V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:
„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci
P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG
:)
OdpovědětVymazat