22 let po 17. listopadu 1989. Tehdy mi bylo deset let. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Jediným indikátorem byla stupňující se radost a vzrušení rodičů. Jsem hrozně rád, že jsem těch prvních deset let v "komunismu" mohl prožít (a jsem ještě radši, že to netrvalo déle). Proč? Protože mohu srovnávat. A to bych za nic nevyměnil. Pochopení, že velikost bytu není podstatná. Že nemusíte být obklopeni žádnými drahými věcmi, abyste prožili absolutně šťastné dětství na sídlišti v paneláku. Strašná radost, že si můžete zahrát fotbal, když se vám aspoň na chvíli podařilo dostat na únormálně přecpané hřiště. Vztek, když vás za chvíli o pár let starší děti vyhodí. A následná radost z pochopení, že fotbal se dá hrát kdekoliv (i v prudkém svahu s brankami rozdílných velikostí, podle vzdáleností vzrostlých stromů). Nadšení ze čtení knížky, když se vám po roce čekání dostane do rukou (pro mě to byly knihy Karla Maye - které mě ovlivnily natrvalo). Znáte dokonale atlas světa, protože vše má úplně exotický nádech daný tím, že tam nemůžete. Chuť citrusového ovoce, která vám nezevšední až do konce života. Trvalá obliba jednobarevných kusů oblečení a minimalismu vůbec.
Bez těchto "drobných" zážitků by se mi dnes žilo hůř. Nesouvisí to přímo s komunismem, ale spíše s chudobou, o kterou se tento režim dokázal výborně postarat.
Hned v roce 1990 jsem nastoupil do primy obnoveného osmiletého gymnázia. Zpětně to hodnotím jako jeden z nejdůležitějších okamžiků v dosavadním životě.
11/17/2011
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
A epitaf, Adame, svůj epitaf napsán již máte?
OdpovědětVymazat