SuMo 04 / Sebepropagace, aneb "pryč s falešnou skromností"

"I wish people would love everybody else the way they love me. It would be a better world."

What is your favorite object? "A mirror."
Muhammad Ali (oba citáty)

"This is not about me. It's about you."
Barack Obama (během kandidatury na prezidenta)

Ve výtvarné výchově, v 1. třídě základní školy mi spolužačka Pavla ukázala svou kresbu. Se slovy: "Tohle se mi moc nepovedlo, co?" Reagoval jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí: "To máš pravdu, to se ti vážně nepovedlo." Hrozně jsem ji tím naštval, ještě než utekla, zakřičela: "Jak to? Vždyť je to krásné." Opravdu jsem tehdy nechápal, že svou úvodní otázkou vyžadovala pochvalu. A odmítám to chápat do teď. Pokud byla se svou kresbou spokojená, ocenil bych, kdyby řekla: "Myslím si, že jsem nakreslila krásný obrázek. Co si myslíš ty?"

Ke čtvrtému dílu SuMo mě přivedla Karolína Jirkalová. Ve svém článku o Městských zásazích pro Art&Antiques zmínila, že vystavení hotelu od A69 (na jehož návrhu jsem se podílel) "zavání sebepropagací" - nebudu vysvětlovat, jak k vystavení tohoto projektu došlo, vzhledem ke zbytku článku je to irelevantní. Obě dvě slova mají zjevně negativní význam. Místo zavání je možné dosadit smrdí, a sebepropagace, tak tam je to přeci úplně jasné. To žádný slušný člověk neudělá. Alespoň podle mínění spousty lidí v Česku. Mně to ale jasné není.

Vyměnili jsme si pár emailů na toto téma. Napsal jsem jí, že mě to mrzí, protože jsem měl pocit, že se známe dostatečně dobře, aby věděla, že Městské zásahy Praha 2010 nevznikly jako záminka k mé "sebepropagaci". Její reakce pro mě byla zajímavá. Cituji: "K té sebepropagaci - asi bych to tak neformulovala, kdyby mě to v souvislosti s tvými výstupy nenapadlo uz poněkolikaté. Ať už jsou to tvé články v Eře, nebo text v katalogu SIALu. Asi si to neuvědomuješ, ale může to být (a nekterými i je) vnímáno dost negativně. Já jako novinář tomu docela rozumím, je to svého druhu poctivost - vycházíš z vlastní zkušenosti, mluviš o projektech, na nichž jsi spolupracoval, o lidech, jak jsi je potkal. Ale je tam pak možná přiliš mnoho o tobě." *

Je pravda, že jsem na podobný problém narazil s šéfredaktorem Ery21 - Osamu Okamurou. Několikrát mi vytknul, že v teoretickém textu, ve kterém popisuji projekty jiných autorů, uvádím i svoje. A že se to nehodí.

Žijeme ve zvláštní zemi. Když vám někdo řekne, že už si fotbal párkrát s kamarády zahrál, můžete se vsadit, že je to minimálně člen širšího reprezentačního kádru. Když vám naopak řekne: "jasně, fotbal hraju fantasticky, jsem v něm úplně nejlepší" znamená to, že ho nejspíš nikdy nehrál. V USA jsem se setkal s opačným přístupem. Když vám někdo řekl, že je v něčem skvělý, tak to tak bylo. A když řekl, že to neumí, ukázalo se, že to doopravdy neumí. Myslím si, že by nám více této upřímnosti prospělo. Nebát se mluvit o tom, kdo jsme, co chceme, co děláme, o co se snažíme, co umíme a neumíme. Samozřejmě, že je dobré mluvit, psát a přemýšlet o jiných věcech a problémech, ale tabuizovat vlastní já mi připadá úplně nesmyslné.

Závěrem jedno vyznání. Baví mě pomáhat jiným lidem. Baví mě podílet se na projektech, kterým o něco jde. Udělám vždy maximum pro to, abych je mohl podpořit. To je moje hlavní motivace. Co z toho mám já, je mi srdečně jedno. Nezabývám se tím. Nikdy jsem do žádného projektu nevstupoval s myšlenkou, "jestli se mi to vyplatí". A nikdy jsem tohoto přístupu nelitoval. Netrávím čas přesvědčováním ostatních, že tomu tak skutečně je, a že na prvním místě není můj vlastní prospěch. Už nějakou dobu vím, že to (zvláště v Česku) není úplně normální. Ale odmítám se za to omlouvat, nebo měnit.

* Doufám, že se Karolína nebude zlobit, že zde bez jejího svolení publikuji část soukromé korespondence. Pokud ano, omlouvám se předem. Ale myslím si, že to není nic urážlivého vůči ní. Naopak, považuji její dopis za námět na zajímavé a důležité téma. Nebýt jí, tento text by nevznikl. Za její reakci děkuji.