Alumni), která pomáhá pořádat řadu důležitých akcí, včetně výborných neformálních večeří pro přednášející a skupinu náhodně vybraných studentů. Večerní přednášky (jsou ve videoarchívu školy) jsou vždy uvedeny děkanem, který si pro uvedení každého hosta pokaždé připraví speciálně připravenou řeč (když jsem ze školy odcházel, vyšla knižně – skvělé čtení).


Škola je (včetně počítačových učeben, ale nikoliv dílny, nebo knihovny) pochopitelně otevřena 24h denně. Ale to je taková samozřejmost, že jsem na to málem zapomněl. Knihovna je pochopitelně skvělá. Lepší než knihy jsou ale všechny ročníky důležitých časopisů, některé až do 20. let dvacátého století.

Moje semestrální školné představovalo 11 000$, které jsem dokázal zaplatit díky laskavému přispění Fulbrigtovy komise a ještě laskavější podpoře rodičů. Dalo by se tedy usuzovat, že škola je relativně bohatá. Přesto svými prostředky nijak nemrhala, naopak, chovala se maximálně úsporně a obrovské množství peněz a úsilí pro své zlepšení dokázala vytáhnout ze svých studentů a absolventů.

Web školy.

Doplnění:
Ještě pár postřehů. Všechny katedry - jejich členění není úplně totožné, ale princip je podobný (teorie a historie, nosné konstrukce, ...) se podílejí na tvorbě ateliérových zadání. Když za jejich představiteli v průběhu semestru zajdete na konzultaci (většinou vám neochotně věnují pár minut - nejsou za to totiž placeni), tak aspoň vědí, o čem mluvíte, čím se to zabýváte. Velmi populární pozice ve škole je tzv. TA (teaching assistant), který se rekrutuje z řad studentů. Rovněž občas za kredity, či malý plat, vykonávají studenti spousty práce pro školu. Pomáhají vyučujícím s organizací, vyučují některé technické předměty, především související s počítačovým navrhováním. Své jasně dané místo, tedy stůl, židli, kontejner, lampu mají pouze studenti postgraduálních programů a pak diplomanti (bakalářští a magisterští), ostatní se střídají. 1x ročně organizovala škola tzv. Career Fair, kam zástupci různých kanceláří přišli představit svou práci a vy jste se mohli představit jim. Škola disponuje minimem fixních učeben (možná tak 5-6 - má celkem kolem 400 studentů), za to ale velkým množstvím společných prostor 'nikoho', které jsou různě zabírány a svobodně využívány různými předměty, podle toho jaký prostor zrovna potřebují.


 Na všechny přednášky se dostatečně dlouho dopředu upozorňuje plakáty, ale v den přednášky se všude po škole objevují upozornění ve formátu A3 ve speciální, jasně srozumitelné grafice. Neobsahují žádné technické info, pouze jméno přednášejícího. Když ten plakát zahlédnete, víte, že přednáška je dnes, v 7 večer, v hlavní hale. Okamžitě po přednášce jsou tato upozornění sundána. Je to primitivní způsob, ale doopravdy funguje. Za celý rok se mi nestalo, že bych zmeškal večerní přednášku, protože jsem o ní nevěděl. Po škole je rozmístěno několik pojízdných paravánů, z jedné strany se na ně dají věšet výkresy, z druhé se na nich dá sedět a tím se zafixují. Většinou slouží na navýšení kapacity k sezení pro přednášky a zároveň rozčlenění na přednáškovou část a chodbu.



Nejdůležitější součástí interiéru je průmyslová podlaha (betonová, stěrková), musí vydržet všechno. Skoro všechny zdi v učebnách jsou obaleny tvrzeným polystyrénem, nebo sádrokartónem, tak abyste mohli snadno a rychle připíchnout výkres, či skicu kamkoliv zrovna potřebujete.



3 komentáře:

  1. Tak tu dřevěnou stěnu bych chtěl domů také :)
    Pokud vám to nebude vadit, v příštím týdnu vyjde o té stěně článek na DesignPeople.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Velmi inspirativní text. Podobné zkušenosti by měli slyšet vedoucí pracovníci na mnoha VŠ u nás

    OdpovědětVymazat