CONTACT

2/19/2011

SuMo 25 / O šíření dostatečně nepromyšlených věcí


Takřka vždy, když si přečtu (uvidím, vyfotím, uslyším, navštívím) něco pro mě zajímavého, inspirativního, mám pocit, že existují (často zcela konkrétní) lidé, které by to mohlo zajímat mnohem více než mě. Stovky přátel ode mne dostalo email, který má v předmětu napsáno: „mohlo by se ti líbit, mohlo by tě zajímat, mohlo by ti udělat radost, ..."

Častokrát se zmýlím, a jim to, co jsem poslal, vůbec zajímavé nepřipadá. Ty momenty, kdy se to však podaří a oni odpoví (díky, bylo to skvělé, moc se mi to líbilo, měl jsem z toho radost), považuji asi za nejšťastnější okamžiky svého života. Proto v této činnosti projevuji značnou netrpělivost a častokrát rozšiřuji informace, které nemám dostatečně dobře zpracovány, nevěnoval jsem jim čas, který je nezbytný k jejich pochopení. Doufám, že tuto činnost za mě udělá někdo jiný. Přesněji řečeno: Vy. A doufám, že se ke mně vrátí tyto podněty v jiné podobě, zmutované, obohacené o myšlení, práci jiných lidí. Totéž dělám s vlastními názory a myšlenkami. Proto občas těžce nesu, když jsou kritizovány* pro svou nedokončenost, nepropracovanost. To je přesně jejich podstata. Šíření uzavřených a dokončených věcí mě nikdy nezajímalo.

Tím narážím na něco, čemu se říká spolupráce. Spolupráci rozumím tak, že několik lidí (minimálně dva) společně něco vyvíjí, vzájemně na sebe reagují. Aby se mohla dít, musí být věc, na které spolu pracují, nedokončená. Chápu tedy, že pro lidi, kteří se mnou nechtějí spolupracovat na názorech, myšlenkách, projektech musí být četba tohoto blogu naprostým utrpením. Jeho informační hodnota je totiž nulová. Na svou obranu snad mohu říci, že nikoho k jeho četbě nenutím.

Své přednášky většinou začínám větou: „Dnes vám představím některé své názory a nepovažujte je prosím za pravdivé, jsou to pouze názory a samozřejmě se mohu mýlit.“ Tato věta nepředstavuje jakýsi formální alibismus. Je myšlena smrtelně vážně a je zcela pravdivá. Mýlím se v jednom kuse, každý den několikrát.

PS / Snad v každém rozhovoru pro média jsem řekl, že za mnou (snad zatím) nejsou vůbec žádné hmatatelné výsledky. Nikdy tato část nebyla publikována. Škoda. Asi se mají dělat rozhovory pouze s úspěšnými lidmi, aby mohli motivovat ostatní. Závěrem jedna jednoznačná odpověď na dotaz, který poměrně často dostávám: „Ano, všechny věci, které publikuji (texty, fotografie, názory) je možné zcela volně převzít, upravit, uchopit, použít. Jsou k dispozici. Každému."

*Mimochodem, miluju možnost se s někým vážně pohádat (kvůli rozdílnosti názoru) a neztratit příležitost udělat to později znovu. Tedy jinými slovy, nepřestat být přáteli.

3 komentáře:

  1. Vojtěch Šrut20. února 2011 17:34

    Včera jsem byl v kině.
    Ten film byl o baletu.
    O tom jak je nutný prožívat, co děláte.
    O tom, že nadhled udržet nelze.
    Pokud je to doopravdy, je to vždycky osobní.
    Pokud je to doopravdy, je to vždycky konfliktní.

    Neustále třídím informace.
    Surfuju a vlny jsou krátký.
    Zabírá to spoustu času.
    Nezbývá téměř žádný čas ponořit se.
    S vášní a nekritickým podhledem.

    Toho ponoru jsem schopen málo.
    Ten ponor chci ho vidět u ostatních.
    Nekriticky.
    Je to chyba.
    Moje.

    Na přátelství to nemá vliv.



    Přeju hezký dny.
    Vojta

    OdpovědětVymazat
  2. Vladimír Kokolia v rozhovoru v Bourání říká skvělou věc ... popisuje rozdíl mezi interdisciplinaritou, překračováním hranic, které neznáme a tedy o nutné povrchnosti (ale i nadhledu). Vůči tomu stojí ponor do hloubky, uvnitř jasně vymezených hranic každé disciplíny. Není to tak, že jeden přístup je lepší, než druhý. Jsou nutné oba. Jeden člověk jich není schopen (pokud není schizofrenik). Tady přichází ke slovu spolupráce. A střetávání těchto pohledů. Je to něco, jako rozdíl mezi dlouhodobým a krátkodobým pohledem. Problém současnosti spočívá v tom, že žijeme v situaci, kdy nás ovládají dva krátkodobé pohledy. Návratnost investice pro soukromého investora a krátké volební období pro politické reprezentanty. Odborná veřejnost (rozuměj - výborní architekti) mají často tendenci preferovat ponor, před povrchností. Myslí si, že je tento přístup lepší, než jiný. Ti, kteří si uvědomují i potřebu spolupráce s povrchními pohledy, dosahují nejlepších výsledků.

    OdpovědětVymazat
  3. Zvláštní zaujatost, která slepě upřednostňuje hloubku na úkor povrchnosti a která chce, aby „povrchní“ znamenalo nikoli „s velkým povrchem“, nýbrž „s malou hloubkou“, zatímco „hluboký“ znamená naopak „s velkou hloubkou“ a nikoli „s malým povrchem“. A cit, jako například láska, se podle mě měří daleko lépe – je-li pravda, že se měří – velikostí povrchu než stupněm hloubky. Neboť lásku k nějaké ženě měřím tím, že mám stejně rád její ruce, oči, chůzi, šaty, které obvykle nosí, důvěrné předměty, věci, jichž se byť jen dotkla, krajiny, kde jsem ji viděl, moře, ve kterém se koupala... To všechno je podle mě povrch! Podřadný cit místo toho míří přímo – do hloubky – k pohlaví a všechno ostatní ponechává v lhostejném polostínu.

    (Michel Tournier, Pátek aneb lůno Pacifiku)

    OdpovědětVymazat