CONTACT

2/27/2010

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského úřadu ČR ve Washingtonu / Průvodní zpráva (1.kolo)



Myslím si, že pro jakoukoliv porotu musí být mimořádně obtížné (a nudné), číst desítky textů, průvodních zpráv, které začínají asi takto: "objekt je umístěn v severozápadním rohu pozemku, ...". Pokusil jsem se porotě její práci trochu usnadnit a napsat text, který by se jí četl příjemněji a přitom po obsahové stránce odpovídal průvodní zprávě.

Intro/ Z deníku pana XY
12. června 2013:
Dnes jsem dostal pozvání na slavnostní večeři u příležitosti zakončení českého předsednictví v Radě EU, která se bude pořádat za 14 dní. Mám z toho smíšené pocity. Kolega z práce, který se již několika slavnostních večeří a banketů na velvyslanectví ve Washingtonu zúčastnil, mi je stručně popsal. „Výborné jídlo, zajímavý kulturní program, ale dojem z celé akce kazí nevzhledná budova velvyslanectví obklopená vyasfaltovanými plochami, které vás nutí zůstávat uvnitř i za pěkného počasí. A interiér? To je hotový labyrint, několikrát jsem se tam ztratil.“ No, ale asi tam nakonec s manželkou pojedeme, aspoň se dobře najíme.

26. června
Včerejší večeře byla naprosto úžasná!
Zcela předčila naše očekávání. Kolega, který mi večeře popisoval, se musel zmýlit. Nechápu, jak mohl udělat takovou chybu. Budu si s ním muset v pondělí promluvit. Všechno bylo jinak. Teda až na to jídlo, to bylo každopádně výborné :))

K velvyslanectví jsme s manželkou přijeli asi v pět odpoledne. Auto jsme zaparkovali na ulici. Slunce nám ještě vysoko svítilo nad hlavami a vítr si pohrával s listím stromů. Prošli jsme bránou a vystoupali do mírného kopce. Ocitli jsme se před působivou kamennou fasádou, která vytvářela důstojné pozadí ohromnému zlatému lvu, který stál u velkorysého vstupu. Nad ním se třepotaly vlajky České republiky a EU. Zeď vypadala trochu studeně a mé obavy způsobené kolegovým vyprávěním se jen zesílily. Neměli jsme sem jezdit. Chtěl jsem se na místě otočit a vrátit se, ale Jana mě zastavila a upozornila na zahradu, která prosvítala za vchodovými dveřmi. „Pojď, když už jsme tady, aspoň nakoukneme dovnitř“, prohodila.
Prošli jsme tedy skleněnými dveřmi, moc jsme si domu nevšímali a zamířili rovnou za světlem, do zahrady. Stačilo pár kroků a byli jsme opět venku. V úplně jiném světě. Na mýtině, porostlé šťavnatým trávníkem stála spousta stolů potažených sněhobílými ubrusy. Proti nám se rýsovala spousta nádherných stromů. Mezi nimi na kopci krásná historická stavba. Později jsem se dozvěděl, že jde o rezidenci velvyslance. Takhle bych chtěl bydlet, napadlo mě. Kolem stolů se pohybovalo několik hostů. Ostatní seděli v pohodlných křeslech ve zvláštních prostorách. Nevím, jak přesně je nazvat. Byly to takové zálivy uvnitř domu. Malá místa, kdy sedíte venku, vychutnáváte si výhled na přírodní scenérii, ale máte střechu nad hlavou a jste vlastně součástí interiéru. Zcela vlevo jsme zahlédli jakési pódium. Podle židlí narovnaných do oblouků v několika řadách jsem poznal, že bude pravděpodobně sloužit hudební produkci. A taky že ano. K našemu velkému překvapení večer vystoupil skvělý český houslista Pavel Šporcl. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Slečna, která nám podala šampaňské, nám oznámila, že slavnostní zahájení proběhne až za hodinu a ať se zatím trochu porozhlédneme kolem – především nám doporučila příjemnou vyhlídku na malém kopci, pouze několik metrů od budovy velvyslanectví. Poslechli jsme ji a po několikrát zatočené pěšině jsme na malý vrcholek vystoupali. Na chvíli jsme se ocitli zcela sami, což bylo velmi příjemné. Když jsme sešli dolů, viděli jsme, že hostů přibylo. Chtěl jsem zůstat sedět chvíli na zahradě, bylo opravdu nádherně, ale Jana mě přesvědčila, ať se podíváme dovnitř. „Vždyť jsme to předtím jen proběhli.“
A tak jsme se ocitli opět v interiéru. Překvapilo mě, jak mi celá budova připadala najednou úplně jiná. Žádná pevnost, ale světlem zalitý zahradní pavilón. Žádná studená obří hala, ale spousta drobných zákoutí, intimních prostorů s vystavenými uměleckými díly. Neustálý kontakt s venkovním prostředím. Připadalo mi, jako by zahrada byla nedílnou součástí domu. Jako bychom vlastně zůstali venku. Nakoukli jsme do jídelny, která se nacházela hned vedle zahrady. Její měkce zaoblené zdi dotvářely příjemnou atmosféru. Dva malé salónky, určené pravděpodobně intimnějším setkáváním se rovněž mohli těšit nádhernému výhledu do přírody. Jejich rovněž oblé zdi byly výrazně barevné. Celá reprezentativní hala byla velice vysoká a to jí spolu s kontaktem se zahradou dodávalo slavnostní charakter. Zaujala mě ohromná malba Zdeňka Sýkory. Vydržel jsem se na ni dívat několik minut. Malé světlíky ve stropě přinášely světlo i do hloubky dispozice. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se mohl Pavel (můj spolupracovník) tak zmýlit. Nevzhledná budova? Nemožnost prozkoumání krásného pozemku? Labyrint? Hloupost. Vždyť je tu vše naprosto přehledné, orientaci úžasně pomáhá neustálý kontakt s vnějším prostředím.
Uprostřed haly jsme zahlédli jakýsi masivní válec. „Ha, zcela jistě jakási oválná pracovna, místo důležitých rozhodnutí“, pošeptala mi do ucha se smíchem Jana. Zřejmě se nemýlila. Jedna věc mě však trochu zarážela. Ambasáda, to přeci nejsou jen reprezentativní prostory a jednací sály, ale spousty kanceláří, konzulátní oddělení, dokonce byty některých zaměstnanců, garáže, technické zázemí. Kde to všechno je? Nebylo mi to úplně jasné a ani moje žena na to nedokázala přijít. Zvláštní.
V tom jsme zaslechli, že večeře oficiálně začíná, slavnostním přípitkem na zahradě. Pan velvyslanec oznámil, že jsme se tu dnes sešli u dvojí příležitosti. Tou první je již zmíněný konec českého předsednictví, ale tou druhou, dobře utajenou událostí je vlastně inaugurace nové budovy velvyslanectví ...
V tom jsem to pochopil. Pavel mi musel popisovat úplně jinou budovu! Jasně. Hned jsem to běžel říct Janě, která se právě vracela z toalety. Všechno již věděla. Promluvila si s manželkou velvyslance, která jí také objasnila záhadu s ostatními částmi stavby. Budova je totiž mnohem větší než jsme si mysleli. Pod námi jsou dvě podzemní patra – soukromých garáží a technického zázemí. Rovněž se zde nachází jedno křídlo se třemi patry kanceláří a jedním patrem bytů a konzulátním oddělením, které je přístupné samostatným vstupem. „To byla ta malá branka, u které jsme zaparkovali auto. A představ si, že všichni zaměstnanci mají také výhled do zahrady a z bytů se dá dokonce vyjít hned ven, do jakési další soukromé zahrady. Tam se podíváme při další návštěvě. Máme totiž přijít na čaj příští týden. Půjdeme? Že jo?“
Nechápal jsem jak je to možné, vždyť zvenku vypadá stavba v podstatě jednopodlažní. „Taky jsem se na to ptala, je to proto, že terén se tu prudce svažuje a budova nestojí na rovině. Architekti výborně využili svahu pozemku a budovu velvyslanectví mu přizpůsobili. Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Že půjdeme?“

Poznámky pod čarou
-----
Co je to velvyslanectví (ambasáda)?
Administrativní budova? Místo pro setkávání, vedení dialogu? Stavba reprezentující Českou republiku v zahraničí? Stavba zprostředkovávající její esenci a význam? Všechno dohromady.
Co dělá dobrou ambasádu?
Místo, kde zaměstnanci rádi pracují, protože zde pro vlastní práci nacházejí přívětivé podmínky, rovněž však místo kam se rádi vracejí její návštěvníci, hosté.
Co dělá dobrou ambasádu právě v tomto místě?
Splnění všech předchozích podmínek plus citlivé osazení do unikátního přírodního rámce, který se zde nacházel před ambasádou a bude nacházet i dlouho po jejím zániku.

-----
V Praze, 24. září 2009,
AG

2/21/2010

Městské zásahy Praha 2010


Oficiální výzva účastníkům projektu Městské zásahy Praha 2010:

Vážení kolegové a přátelé,
rádi bychom vám nabídli účast na projektu Městské zásahy Praha 2010. Městské zásahy jsou projektem, který může mít velké množství podob. Hlavní ideou je pokusit se najít určité body, místa a situace ve městě, o kterých si myslíme, že nefungují tak, jak by měly, nebo nepřináší obyvatelům to, co by přinášet mohly. Často jsou to místa, na které jakoby každý rezignoval, nikdo v nich nenašel možnost profitu. Nechtěli bychom však tento projekt omezit jen na nacházení takových míst, chtěli bychom, aby se pro ně našlo reálné řešení. Ukázat, že v městském kontextu mohou i malé změny přinést velký efekt. Problém a příležitost jsou dvě strany jedné mince. Pokud máte jedno, máte i druhé. Nabízíme platformu, kde lze využít kritického pozorování našeho prostředí v jeho zlepšení. Projekt je místem, kde se mohou potkat víceré zájmy: obyvatel města, městských úředníků, architektů, umělců, mudrlantů i odborníků. Projekt nemá generovat zisk nebo bombastické sliby, má se pokusit něco změnit. Zároveň představuje i způsob jak ukázat další kroky a možnosti při tvorbě veřejného prostoru. Pokouší se otočit klasický způsob distribuce městských zakázek a bez nároku na honorář a bez čekání na výzvu pomoci městu a okolí.

Projekt Městské zásahy má již za sebou dvě kola v Bratislavě, které vyvolaly velký ohlas. Jejich výsledkem bylo 63 návrhů konkrétních řešení. Výstava proběhla v Slovenské národní galerii, vznikl katalog a dokumentární film.
www.mestskezasahy.sk

Nyní jsme se rozhodli, posíleni tímto úspěchem, realizovat projekt na stejné bázi i v městě Praha. Výstava výsledků proběhne v Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích v termínu 12. 5. - 2. 8. 2010.

Pokud se cítíte touto výzvou osloveni, potvrďte prosím svou účast obratem na email info@mestskezasahy.cz, kde vám rovněž odpovíme na všechny případné dotazy. Součástí této výzvy jsou podmínky a termíny odevzdání návrhů a rovněž tak seznam oslovených autorů.

Autoři konceptu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian (AG-ENT)
Produkce: Jana Kostelecká
Spolupořadatel: DOX Centrum pro současné umění
Termín: 12. 5. 2010 - 2. 8. 2010
www.mestskezasahy.cz

Zadání
Návrhy budou prezentovány jednotnou formou.
Formát: A1 na výšku
Fotografie vybraného místa (minimálně jedna)
Vizualizace návrhu (ideálně varianta předtím a potom, tedy zákres do vybrané fotografie). Návrh je možno doprovodit půdorysy, řezy, pohledy, schématy, či situací, ale je třeba pamatovat na to, aby byl jednoduše srozumitelný komukoliv, nikoliv pouze profesionálům. Minimálně jedna z vizualizací by měla splňovat rozměr 4000x3000 pixlů. Doprovodný text (v maximálním rozsahu 1300 znaků včetně mezer).

Prosím, neumisťujte na tento plakát jméno vaší společnosti ani kontaktní údaje. Tyto informace budou součástí popisky, která bude nainstalována u každého plakátu v jednotné formě. Model návrhu je velmi vítaný, ne však nutný.

Forma dodání:
1) tiskové pdf v požadovaném formátu (pro instalaci výstavy)
2) jednotlivé části jako samostatné dokumenty (pro přípravu katalogu).

Termíny:
Vyhlášení výzvy: 20. 2. 2010
Zaslání krátké anotace projektu (prosíme o specifikaci vybraného místa + stručně k návrhu): 20. 3. 2010
Odevzdání: 20. 4. 2010 emailem na adresu info@mestskezasahy.cz
Vernisáž výstavy: 12. 5. 2010
Křest katalogu: 17. 6. 2010

Tato výzva je výzvou otevřenou. Přihlásit se a poslat svůj nápad (projekt), může každý.

Vyzvaná studia, lidé:
A1 architects
A69
AP atelier (Josef Pleskot)
Architektura (David Kraus)
Atelier K2
Petr Babák a Radim Babák
BEEFARCHITEKTI
COLL-COLL
David Chmelař architekti
DRNH (Antonín Novák)
Echorost
FAM architekti
FoRM Associates
Fránek architects (Zdeněk Fránek)
gutgut
Ivan Gürtler
hcA (Pavel Hnilička, Ondřej Císler)
Richard a Veronika Hegerovi
Petra Hlaváčková
Milan Houser
Marek a Štěpán Chalupovi
Jakub Chuchlík a Ida Čapounová
IVA (Imro Vaško)
Petr Janda
Jan Jehlík
Jan Kadlas
Jan Kaláb
Krištof Kintera
Tomáš Král & Irena Šebová
ksa.
Tomáš Legner
Jan & Kristina Magasanikovi
Lenka Míková a Vítězslav Danda
Mixage (Ondřej Teplý)
mjölk architekti
MOBA
Muon (Jiří Zhoř)
My architekti (Michal Kuzemenský)
N/A
New Work (Svatopluk Sládeček)
Markéta Němcová
Opočenský Valouch architekti
Pinkas Žalský architekti
ROBUST + Cyril Říha
Roman Koucký architektonická kancelář
Siebert + Talaš
Ilja Skoček
Skupina (Marcela Steinbachová)
Skvadra (Milena Kubiszova, Ondrej Volný)
Eliška Slámová a Šimon Brabec
Šárka Sodomková a Marek Sodomka
Sporadical
Ján Štempel
Mahulena Svobodová
T2TT (Martin Hejl, Lenka Leššová, Ondřej Tichý)
The Builders (Lukáš Brom, Štěpán Tláskal, David Kazický)
Viktor Tonner
Vallo Sadovsky Architects
Maxim Velčovský a Veronika Jiroušková
ZERO ZERO

2/14/2010

Dům, který byl rád sám


V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:

„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci

P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG