Vodní dům

Koncem ledna jsem se rozhodl podpořit soutěžní návrh Vodního domu Kristiny Magasanikové-Loskotové. Krátkým textem. Protože jsem si myslel (stále myslím), že je to krásný projekt. Odborná porota měla zjevně jiný názor. Její hodnocení: "Formální a nepřiměřeně nákladné řešení, které nekoresponduje s okolním prostředím."

Text:
„Ale to jste úplně špatně mladej pane. To co hledáte, je v obci Želiv, tady jste u Želivské přehrady. Musíte aspoň 30km nazpátek na Brno.“ Odpověděl na můj dotaz „kudy se dostanu ke klášteru premonstrátů“ překvapivě velmi dobře informovaný číšník v obci Hulice. „Ale pokud se zajímáte o architekturu, zajeďte se podívat na „vodní dům“, ten je pár set metrů odtud“, reagoval okamžitě na můj zklamaný výraz a máchl rukou k severu. Vodní dům? Co to proboha tak asi může být …
„Sám přesně nevím, ještě jsem tam nebyl, ale prej je to moc zajímavý. Je tam nějaká výstava o naší vodní nádrži. A asi docela dobrá, protože si to tu chválili i lidi, co přehradu opravdu nenáviděj. Ona tu totiž dost zlikvidovala původní krajinu, víte? Nikoho tady moc nezajímá, že je zdrojem pitný vody pro Pražáky. Víc nás štve, že je za plotem a ani k ní nemůžeme. Není ani pořádně vidět.“
„… Nebojte se, to nemůžete minout. Dům sám moc výraznej není, ale opravdu nádherně opravili tu louku, na který stojí. To je vám krása. Úplnej park. Jak někde na západě. Není to teda moc velký. Ale krásný. Samý vodní kytky, bažiny a tak. Trochu divoký na můj vkus, ale vážně krásný.“
Moc jsem tomu nevěřil. Znáte to, doporučení místních na nějakou jejich „mimořádnou“ atrakci. Ale trochu času, který jsem si původně vyhradil na klášter, jsem měl a jestli je to nedaleko, tak to zkusím. A opravdu, nebylo těžké místo objevit. Za tři minuty jsem autem míjel pozemek, který vypadal jinak než jeho okolí. Divoké trávy, bažiny s lekníny, vrby … ovšem v ten moment jsem málem strhnul auto mimo cestu, zahlídl jsem jakousi oblou skleněnou lávku, která konzolovitě trčela až málem nad silnici … uff, prý „dům sám moc výrazný není“ … no, věřte laikům, jestli tohle je nevýrazný dům, tak to bych rád někdy nějaký ten výrazný viděl. Značení mě navedlo na nedaleké parkoviště, odkud jsem se vydal k „vodnímu domu“. Jako první jsem uslyšel (a o něco později i uviděl) VODOPÁD. Okamžitě přitáhl mou pozornost. Ostatní jsem vnímal jen jaksi podvědomě. Ne úplně jednoduše popsatelný tvar, takový neuchopitelný. Oblé tvary, skoro snad půdorys srdce, nebo něco takového, nedávalo mi to moc smysl. Dům se zakusoval do terénu. No, zatím to nevypadá tak zle, jak jsem čekal. Doufám, že na mě vevnitř nečeká nějaká vlastivědná výstavka. Překvapivě mě neznepokojilo, že vůbec nevidím vstup. Šel jsem rovnou k malému vodopádu. Když už jsem se ho skoro dotknul, voda jako zázrakem přestala téct a přede mnou se otevřely dveře dovnitř. Úplné „Sezame, otevři se“. Zasmál jsem se a vešel dovnitř.
Po pravé ruce jsem zahlídnul příjemnou kavárnu (tam si za chvíli zajdu) a hned naproti mně, jednoduchý černý box, prodejnu vstupenek s příjemně se usmívající slečnou. Koupil jsem si lístek a dal na doporučení „vydejte se doleva, do stálé expozice“. Prošel jsem kolem šatny, na chvilku si odskočil do příhodně umístěných sociálních zařízení, minul přednáškový sál a vešel do akvarijního tunelu, hmmm, jako v nějakém oceánáriu. Jen vevnitř neplavali žraloci a voda nebyla průzračně azurová. Kupodivu to nevadilo. Přímo za akváriem jsem vstoupil do … ano, do ledničky. V téhle místnosti muselo být snad -10C. Málem jsem na podlaze uklouznul. Led. Musí být dost náročné udržet zde takovouhle teplotu v parném létě. Ale pak mě napadlo, že možná ne. V místnosti nebylo jediné okno a já si uvědomil, že už se možná nacházím pod úrovní okolního terénu. Chytré. Energeticky náročně udržitelná místnost izolována přírodní zeminou. Co mě čeká dál? Doufám, že v příští místnosti nezmoknu. Cha, pára, naprosto neproniknutelná. Hustá mlha. Nevidím si ani na nohy a ruce. Tápu prostorem kupředu a nevnímám, že se zatáčí. Konečně spíše tuším, než vidím dveře do další místnosti. Ještě než do nich vejdu, zahlédnu na zdi žluté pláštěnky. Takže mě déšť přeci jen nemine. Oblékám si ji, a to dělám skutečně dobře. V další místnosti se na mě valí tropický liják. Začíná mi to docházet. Různá skupenství vody. Z deštivé místnosti vycházím ven a ocitám se v expozici s názvem „voda jako energie“. Procházím jakousi translucentní blánou, do lůna, útrob … ano, voda jako život (plodová voda). Vracím se do místnosti věnované energii a odtud vstupuji do malého přednáškového sálu s připraveným promítáním.
Ale to není možné, ten už jsem přeci viděl. Míjel jsem ho při vstupu do akvárií. Ten musí být v úplně jiné části budovy. Nedává mi to smysl. Procházím sálem … a skutečně, jsem opět u vstupu do akvárií. Přímo přede mnou stoupá skleněná rampa. To musí být ta, kterou už jsem viděl z auta. Úplně jsem na ni zapomněl. Vydávám se po ní nahoru. Na prosklených stěnách se nacházejí natištěné informace o nedaleké vodní nádrži. Jsem překvapen kultivovaností grafického řešení. Chodba se lehce stáčí doprava a já úplně zalapám po dechu … Jako na dlani se přede mnou rozprostírá impozantní hladina vodní nádrže. Nádhera. Je mnohem větší, než jsem si myslel. Vydržím ji pozorovat snad 10 minut. Poté pokračuji dál chodbou, která se otáčí o 180 stupňů, a já se za chvíli přicházím znovu do akvária. V ten moment to pochopím. I místnosti jednotlivých živlů, skupenství, musí být organizovány stejným způsobem. Procházím je znovu a opravdu, je to tak. Místnosti se stáčejí doprava, rovněž o 180 stupňů, ale díky většímu poloměru a mlze a dešti si toho vůbec nevšimnete. Tentokrát nejdu do sálu s promítáním, ale doleva, kde je nainstalována dočasná expozice. A to už jsem opět ve vstupní kavárně. Ty tam jsou pocity z nepochopitelného vnějšího tvaru. Vnitřní organizace mi připadá zcela logická. Dávám si kávu a chystám se k odchodu.
„Nezapomeňte se ještě podívat na střechu, výhled na přehradu je odtud ještě lepší“, volá za mnou slečna prodávající vstupenky. Na střechu? Kudy se tam dostanu? „Jděte rovně podél vysuté lávky a až budete moci, tak ji podejděte doprava, tam jsou velké schody. Ty nemůžete přehlédnout.“ A pozor na hlavu, směje se. Skutečně. Vycházím ven, vodopád opět přestává téct. Podcházím lávku (upozornění ohledně malé světlé výšky se hodilo) a po širokém dřevěném schodišti vstupuji na střechu. Spíše než na střechu bych měl říci na louku. Dům je totiž zcela přikryt divokou travou a úplně splývá s okolím. S výjimkou dřevěného mola, které tvoří strop vyhlídkové chodby, kterou jsem prošel před chvílí. Procházím si ho tedy znovu, tentokrát však na čerstvém vzduchu a o čtyři metry výše. Je to pravda, výhled je ještě lepší. Vidím i zahradu, na kterou mě upozorňoval už číšník v Hulicích. V duchu se mu omlouvám. Je skutečně krásná. Není příliš vypiplaná. Je vidět, že někdo stanovil jen základní rozvrh a nechal věcem volný průběh. To se mi líbí.
Konečně mám příležitost si i trochu prohlédnout samotný dům. Do té doby jsem to neudělal. Je proveden jednoduše, a vytváří pouze pozadí pro jednotlivé expozice. Asi proto ho prozkoumávám až teď. Betonové podlahy a stropy. Krásné dřevěné schody na střechu. Jednoduché ocelové zábradlí. Žádné výrazné detaily. Nic nekřičí. I když ta konzola, to je přímo inženýrský zázrak. Ale to si normální člověk asi neuvědomí. Zpětně si uvědomuji vnitřní konstrukci. Určitě ocelové sloupy, ale byly skryty v dřevěných kmenech. Elegantní kavárenské židle. Utilitární, vstupní infobox. Příroda a expozice hrají naprostý prim. Tak to má být. Ač architekt, nenávidím, když autor objektu cítí potřebu na sebe strhnout veškerou pozornost.
V tom se podívám na hodinky. Sakra, vždyť jsem tu strávil více než dvě hodiny. Pospíchám k autu. Zahradu už nestihnu. Škoda. Musím v Praze stihnout důležitou schůzku. Ale za pár minut na dálnici už cítím, že mi zpoždění příliš nevadí. Stálo to za to. Musím se sem vrátit i s dětmi. Myslím si, že si expozici užijí ještě více než já.
PS
Cestou domů mi hlavou stále vrtal skutečný tvar domu. Něco mi neustále připomínal. Vnitřní dispozice byla logická a racionální, autoři by se přeci nespokojili s nějakým vnějším pa-tvarem. Večer zapínám Google Earth a dům si vyhledávám. Není těžké ho najít. Pár vteřin stavbu pozorně zkoumám. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hlavou mi letí hodiny nenáviděné středoškolské chemie. Okamžitě do googlu zadávám dvě písmena a jednu číslici. Vyskakují první obrázky. Samozřejmě. Musím se nahlas smát. Vždyť je to takřka doslovný přepis molekuly vody. Kyslíku se dvěma vodíky. H2O. Mám radost nad svým vlastním objevem. Zajímalo by mě, zda si toho někdo z návštěvníků všimne. Třeba ano.

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského úřadu ČR ve Washingtonu / Průvodní zpráva (1.kolo)

Myslím si, že pro jakoukoliv porotu musí být mimořádně obtížné (a nudné), číst desítky textů, průvodních zpráv, které začínají asi takto: "objekt je umístěn v severozápadním rohu pozemku, ...". Pokusil jsem se porotě její práci trochu usnadnit a napsat text, který by se jí četl příjemněji a přitom po obsahové stránce odpovídal průvodní zprávě.

Intro/ Z deníku pana XY
12. června 2013:
Dnes jsem dostal pozvání na slavnostní večeři u příležitosti zakončení českého předsednictví v Radě EU, která se bude pořádat za 14 dní. Mám z toho smíšené pocity. Kolega z práce, který se již několika slavnostních večeří a banketů na velvyslanectví ve Washingtonu zúčastnil, mi je stručně popsal. „Výborné jídlo, zajímavý kulturní program, ale dojem z celé akce kazí nevzhledná budova velvyslanectví obklopená vyasfaltovanými plochami, které vás nutí zůstávat uvnitř i za pěkného počasí. A interiér? To je hotový labyrint, několikrát jsem se tam ztratil.“ No, ale asi tam nakonec s manželkou pojedeme, aspoň se dobře najíme.

26. června
Včerejší večeře byla naprosto úžasná!
Zcela předčila naše očekávání. Kolega, který mi večeře popisoval, se musel zmýlit. Nechápu, jak mohl udělat takovou chybu. Budu si s ním muset v pondělí promluvit. Všechno bylo jinak. Teda až na to jídlo, to bylo každopádně výborné :))

K velvyslanectví jsme s manželkou přijeli asi v pět odpoledne. Auto jsme zaparkovali na ulici. Slunce nám ještě vysoko svítilo nad hlavami a vítr si pohrával s listím stromů. Prošli jsme bránou a vystoupali do mírného kopce. Ocitli jsme se před působivou kamennou fasádou, která vytvářela důstojné pozadí ohromnému zlatému lvu, který stál u velkorysého vstupu. Nad ním se třepotaly vlajky České republiky a EU. Zeď vypadala trochu studeně a mé obavy způsobené kolegovým vyprávěním se jen zesílily. Neměli jsme sem jezdit. Chtěl jsem se na místě otočit a vrátit se, ale Jana mě zastavila a upozornila na zahradu, která prosvítala za vchodovými dveřmi. „Pojď, když už jsme tady, aspoň nakoukneme dovnitř“, prohodila.
Prošli jsme tedy skleněnými dveřmi, moc jsme si domu nevšímali a zamířili rovnou za světlem, do zahrady. Stačilo pár kroků a byli jsme opět venku. V úplně jiném světě. Na mýtině, porostlé šťavnatým trávníkem stála spousta stolů potažených sněhobílými ubrusy. Proti nám se rýsovala spousta nádherných stromů. Mezi nimi na kopci krásná historická stavba. Později jsem se dozvěděl, že jde o rezidenci velvyslance. Takhle bych chtěl bydlet, napadlo mě. Kolem stolů se pohybovalo několik hostů. Ostatní seděli v pohodlných křeslech ve zvláštních prostorách. Nevím, jak přesně je nazvat. Byly to takové zálivy uvnitř domu. Malá místa, kdy sedíte venku, vychutnáváte si výhled na přírodní scenérii, ale máte střechu nad hlavou a jste vlastně součástí interiéru. Zcela vlevo jsme zahlédli jakési pódium. Podle židlí narovnaných do oblouků v několika řadách jsem poznal, že bude pravděpodobně sloužit hudební produkci. A taky že ano. K našemu velkému překvapení večer vystoupil skvělý český houslista Pavel Šporcl. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Slečna, která nám podala šampaňské, nám oznámila, že slavnostní zahájení proběhne až za hodinu a ať se zatím trochu porozhlédneme kolem – především nám doporučila příjemnou vyhlídku na malém kopci, pouze několik metrů od budovy velvyslanectví. Poslechli jsme ji a po několikrát zatočené pěšině jsme na malý vrcholek vystoupali. Na chvíli jsme se ocitli zcela sami, což bylo velmi příjemné. Když jsme sešli dolů, viděli jsme, že hostů přibylo. Chtěl jsem zůstat sedět chvíli na zahradě, bylo opravdu nádherně, ale Jana mě přesvědčila, ať se podíváme dovnitř. „Vždyť jsme to předtím jen proběhli.“
A tak jsme se ocitli opět v interiéru. Překvapilo mě, jak mi celá budova připadala najednou úplně jiná. Žádná pevnost, ale světlem zalitý zahradní pavilón. Žádná studená obří hala, ale spousta drobných zákoutí, intimních prostorů s vystavenými uměleckými díly. Neustálý kontakt s venkovním prostředím. Připadalo mi, jako by zahrada byla nedílnou součástí domu. Jako bychom vlastně zůstali venku. Nakoukli jsme do jídelny, která se nacházela hned vedle zahrady. Její měkce zaoblené zdi dotvářely příjemnou atmosféru. Dva malé salónky, určené pravděpodobně intimnějším setkáváním se rovněž mohli těšit nádhernému výhledu do přírody. Jejich rovněž oblé zdi byly výrazně barevné. Celá reprezentativní hala byla velice vysoká a to jí spolu s kontaktem se zahradou dodávalo slavnostní charakter. Zaujala mě ohromná malba Zdeňka Sýkory. Vydržel jsem se na ni dívat několik minut. Malé světlíky ve stropě přinášely světlo i do hloubky dispozice. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se mohl Pavel (můj spolupracovník) tak zmýlit. Nevzhledná budova? Nemožnost prozkoumání krásného pozemku? Labyrint? Hloupost. Vždyť je tu vše naprosto přehledné, orientaci úžasně pomáhá neustálý kontakt s vnějším prostředím.
Uprostřed haly jsme zahlédli jakýsi masivní válec. „Ha, zcela jistě jakási oválná pracovna, místo důležitých rozhodnutí“, pošeptala mi do ucha se smíchem Jana. Zřejmě se nemýlila. Jedna věc mě však trochu zarážela. Ambasáda, to přeci nejsou jen reprezentativní prostory a jednací sály, ale spousty kanceláří, konzulátní oddělení, dokonce byty některých zaměstnanců, garáže, technické zázemí. Kde to všechno je? Nebylo mi to úplně jasné a ani moje žena na to nedokázala přijít. Zvláštní.
V tom jsme zaslechli, že večeře oficiálně začíná, slavnostním přípitkem na zahradě. Pan velvyslanec oznámil, že jsme se tu dnes sešli u dvojí příležitosti. Tou první je již zmíněný konec českého předsednictví, ale tou druhou, dobře utajenou událostí je vlastně inaugurace nové budovy velvyslanectví ...
V tom jsem to pochopil. Pavel mi musel popisovat úplně jinou budovu! Jasně. Hned jsem to běžel říct Janě, která se právě vracela z toalety. Všechno již věděla. Promluvila si s manželkou velvyslance, která jí také objasnila záhadu s ostatními částmi stavby. Budova je totiž mnohem větší než jsme si mysleli. Pod námi jsou dvě podzemní patra – soukromých garáží a technického zázemí. Rovněž se zde nachází jedno křídlo se třemi patry kanceláří a jedním patrem bytů a konzulátním oddělením, které je přístupné samostatným vstupem. „To byla ta malá branka, u které jsme zaparkovali auto. A představ si, že všichni zaměstnanci mají také výhled do zahrady a z bytů se dá dokonce vyjít hned ven, do jakési další soukromé zahrady. Tam se podíváme při další návštěvě. Máme totiž přijít na čaj příští týden. Půjdeme? Že jo?“
Nechápal jsem jak je to možné, vždyť zvenku vypadá stavba v podstatě jednopodlažní. „Taky jsem se na to ptala, je to proto, že terén se tu prudce svažuje a budova nestojí na rovině. Architekti výborně využili svahu pozemku a budovu velvyslanectví mu přizpůsobili. Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Že půjdeme?“

Poznámky pod čarou
-----
Co je to velvyslanectví (ambasáda)?
Administrativní budova? Místo pro setkávání, vedení dialogu? Stavba reprezentující Českou republiku v zahraničí? Stavba zprostředkovávající její esenci a význam? Všechno dohromady.
Co dělá dobrou ambasádu?
Místo, kde zaměstnanci rádi pracují, protože zde pro vlastní práci nacházejí přívětivé podmínky, rovněž však místo kam se rádi vracejí její návštěvníci, hosté.
Co dělá dobrou ambasádu právě v tomto místě?
Splnění všech předchozích podmínek plus citlivé osazení do unikátního přírodního rámce, který se zde nacházel před ambasádou a bude nacházet i dlouho po jejím zániku.
-----
V Praze, 24. září 2009,
AG

Městské zásahy Praha 2010

Oficiální výzva účastníkům projektu Městské zásahy Praha 2010:

Vážení kolegové a přátelé,
rádi bychom vám nabídli účast na projektu Městské zásahy Praha 2010. Městské zásahy jsou projektem, který může mít velké množství podob. Hlavní ideou je pokusit se najít určité body, místa a situace ve městě, o kterých si myslíme, že nefungují tak, jak by měly, nebo nepřináší obyvatelům to, co by přinášet mohly. Často jsou to místa, na které jakoby každý rezignoval, nikdo v nich nenašel možnost profitu. Nechtěli bychom však tento projekt omezit jen na nacházení takových míst, chtěli bychom, aby se pro ně našlo reálné řešení. Ukázat, že v městském kontextu mohou i malé změny přinést velký efekt. Problém a příležitost jsou dvě strany jedné mince. Pokud máte jedno, máte i druhé. Nabízíme platformu, kde lze využít kritického pozorování našeho prostředí v jeho zlepšení. Projekt je místem, kde se mohou potkat víceré zájmy: obyvatel města, městských úředníků, architektů, umělců, mudrlantů i odborníků. Projekt nemá generovat zisk nebo bombastické sliby, má se pokusit něco změnit. Zároveň představuje i způsob jak ukázat další kroky a možnosti při tvorbě veřejného prostoru. Pokouší se otočit klasický způsob distribuce městských zakázek a bez nároku na honorář a bez čekání na výzvu pomoci městu a okolí.

Projekt Městské zásahy má již za sebou dvě kola v Bratislavě, které vyvolaly velký ohlas. Jejich výsledkem bylo 63 návrhů konkrétních řešení. Výstava proběhla v Slovenské národní galerii, vznikl katalog a dokumentární film.
www.mestskezasahy.sk

Nyní jsme se rozhodli, posíleni tímto úspěchem, realizovat projekt na stejné bázi i v městě Praha. Výstava výsledků proběhne v Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích v termínu 12. 5. - 2. 8. 2010.

Pokud se cítíte touto výzvou osloveni, potvrďte prosím svou účast obratem na email info@mestskezasahy.cz, kde vám rovněž odpovíme na všechny případné dotazy. Součástí této výzvy jsou podmínky a termíny odevzdání návrhů a rovněž tak seznam oslovených autorů.

Autoři konceptu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian (AG-ENT)
Produkce: Jana Kostelecká
Spolupořadatel: DOX Centrum pro současné umění
Termín: 12. 5. 2010 - 2. 8. 2010
www.mestskezasahy.cz

Zadání
Návrhy budou prezentovány jednotnou formou.
Formát: A1 na výšku
Fotografie vybraného místa (minimálně jedna)
Vizualizace návrhu (ideálně varianta předtím a potom, tedy zákres do vybrané fotografie). Návrh je možno doprovodit půdorysy, řezy, pohledy, schématy, či situací, ale je třeba pamatovat na to, aby byl jednoduše srozumitelný komukoliv, nikoliv pouze profesionálům. Minimálně jedna z vizualizací by měla splňovat rozměr 4000x3000 pixlů. Doprovodný text (v maximálním rozsahu 1300 znaků včetně mezer).

Prosím, neumisťujte na tento plakát jméno vaší společnosti ani kontaktní údaje. Tyto informace budou součástí popisky, která bude nainstalována u každého plakátu v jednotné formě. Model návrhu je velmi vítaný, ne však nutný.

Forma dodání:
1) tiskové pdf v požadovaném formátu (pro instalaci výstavy)
2) jednotlivé části jako samostatné dokumenty (pro přípravu katalogu).

Termíny:
Vyhlášení výzvy: 20. 2. 2010
Zaslání krátké anotace projektu (prosíme o specifikaci vybraného místa + stručně k návrhu): 20. 3. 2010
Odevzdání: 20. 4. 2010 emailem na adresu info@mestskezasahy.cz
Vernisáž výstavy: 12. 5. 2010
Křest katalogu: 17. 6. 2010

Tato výzva je výzvou otevřenou. Přihlásit se a poslat svůj nápad (projekt), může každý.

Vyzvaná studia, lidé:
A1 architects
A69
AP atelier (Josef Pleskot)
Architektura (David Kraus)
Atelier K2
Petr Babák a Radim Babák
BEEFARCHITEKTI
COLL-COLL
David Chmelař architekti
DRNH (Antonín Novák)
Echorost
FAM architekti
FoRM Associates
Fránek architects (Zdeněk Fránek)
gutgut
Ivan Gürtler
hcA (Pavel Hnilička, Ondřej Císler)
Richard a Veronika Hegerovi
Petra Hlaváčková
Milan Houser
Marek a Štěpán Chalupovi
Jakub Chuchlík a Ida Čapounová
IVA (Imro Vaško)
Petr Janda
Jan Jehlík
Jan Kadlas
Jan Kaláb
Krištof Kintera
Tomáš Král & Irena Šebová
ksa.
Tomáš Legner
Jan & Kristina Magasanikovi
Lenka Míková a Vítězslav Danda
Mixage (Ondřej Teplý)
mjölk architekti
MOBA
Muon (Jiří Zhoř)
My architekti (Michal Kuzemenský)
N/A
New Work (Svatopluk Sládeček)
Markéta Němcová
Opočenský Valouch architekti
Pinkas Žalský architekti
ROBUST + Cyril Říha
Roman Koucký architektonická kancelář
Siebert + Talaš
Ilja Skoček
Skupina (Marcela Steinbachová)
Skvadra (Milena Kubiszova, Ondrej Volný)
Eliška Slámová a Šimon Brabec
Šárka Sodomková a Marek Sodomka
Sporadical
Ján Štempel
Mahulena Svobodová
T2TT (Martin Hejl, Lenka Leššová, Ondřej Tichý)
The Builders (Lukáš Brom, Štěpán Tláskal, David Kazický)
Viktor Tonner
Vallo Sadovsky Architects
Maxim Velčovský a Veronika Jiroušková
ZERO ZERO

Dům, který byl rád sám

V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:

„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci

P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG

Generace 30+

Generace?
Termínu generace používáme tehdy, kdy chceme popsat skupinu skládající se z odlišných částí, členů, které přes svou vzájemnou odlišnost obsahují i silné společné znaky, chrakteristiky. Těchto spojujících prvků může být celá řada. V našem případě posloužil jako prvotní z nich věk. Účelem tohoto textu je najít i některé další. Omezená doba trvání, která je s pojmem generace nerozlučně spjata, je zde vymezena maximální časovou vzdáleností mezi dvěma nejvzdálenějšími extrémy této skupiny. Název projektu: generace 30+ napovídá (a vzhledem k tomu, že části 40+ a 50+ už proběhly),že zde půjde o skupinu ve věku 30 – 40 let – tedy desetileté časové rozmezí. Ve skutečnosti dělí 18 vybraných autorů pouze 8 let – ovšem i těchto 8 let je podle mě více, než aby se do nich mohla vejít generace pouze jedna. Z mého pohledu se jedná spíše o dvě. Na tu narozenou před rokem 1972 (včetně), a na tu, narozenou v letech 1973-76. Jsou dosti disproporční, 7 versus 11, a samozřejmě stále značně různorodé, ale již mnohem méně, než pokud bych se je snažil posoudit dohromady.

1989
Možná by bylo toto vnitřní dělení zcela zbytečné, pokud by celá společnost neprodělala podstatnou změnu v roce 1989. Od komunismu, ke kapitalismu. Od totality ke svobodě. Od slepého následování k hledání vlastního směru. Od souhlasu k názoru. Od pasivity k aktivitě.Od omezených možností k neomezeným. Od ničeho k čemukoliv. Není možné, aby se tento rok nepromítnul do vývoje členů obou skupin.

Skupina první
Členové skupiny první vesměs započali svá vysokoškolská studia ještě za komunistického režimu. Změna je zastihla někdy uprostřed vzdělávacího procesu. Jak se na jejich vývoji a přístupu k životu (ač už profesnímu či nikoliv) projevila – to bude obsahem mé následné spekulace, která se může blížit pravdě, nebo také nemusí. Což pro mě nepředstavuje nějak zásadní rozdíl – jen tak pro pořádek.

Netušené možnosti
V době, kdy studovat začínali, před našimi sedmi vyvolenými ležela nepříliš radostná budoucnost v podobě zaměstnání v jednom z mnohačlenných projektových ústavů, jejichž tvorba by se dala jen stěží označit za vzrušující. O co silněji pak musel zapůsobit fakt, že najdenou, jako mávnutím kouzelného proutku, bylo možné vše. Není se tedy co divit, že členové této skupiny architektů své studium neprodlužovali do nekonečna (pokud ano, tak alespoň v rámci jednoho města), neztráceli příliš času poznávacími praxemi v kancelářích zkušenějších architektů, netoužili zažít zahraniční prostředí – a neprodleně zamířili založit svá vlastní studia. S představou, že uplatnit svůj talent – ať už prací pro přátele a příbuzné, nebo skrz veřejné, anonymní soutěže, nebude žádný velký problém. Tyto netušené možnosti skýtali zároveň i nástrahy. Už jen fakt, že materiálová, produktová a barevnostní základna narostla geometrickou řadou (z všudy přítomného panelu po cokoliv, co je klient schopen a ochoten zaplatit). Nepřekvapí, že řada architektů, i starších generací, se rozhodla těchto možností využít, jak to jen půjde. Tento postup dal vzniknout pozoruhodným dílům, která americký architekt Eric Owen Moss označuje přiléhavým sloganem: „příliš mnoho není nikdy dost“. Proto si cením velmi vysoko úrovně tvorby této skupiny, zvláště pak pod dojmem následujících kritérií, která mi ji nejlépe charakterizují. Všechny představují handicapy určitého druhu – není to učiněno záměrně.

Společná kritéria první skupiny
Výše uvedené charakteristiky se jistě nevztahují na všechny členy této skupiny, ale určitě alespoň na některé. Tak to ostatně bývá se všemi typy generalizací.
01./ Neschopnost komunikovat v jiném, než mateřském jazyce
Má obrovský vliv na zapojení se do mezinárodních společenství, soutěží, celosvětového architektonického prostředí a co možná ještě hůře, na přístup k literatuře a teorii, nepřeložené do češtiny. Netřeba podotýkat, že progresivní architektonická teorie do Česka dodnes doráží v nevelkém množství a s obrovským časovým zpožděním. Zahraniční tvorba bude těmto architektům zprostředkována většinou pomocí své vizuální, nikoliv textové části.
02./ Neschopnost využít možnosti počítačů pro samotný vymýšlecí proces
Je třeba si uvědomit, že naše skupina studovala prakticky nedotčena možnostmi počítačové techniky. Ve vzdělání se s ní nesetkali – a když se později stala nezbytností – primární volbu představoval nejmenovaný 2D rýsovací program, který v podstatě nahradil rýsovací pera a prkna a zrychlil produkci jednotlivých výkresů, aniž by nabídl cokoliv dalšího.
03./ Neschopnost sebepropagace a jen velmi omezené manažerské, organizační schopnosti
Obě tyto činnosti jaksi nepatřili do spektra zájmů asociovaných s profesí architekta. Zvláště v Česku. Když k nim přidáme ještě následující, čtvrtou charakteristiku - není divu, že šest ze sedmi v této kategorii, vede kanceláře s nevelkým počtem zaměstnanců a jedinou výjimku představuje Jan Schindler, narozený v Západním Berlíně. Rovněž také nepřekvapí, že přes časté úzké vztahy mezi členy této skupiny (konkrétně mám na mysli A69, Marka Chalupu, Davida Krause, ale i Michala Kuzemenského, HŠH a o něco málo starší ksa.) skončily všechny snahy o společnou výstavu či publikaci krachem. Symptomatické.
04./ Snaha o absolutní kontrolu nad návrhem
Až čtvrý bod nevyznívá jednoznačně negativně. Mám ho spojen s obrovským zaujetím pro práci, která osobnosti této skupiny rovněž poutá dohromady. Jeho negativum představuje omezené zapojení ostatních členů ateliéru do kreativního procesu. Ve světě se architektonické kanceláře v zásadě dělí na dva druhy. Editorské (vedoucí kanceláře představuje editora, chcete-li střihače, který formuje kanceláří nashromážděný materiál) a autorské (zde je návrh produktem jednoho, nebo nemnoha autorů). Většinou se jedná o kanceláře, v jejichž názvu se jméno tohoto autora objevuje. Což ovšem neznamená, že pokud tomu tak není, patří kancelář automaticky do kategorie jedna. Naše skupina patří zcela do kategorie autorské.
05./ Jen minimální „společenská angažovanost“
Svůj čas věnují většinou vlastní kanceláři a tvorbě, maximáně pak její veřejné obhajobě. Učením se nezabývají. V celonárodní diskusi nad kauzou Národní knihovny jejich hlas nezaznamenáte – narozdíl od skupiny následující.*

Skupina druhá
Jak tedy popsat skupinu druhou? Můžeme jednoduše začít negací charakteristik první skupiny. Členové druhé skupiny studovali déle – a to hned na několika školách, včetně zahraničních. Pokud v zahraničí přímo nestudovali, zásadně je ovlivnily jejich cesty (viz Kamil Mrva, Pavel Nasadil, Kamila Amblerová). Než se rozhodli pracovat samostatně, absolvovali několik zkušeností v rozdílných kancelářích. Jejich doktorandská studia odrážejí vznik celosvětového fenoménu s názvem research (výzkum), který se v architektonické praxi masově objevil až v polovině 90. let. Je neuvěřitelné, jak krátkou historii research má, vzhledem k tomu, jak silná je jeho pozice, ale je tomu doopravdy tak. Jejich jazykové i počítačové schopnosti logicky výrazně převyšují první, což s sebou přináší i podstatně vyšší angažovanost a zapojenost do mezinárodního společenství – jsou mj. aktivními účastníky internetových diskusí a věnují značné množství času a úsilí kurátorsko, publikačně – osvětovým činnostem (viz Marcela Steinbachová, Yvette Vašourková, Osamu Okamura, Pavel Hnilička). Více si uvědomují možností různých druhů spolupráce, což se často odráží i v organizaci jejich profesních vztahů (viz „platforma MOBA“ a „nezisková organizace, občanské sdružení? CCEA“ Yvette Vašourkové, nebo „kruh“ a „skupina“ Marcely Steinbachové).

Přímo se tak nabízí otázka – dělají z nich tyto okolnosti „lepší architekty“? Je, respektive bude (při jejich věku se budoucí čas zdá na místě) jejich tvorba kvalitnější? Možná ano, možná ne. Samotná kritéria totiž nerozhodují – rozhoduje reakce na ně. Možná právě neznalost cizího jazyka první skupiny vede k větší snaze po pochopení a porozumění, než naopak. Možná „nerozptýlení“ jinými aktivitami (publikační, akademické, organizační aktivity) vede k lepší koncentraci na práci. Možná jejich „specializace“ převáží nad kvalitami „více otevřeného, generalizačního přístupu“, který spíše odráží proměny obsahu naší disciplíny. Možná vede jejich větší kontrola vymýšlecího procesu k menší kontaminovanosti a k větší čistotě jejich návrhů. Možná. Možná ne.

Společné znaky
Při hledání společných charakteristik obou skupin se okamžitě objeví vzdělání v Česku a nevelké množství vysokoškolských Profesorů (s velkým P), kteří se na vývoji jednotlivých architektů podíleli (Prof. Šrámková, Prof. Přikryl, Prof. Lábus, Prof. Rajniš, Prof. Masák, Prof. Keil, Prof. Bočan, Prof. Šik). U tohoto výčtu však zůstane. Nemám přímou osobní zkušenost s nikým z výše uvedených a vůbec mi proto nepřísluší jejich vliv nějak hodnotit. Za zmínku však tento fakt rozhodně stojí.

P.S.
Vlastní zpochybnění dělení pomocí věku
Jeden ze spolehlivých způsobů jak ověřit sílu, či slabost kategorizace, představuje nalezení výjimek, které se kategorizaci vzpírají. Zdá se mi více než jasné, že někteří členové spadající věkem do jedné skupiny odpovídají lépe charakteristikám skupiny druhé. Kdybych mohl volně zacházet s datumy narození jednotlivých vystavujících – Jitka Ressová a Jan Schindler by se narodili o pět let později, zatímco Adam Halíř, Kamil Mrva, Kamila Amblerová, Martina Buřičová o pět let dříve.
-----
V Los Angeles, 03. 03. 2008,
AG

Vila Hermína / Plus, mínus

Plus
Začnu pozitivy. Jsem moc rád, že „vila Hermína“ byla realizována. Opakuji, moc rád. Je to důležitý dům pro celou českou architektonickou scénu. V zemi, kde si nejenom studenti architektury stěžují na nedostatek experimentování a za slovo přísnost dosazují nuda, nenápaditost nebo konzervativnost, by měl být každý podobný dům uvítán otevřenou náručí. „Přinejhorším“ si na něm řada českých architektů zformuluje „jak ne“. A to není k zahození. Experiment. Mnohostranný experiment. Experiment vevnitř, experiment venku.

Návštěva první
Dům jsem navštívil dvakrát. Poprvé během hrubé stavby. V doprovodu jednoho z autorů – Jana Šépky, manželů Pszczolkových s jejich malou dcerou (majitelé vily v Berouně – realizace od HŠH z roku 2004) a architektů Jiřího Zhoře a Zdeňka Fránka. Zde jsou útržky názorů, které si dodnes pamatuji.

Zdeněk Fránek: „Krásný. Neuvěřitelný. Experiment. Experiment na lidech.“ Pavel Pszczolka: „Rád bych bydlel v těsné blízkosti něčeho podobného, tak abych se na to mohl kdykoliv zajít podívat.“ Dcera manželů Pszczolkových: „Tati, mami, proč my máme takový obyčejný domeček?“ Jiří Zhoř: „Díky, jsem moc rád, že jsem to mohl vidět.“

Intermezzo
Rozděluji si pro sebe města na ta, která jsou vhodná k několikadenní návštěvě, a pak na ta, ve kterých se dá dobře dlouhodobě žít. Připadá mi, že se málokdy překrývají. S domy je to snad ještě výraznější. Osobně se mi lépe žije ve městech, která na mě kladou malé, nebo skoro žádné nároky, ale nevydávám to za univerzální návod na štěstí.

Psychicky náročný dům
Vnitřní uspořádání domu bude na své obyvatele klást velké nároky. Nikoliv fyzické (ty mi připadají standardní), ale psychické. HŠH navrhli v Černíně vyčerpávající prostor, který pro jeho obyvatele bude představovat test. Snad ho úspěšně zvládnou s radostí.

Mínus
Vnitřní kinosál určený projekcím pro větší než domácí použití, který posloužil jako záminka pro rampové uspořádání domu, mi připadá nejhůře vyřešen. Legrační velikost plátna (respektive malost) a umístění projektoru do odpovídající malé vzdálenosti to pouze potvrzuje. Kinosál mi připomněl roli sekyrky v pohádce „polívka ze sekyrky“ – když se všechny ingredience přidaly, je možné ji vyndat.

Návštěva druhá
Desítky (možná stovky) architektů a fanoušků architektury putuje do Černína na kolaudaci vily Hermína. Každý z nich v domě stráví čas, který uzná za vhodný, vyměňuje si názory s ostatními návštěvníky i obyvateli domu. Všichni odcházejí se silným zážitkem. Je to málo? Myslím si, že ne. Díky majitelům i autorům.

Více o projektu zde:

The League of Extraordinary Gentlemen

Postupně se na těchto stránkách objeví články o lidech, se kterými jsem měl možnost se setkat, promluvit si a jejichž názory a kritika měly vliv na to, co dnes dělám. Zde je předběžný seznam, jehož chronologie není důležitá: Rients Dijkstra (Maxwan), Helena Jiskrová, Monika Mitášová, Jeffrey Inaba (C-lab), Paul Nakazawa, Bjarke Ingels (BIG), Jeff Kipnis, Benjamín Brádňanský (n/a), Jiří Suchomel, Osamu Okamura (Era21), Josef Pleskot, Cyril Říha, David Kraus, Yushi Uehara, Imro Vaško, Jiří Zhoř (Muon), Lukáš Brom, Jan Magasanik, Markéta Němcová, Marek Chalupa, Juergen H. Mayer, Neil Denari, Čestmír Kopecký, Petr Hájek, Jan Šépka, Svatopluk Sládeček, Marek Adamov, Jan Jehlík, Prokop Tomášek, Boris Redčenkov, Jaroslav Wertig (A69), Lucie Králová, Petr Rezek, ... Na Zdeňka Fránka, Janu Kosteleckou a Davida Kopeckého již došlo.

Bourání / Radio Wave

Na podzim roku 2008 přijal pozvání do Radia Wave (do pořadu Universum) můj liberecký spolužák David Kazický. Vyprávěl o své diplomní práci - projektu muzea do Varšavy. "Neprozřetelně" se zmínil o možnosti vytvářet samostatný pořad o architektuře, a že by možná znal někoho, kdo by se na to hodil. Nápad vzal za svůj vedoucí moderátorů Radia Wave Jakub Viliš, následovalo několik setkání a ve středu 4.2. 2009 jsme na živo odvysílali první díl (s Jaroslavem Wertigem). K dnešnímu dni jich proběhlo již 43 a uvidíme, na jakém čísle se nakonec zastavíme. Přikládám text, ve kterém jsem popsal ambice pořadu před jeho začátkem. Zda se tyto ambice daří plnit musí posoudit posluchači. Tedy Vy.

Architektura je všude kolem nás. Zásadním způsobem ovlivňuje naši psychickou pohodu. Stejný vztah, který poutá film a jeho soundtrack, spojuje architekturu a naše životy. Přesto o ní víme tak málo. Existuje spousta nudných, banálních a špatných filmů. Jejich množství se podobá množství nekvalitní architektury. Chodit do kina ale není povinnost, televize se dá vypnout, nebo ji nemusíte mít. Městu a fyzickému prostředí se vyhnete těžko. Proto stojí za to, něco se o architektuře a o jejích tvůrcích - architektech, dozvědět. Kdo jsou, čím se zabývají, co je náplní jejich práce a co pro vás mohou udělat? Bourání klišé, mýtů, předsudků a stereotypů v přímém přenosu na Radiu Wave, každou středu mezi 18. a 19. hodinou. Pořadem provází Adam Gebrian.

Budoucnost české architektury

Rádi bychom Vás požádali o to, abyste se v lehké textové, kreslené nebo kombinované formě pokusil naznačit, jak asi bude vypadat česká architektura za dalších patnáct let, čím se bude zabývat, jakou roli ve společnosti nadobude/uprázdní? Jste futurolog, utopista či prognostik / futuroložka, utopistka nebo prognostička? Pojďte si to ověřit se Stavbou!

Architekt konzultantem
Jak bude vypadat česká (nebo jakákoliv jiná) architektura za patnáct let nevím a jsem za to rád. Proč by se tím člověk v takovém případě vůbec zabýval. Jiná otázka je, jak bych si přál, aby česká architektura vypadala? A ještě lépe, jakou roli budou plnit ve společnosti její tvůrci, architekti? Na první otázku, z kvantitativního hlediska, odpovídám sérií grafů, na druhou textem. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak dnes rozeznat dobrou architektonickou kancelář od špatné, je skrz moment, ve kterém zapojí do navrhovacího procesu své konzultanty odlišných profesí (chcete-li statika, dopravního inženýra). Ty dobré to udělají hned od začátku, ty špatné, až když už je pozdě. Jinými slovy, když je návrh hotov. Podobně je to s rolí architekta. Pokud bude do procesu výstavby zapojen až v momentu, kdy je zadání hotovo (a pozemek vybrán) a architekt jej má zhmotnit (viz soutěž na novou budovu Národní knihovny v Praze), žádné kvalitní architektury se v Česku nedočkáme. Architekt tu není od toho, aby co nejlépe navrhl rodinný dům na ploše 120ti m2 na pozemku o rozměru 800m2 v Černošcích - s jednou ložnicí, obývacím pokojem, dvěma pokoji pro děti, pracovnou, koupelnou s rohovou vanou, saunou a garáží pro dvě auta.
Architekt Vám má poradit, zda vůbec něco takového potřebujete – zda by Vaším potřebám nevyhovoval více byt. A pokud ne, jaký pozemek by pro Vás byl vhodný, jak by měl být velký, jak orientovaný a v jaké lokalitě. Až poté by následovala diskuse o obsahu Vámi požadované stavby – a celý tento dlouhý a náročný proces by byl korunován tím, co dnes považujete za práci architekta – skutečným návrhem. Tehdy by byly vytvořeny podmínky pro vznik kvalitní architektury a spokojených klientů by přibývalo tempem naznačeným v jednom z grafů. Nedá se očekávat, že tento impulz přijde od klientů samotných. Měl by vzejít od architektů, kteří musí (ano musí) zaujmout pro-aktivní roli a dokázat přesvědčit své klienty, že pro ně mohou udělat mnohem více, než je po nich požadováno. Vždyť na to mají vzdělání.
-----
V Praze, 29.10. 2008,
AG

David Kopecký / Mistr redukce

Davida jsem poprvé potkal 22. října 2008. Po vernisáži výstavy Intercity Berlin-Praha. Kolem půlnoci. V baru jménem Krásný ztráty. Osobně jsme se neznali. Nevěděl jsem tedy, kdo je člověk, který stál trochu stranou od ostatních. Ve všeobecném veselí se příliš nesmál. Kdokoliv se přiblížil do pole jeho působnosti, ho takřka okamžitě opustil, odrazil se jako od zdi. Tuším, to přitáhlo mou pozornost. Vzájemně jsme se představili. On jako David, já jako Adam. Asi půl hodiny jsme si povídali. O architektuře i jiných věcech. Až když se k nám připojil jeden z kurátorů výstavy, Josef Vomáčka, zjistili jsme svá příjmení. Překvapení bylo vzájemné. Já jsem měl před sebou architekta, jehož tvorbu jsem sledoval už roky. Poprvé jsem ji nejspíše viděl právě na stránkách Stavby. Zelený dům s pultovou střechou, posazený na dvě kolejnice, krystalickyjednoduchá grafika. Zjevení. Na právě otevřené výstavě mě nejvíce zaujal poetický text k projektu rodinného domu do Stupavy. Od ksa. Neboli od dvojice Kopecký, Studený.

Davidova reakce byla, jak jsem později zjistil, typicky přímočará: „Tak to jseš ty, ten rozumbrada. Já jsem si tě představoval úplně jinak. Jako takovýho malýho, tlustýho .... a ty jseš zatím úplně naopak. Ten archit*, to byla skvělá věc. Hrozná škoda, že jste to zastavili. Den, kdy zmizel z internetu, byl jedním z nejhorších v mém životě. Sledoval jsem to každej den. Snažil jsem se dopídit, kdo je největší idiot. Vždycky, když jsem si myslel, že už ho mám, tak se to celý zpřeházelo, můj favorit napsal něco docela chytrýho, a já musel začít znovu. Fakt to bylo výborný. Měli byste to oživit.“ Poté mi začal vyprávět, na čem pracuje a jaké má problémy. Že se mu nedaří přesvědčivě komunikovat své nápady a projekty. Že nejsou srozumitelné, ani pochopitelné.

A tady jsem zase reagoval já, jak jsem v podobných situacích zvyklý: „Můžu pomoct.“ Skoro pokaždé mám ten pocit. I když se pak občas později ukáže, že nemůžu, ale to na mou první reakci většinou nemá vliv. Souhlasil: „Ok, pojďme se sejít a pojďme něco zkusit.“ Druhý den mi napsal, že se brzy ozve. O necelý měsíc později jsem na pozvání Cyrila Říhy přednášel na VŠUP v Praze. Napsal jsem Davidovi, ať se přijde podívat. Přišel, přednášku si poslechl, po ní jsme si na chvíli povídali v kavárně Indigo. Řekl, že druhý den zavolá, a tentokrát doopravdy zavolal.

Sešli jsme se u něj v ateliéru na Smíchově, ukázal mi své předchozí, současné i připravované projekty a řekl, že je chce prezentovat tak, aby byly srozumitelné, aby je mohl použít jako podklad pro představení se a získání nových zakázek. Chtěl vytvořit vlastní portfolio. „Jestli tě to zajímá, pusť se do toho. Udělej to, jak uznáš za vhodné.“ Nejotevřenější zadání, co jsem kdy dostal. Pustil jsem se tedy do toho. Začali jsme se scházet pravidelně, jednou týdně, v osm ráno v kavárně Slavia. David to neměl daleko do práce, ani do nového bytu naproti Mánesu, kam se právě stěhoval. Spolupráce s ním byla skvělá. Uměl věci neuvěřitelně zjednodušovat. Na dřeň. Bavilo mě předkládat řešení, která se neustále redukovala na méně a méně. Já zkoušel vyrábět koláže, on připravoval piktogramy. Vzájemně jsme si je konzultovali. Vytvářeli jsme portfolio myšlenek, nápadů, témat. Nikoliv projektů s perspektivami, půdorysy a řezy. To nás nezajímalo. Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej. Na místo, které jí sluší mnohem více než hlavní role.

Jediné, co mě trápilo, byla ranní hodina setkávání. Nejsem zvyklý takhle brzy vstávat. Když jsem to Davidovi řekl, dostal záchvat smíchu. „Proč to neřekneš hned. Já kvůli tobě vstávám každý týden takhle brzy, a přitom normálně funguju až pozdě odpoledne.“ Od té doby jsme se scházeli večer. Koncem ledna jsem začal moderovat svůj pořad Bourání na rádiu Wave. Jde o hodinový rozhovor nejen o architektuře. Pozval jsem si Davida do druhého dílu. Pozvání přijal, ale varoval mě, že to s ním nebudu mít jednoduché. Nepřeháněl. Byl to asi nejtěžší rozhovor. Ale i nejzajímavější. Doporučuji k poslechu.

David v něm mluví o důležitých věcech. Nesleduje se to lehce, chce to hodně trpělivosti a poslechnout si to několikrát. Ale je to velice originální pohled na úlohu architekta v současné společnosti. Po jeho skončení jsme si povídali další tři hodiny v žižkovské Akropoli. Odsud jsme šli pěšky do centra. U muzea jsme se rozloučili. Netušil jsem, že se vidíme naposledy. Měl jsem hodně práce, řekl jsem mu, že až se k portfoliu znovu dostanu, ozvu se. Později jsme si napsali. Říkal, ať přijdu, že mě rád uvidí. To už byl nemocný a věděl to. Já ne. Neodpověděl jsem hned a pak už bylo pozdě. Dodnes mě to mrzí. Davidův pohřeb byla hrozně smutná událost. Přišlo mi to strašně nespravedlivé. Davidův odchod je obrovská, nenahraditelná ztráta pro jeho nejbližší, ale nemenší pro českou architektonickou scénu. Na našem území se nevyskytuje moc individuí, co si jdou vlastní cestou. Experimentují, hledají, nebojí se chybovat a nedělají jen to, co se očekává. Nebyla náhoda, že takřka nic nedokončil a řada spoluprací skončila velkými osobními roztržkami.
Vzpomínám si na jeho poslední větu po prvním pracovním setkání. „Skoro nic jsem nedokončil, ale tentokrát to vyjde. Tohle portfolio uděláme.“ Jsem si jist, že takhle přistupoval ke všemu, do čeho se pouštěl. Optimistický skeptik. Extrovertní introvert. Hodně štěstí na druhé straně.

* www.archit.cz byla srostlice 15ti blogů převážně absolventů liberecké fakulty architektury, která fungovala od března 2006, do vánoc roku 2007. Její kompletní obsah je dodnes přístupný.