Intro:
„Vážené dámy, vážení pánové, účastníci výstavy, čtenáři katalogu, milovníci architektury, zájemci o kvalitu prostředí, ve kterém žijeme. Mladí čeští architekti jsou na tom špatně. Naprostá většina z nich bojuje se zoufalým nedostatkem zakázek a důvěry. Sami to nepřiznají, poněvadž by se tím zcela zdiskreditovali. Tak to dělám za ně. Pokud hledáte pomoc, radu, nápad, řešení – obraťte se s důvěrou právě na ně. Budou rádi a budou se práci naplno věnovat, jak nejlépe dokážou. Výsledkem jejich práce budete příjemně překvapeni.“
Ztracená generace aneb „Od divoké kočky k bídnému psu“
Přestože jsem obeznámen se rčeními „nostalgie již není, co bývala“ a „na pesimismus je již pozdě“ přečetli jste první větu vrcholně skeptického textu. Dělám tedy něco, co jsem si přesně před rokem (po návratu z USA) kategoricky zakázal. Ale nemohu jinak, přestože se dopustím klasické chyby, „pláče nad nesprávným hrobem“. Avšak dosti přísloví. Máte před sebou text, který se snaží zmapovat situaci na scéně české vrcholové architektury a to skrze poznámky k výstavě 20/20. 20 českých a 20 slovenských kanceláří (ty nejsou předmětem textu) se schází na jedné výstavní ploše, 20 let po listopadové revoluci. Nutno dodat, že společným znakem je relativně nízký věk (jejich vysokoškolská studia musela započnout až po roce 1989 - kromě kvality a zajímavosti práce základní kritérium výběru).
Bostonská matice
- přesněji matice Bostonské konzultační skupiny rozděluje podíl růstu trhu v závislosti na podílu na trhu do čtyř kvadrantů. Nízký podíl na rychle rostoucím trhu (tzv. divoká kočka), vysoký podíl na rychle rostoucím trhu (hvězda), vysoký podíl na stabilizovaném trhu (dojná kráva) a nízký podíl na stagnujícím trhu (bídný pes). Životní cyklus klasických výrobků má tendenci pohybovat se proti směru hodinových ručiček (tedy divoká kočka – hvězda – dojná kráva – a tam ideálně spočinout), leč naše architektonická studia se vydala směrem opačným, po směru hodinových ručiček, zkratkou, kterou naznačuje název textu: „od divoké kočky k bídnému psu.“ Tedy od nízkého podílu na rostoucím trhu k nízkému podílu na stagnujícím trhu. Důvodů je celá řada, zkusím na některé poukázat.
Změna
Po listopadu 1989 došlo ke změně společenských poměrů. Ke změně zásadní (pohled, že změna příliš výrazná nebyla, nesdílím). Před nastupující architektonickou generací se tak teoreticky otevřely velké možnosti (proto nízký podíl na prudce se rozvíjejícím trhu). Bohužel, totéž platilo i pro 40ti lety komunismu vyhladovělé generace předchozí, jejichž startovní situace byla výhodnější o nahromaděné zkušenosti a kontakty. Myslím si, že bez nadsázky můžeme říci, že oněch dvacet porevolučních let bylo dominováno kancelářemi, s vedoucími ve věku 40-80 let. Česká republika je konzervativní země a za větší hodnotu se zde považuje „odkud přicházíte“, než „kam kráčíte“. Existují výjimky, ale jsou to doopravdy pouze výjimky.
Nabídka vs. poptávka
Kdo nabízí, je na tom špatně – je podezřelý („To si neumí sehnat práci jiným způsobem? To asi moc dobrý ve svém oboru nebude.“). Kdo je poptáván, má obrovskou výhodu. Tohle platí po celém světě, jen v Česku mám někdy pocit, že to platí dvojnásob.
Soutěže?
Co tedy zbývá začínajícím architektonickým kancelářím (kromě práce pro příbuzné a známé)? Možností je několik. Soutěže? Blíží se výhře v loterii. Pokud je informace ČKA pravdivá, tak na 1600 veřejných zakázek v oblasti architektury bylo loni uspořádáno 20 soutěží /01. Tedy překládám, jedná se přesně o 1,25%. Kolik z nich pak vedlo k úspěšné realizaci, ať si spočítá každý sám. V 90. letech se skrze soutěže etablovali např. HŠH architekti a Kuba a Pilař. Dle mého soukromého názoru, obě kanceláře především díky progresivní kvalitě vizualizací a prezentací. Dokončenost a propracovanost soutěžního návrhu představuje v Česku mimořádně vysokou hodnotu. Ve druhém desetiletí by to mohlo být studio Projektil. To je tak neuvěřitelně málo, až se z toho chce brečet. O dalších pár let už kanceláři fam architekti nepomáhala ani vítězství v soutěžích – nic se nerealizovalo. Úspěšněji se jeví cesta specializace, zaměření se na specifický druh problému a v něm dosáhnout postupného zlepšování, nejlépe pak v místopisně omezeném prostředí (např. dopravní stavby v okolí Prahy, dlouholeté spojení s brněnskou školou, digitální architektura, dřevostavby v okolí Kopřivnice).
Vysoký věk naší „začínající skupiny“, kritéria výběru
Pár slov bych rád věnoval charakteristice vybraných 20ti kanceláří. Každý výběr je subjektivní a snažit se tuto subjektivitu (zde výběr trojice kurátorů Trembuláková, Bachleda, Merta) kritizovat a nabízet svá vlastní „objektivní doporučení“ bývá často opakovanou chybou, nejen českých recenzentů. Pokusím se jí vyhnout. Ale stejně nemohu nezmínit konzervativnost výběru. Je někomu z vybraných pod třicet? Jednomu? Dvěma? Nikoho mladšího nemáme? Výběr ukazuje klasické parametry jakéhokoliv českého (česko-slovenského?) výběru. Kamarádi + objektivně nezpochybnitelná jména dodávající lesk kamarádům (doporučuji přečíst si mistrovsky popsaný business plán nakladatelství Garamond-Manuzio v knize Umberta Eca – Foucaultovo kyvadlo /02) Jediný rozdíl mezi kvalitou výběrů pak představuje fakt, jak široký a kvalitní je okruh kamarádů vybírajícího. Rovněž zaujme disproporce muži vs. ženy, a to navíc (ať se na mě obě vybrané, samostatně působící architektky nezlobí), připadá mi, že do výběru jim pomohla spíše pozitivní diskriminace, než cokoliv jiného.
Nepřiznání si vlastní situace
Názvy vybraných kanceláří vyznívají velmi pozitivně. Skvadra (Azzura?), fam (ózní?) architekti, sporadical (jsme radikální, sice jen trochu, ale jsme), projektil (neřízená střela), new work (pozitivita z názvu přímo sálá, vše je nové a mají i práci), atelier um (nejspíše tuzemský a zcela jistě nesporných kvalit), under-construction (ti už dokonce staví). Celkem chápu, že jen málokdo by kancelář pojmenoval „vím, že situace je špatná, ale stejně do toho jdeme“, ale předstírání, že je vše zcela v pořádku často představuje jednu z hlavních brzd možné nápravy. Šokuje mě, jak často vídám kvalitní výsledek, který zcela zakrývá naprostý amatérismus procesu. Asi je to lepší, než naopak, ale v pořádku to není. Tímto způsobem je totiž možné vyhrát, ale rozhodně ne vyhrávat pravidelně.
Vědomé rozhodnutí
Nebylo by fair, označit za důvod pohybu „od divoké kočky k bídnému psu“ pouze vnější okolnosti. U řady autorů se jedná o zcela vědomé rozhodnutí. Jsem si jist, že např. cílem Davida Krause, Svatopluka Sládečka (a řady dalších) nikdy nebylo státi se „hvězdou“ a následně „dojnou krávou“. Pozice „bídného psa“ jim zcela vyhovuje.
Co mi vadí
Prakticky denně se setkávám s mimořádně talentovanými architekty, kteří nemají odpovídající práci. Na to, jakým způsobem ji sehnat, je české školy nepřipravily. Naše vysoké architektonické školství v určitých aspektech skutečně exceluje, v jiných tragicky zaostává. Na mladé generaci autorů je to velmi dobře vidět. Takřka nikdo z budoucích a současných investorů si není vědom jejich existence, a pokud přeci jen ano, snaha minimalizovat riziko a obrátit se na někoho „zkušenějšího“, „většího kamaráda“, nebo nejčastěji „kamaráda kamaráda“ převáží. Výsledkem je to, že se naše nastupující generace, zcela v duchu populárního Čapkova výroku „není malých úloh“ může věnovat navrhování psí boudy pro výstavu ve Fragnerově galerii. Špatná zpráva je, že „malých úloh“ je dostatek, ale ty velké jaksi chybí. Srovnejme si, co za posledních dvacet let dosáhla naše mladá generace architektů v porovnání s obdobnou generací např. v Dánsku, nebo v Rakousku (ať neustále neopakujeme Holandsko) a položme si otázku, proč tomu tak je. Odpověď je mnohem komplexnější než prosté porovnání výše HDP na hlavu a našich 40 let komunismu. Myslím si totiž, že neobstojíme ani vůči svým slovenským kolegům. Minimálně co se aktivity týče. Kolik architektů se z našeho výběru podílí na výuce na školách architektury? Kolik píše články o něčem jiném, než o vlastní tvorbě? Kolik organizuje popularizačně-vzdělávací akce? Bez mučení přiznávám, že zde jsem více ovlivněn výběrem dvacítky kanceláří, než skutečnou situací. Jména, která se okamžitě nabízí v odpovědi na předchozí otázky, totiž na výstavě nenajdeme. Doufám, že je z celého článku patrné, že netvrdím, že odpovědnost za současný stav nesou především architekti. Jen využívám příležitosti vysvětlit, že pomoci z ní si budou muset sami. Způsobů je hodně.
PS
Naději tak vzbuzuje pouze Štěpán Chalupa, který si na vytvoření boudy nenašel čas pro pracovní vytíženost. Skvělá zpráva. Horší je, že nebyl problém ho nahradit někým, kdo takovou pracovní vytížeností netrpí. Já měl času na napsání tohoto textu dost. Mezi druhou a třetí v noci, na státní svátek.
-----
V Praze, 28. září 2009,
AG
/01 zdroj ČKA
/02 Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo, Praha 1999, vydal Český klub, nakladatelství Josefa Šimona str. 209 - 218
Žádné komentáře:
Okomentovat