SuMo 61 / O osobním prospěchu

Motto:
„Architekti vědí o srozumitelném sdělení významu architektury asi stejně, jako ptáci o ornitologii.“

V současné společnosti vám nikdo neuvěří, že můžete mít vyšší motivaci, než osobní prospěch. Žádná taková prostě neexistuje (běžte si v takovém prostředí do politiky). Chcete to nejlepší pro sebe, maximálně tak ještě pro vaši rodinu. Dále už se motivace začíná vytrácet. V mém případě je to v podstatě totožné. Šel jsem studovat architekturu, protože jsem chtěl navrhovat a stavět krásné domy. Myslím, že existovalo aspoň desetileté období kdy pro mě domy, byly mnohem důležitější než lidi. Naštěstí už skončilo. Po návratu ze studijních a pracovních stáží do Česka, na podzim roku 2008 jsem měl pocit, že zde vzniká málo kvalitních domů, málo příjemných veřejných prostranství, kde bych chtěl pobývat, bydlet. Pochopil jsem to při hledání bytu k pronajmutí. Skoro nikde se mi v Praze nelíbilo, a pokud přeci jen ano, bylo to v historickém, minimálně 80 let starém prostředí.

Motivace, která mě pohání je prostá: „Mým cílem je, aby v Česku vznikalo větší množství kvalitní architektury (tedy té, které někdo věnoval svoji pozornost, úsilí, talent, čas, s cílem dosáhnout co nejlepšího výsledku a nikoliv vydělat, co největší množství peněz). Čím více, tím lépe. A největší radost představuje nečekané setkání s kvalitou. A dělám všechno proto, aby se tak dělo. Občas s větším, občas s menším úspěchem. Nemám pocit, že bych se podílel na mnoha odlišných aktivitách, dělám pořád jednu a tutéž. Má různé formy (články, rozhovory, přednášky, diskuse, kritiku, moderování, vyučování, organizace akcí, výstavy, posudky, rady), ale úplně totožný cíl. Ale hlavní je, že to dělám pro sebe (pokud z toho má prospěch někdo jiný, je to vedlejší efekt, i když velmi radostný). Chci tady žít, chci, aby se mi tady žilo dobře, a nemám chuť být na každém kroku konfrontován s nevkusem, nekvalitou, netrvanlivostí a nesmyslnými rozhodnutími. Ve veřejném prostoru města trávím tak 10-12 hodin denně. Dost na to, aby mi na něm záleželo.

Asi je možné namítnout, že nejlépe by k tomu člověk mohl přispět tím, že takové domy (prostory), bude sám navrhovat. Určitě. Má to svoji logiku. Ale myslím si, že jsem dokázal sebekriticky své schopnosti v oblasti navrhování posoudit dostatečně dobře, a většina lidí by mi měla poděkovat, že jsem se rozhodl domy sám nenavrhovat. Až uvidím desítky lidí, kteří budou vykonávat stejnou činnost jako dnes já, a lépe, s radostí se začnu věnovat něčemu jinému.

Včera jsem se účastnil TEDx v Brně. A docela mě zaujalo vystoupení Tomáše Turka (pověřeného ředitele Radio Wave). Tvrdil v něm, že by si přál, aby „veřejnoprávní rozhlas“ fungoval jako bariéra proti balastu. Tedy, aby byl garantem kvality. A že se tak naděje. Je to úplně totožný problém, jako v oblasti architektury, kde veřejný sektor (státní správa, ani samospráva) nefungují, jako filtr na balast, jako garant kvality. Respektive, úplně by stačilo, kdyby fungoval jako garant systematické snahy o ni. Architektura tedy není v této situaci osamocena (logicky). Pokud tento problém budeme chtít úspěšně řešit, nezbude nic jiného, než dát síly dohromady, napříč obory.