Shigeru Ban

06. 04. 2005 / Paříž / Les Randez – vous de l‘architecture

"V roce 2005 jsem vydal vlastním nákladem (300 kusů), díky laskavé podpoře Nadace české architektury knihu 29+3. Více o ní zde. Dnes kompletně rozebraná. Docela by mě zajímalo, zda si ji někdo někdy přečetl a jaké z ní měl dojmy, moc zpětných vazeb se ke mně nedostalo. Během následujících let jsem navštívil kromě prvních 29 přednášek dalších 60, ke kterým jsem si udělal poznámky a chtěl je vydat podobným způsobem. Takto měl vypadat druhý díl. Bohužel už jsem tuto práci nikdy nedokončil. Z několika důvodů. Ale ten hlavní byl asi ten, že už jsem věděl, kolik dá takové vydání práce a taky jsem v té době neznal nikoho, kdo by se mnou mohl na vydání knihy spolupracovat (graficky, obsahově, editorsky, nakladatelsky). Dnes ráno mě napadlo, že bych aspoň zde na webu mohl uveřejnit 4 nepublikované texty, které jsem si připravil. Třeba to někoho zaujme. Toto je první z nich."

Jako první se v rámci dvoudenního mezinárodního sympozia v Paříži s názvem “Les Randez – vous de l‘ architecture“, představil japonský architekt Shigeru Ban. Avšak ještě než k tomu došlo, dostali prostor zástupci protestujících studentů. Ve Francii se totiž právě projednávala kontroverzní změna vysokoškolského zákona, která by se studentů architektury dotkla velice výrazně. Doba studia se měla navýšit z šesti let (5 let studia + rok praxe) na 8 (5+3). Myslím, že studenti správně pochopili, že za potenciální změnou stojí především lobbing velkých architektonických kanceláří, hledající levnou pracovní sílu na déle než rok. Docela mě překvapilo, jak např. právě Shigeru Ban více než půl hodiny trpělivě sledoval, jak se u mikrofonu vystřídalo minimálně pět řečníků, mluvící jazykem, kterému nerozuměl. Poté následoval úvod v podání držitele Grand Prix national de l’Architecture 2004 a nedávného vítěze soutěže na úpravu Forum Les Halles v centru Paříže, Patricka Bergera, který byl hlavním pořadatelem akce. Sjednocujícím tématem mělo být město a zacházení s ním, nicméně hned první řečník začal o něčem jiném. Od úvodních slov jsem ocenil 5 let amerických studií Shigeru Bana (SCI-Arc Los Angeles a Cooper Union), čili žádné obavy z tolik typicky těžko srozumitelné “japonské angličtiny“ nebyly na místě.

Shigeru Ban se rozhodl představit pro francouzské publikum jediný projekt a to svůj vítězný soutěžní návrh na druhé Centre Georges Pompidou (dále jen CGP) v Métách (spoluautoři: Jean de Gastines a Philip Gumuchdjian). Banův tým zvítězil roku 2003 v konkurenci 153 týmů z celého světa, ze kterých bylo vybráno šest finalistů, kteří se umístili v pořadí: Shigeru Ban, Stéphane Maupin a Pascal Cribier, Herzog & de Meuron, FOA, NOX, Dominique Perrault. V porotě zasedli např. ředitel pařížského CGP Bruno Racine, nebo spoluautor prvního centra Richard Rogers. Nové centrum mělo být původně dokončeno ke 30-tému výročí CGP, tedy roku 2007, ale už při vyhlášení výsledků se zdálo, že je to nereálný termín. Dnes to vypadá na rok 2009 a nejenom z architektonického hlediska se má jednat o revoluční počin. Jde totiž o první příklad “kulturní decentralizace“ za francouzské státní peníze (dosud velmi centrálně orientované). Následovat by měl Louvre svou expanzí do severo-francouzského Lens (vítěz soutěže: SANAA).

Až po oznámení výsledků Shigeru Ban pochopil, co pro něj vítězství a zisk pravděpodobně nejprestižnější zakázky jeho dosavadní kariéry znamená: „Hned od začátku jsem věděl, že budu muset svůj ateliér alespoň dočasně přesunout do Francie. První cena byla finančně docela zajímavá, ale na to, abych si v Paříži pronajal kancelář, na to rozhodně nestačila. Obrátil jsem se proto na vedení CGP se svým problémem a oni mi zdarma poskytli stavební parcelu.“ Tento úvod pobavil celé publikum, onou “stavební parcelou“ měl Shigeru Ban namysli právě budovu samotného CGP. V předposledním patře CGP tak vznikla dočasná stavba s papírovou nosnou konstrukcí o celkové délce 34,5m. Tvarově se jedná o horizontálně položený půlválec o průměru 4,4m. Vnitřní prostor je kontinuální, policemi neformálně rozdělen na několik částí (vstup, vlastní atelier, odpočinková část, modelárna). Jeho povrch je tvořen fólií z PTFE (Poly Tetra Fluoro Ethylene), která podle Shigeru Bana vyhovuje i nejpřísnějším požárním předpisům. Horší už to bude s akumulací tepla. Když jsem liduprázdný ateliér v červnu 2005 na místě prohlížel orosená okna dávala tušit leccos o vnitřní teplotě. Ateliér se stal každopádně další atrakci pařížského CGP a posloužil dobře oběma zainteresovaným stranám. Myslím, že ani autoři původního návrhu nemohli nic namítat proti konstrukci, která se vizuálně výborně doplňuje s tubusy eskalátorů západní fasády.

Poté již následovala stručná prezentace samotného návrhu nového CGP pro Méty. Zaujal mě hned úvod, při kterém Ban zdůraznil úlohu zahradního architekta, kterým byl Michel Desvigne: „Součástí zadání bylo navrhnout parkové úpravy celého trojúhelníkového pozemku a začlenění muzea do něj. Nezačali jsme, jak možná očekáváte, návrhem muzea, kterému bychom přizpůsobili okolní park. Právě naopak. Michel Desvigne se projektu účastnil od úplného začátku a umístění budovy vzešlo z dialogu s ním.“

Samotná stavba je charakterizována uvolněným přízemím, nad kterým se vznáší tři mimoběžné kvádry o rozměrech 87x 15m. Celková výměra objektu tvoří 12 000m2, přičemž polovina připadá na výstavní prostory. Tři kvádry jsou díky své vnější ocelové konstrukci uvnitř prosty jakéhokoliv konstrukčního členění. Co nejvíce neutrálně pojatý vnitřní prostor je osvětlen velkorysými otvory na obou koncích, které jsou orientovány na významné monumenty města (katedrála, budova historického vlakového nádraží). Jinak je veškeré osvětlení umělé. Střechy vzájemně se překrývajících kvádrů jsou využity jako sochařské zahrady, stejně jako střecha válcovitého objektu v němž se nachází auditorium. Vstupní, v podstatě exteriérový prostor fóra může být od parku oddělen pomocí posuvných, velkorozměrových transparentních okenic, které Shigeru Ban použil již ve svých předchozích realizacích (Paper Art Museum, GC Nagoya). Nejvýraznější charakteristiku muzea však zcela jednoznačně představuje jeho střecha, která jako obří čínský klobouk zastiňuje a sjednocuje výše popsanou sestavu hmot. Z lidského horizontu lze jen těžko uvěřit, že na pohled komplikovaný tvar představuje v půdorysu přesný šestiúhelník. Není to úplně bezdůvodné. Šestiúhelník, neboli hexagon, je jedním se symbolů Francie, podobně jako třeba kohout. Francouzi tvrdí, že odpovídá tvaru jejich země (která mně osobně vždy více připomínala pětiúhelník), jejíž tři strany sousedí s okolními zeměmi a další tři s mořem.

Střecha se nedotýká výstavních kvádrů (na několika místech je přímo obtéká a kvádry vykukují ven) a plynule přechází v sestavu čtyř prostorových sloupů, které zprostředkovávají kontakt se zemí. Konstrukce střechy, na jejímž vývoji se podílí inženýři od Arupa, je tvořena několika vrstvami překližky, která vytváří pravidelnou síť menších šestiúhelníků. Zde je inspirace čínským kloboukem zcela zřejmá, včetně přechodu střechy v jednotlivé sloupy (klobouk vzhůru nohama). Však se také Shigeru Ban záběrem, na tento typicky asijský prvek pochlubil. Okomentoval ho takto: „Konstrukce střechy není žádný můj vynález, jen jsem důsledně uplatnil princip, který se používá při výrobě notoricky známých asijských rákosových klobouků. Jeden z nich mám doma už dlouhá léta a jen jsem čekal na příležitost, kdy bych ho mohl uplatnit. Vzhledem k tomu, že jsem ho koupil na bulváru Saint-Germain v Paříži, připadala mi soutěž na CGP jako docela dobrá příležitost.“

Povrch “klobouku“ bude tvořen translucentní fólií, která podobně jako většina použitých materiálů na stavbu centra právě prochází zatěžkávací zkouškou v náročném klimatickém prostředí francouzské metropole. Jak možná správně tušíte, takřka všechny byly použity na stavbu již popsaného Banova ateliéru. Geniální nápad jak ušetřit za mock-up.

Ve Zlíně,
17.7. 2007,
AG

SuMo 47 / "Nesnáším design"

“For most of us, design is invisible until it fails.”
Bruce Mau

Často (a rád) o sobě tvrdím, že nesnáším design (v českém slova smyslu, ne anglickém). Nejsem si úplně jist proč (jeden z důvodů je určitě názor, že je mu na rozdíl od architektury věnováno až příliš mnoho pozornosti), ale je to tak. Věřím na neviditelnost designu a částečně i architektury. Nevšímám si toho, co je uděláno funkčně a krásně, naopak chyby mě vyrušují. Napadlo mě prověřit tento fakt vysypáním a rozložením obsahu vlastních kapes na stůl ... no, a moc se to nepotvrdilo, spíše naopak. Došel jsem k závěru, že věci, které nosím u sebe, které používám každý den, tak na jejich konkrétním vzhledu, chcete-li designu, mi extrémně záleží. Přesný opak, než u těch ostatních. Čím dál častěji sleduju, jak s rozvojem technologií si vytváříme i ve městě vlastní virtuální prostředí, jehož přímým důsledkem je čím dál větší zanedbávání toho společného (skutečného).

A ještě jsem z té fotky pochopil, že mám rád jednobarevné věci. Není nad vizuální analýzu sebe sama.

SuMo 46 / O automatické nedůvěře ...

"Je obtížné zjistit, které věci považujeme za samozřejmé. Právě proto, že je bereme za samozřejmé."
Sir Ken Robinson

... ke stavění a rekonstrukcím. Včera jsem jel pomocí MHD do bazénu v Podolí. Trvalo to trochu déle, než obvykle, protože jsem cestou musel vyměnit tramvaj za náhradní autobusovou dopravu, z důvodu rekonstrukce tramvajové trati. Samozřejmě, že taková komplikace nepotěší nikoho, když se k tomu přidá prach a hluk se stavbou spojený, ... ale zaujalo mě, jak ve mně automaticky vyskočil pocit, že je ta rekonstrukce určitě zbytečná, a že k ní nejspíš došlo pouze díky lobbingu stavební firmy, která potřebuje práci. To mi proletělo hlavou za méně než vteřinu a nepotřeboval jsem k tomu žádné informace. Pouze automatický pocit. Napadlo mě si tyto automatismy zapisovat.

Pokud mám takovéto myšlenky já, který se architekturou, stavěním (bouráním) intenzivně zabývám (mám k němu dost pozitivní vztah), jak asi teprve reagují lidé, kteří tento vztah nemají? Možná (opravdu možná) tak, že už nevedou následnou úvahu a jsou si stoprocentně jisti, že se stavební zásahy do města dějí zbytečně.

Sakra, to tedy není jednoduché povolání (architekt, inženýr, stavař, stavební podnikatel, developer, ale i politik), když jste veřejný nepřítel dřív, než se někdo začne zabývat užitečností a nezbytností takového zásahu. Nějaký nápad jak podobným nejasnostem předcházet?

SuMo 45 / O předstírání (že je něco lepší, než doopravdy je)

"Tajemství mého obchodního úspěchu? Draze nakupuji a levně prodávám."
Tomáš Baťa

Je přirozenou lidskou vlastností neustále předstírat, že je něco lepší, než to doopravdy je? Nebo je to naše další národní specialita? Obávám se, že tato činnost pouze konzervuje hodně špatný stav, který nás obklopuje. Myslím si, že skutečně výborní architekti (dosaďte libovolnou tvůrčí profesi) působící v Česku, kterým o něco doopravdy jde a snaží se především o kvalitní výsledek a o individuální přístup ke každé zakázce, jsou na tom špatně.

V Anglii v podstatě rozpoznávali dva druhy architektonických studií. Ty, které stojí o jednotlivé projekty (ekonomicky méně úspěšné) a ty, které stojí o klienty (více úspěšné). Tedy ty druhé nemají za cíl navrhnout a realizovat co nejlepší stavbu, ale udržovat co nejlepší vztahy s klienty, kteří jsou jim pak věrní po celá desetiletí, často bez ohledu na kvalitu práce kanceláře. Toho se dosahuje všelijakými způsoby, ale kvalita architektonické produkce je v této činnosti opravdu ta z méně důležitých.

Na začátku 30. let ustála firma Baťa hospodářskou krizi z několika důvodů. Jeden z hlavních byl fakt, že v době začínající krize byli její zaměstnanci hromadně ochotni přistoupit na snížení mezd o 40%. Firma argumentovala, že pokud to neudělají, přijdou o práci všichni. Díky prostému faktu (transparentní účetnictví firmy, do kterého mohl kterýkoliv zaměstnanec nahlédnout) se mohli zaměstnanci přesvědčit, zda tomu tak doopravdy je. Požadavek firmy tehdy uznali za relevantní a se snížením souhlasili (těžko si podobnou situaci představit dnes). Logika firmy ohledně transparence účetnictví byla jednoduchá. Lidská fantazie dokáže mnohanásobně překročit realitu a proto je lepší všechny informovat o platech vedoucích pracovníků (jinak si budou myslet, že jsou mnohem větší, než doopravdy jsou).

Trocha této transparence a pravdivého informování o skutečném stavu věcí by nám asi dost prospěla.

SuMo 44 / O riziku, referencích a drobném rozporu

„Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl.“
Konstantin Melnikov

Většina klientů se snaží minimalizovat riziko a chce si objednat něco, co už zná, co ví, jak dopadne. Spousta architektů se setkala se situací, kdy byli osloveni, aby někomu navrhli a realizovali přesně ten samý dům, který už jednou udělali. Ti, kterým o něco skutečně jde, to většinou odmítnou se slovy, která zní asi takto ... ale to nejde, to je jiná situace, jiné místo, trochu jiný program, vy jste jiní, nemůžeme vám navrhnout přesně to samé ... a přitom je to právě to, co klienti nejčastěji požadují.

Je to zajímavý paradox. Snad všichni architekti, kterých si vážím, vyhledávají nové výzvy a nové problémy a mají radost, když se mohou utkat s problémem, na který dosud nenarazili. Ale doopravdy, málokdo to po nich chce, většinou jsou poptáváni po práci, se kterou už mají zkušenosti (a některým podvolení se těmto požadavkům dosti omezilo repertoár). Typologicky, místopisně, objemově, finančně, materiálově. Co s tím?

Ta typologická zajetí jsou v Česku obvzláště viditelná. Jedna realizovaná knihovna z vás udělá specialistu na knihovny (dosaďte letiště, bazény, luxuní bytové komplexy, kostely, atd.). Málokoho napadně, že když umíte realizovat knihovnu (dosti komplexní úkol), nejspíš dokážete i administrativu, nebo ochodní dům. Nebo pak zcela extrémně na druhou stranu, mediální známost (způsobená třeba designem nábytku) vám umožní snadno získat zakázku na územní plán.

Vyhodnocení ankety "Který díl (díly) Bourání byl(y) pro Vás nejpřínosnější?"

Říká se, že co člověk, to názor, a že na kvalitě se nedá shodnout a veškeré názory jsou subjektivní a tedy méně hodnotné. V tom případě mě docela zaujalo, že výsledky hlasování (díky všem, kteří hlasovali) se skoro stoprocentně shodují s těmi mými. Tedy nejvíce oceňované díly jsem rozdělil do dvou kategorií.

>20 hlasů
Kateřina Šedá (29), Michal Kuzemenský (28), Vladimír Kokolia (25), David Kopecký (22), ... a 25 nejvěrnějším fanouškům přišly přínosné všechny díly. Díky.

>10 hlasů
Pavel Pszczólka (18), Josef Pleskot (18), Jan Sedlák (14), Roman Koucký (14), Mjolk (14), Osamu Okamura (13), Maxim Velčovský (13), Zdeněk Fránek (12), Stanislav Fiala (12), Jan Jehlík (12), Jaroslav Wertig (12), speciál o Benátském bienále (12), Petr Babák (11), Jan Šépka a Petr Hájek (11), Jan Magasanik (11), Cyril Říha (10).

A jen velmi těsně (o jeden hlas) se do All-Star nedostaly výborné díly s Petrem Volfem, Alanem Zárubou a Markétou Cajthamlovou. Díky.

Ještě mě napadlo připojit statistiku nejvíce sdílených dílů skrze Facebook. Tady suverénně vede Vladimír Kokolia se 133 hlasy. Ale poměrně vysoko je i Kateřina Šedá (81), Kateřina Bečková (51), Pavel Pszczólka (45), Jan Sedlák (26) a Michal Škoda (26).

SuMo 43 / O oblékání

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

"Trying to look good limits my life."
Stefan Sagmeister

"Prostor je po šatech hned ta druhá vrstva, kterou kolem sebe máte."
David Kopecký

"Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě ...

... Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry."
Josef Mayer

Je to už pár let, co jsem ve zprávách na ČT zaregistroval kritiku soutěže na Národní knihovnu v podání tehdejšího předsedy České komory architektů (ČKA) Dalibora Boráka. Druhý den jeho kritiku ostře odmítl Jan Kaplický (který si kritiku soutěže bral velice osobně). Zajímavé bylo ale jeho zdůvodnění, znělo přibližně takto: "Někdo s mastnými vlasy, culíkem a navlečený do saka o pár čísel většího, mi nebude dávat kázání o estetice ..."

Myslím, že měl pravdu. Sám se ve svém oblečení soustředil na elegantní kombinaci černé (oblek) a bílé (košile), to byla jako profesní uniforma. Jako ilustraci k článku jsem vybral dvojici skvělých belgických architektů (Xaveer de Geyter a Stéphane Beel). Pokud chcete někomu navrhnout tu druhou vrstvu (slovy Davida Kopeckého), měli byste být schopni zvládnout aspoň tu první, a to na sobě samém. Určitě to neplatí vždy, ale řekl bych, že hodně často.

PS
A na to nejspíš nestačí mít na sobě všechno černé barvy.

Dvě hodiny s Michaelem Kimmelmanem

Včera přijel do Prahy na návštěvu dlouholetý vedoucí umělecké kritiky v The New York Times Michael Kimmelman (více o něm zde). Během dvou hodin jsme spolu prošli centrum Prahy. Velmi podobná, ale zkrácená cesta, jako nedávno s Kamielem Klaassem (více zde). Jeho reakce byli velmi podobné jako Kamielovi, až na dvě výjimky, o kterých napíšu. Novou scénu viděl včera, a vyptával se na řadu detailů, dům ho (podobně jako Kamiela) velmi zaujal. Dnes projevoval největší nadšení nad pasážemi (ČNB, Broadway, Koruna, Palác Adria): "Ty pasáže jsou nádherné, a i v docela dobrém stavu. Jak to, že to nejsou významné součásti města? Jak to, že ty obchody uvnitř nejsou vůbec pronajaty, anebo pokud jsou, sortiment vůbec neodpovídá prostorovým a materiálovým kvalitám těchto pasáží?"

Ale ony dva zmíněné rozdíly:

Palác Euro (DaM)
Dlouze si se zalíbením prohlíží Baťu a Lindt a pak obrátí pozornost k Paláci Euro. "A co je támhle to? To vypadá hrozně. Zvlášť vedle takových sousedů." Ne, to je vlastně zástupce kvalitní současné české architektury. "Blbost, to kecáš, to nemůže být pravda, tak špatně na tom být nemůžete." Ne, vážně, aspoň spousta lidí si to myslí. Stejně jako támhle ten dům dole na Můstku.

Dům na Můstku (Alena Šrámková)
"Ufff, nevěřím. Vždyť je to hrozný. To je špatně navrženej dům. Už z dálky je vidět mizerný provedení. Ty hodiny. Pane bože. To, že to tvarově připomíná Blue Whale z Pacific Design Centre mi nevadí, ale vždyť je to příšerný. Teď jsi mi ukázal celou řadu nádherných budov (pozn. všechny z první poloviny 20. století), tak to teď nekaž. Tohle přece nemůžete považovat za kvalitu." No, vzniklo to v komunismu, a na tu dobu je to považováno za malý zázrak. "Mně je jedno, kdy to vzniklo, bavíme se o tom, co tu vidíme, a už teď jsme na tom strávili více času, než si to zaslouží. Často mluvím s Peterem Zumthorem a nejvíce se bavíme o detailech. Dneska, kdy existuje možnost udělat nejzajímavější a nejúžasnější detaily v historii, tak mám pocit, že se to děje nejméně často. Jako by to nikoho nezajímalo."

Občas asi vážně není od věci, podívat se na naši situaci z vnějšku. Ze současné tvorby v centru Prahy tak MK bere na milost pouze hotel Metropol, který velmi oceňuje.

Michaelovy dojmy z Prahy k přečtení na NY Times, link zde.

Den s Kamielem Klaassem

Ve čtvrtek 9. června přednášel v Praze na pozvání občanského sdružení Kruh Kamiel Klaasse (NL architects). Druhý den jsem ho vyzvedl v 9.30 a absolvovali jsme několikahodinovou prohlídku Prahy. Není nad to zažít autentické reakce skvělého architekta, který něco vidí poprvé., čeho si všímá, co ho zaujme. Zkusím si vzpomenout na jeho přesné reakce:

Kotva
Paráda. Jasný důkaz, že se mají starší věci nově adaptovat. Je to krásný, vznešený, příjemný. Perfektní konstrukce. Bílá barva je správná volba a dobře vyřešený strop s technickými rozvody.

Náměstí Republiky
Správné řešení, ta snaha dostat chodníky i silnici do jedné úrovně a je to i dobře materiálově hierarchizováno.

Pasáže
Nadšení z pasáží České národní banky i z pasáže Broadway. Ty luxféry, co to je? Vypadá to fakt dobře, trvanlivě, a zdá se, že je tu i skvělé klima bez klimatizace.

Dům u Černé matky boží (snídaně v kavárně)
Oceňuje, ale nadšení nejeví. Pak u vstupu zahlédne foto Chocholova bytového domu v Neklanově pod Vyšehradem a díva se na něj snad minutu. Radost z dóz Pavla Janáka („O tuhle geometrii se teď snaží Julien de Smedt, ne?“), dlouho prohlíží Gočárovu monografii.

Zadní fasáda Myslbeku
Uffff.

Karolinum
Krásný vstup.

Dětský dům (Ludvík Kysela)
Evidentní nadšení. Fascinován velkorysostí parteru a především prvorepublikovými výkladci z ohýbaného skla a mosazných, nebo ocelových rámů. Fotí spousty detailů na dalších místech.

Pasáž v Koruně
Ten materiálový luxus, co jste tu měli na začátku 20. století, tak to z Holandska neznáme.

Baťa
Musím napsat do Nike. Firma podobného významu, jako kdysi Baťa, ale v úrovni stavění se mají co učit.

Lindt
Co to je? Opaxit? Neznám. Ale vypadá to fantasticky.

Palác Euro
Dobrý, velmi slušný.

Kubistická lampa
Pěkně.

Národní třída
Zaujala markýza ve vnitrobloku Platýzu, ale i hotel Metropol, především řešení výsuvné fasády a parter.

Krátká zastávka ve Fragnerově galerii, kde budou mít NL architects na podzim výstavu.

Botas 66 Gallery
Líbí.

Kostel sv. Bartoloměje
Při pohledu zvenku nevěří, že by to mohlo stát za to. I když se směje termínu barokní minimalismus, který aplikuju na vnější fasádu. Uvnitř mění názor. Materiálová kombinace a prostorová bohatost na něj dělá velký dojem.

Palác Dunaj na Národní
Několik fotografií.

Vrchol dne / Nová scéna
Absolutní fascinace. Kamiel pobíhá kolem jako malý kluk a fotí desítky fotografií. Ohromně se mu líbí ukončení náměstí směrem k Národnímu divadlu (poklesnutí o pár schodů dolů, tak, aby kamenné zábradlí výškově nepřesahovalo horizontální úroveň plochy náměstí). Prohlídka interiéru. Nadšený z materiálů, barev, uměleckých děl. „Je deprimující vědět, že něco takhle skvělého v životě nenavrhnu. Říkáš, že tady jsou architekti, kteří to neoceňují. Hmm, tak to se změní. To musí být svázaností s komunistickým režimem, ale kvalita toho domu je naprosto univerzální. Přijde mi to hodně citlivé k Národnímu divadlu.“ Nejvíc otázek směřuje ke skleněným blokům na fasádě. Vzpomněl jsem si, jak před rokem kvůli Nové scéně Minsuk Cho (Mass Studies) málem taxikáři zatáhnul za ruční brzdu.

Přes Vltavu na druhý břeh přes most Legií
Šlapadla a pramice. Kamiel obdivuje pomalou pohodovost centra města.

Vojanovy sady
Velmi příjemné.

Valdštejnská zahrada a druhý vrchol dne. Grotta.
Co to je? Jak se to dá udělat?

Palácové zahrady
Nadšení.

Plečnik na Hradě.
Vše detailně prohlíží. Býčí schodiště a předprostor Španělského sálu zanechávají evidentně hluboký dojem. Obelisk. Ne, to nemůže být jeden kámen, to kecáš … A co je tohle? To není Plečnik, co? Ne, to je Bořek Šípek (vstup do prezidentské kanceláře). Aha (smích).

Jelení příkop
Tunel. Oceňuje, ale bez nadšení. Ale starší Pleskotova lávka na vrstevnici nad Chotkovou silnicí vyvolává další vlnu ocenění.

Rozloučení opět u Fragnerky.

SuMo 42 / Jak? dříve než proč?

Minulý týden jsem dostal tento email (tak se jeho pisateli omlouvám, že ho zveřejňuji, aniž bych se ho ptal):

Dobrý den Adame, jako studenta pravidelně sledujícího Tvé názory v médiích mě zajímá, jaký je Tvůj postoj ohledně plánované demolice domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ul.?

Po mojí odpovědi následoval ještě zajímavější email:

Díky za odpověď!
Jen mimochodem: jako student FA si myslím že je velká škoda, že se o tomto (a podobných "kauzách") na školách architektury nediskutuje (a nejen na školách!). Spousta lidí by si třeba ujasnila názor, nebo by se posunuli názorově dál... a většina kompetentní architektonické veřejnosti při těchto věcech mlčí. Vždyť kdo jiný než architekt by se měl veřejně k takovým věcem vyjadřovat!

Myslím si, že má naprostou pravdu. Za asi nejpodstatnější část považuji tu zmínku, že se o podobných věcech nediskutuje ani na školách architektury. Sám jsem na to x krát narazil. Na školách architektury se spousta vyučujících tváří, že 6 let je příliš málo na to, abyste zvládli základy zásad "Jak navrhovat", takže k problematice "Proč navrhovat? Co navrhovat? Jestli vůbec něco navrhovat? Co si myslíte o tomto? A co o támhle té kauze? Jak byste se zachovali v této situaci?" ... se nedostanete. Obrovská chyba. Na školách architektury by měly být předměty, které se zabývají reflexí současných událostí z oblasti architektury, stavění, zkrátka etikou profese architekta. Možná ještě lépe, podobným diskusím by měly být věnovány části architektonických ateliérů. Možná že už jsou, ale budou to spíše výjimky.