"Mým názorům se nevěří, o nich se pochybuje a přemýšlí."
Monika Mitášová a její úvod do teorie architektury pro studenty 1. ročníku na FA TU v Liberci
V našem vzájemném rozhovoru v Bourání mě Karolína Vránková (k poslechnutí zde) upozornila, že v Česku není zvykem vystupovat proti (chcete-li otevřeně kritizovat) autoritám v oboru. Tento názor mě překvapil. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel, ale zjevně má pravdu. Asi by na tom nebylo nic úplně divného, ale zaujalo mě, že tento jev je vlastně doprovázen ještě jedním paradoxem. A to, že žádné autority vlastně nemáme. Alespoň v architektuře. Neexistuje nikdo, jehož názory, či dílo by bylo snadno přijímáno za kvalitu jak širokou veřejností, tak tou odbornou. Nebyly by zpochybňovány a takřka každý by říkal: "určitě to tak je, vždyť to říkal XY". Pár lidí se tomuto statutu blíží, ale doopravdy si myslím, že ho nikdo úplně nesplňuje. Zajímalo by mě, zda tyto jevy spolu vzájemně souvisí. Tedy zda neochota kritizovat "autority" vede k tomu, že vlastně nikoho za tu úplnou autoritu nepovažujeme. A nebo jsme pouze velmi kritický národ, svou kritiku si necháváme pro sebe, maximálně pro velmi úzký okruh známých.
V české poválečné architektuře vymizely vize a uplně chybí teoretická práce, takže ani není na jakém základě jak věcně "opodstatněně" kritizovat. Když už se kritika objeví, tak je spíše dojmologií a vymezením se vůči autorovi s velice málo věcnými teoreticky podloženými argumenty. Říkám to navzdory tomu, že tuto odargumentovanou kritiku příležitostně píšu. Na školách se teorie kritiky a oponentura neučí, v médiích se neděje, bohužel! Snad jen za Kaplickým něco jako teoretické dílo zůstalo, ale rozebírá to někdo? Jednodušší je to zesměšňovat nebo kopírovat, to je ale provinční projev v rovině líbí/nelíbí.
OdpovědětVymazatA nebo na tom prostě nezáleží, člověk z "oboru" si udělá úsudek pro svou potřebu a dál to neřeší ...
OdpovědětVymazat