Generace 30+

Generace?
Termínu generace používáme tehdy, kdy chceme popsat skupinu skládající se z odlišných částí, členů, které přes svou vzájemnou odlišnost obsahují i silné společné znaky, chrakteristiky. Těchto spojujících prvků může být celá řada. V našem případě posloužil jako prvotní z nich věk. Účelem tohoto textu je najít i některé další. Omezená doba trvání, která je s pojmem generace nerozlučně spjata, je zde vymezena maximální časovou vzdáleností mezi dvěma nejvzdálenějšími extrémy této skupiny. Název projektu: generace 30+ napovídá (a vzhledem k tomu, že části 40+ a 50+ už proběhly),že zde půjde o skupinu ve věku 30 – 40 let – tedy desetileté časové rozmezí. Ve skutečnosti dělí 18 vybraných autorů pouze 8 let – ovšem i těchto 8 let je podle mě více, než aby se do nich mohla vejít generace pouze jedna. Z mého pohledu se jedná spíše o dvě. Na tu narozenou před rokem 1972 (včetně), a na tu, narozenou v letech 1973-76. Jsou dosti disproporční, 7 versus 11, a samozřejmě stále značně různorodé, ale již mnohem méně, než pokud bych se je snažil posoudit dohromady.

1989
Možná by bylo toto vnitřní dělení zcela zbytečné, pokud by celá společnost neprodělala podstatnou změnu v roce 1989. Od komunismu, ke kapitalismu. Od totality ke svobodě. Od slepého následování k hledání vlastního směru. Od souhlasu k názoru. Od pasivity k aktivitě.Od omezených možností k neomezeným. Od ničeho k čemukoliv. Není možné, aby se tento rok nepromítnul do vývoje členů obou skupin.

Skupina první
Členové skupiny první vesměs započali svá vysokoškolská studia ještě za komunistického režimu. Změna je zastihla někdy uprostřed vzdělávacího procesu. Jak se na jejich vývoji a přístupu k životu (ač už profesnímu či nikoliv) projevila – to bude obsahem mé následné spekulace, která se může blížit pravdě, nebo také nemusí. Což pro mě nepředstavuje nějak zásadní rozdíl – jen tak pro pořádek.

Netušené možnosti
V době, kdy studovat začínali, před našimi sedmi vyvolenými ležela nepříliš radostná budoucnost v podobě zaměstnání v jednom z mnohačlenných projektových ústavů, jejichž tvorba by se dala jen stěží označit za vzrušující. O co silněji pak musel zapůsobit fakt, že najdenou, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo možné vše. Není se tedy co divit, že členové této skupiny architektů své studium neprodlužovali do nekonečna (pokud ano, tak alespoň v rámci jednoho města), neztráceli příliš času poznávacími praxemi v kancelářích zkušenějších architektů, netoužili zažít zahraniční prostředí – a neprodleně zamířili založit svá vlastní studia. S představou, že uplatnit svůj talent – ať už prací pro přátele a příbuzné, nebo skrz veřejné, anonymní soutěže, nebude žádný velký problém. Tyto netušené možnosti skýtali zároveň i nástrahy. Už jen fakt, že materiálová, produktová a barevnostní základna narostla geometrickou řadou (z všudy přítomného panelu po cokoliv, co je klient schopen a ochoten zaplatit). Nepřekvapí, že řada architektů, i starších generací, se rozhodla těchto možností využít, jak to jen půjde. Tento postup dal vzniknout pozoruhodným dílům, která americký architekt Eric Owen Moss označuje přiléhavým sloganem: „příliš mnoho není nikdy dost“. Proto si cením velmi vysoko úrovně tvorby této skupiny, zvláště pak pod dojmem následujících kritérií, která mi ji nejlépe charakterizují. Všechny představují handicapy určitého druhu – není to učiněno záměrně.

Společná kritéria první skupiny
Výše uvedené charakteristiky se jistě nevztahují na všechny členy této skupiny, ale určitě alespoň na některé. Tak to ostatně bývá se všemi typy generalizací.
01./ Neschopnost komunikovat v jiném, než mateřském jazyce
Má obrovský vliv na zapojení se do mezinárodních společenství, soutěží, celosvětového architektonického prostředí a co možná ještě hůře, na přístup k literatuře a teorii, nepřeložené do češtiny. Netřeba podotýkat, že progresivní architektonická teorie do Česka dodnes doráží v nevelkém množství a s obrovským časovým zpožděním. Zahraniční tvorba bude těmto architektům zprostředkována většinou pomocí své vizuální, nikoliv textové části.
02./ Neschopnost využít možnosti počítačů pro samotný vymýšlecí proces
Je třeba si uvědomit, že naše skupina studovala prakticky nedotčena možnostmi počítačové techniky. Ve vzdělání se s ní nesetkali – a když se později stala nezbytností – primární volbu představoval nejmenovaný 2D rýsovací program, který v podstatě nahradil rýsovací pera a prkna a zrychlil produkci jednotlivých výkresů, aniž by nabídl cokoliv dalšího.
03./ Neschopnost sebepropagace a jen velmi omezené manažerské, organizační schopnosti
Obě tyto činnosti jaksi nepatřili do spektra zájmů asociovaných s profesí architekta. Zvláště v Česku. Když k nim přidáme ještě následující, čtvrtou charakteristiku - není divu, že šest ze sedmi v této kategorii, vede kanceláře s nevelkým počtem zaměstnanců a jedinou výjimku představuje Jan Schindler, narozený v Západním Berlíně. Rovněž také nepřekvapí, že přes časté úzké vztahy mezi členy této skupiny (konkrétně mám na mysli A69, Marka Chalupu, Davida Krause, ale i Michala Kuzemenského, HŠH a o něco málo starší ksa.) skončily všechny snahy o společnou výstavu či publikaci krachem. Symptomatické.
04./ Snaha o absolutní kontrolu nad návrhem
Až čtvrý bod nevyznívá jednoznačně negativně. Mám ho spojen s obrovským zaujetím pro práci, která osobnosti této skupiny rovněž poutá dohromady. Jeho negativum představuje omezené zapojení ostatních členů ateliéru do kreativního procesu. Ve světě se architektonické kanceláře v zásadě dělí na dva druhy. Editorské (vedoucí kanceláře představuje editora, chcete-li střihače, který formuje kanceláří nashromážděný materiál) a autorské (zde je návrh produktem jednoho, nebo nemnoha autorů). Většinou se jedná o kanceláře, v jejichž názvu se jméno tohoto autora objevuje. Což ovšem neznamená, že pokud tomu tak není, patří kancelář automaticky do kategorie jedna. Naše skupina patří zcela do kategorie autorské.
05./ Jen minimální „společenská angažovanost“
Svůj čas věnují většinou vlastní kanceláři a tvorbě, maximáně pak její veřejné obhajobě. Učením se nezabývají. V celonárodní diskusi nad kauzou Národní knihovny jejich hlas nezaznamenáte – narozdíl od skupiny následující.*

Skupina druhá
Jak tedy popsat skupinu druhou? Můžeme jednoduše začít negací charakteristik první skupiny. Členové druhé skupiny studovali déle – a to hned na několika školách, včetně zahraničních. Pokud v zahraničí přímo nestudovali, zásadně je ovlivnily jejich cesty (viz Kamil Mrva, Pavel Nasadil, Kamila Amblerová). Než se rozhodli pracovat samostatně, absolvovali několik zkušeností v rozdílných kancelářích. Jejich doktorandská studia odrážejí vznik celosvětového fenoménu s názvem research (výzkum), který se v architektonické praxi masově objevil až v polovině 90. let. Je neuvěřitelné, jak krátkou historii research má, vzhledem k tomu, jak silná je jeho pozice, ale je tomu doopravdy tak. Jejich jazykové i počítačové schopnosti logicky výrazně převyšují první, což s sebou přináší i podstatně vyšší angažovanost a zapojenost do mezinárodního společenství – jsou mj. aktivními účastníky internetových diskusí a věnují značné množství času a úsilí kurátorsko, publikačně – osvětovým činnostem (viz Marcela Steinbachová, Yvette Vašourková, Osamu Okamura, Pavel Hnilička). Více si uvědomují možností různých druhů spolupráce, což se často odráží i v organizaci jejich profesních vztahů (viz „platforma MOBA“ a „nezisková organizace, občanské sdružení? CCEA“ Yvette Vašourkové, nebo „kruh“ a „skupina“ Marcely Steinbachové).

Přímo se tak nabízí otázka – dělají z nich tyto okolnosti „lepší architekty“? Je, respektive bude (při jejich věku se budoucí čas zdá na místě) jejich tvorba kvalitnější? Možná ano, možná ne. Samotná kritéria totiž nerozhodují – rozhoduje reakce na ně. Možná právě neznalost cizího jazyka první skupiny vede k větší snaze po pochopení a porozumění, než naopak. Možná „nerozptýlení“ jinými aktivitami (publikační, akademické, organizační aktivity) vede k lepší koncentraci na práci. Možná jejich „specializace“ převáží nad kvalitami „více otevřeného, generalizačního přístupu“, který spíše odráží proměny obsahu naší disciplíny. Možná vede jejich větší kontrola vymýšlecího procesu k menší kontaminovanosti a k větší čistotě jejich návrhů. Možná. Možná ne.

Společné znaky
Při hledání společných charakteristik obou skupin se okamžitě objeví vzdělání v Česku a nevelké množství vysokoškolských Profesorů (s velkým P), kteří se na vývoji jednotlivých architektů podíleli (Prof. Šrámková, Prof. Přikryl, Prof. Lábus, Prof. Rajniš, Prof. Masák, Prof. Keil, Prof. Bočan, Prof. Šik). U tohoto výčtu však zůstane. Nemám přímou osobní zkušenost s nikým z výše uvedených a vůbec mi proto nepřísluší jejich vliv nějak hodnotit. Za zmínku však tento fakt rozhodně stojí.

P.S.
Vlastní zpochybnění dělení pomocí věku
Jeden ze spolehlivých způsobů jak ověřit sílu, či slabost kategorizace, představuje nalezení výjimek, které se kategorizaci vzpírají. Zdá se mi více než jasné, že někteří členové spadající věkem do jedné skupiny odpovídají lépe charakteristikám skupiny druhé. Kdybych mohl volně zacházet s datumy narození jednotlivých vystavujících – Jitka Ressová a Jan Schindler by se narodili o pět let později, zatímco Adam Halíř, Kamil Mrva, Kamila Amblerová, Martina Buřičová o pět let dříve.
-----
V Los Angeles, 03. 03. 2008,
AG