Vodní dům

Koncem ledna jsem se rozhodl podpořit soutěžní návrh Vodního domu Kristiny Magasanikové-Loskotové. Krátkým textem. Protože jsem si myslel (stále myslím), že je to krásný projekt. Odborná porota měla zjevně jiný názor. Její hodnocení: "Formální a nepřiměřeně nákladné řešení, které nekoresponduje s okolním prostředím."

Text:
„Ale to jste úplně špatně mladej pane. To co hledáte, je v obci Želiv, tady jste u Želivské přehrady. Musíte aspoň 30km nazpátek na Brno.“ Odpověděl na můj dotaz „kudy se dostanu ke klášteru premonstrátů“ překvapivě velmi dobře informovaný číšník v obci Hulice. „Ale pokud se zajímáte o architekturu, zajeďte se podívat na „vodní dům“, ten je pár set metrů odtud“, reagoval okamžitě na můj zklamaný výraz a máchl rukou k severu. Vodní dům? Co to proboha tak asi může být …
„Sám přesně nevím, ještě jsem tam nebyl, ale prej je to moc zajímavý. Je tam nějaká výstava o naší vodní nádrži. A asi docela dobrá, protože si to tu chválili i lidi, co přehradu opravdu nenáviděj. Ona tu totiž dost zlikvidovala původní krajinu, víte? Nikoho tady moc nezajímá, že je zdrojem pitný vody pro Pražáky. Víc nás štve, že je za plotem a ani k ní nemůžeme. Není ani pořádně vidět.“
„… Nebojte se, to nemůžete minout. Dům sám moc výraznej není, ale opravdu nádherně opravili tu louku, na který stojí. To je vám krása. Úplnej park. Jak někde na západě. Není to teda moc velký. Ale krásný. Samý vodní kytky, bažiny a tak. Trochu divoký na můj vkus, ale vážně krásný.“
Moc jsem tomu nevěřil. Znáte to, doporučení místních na nějakou jejich „mimořádnou“ atrakci. Ale trochu času, který jsem si původně vyhradil na klášter, jsem měl a jestli je to nedaleko, tak to zkusím. A opravdu, nebylo těžké místo objevit. Za tři minuty jsem autem míjel pozemek, který vypadal jinak než jeho okolí. Divoké trávy, bažiny s lekníny, vrby … ovšem v ten moment jsem málem strhnul auto mimo cestu, zahlídl jsem jakousi oblou skleněnou lávku, která konzolovitě trčela až málem nad silnici … uff, prý „dům sám moc výrazný není“ … no, věřte laikům, jestli tohle je nevýrazný dům, tak to bych rád někdy nějaký ten výrazný viděl. Značení mě navedlo na nedaleké parkoviště, odkud jsem se vydal k „vodnímu domu“. Jako první jsem uslyšel (a o něco později i uviděl) VODOPÁD. Okamžitě přitáhl mou pozornost. Ostatní jsem vnímal jen jaksi podvědomě. Ne úplně jednoduše popsatelný tvar, takový neuchopitelný. Oblé tvary, skoro snad půdorys srdce, nebo něco takového, nedávalo mi to moc smysl. Dům se zakusoval do terénu. No, zatím to nevypadá tak zle, jak jsem čekal. Doufám, že na mě vevnitř nečeká nějaká vlastivědná výstavka. Překvapivě mě neznepokojilo, že vůbec nevidím vstup. Šel jsem rovnou k malému vodopádu. Když už jsem se ho skoro dotknul, voda jako zázrakem přestala téct a přede mnou se otevřely dveře dovnitř. Úplné „Sezame, otevři se“. Zasmál jsem se a vešel dovnitř.
Po pravé ruce jsem zahlídnul příjemnou kavárnu (tam si za chvíli zajdu) a hned naproti mně, jednoduchý černý box, prodejnu vstupenek s příjemně se usmívající slečnou. Koupil jsem si lístek a dal na doporučení „vydejte se doleva, do stálé expozice“. Prošel jsem kolem šatny, na chvilku si odskočil do příhodně umístěných sociálních zařízení, minul přednáškový sál a vešel do akvarijního tunelu, hmmm, jako v nějakém oceánáriu. Jen vevnitř neplavali žraloci a voda nebyla průzračně azurová. Kupodivu to nevadilo. Přímo za akváriem jsem vstoupil do … ano, do ledničky. V téhle místnosti muselo být snad -10C. Málem jsem na podlaze uklouznul. Led. Musí být dost náročné udržet zde takovouhle teplotu v parném létě. Ale pak mě napadlo, že možná ne. V místnosti nebylo jediné okno a já si uvědomil, že už se možná nacházím pod úrovní okolního terénu. Chytré. Energeticky náročně udržitelná místnost izolována přírodní zeminou. Co mě čeká dál? Doufám, že v příští místnosti nezmoknu. Cha, pára, naprosto neproniknutelná. Hustá mlha. Nevidím si ani na nohy a ruce. Tápu prostorem kupředu a nevnímám, že se zatáčí. Konečně spíše tuším, než vidím dveře do další místnosti. Ještě než do nich vejdu, zahlédnu na zdi žluté pláštěnky. Takže mě déšť přeci jen nemine. Oblékám si ji, a to dělám skutečně dobře. V další místnosti se na mě valí tropický liják. Začíná mi to docházet. Různá skupenství vody. Z deštivé místnosti vycházím ven a ocitám se v expozici s názvem „voda jako energie“. Procházím jakousi translucentní blánou, do lůna, útrob … ano, voda jako život (plodová voda). Vracím se do místnosti věnované energii a odtud vstupuji do malého přednáškového sálu s připraveným promítáním.
Ale to není možné, ten už jsem přeci viděl. Míjel jsem ho při vstupu do akvárií. Ten musí být v úplně jiné části budovy. Nedává mi to smysl. Procházím sálem … a skutečně, jsem opět u vstupu do akvárií. Přímo přede mnou stoupá skleněná rampa. To musí být ta, kterou už jsem viděl z auta. Úplně jsem na ni zapomněl. Vydávám se po ní nahoru. Na prosklených stěnách se nacházejí natištěné informace o nedaleké vodní nádrži. Jsem překvapen kultivovaností grafického řešení. Chodba se lehce stáčí doprava a já úplně zalapám po dechu … Jako na dlani se přede mnou rozprostírá impozantní hladina vodní nádrže. Nádhera. Je mnohem větší, než jsem si myslel. Vydržím ji pozorovat snad 10 minut. Poté pokračuji dál chodbou, která se otáčí o 180 stupňů, a já se za chvíli přicházím znovu do akvária. V ten moment to pochopím. I místnosti jednotlivých živlů, skupenství, musí být organizovány stejným způsobem. Procházím je znovu a opravdu, je to tak. Místnosti se stáčejí doprava, rovněž o 180 stupňů, ale díky většímu poloměru a mlze a dešti si toho vůbec nevšimnete. Tentokrát nejdu do sálu s promítáním, ale doleva, kde je nainstalována dočasná expozice. A to už jsem opět ve vstupní kavárně. Ty tam jsou pocity z nepochopitelného vnějšího tvaru. Vnitřní organizace mi připadá zcela logická. Dávám si kávu a chystám se k odchodu.
„Nezapomeňte se ještě podívat na střechu, výhled na přehradu je odtud ještě lepší“, volá za mnou slečna prodávající vstupenky. Na střechu? Kudy se tam dostanu? „Jděte rovně podél vysuté lávky a až budete moci, tak ji podejděte doprava, tam jsou velké schody. Ty nemůžete přehlédnout.“ A pozor na hlavu, směje se. Skutečně. Vycházím ven, vodopád opět přestává téct. Podcházím lávku (upozornění ohledně malé světlé výšky se hodilo) a po širokém dřevěném schodišti vstupuji na střechu. Spíše než na střechu bych měl říci na louku. Dům je totiž zcela přikryt divokou travou a úplně splývá s okolím. S výjimkou dřevěného mola, které tvoří strop vyhlídkové chodby, kterou jsem prošel před chvílí. Procházím si ho tedy znovu, tentokrát však na čerstvém vzduchu a o čtyři metry výše. Je to pravda, výhled je ještě lepší. Vidím i zahradu, na kterou mě upozorňoval už číšník v Hulicích. V duchu se mu omlouvám. Je skutečně krásná. Není příliš vypiplaná. Je vidět, že někdo stanovil jen základní rozvrh a nechal věcem volný průběh. To se mi líbí.
Konečně mám příležitost si i trochu prohlédnout samotný dům. Do té doby jsem to neudělal. Je proveden jednoduše, a vytváří pouze pozadí pro jednotlivé expozice. Asi proto ho prozkoumávám až teď. Betonové podlahy a stropy. Krásné dřevěné schody na střechu. Jednoduché ocelové zábradlí. Žádné výrazné detaily. Nic nekřičí. I když ta konzola, to je přímo inženýrský zázrak. Ale to si normální člověk asi neuvědomí. Zpětně si uvědomuji vnitřní konstrukci. Určitě ocelové sloupy, ale byly skryty v dřevěných kmenech. Elegantní kavárenské židle. Utilitární, vstupní infobox. Příroda a expozice hrají naprostý prim. Tak to má být. Ač architekt, nenávidím, když autor objektu cítí potřebu na sebe strhnout veškerou pozornost.
V tom se podívám na hodinky. Sakra, vždyť jsem tu strávil více než dvě hodiny. Pospíchám k autu. Zahradu už nestihnu. Škoda. Musím v Praze stihnout důležitou schůzku. Ale za pár minut na dálnici už cítím, že mi zpoždění příliš nevadí. Stálo to za to. Musím se sem vrátit i s dětmi. Myslím si, že si expozici užijí ještě více než já.
PS
Cestou domů mi hlavou stále vrtal skutečný tvar domu. Něco mi neustále připomínal. Vnitřní dispozice byla logická a racionální, autoři by se přeci nespokojili s nějakým vnějším pa-tvarem. Večer zapínám Google Earth a dům si vyhledávám. Není těžké ho najít. Pár vteřin stavbu pozorně zkoumám. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hlavou mi letí hodiny nenáviděné středoškolské chemie. Okamžitě do googlu zadávám dvě písmena a jednu číslici. Vyskakují první obrázky. Samozřejmě. Musím se nahlas smát. Vždyť je to takřka doslovný přepis molekuly vody. Kyslíku se dvěma vodíky. H2O. Mám radost nad svým vlastním objevem. Zajímalo by mě, zda si toho někdo z návštěvníků všimne. Třeba ano.