SuMo 43 / O oblékání

"Jen velmi povrchní lidé nesoudí druhé podle vzhledu."
Oscar Wilde

"Trying to look good limits my life."
Stefan Sagmeister

"Prostor je po šatech hned ta druhá vrstva, kterou kolem sebe máte."
David Kopecký

"Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě ...

... Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry."
Josef Mayer

Je to už pár let, co jsem ve zprávách na ČT zaregistroval kritiku soutěže na Národní knihovnu v podání tehdejšího předsedy České komory architektů (ČKA) Dalibora Boráka. Druhý den jeho kritiku ostře odmítl Jan Kaplický (který si kritiku soutěže bral velice osobně). Zajímavé bylo ale jeho zdůvodnění, znělo přibližně takto: "Někdo s mastnými vlasy, culíkem a navlečený do saka o pár čísel většího, mi nebude dávat kázání o estetice ..."

Myslím, že měl pravdu. Sám se ve svém oblečení soustředil na elegantní kombinaci černé (oblek) a bílé (košile), to byla jako profesní uniforma. Jako ilustraci k článku jsem vybral dvojici skvělých belgických architektů (Xaveer de Geyter a Stéphane Beel). Pokud chcete někomu navrhnout tu druhou vrstvu (slovy Davida Kopeckého), měli byste být schopni zvládnout aspoň tu první, a to na sobě samém. Určitě to neplatí vždy, ale řekl bych, že hodně často.

PS
A na to nejspíš nestačí mít na sobě všechno černé barvy.

Dvě hodiny s Michaelem Kimmelmanem

Včera přijel do Prahy na návštěvu dlouholetý vedoucí umělecké kritiky v The New York Times Michael Kimmelman (více o něm zde). Během dvou hodin jsme spolu prošli centrum Prahy. Velmi podobná, ale zkrácená cesta, jako nedávno s Kamielem Klaassem (více zde). Jeho reakce byli velmi podobné jako Kamielovi, až na dvě výjimky, o kterých napíšu. Novou scénu viděl včera, a vyptával se na řadu detailů, dům ho (podobně jako Kamiela) velmi zaujal. Dnes projevoval největší nadšení nad pasážemi (ČNB, Broadway, Koruna, Palác Adria): "Ty pasáže jsou nádherné, a i v docela dobrém stavu. Jak to, že to nejsou významné součásti města? Jak to, že ty obchody uvnitř nejsou vůbec pronajaty, anebo pokud jsou, sortiment vůbec neodpovídá prostorovým a materiálovým kvalitám těchto pasáží?"

Ale ony dva zmíněné rozdíly:

Palác Euro (DaM)
Dlouze si se zalíbením prohlíží Baťu a Lindt a pak obrátí pozornost k Paláci Euro. "A co je támhle to? To vypadá hrozně. Zvlášť vedle takových sousedů." Ne, to je vlastně zástupce kvalitní současné české architektury. "Blbost, to kecáš, to nemůže být pravda, tak špatně na tom být nemůžete." Ne, vážně, aspoň spousta lidí si to myslí. Stejně jako támhle ten dům dole na Můstku.

Dům na Můstku (Alena Šrámková)
"Ufff, nevěřím. Vždyť je to hrozný. To je špatně navrženej dům. Už z dálky je vidět mizerný provedení. Ty hodiny. Pane bože. To, že to tvarově připomíná Blue Whale z Pacific Design Centre mi nevadí, ale vždyť je to příšerný. Teď jsi mi ukázal celou řadu nádherných budov (pozn. všechny z první poloviny 20. století), tak to teď nekaž. Tohle přece nemůžete považovat za kvalitu." No, vzniklo to v komunismu, a na tu dobu je to považováno za malý zázrak. "Mně je jedno, kdy to vzniklo, bavíme se o tom, co tu vidíme, a už teď jsme na tom strávili více času, než si to zaslouží. Často mluvím s Peterem Zumthorem a nejvíce se bavíme o detailech. Dneska, kdy existuje možnost udělat nejzajímavější a nejúžasnější detaily v historii, tak mám pocit, že se to děje nejméně často. Jako by to nikoho nezajímalo."

Občas asi vážně není od věci, podívat se na naši situaci z vnějšku. Ze současné tvorby v centru Prahy tak MK bere na milost pouze hotel Metropol, který velmi oceňuje.

Michaelovy dojmy z Prahy k přečtení na NY Times, link zde.

Den s Kamielem Klaassem

Ve čtvrtek 9. června přednášel v Praze na pozvání občanského sdružení Kruh Kamiel Klaasse (NL architects). Druhý den jsem ho vyzvedl v 9.30 a absolvovali jsme několikahodinovou prohlídku Prahy. Není nad to zažít autentické reakce skvělého architekta, který něco vidí poprvé., čeho si všímá, co ho zaujme. Zkusím si vzpomenout na jeho přesné reakce:

Kotva
Paráda. Jasný důkaz, že se mají starší věci nově adaptovat. Je to krásný, vznešený, příjemný. Perfektní konstrukce. Bílá barva je správná volba a dobře vyřešený strop s technickými rozvody.

Náměstí Republiky
Správné řešení, ta snaha dostat chodníky i silnici do jedné úrovně a je to i dobře materiálově hierarchizováno.

Pasáže
Nadšení z pasáží České národní banky i z pasáže Broadway. Ty luxféry, co to je? Vypadá to fakt dobře, trvanlivě, a zdá se, že je tu i skvělé klima bez klimatizace.

Dům u Černé matky boží (snídaně v kavárně)
Oceňuje, ale nadšení nejeví. Pak u vstupu zahlédne foto Chocholova bytového domu v Neklanově pod Vyšehradem a díva se na něj snad minutu. Radost z dóz Pavla Janáka („O tuhle geometrii se teď snaží Julien de Smedt, ne?“), dlouho prohlíží Gočárovu monografii.

Zadní fasáda Myslbeku
Uffff.

Karolinum
Krásný vstup.

Dětský dům (Ludvík Kysela)
Evidentní nadšení. Fascinován velkorysostí parteru a především prvorepublikovými výkladci z ohýbaného skla a mosazných, nebo ocelových rámů. Fotí spousty detailů na dalších místech.

Pasáž v Koruně
Ten materiálový luxus, co jste tu měli na začátku 20. století, tak to z Holandska neznáme.

Baťa
Musím napsat do Nike. Firma podobného významu, jako kdysi Baťa, ale v úrovni stavění se mají co učit.

Lindt
Co to je? Opaxit? Neznám. Ale vypadá to fantasticky.

Palác Euro
Dobrý, velmi slušný.

Kubistická lampa
Pěkně.

Národní třída
Zaujala markýza ve vnitrobloku Platýzu, ale i hotel Metropol, především řešení výsuvné fasády a parter.

Krátká zastávka ve Fragnerově galerii, kde budou mít NL architects na podzim výstavu.

Botas 66 Gallery
Líbí.

Kostel sv. Bartoloměje
Při pohledu zvenku nevěří, že by to mohlo stát za to. I když se směje termínu barokní minimalismus, který aplikuju na vnější fasádu. Uvnitř mění názor. Materiálová kombinace a prostorová bohatost na něj dělá velký dojem.

Palác Dunaj na Národní
Několik fotografií.

Vrchol dne / Nová scéna
Absolutní fascinace. Kamiel pobíhá kolem jako malý kluk a fotí desítky fotografií. Ohromně se mu líbí ukončení náměstí směrem k Národnímu divadlu (poklesnutí o pár schodů dolů, tak, aby kamenné zábradlí výškově nepřesahovalo horizontální úroveň plochy náměstí). Prohlídka interiéru. Nadšený z materiálů, barev, uměleckých děl. „Je deprimující vědět, že něco takhle skvělého v životě nenavrhnu. Říkáš, že tady jsou architekti, kteří to neoceňují. Hmm, tak to se změní. To musí být svázaností s komunistickým režimem, ale kvalita toho domu je naprosto univerzální. Přijde mi to hodně citlivé k Národnímu divadlu.“ Nejvíc otázek směřuje ke skleněným blokům na fasádě. Vzpomněl jsem si, jak před rokem kvůli Nové scéně Minsuk Cho (Mass Studies) málem taxikáři zatáhnul za ruční brzdu.

Přes Vltavu na druhý břeh přes most Legií
Šlapadla a pramice. Kamiel obdivuje pomalou pohodovost centra města.

Vojanovy sady
Velmi příjemné.

Valdštejnská zahrada a druhý vrchol dne. Grotta.
Co to je? Jak se to dá udělat?

Palácové zahrady
Nadšení.

Plečnik na Hradě.
Vše detailně prohlíží. Býčí schodiště a předprostor Španělského sálu zanechávají evidentně hluboký dojem. Obelisk. Ne, to nemůže být jeden kámen, to kecáš … A co je tohle? To není Plečnik, co? Ne, to je Bořek Šípek (vstup do prezidentské kanceláře). Aha (smích).

Jelení příkop
Tunel. Oceňuje, ale bez nadšení. Ale starší Pleskotova lávka na vrstevnici nad Chotkovou silnicí vyvolává další vlnu ocenění.

Rozloučení opět u Fragnerky.

SuMo 42 / Jak? dříve než proč?

Minulý týden jsem dostal tento email (tak se jeho pisateli omlouvám, že ho zveřejňuji, aniž bych se ho ptal):

Dobrý den Adame, jako studenta pravidelně sledujícího Tvé názory v médiích mě zajímá, jaký je Tvůj postoj ohledně plánované demolice domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ul.?

Po mojí odpovědi následoval ještě zajímavější email:

Díky za odpověď!
Jen mimochodem: jako student FA si myslím že je velká škoda, že se o tomto (a podobných "kauzách") na školách architektury nediskutuje (a nejen na školách!). Spousta lidí by si třeba ujasnila názor, nebo by se posunuli názorově dál... a většina kompetentní architektonické veřejnosti při těchto věcech mlčí. Vždyť kdo jiný než architekt by se měl veřejně k takovým věcem vyjadřovat!

Myslím si, že má naprostou pravdu. Za asi nejpodstatnější část považuji tu zmínku, že se o podobných věcech nediskutuje ani na školách architektury. Sám jsem na to x krát narazil. Na školách architektury se spousta vyučujících tváří, že 6 let je příliš málo na to, abyste zvládli základy zásad "Jak navrhovat", takže k problematice "Proč navrhovat? Co navrhovat? Jestli vůbec něco navrhovat? Co si myslíte o tomto? A co o támhle té kauze? Jak byste se zachovali v této situaci?" ... se nedostanete. Obrovská chyba. Na školách architektury by měly být předměty, které se zabývají reflexí současných událostí z oblasti architektury, stavění, zkrátka etikou profese architekta. Možná ještě lépe, podobným diskusím by měly být věnovány části architektonických ateliérů. Možná že už jsou, ale budou to spíše výjimky.

SuMo 41 / O černobílosti

Proč je v Česku tak typické extrémní vyhrocování situací do pouhých dvou možných poloh? Buď takto, anebo takto, a nijak jinak. Zbourat, nebo prohlásit za památku. Povolit změny, nebo skanzen. Město pro auta, nebo město pro lidi. Více zeleně a méně betonu. Proč je toto extrémní zjednodušování chápáno jako jediný nástroj, jak úspěšně komunikovat, jak prosazovat zájmy. Proč se nehledají řešení mezi těmito dvěma extrémy? Ví to někdo? Díky.

Způsoby navrhování, práce s referencemi

Dnes jsem náhodou narazil na svůj více než 4 roky starý text, a přestože jsem řadu názorů z něj již pozměnil, třeba někomu přijde zajímavý:

Stalo se zcela běžným poohlédnout se po řešení jiných, většinou úspěšných kolegů-architektů, kdykoliv se zabýváme jakýmkoliv problémem. Vysvětlení tohoto faktu mohou být různá / od poskytnutí klientům něčeho více “solidního“ než jen neumělých skic, či nepřesně formulovaných názorů, které provázejí úvodní fáze každého nového projektu, až po sebeuvědomění si, čeho chceme dosáhnout.

Jeff Kipnis při předvedení studentských projektů na Berlage Institutu přímo zuřil, když práce na projektu nezačínala podrobným studiem konkurenčních řešení podobných zadání. Vycházel přitom z předpokladu, že nejspolehlivější způsob objevení něčeho nového je evoluce, pravý opak obrácení se do sebe sama (které až nebezpečně často ústí v “objevování Ameriky“). Kipnisův předpoklad ovšem vychází z tvrzení, že se snažíme vybudovat znalostní bázi, na jejímž základě začneme vytvářet náš vlastní, více rozvinutý názor. Ale je tomu tak doopravdy? Je to ten hlavní důvod, proč systematicky prohlížíme cizí příklady? A podle jakého klíče je vůbec vyhledáváme?

Důležitý faktor zajisté představuje typologie. Pokud máme navrhnout hotel, projdeme si předem příklady existujících hotelů, ale jen těsně za typologií následuje estetické hledisko a tedy fakt, zda se nám ta, či ona stavba “líbí“ (definici tohoto pojmu vynechávám). Až tehdy se totiž jedná o užitečnou referenci. Pokud splňuje typologické kritérium, pokud možno se nachází v podobném prostředí, kontextu, alespoň částečně vyhovuje co do kapacity (maximálně tak do poměru 2/1) a ještě pokud vypadá “dobře“. Jen málokdo se snaží najít nějaký obecnější princip ve stavbě, která ho na první pohled nezaujme. Pokud je tedy můj předpoklad správný, není to náhodou tak, že spíše než o “budování znalostní báze“, nebo “hledání inspirace“ se v tomto procesu jedná o “hledání řešení“?

V momentě nalezení “řešení“, které neklade žádný velký odpor pro případné použití na konkrétní místo (až na fakt, že je duševním majetkem někoho jiného), tedy vyhovuje typologicky, velikostně, esteticky a nejlépe i materiálově a rozpočtově, začíná naše vlastní kreativní práce. Jedno z tvrzení Konstantina Melnikova: „Nudilo mě navrhovat něco, co už jsem předtím viděl“ dnes vypadá jako naprostý anachronismus.

Do o něco složitější situace se dostaneme, pokud jsme vyhovujících řešení objevili několik, protože pak nás čeká jejich následná syntéza, během které se nějaký drobný rozdíl oproti původním vzorům prostě objevit musí a náš návrh je tak zcela “originální“. Za jeden z nejčastějších způsobů objevení originálního řešení se dá rovněž označit nepochopení studované reference, a následné zkopírování onoho “nepochopení“. Dokázat zacházet s referencemi inovativním způsobem, a nepodlehnout (ať už vědomě, či nikoliv) snaze o jejich následné zkopírovaní, je bohužel stále velmi výjimečným a vyžaduje mimořádnou “morální ostražitost“.

Vzpomínám si, jak během mého studia v Liberci Stanislav Zippe (vedoucí výtvarné katedry) neustále zdůrazňoval, že architekti se vždy inspirovali “volným uměním“ a nikoliv prací kolegů, tedy “uměním užitým“, jak architekturu rád nazýval. Vyžadoval přiblížení se zdroji inspirace, nikoliv jeho následné aplikaci. Samotného mě překvapilo, jak velmi úzký okruh současných architektů je obecně považován za přijatelný zdroj vyhovujících referencí. Pokud budu dostatečně cynický, mohu je shrnout do několika jmen.

Budou to Rem Koolhaas a OMA (celkový koncept, zacházení s programem), Toyo Ito a SANAA, tedy Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (elegance realizace, materiálová minimalizace a “celková křehkost“), Herzog a de Meuron (inovativní použití materiálů, detailů a povrchů), Jean Nouvel (triky a efekty), ex Plot (piktogramy a prezentace) a jen několik málo již mrtvých tvůrců, jejichž dílo zůstává aktuální (nesnadno zařaditelné) do dnešních dní (Le Corbusier, Mies, Kahn). Všimněme si, že mezi nimi nenajdete žádné producenty výrazných, charakteristických forem (Gehry, Libeskind, Hadid, Eisenman, NOX) a to hned z několika důvodů, přičemž výše rozpočtu zdaleka nepředstavuje ten nejdůležitější. To spíše asociační spojení mezi slovy “forma“ a “formální“ (negativum) hraje roli.

Možná ještě větší nebezpečí než zamotávání se do začarovaného kruhu přijatelných referencí hrají výpůjčky z vlastního portfolia. Byl to Pablo Picasso, který tvrdil, že “můžete klidně vykrádat kde co, dokud se nejedná o vaše vlastní dílo“. Bohužel tento způsob rozhodně nepředstavuje tabu pro současné architektonické kanceláře, a to rovněž z několika důvodů, z nichž ten ekonomický (úspora času, energie a tedy i peněz) bývá nejčastější. Velká spousta neúspěšných soutěžních návrhů (zvlášť pokud jsou autoři neochvějně přesvědčeni o jeho kvalitě, což bývá takřka vždy) nalezla svá uplatnění až na několikerý pokus.
I k této strategii se dá přistoupit s kreativitou, jak dokázalo nafouknutí nerealizovaného rodinného domu (Y2K) do podoby koncertního sálu v Portu v podání OMA (viz text Copy Paste). A troufnu si říct, že kancelář Rema Koolhaase by nikdy nedokázala poskládat složitý program koncertního sálu do tak radikální podoby, pokud by za vzor nesloužil mnohem uchopitelnější program rodinného domu.

Je možné namítnout, že celá řada architektů mnou popsaným způsobem nepostupuje. A je to správná námitka. Mnoho z nich opravdu hledá svou inspiraci (tedy nikoliv řešení) jinde, pokud možno co nejdále od “vysoké architektury“ a následně se snaží onu inspiraci co nejvěrněji transformovat do vlastního návrhu. Za silné zdroje se dá označit příroda, umění, užitkový design (např. populární automobilový), lidské tělo, nebo anonymní architektura (tzv. architektura bez architektů, abych si vypůjčil název slavné knihy Bernarda Rudolfskyho). Stačí se podívat do dvou knih Jana Kaplického “For Inspiration Only“ a “More For Inspiration Only“.

Steven Holl na otázku redaktora časopisu Mark (Které knihy by měli číst studenti, pokud se chtějí připravit na povolání architekt?) odpovídá: „Nedoporučoval bych knihy s architektonickou tématikou. Snažím se číst věci, které se pohybují blízko možných konceptů projektů. Jednou z krásných věcí na architektuře je, že Vás přivádí do všech různých končin vědomostí.“ /1

Co mě ovšem velice často zaráží je, že hlavním zdrojem inspirace nebývá věc samotná, ale její fotografické spodobnění. Je tomu jen několik let, kdy prezentace architektů po celém světě zasáhla jako rakovina vlna leteckých fotografií Yanna Arthuse Bertranda. K jejich nesmírné popularitě zajisté přispěl fakt, že zobrazují svět z perspektivy připomínající architektonicky nejpopulárnější výkres – půdorys. Rovněž, že nejsou považovány za díla konkrétního autora (což je obrovský omyl), ale většinou za výtvory přírody. Jsou to totiž umělecká díla, jako jiná, fotografie francouzského umělce. Rozdíl mezi působením věci skutečné, nebo její fotografií, pochopí každý, kdo někdy zkoušel nakreslit portrét podle živého modelu, nebo podle fotografie. Mohu Vás ujistit, že vystihnout podobu objektu je mnohem jednodušší z dvojrozměrného zobrazení, ale pokud chcete vytvořit skutečně “kvalitní“ kresbu, fotografie Vám neposkytne dostatek informací.

Častokrát se tak architekti odvolávají na úspěšnost určitého řešení pouze na základě názoru, který si utvořili z dobře pořízeného snímku (vždy obsahuje velké množství lidí, kteří “přímo dokazují popularitu“). Za takřka klasický model této situace považuji náměstí Schouwburgplein v Rotterdamu od West8, na které se odvolávají pouze ti, kteří jej nikdy nezažili na vlastní oči. Nepopisují tak věc samotnou, ale svoji představu o možném fungování oné věci (což je také možné). Situace tak připomíná scénu, kdy žádající o úvěr nabízí, že se zaručí majetkem, který získá za právě poskytnutý úvěr.

Za jediný přímý zdroj inspirace tak často slouží pouze potenciální staveniště. A to není zrovna mnoho. Názory klienta totiž bývají k obrovské škodě rovněž několikrát interpretovány a jen těžko je lze považovat za zdroje “přímé inspirace“. Mockrát jsem se setkal s názorem: „K čemu, že to vlastně slouží znalost dějin architektury?“ (především té mimo 20. století). Nebo jinak vyjádřeno: „Copak někdy použiji při vlastním navrhování znalost typologie řeckých chrámů?“ Tyto otázky vznikají právě tehdy, kdy začneme na dějiny architektury nahlížet jako na “sestavu potenciálně užitečných referencí“, neboli “řešení vhodných k aplikaci“. I tento postup je možný, ale nevydávejme ho potom prosím, za jakýkoliv druh kreativní činnosti.

/1 časopis Mark, č.4 / 2006, Mark Publisher Amsterdam, rozhovor se Stevenem Hollem, str. 217

V Londýně,
29. 01. 2007,
Adam Gebrian

Lze rychle měnit město? Lze stimulovat poptávku?

U nakladatelství Slovart vyšla kniha Městské zásahy. Více zde. Přispěl jsem do ní krátkým textem. Zde je:

„Co je zadarmo, to nemá žádnou hodnotu.“
Stefan Sagmeister

„Nejlepší věci v životě jsou zadarmo.”
reklama na MasterCard

„Existuje obrovský rozdíl mezi naivitou a optimismem. Jsou to dvě různá slova různých významů. Neměla by se zaměňovat.”
Jeff Kipnis

Kdo jsou autoři, kteří se rozhodli zúčastnit se výzvy „Městské zásahy“ v Bratislavě, v Praze a v Brně? A kdo jsou iniciátoři této akce? Dovolte mi pomoci si emailem jednoho osloveného architekta (mimochodem střední generace), který se rozhodl Městských zásahů nezúčastnit:

„Moc se omlouvám, ale dobrá vůle, nevytvoří produkt. Není mi zvolený formát akce, zdá se, vlastní. Buď je práce extrahovaná z již hotového projektu, nebo je třeba projektu nového. Starý vhodný nemám a nový takto, s odpuštěním, amatérsky vytvořit neumím. Připadal bych si jako Přemek Podlaha. Potvrdil bych přesvědčení davu, že architektura je takové to "naškicování" obrázku a ne náročný projekt (třebas na drobný detail). A graficky pokrýt formát A1 aniž by šlo o ničení papíru, je velká práce. A pro tu mi nikde ničeho nepřebývá.“

Postoji pisatele plně rozumím. Neztotožňuji se s ním, ale rozumím mu. Jiný architekt, který je přesně o 11 let starší, než jsem já, reagoval na jednu velmi nekonkrétní nabídku s nejistým koncem: „To už není pro nás, takové věci jsme dělali, když nám bylo 30. Dnes, kdy živíme rodiny a kancelář už si to dovolit nemůžeme. Adam, ten by si to teď ještě dovolit mohl.“

Souvisí tedy možnost pracovat zdarma s věkem? Nebo vyšší věk a větší zkušenosti vidí větší marnost této snahy a raději se jí neúčastní? Statistiky Městských zásahů to částečně naznačují, ale rozhodně tomu tak není vždy.

Přístup k „Městským zásahům“ by se dal rozčlenit do tří kategorií.

a/
Vytvoření samostatného, svébytného projektu, navrženého speciálně pro výstavu. Není bez zajímavosti, že nejlepší výsledky představují projekty s nejsilnější motivací (řešení míst a problémů, které se jejich autorů bezprostředně dotýkají – žijí nebo pracují v blízkosti jimi zasažených míst). Mnoho autorů, včetně slovenské části organizátorů, si na vlastní kůži vyzkoušelo, že není vůbec jednoduché navrhnout „zásah“ pro město, ve kterém nežijete, které dobře neznáte.

b/
Ve výjimečných případech, použití již dokončeného (nerealizovaného), vytvořeného projektu, nebo projektu objednaného (a zaplaceného) někým jiným, pro jiný účel. Na obranu tvůrců, kteří spadají do této kategorie je nutno dodat, že na „vině“ jsou zde především organizátoři. Souhlasili s využitím některých dříve vytvořených projektů, ať už kvůli jejich kvalitě, nebo stálé aktuálnosti a nedostatečné pozornosti, která jim byla věnována v době jejich vzniku. Speciální kategorii představují studenti, kteří se do Městských zásahů rozhodli přihlásit své školní projekty, nebo si dokonce téma Městských zásahů zvolili za semestrální zadání. Z obojího měli organizátoři radost. Za jeden z největších handicapů vysokých škol (nejen v Česku a na Slovensku) považuji nedostatečnou schopnost veřejně komunikovat, co se na akademické půdě odehrává. Jsou to častokrát zajímavé objevy a názory, jejichž potenciál zůstává nevyužit. Pokud mohou Městské zásahy pomoci zviditelnit procesy a výsledky na jednotlivých vysokých školách, je to jedině dobře.

c/
Projektu se nezúčastním. V Praze se k tomu rozhodla přesně 1/3 z vyzvaných účastníků, což bylo mnohem méně, než jsme všichni čekali.

Kdo je tedy skupina lidí, která k projektu přistoupila, tak jak naznačuje bod a/. Jsou to nezralí naivkové, kteří si myslí, že svět (město) může být lepším místem k životu? A že se na této změně mohou podílet? Jsou to rafinovaní sebe-propagátoři, kteří vytušili možnost schovat svůj vlastní prospěch pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých ambic a frází o obecném blahu? Je to kombinace těchto dvou skupin? Mají jiné důvody? Nebo jsou to normální lidé, kteří věří tomu, co dělají a doufají, že jejich snahy a práce budou srozumitelné, atraktivní a oceněné i ostatními. I tolik vysmívanou a přehlíženou „laickou veřejností“ jejíž názor býval dlouhé roky okázale ignorován. A je to vůbec důležité? Městské zásahy vznikly jako určitá alternativa k architektonickým soutěžím, ve kterých je vždy jeden vítěz, pár oceněných a spousty poražených. V tomto projektu nemělo být poražených. Energie získaná měla být vyšší, než energie vložená, a to pro každého participujícího. Sen o realizaci bájného perpetum mobile. Zda se to podařilo, musí říct jednotliví účastnící projektu.

Za podstatná považuji dvě témata, dvě otázky, které nechám bez odpovědi.

1./
Obejde se architektura bez objednatele? Nemluvím teď o penězích, mluvím o klientovi. Musí architekt vždy čekat, až ho někdo k práci vyzve, anebo může navrhovat a předkládat řešení, které si nikdo nežádá? Co má dělat, když ho k práci nikdo nevyzývá? Jak říká Dumasův hrdina hrabě Monte-Cristo: Má snad pouze „čekat a doufat“?

2./
Je možné vytvořit kvalitu rychle? Anebo je tvorba kvality vždy náročný a dlouhodobý proces? Zvláště pak, když se netýká vytvoření objektu, ale úpravy něčeho tak zásadního, jako je veřejný prostor. To není tvorba pro konkrétního uživatele, klienta. To je tvorba prostředí pro všechny. Tedy vytváření něčeho, nad čím by měla existovat co nejširší společenská shoda. O to je úkol náročnější.

Myslím si, že nejvyšší cíl (a možná ne zcela jasně vyřčený) Městských zásahů není aktivizovat architekty. Není to dokonce ani snaha, některé z narychlo vytvořených projektů realizovat a získat tak pro sebe práci hrazenou z veřejných zdrojů. Je to snaha aktivizovat politiky a úředníky. Skupinu lidí, které platíme, aby zastupovali veřejný zájem.

Haló! Jsme tady. Slyšíte nás? Víte o nás? Víte co děláme a čím se zabýváme? Chceme dělat naši práci. Tu, kvůli které jsme studovali (mimochodem, naše studia byla placena z veřejných zdrojů). Objednejte si ji. Požadujte ji. Hledejte mechanismy, jak objednat, rozpoznat a vytvořit kvalitu. Jsou tu stovky lidí připravených nabídnout své síly a schopnosti. Využijte je.

V Praze, 27.2. 2011,
Adam Gebrian

Praha. Podívat, nesahat.

je město na koukání, pozorování, obdivování z dálky, rozhodně ne na užívání. Nějak mi to dnes při návštěve zahrady Černínského paláce a následně Jeleního příkopu došlo. Projít, prohlédnout, nikde se moc nezastavovat, pokračovat dál. Tomu odpovídá uživatelský komfort (minimum veřejných záchodů, mizerně umístěné lavičky a častokrát nemožnost vstoupit třeba na trávu). Tak neuvěřitelně podvyživený park (z hlediska vybavenosti) jako je např. Stromovka (a to navíc v příkrém rozporu s jeho velkou návštěvností), aby člověk doopravdy pohledal. Za to z dálkových panoramat a horizontů vypadá Praha fantasticky, spektakulárně, prostě fenomenální, dechberoucí město, světový unikát. Z blízka už je to horší, právě proto, že nevybízí k tomu, aby ho doopravdy používal. Asi o to nestojíme. A fyzická podoba města to pouze reflektuje. Nebo je to obráceně? Jediní, kdo Prahu opravdu neformálně používají, jsou snad nakonec právě ti nenávidění turisté.

SuMo 40 / O pasivitě

Na začátku roku jsem napsal text o iniciativnosti, je k přečtení zde, tak jsem se ho teď rozhodl doplnit druhou polovinou, pasivností, a není nad osobní příklad.

Jsem neuvěřitelně pasivní člověk - ne, to není žádná falešná skromnost, nebo neschopnost odhadnout sám sebe - to je fakt, který by vám potvrdil kdokoliv z mých nejbližších přátel. Nevzpomínám si, že bych kdy v životě něco inicioval, pokud, tak opravdu pouze zcela výjimečně. Kdyby po mně nikdo nic nechtěl, sedím doma a čtu si knihy, časopisy a noviny. Tahle pasivita (chcete-li lhostejnost, nevšímavost) a její uvědomění si, u mě nevyústila v nějakou šílenou touhu se změnit (a stát se aktivním člověkem), ale v obrovský respekt vůči všem, kteří jsou aktivní, riskují a věci iniciují. Jinými slovy, když mě kdokoliv z nich osloví s tím, zda bych byl ochoten se na jeho (její) aktivitě, iniciativě podílet, v naprosté většině případů to rád udělám. Když už někdo udělal to nejtěžší a vydal se do neznáma, já, který to neumím, mu to přeci nebudu sabotovat tím, že ho v jeho činnosti nepodpořím.

Z hlavy přidávám seznam akcí, které jsem neinicioval, ale rád jsem přidal své síly k tomu, aby mohly fungovat, pokračovat: PechaKucha Nights Prague, Městské zásahy, Bourání na Radio Wave, články o architektuře v Lidových novinách, Archip, Era21, Iniciativa Za Novou Prahu, Antijesthed, kandidatura Ostravy na titul EHMK 2015, připravovaný seriál ČT o současné architektuře, výstava Ostrov pokladů, diskusní formát "Tak co s tím" divadla Archa, diskusní formát "Jaká je vize Prahy" centra současného umění DOX, ... a mnoho dalších jednorázových vystoupení: Oživená Ostrava, Zlínské jaro, WebExpo, TedX v Brně, Fórum 2000, Inventura urbanismu, cyklus přednášek Offcity, ... atd.).

Iniciativní lidi bychom si v tomto státě měli všemožně hýčkat, je jich totiž strašně málo.

Seznam klišé

Seznam klišé (nejen) z oblasti architektury, se kterými se setkávám nejčastěji. Bez ladu a skladu:

01. Když má někdo jiný názor než já, je to mylný názor.
02. Architekti jsou drazí. / Tohle je v podstatě pravda, ale důležité je, co za tuto drahotu člověk pořídí.
03. Architekti jsou arogantní.
04. O architektuře se málo píše.
05. Pokud se o ní píše, tak se o ní píše blbě.
06. Na vysokých školách architekury vyučují ti, co neuspěli v praxi.
07. Získat grant je strašně jednoduché, a vše co je financované granty, nestojí za nic, protože by se to evidentně samo neuživilo.
08. Současní architekti nic neumějí, však se podívejte, staví samé krabice. A to přece dokáže úplně každý.
09. Chceme stromy a ne domy. Více zeleně a méně betonu. Strom je vždy dobrý, dům je vždy špatný.
10. Tančící dům je skvělý dům.
11. Dostat se do médií je strašně snadné, stačí mít kamarády.
12. Když má někdo za sebou pár skvělých výsledků, je samozřejmé, že všechny jeho další práce budou taky skvělé.
13. Když za sebou někdo žádné výsledky nemá, neexistuje naděje, že by někdy něco kvalitního mohl vytvořit.
14. Obchodní dům, "administračka", to nejsou vhodné úkoly pro architekta.
15. Architekt navrhuje domy. Nic jiného nedělá.
16. Mediálně nejznámější čeští architekti jsou zároveň nejlepší čeští architekti.
17. Po dokončení studia architektury máte jen dvě možnosti: stát se zaměstnancem v již existujícím architektonickém ateliéru, nebo si založit svůj vlastní. Žádná jiná volba neexistuje.
18. V každém městě je málo zeleně a málo veřejného prostoru.
19. Kvalita veřejné investice se dá hodnotit pouze pomocí ušetřených peněz. Čím levnější, tím lepší.
20. Územní plán představuje koncept budoucího rozvoje každého města.
21. Jeden bazén z vás udělá specialistu na bazény, jedna knihovna na knihovny, jedno letiště na letiště, jeden exkluzivní bytový komplex na všechny ostatní.
22. Vyhrocování všeho do podoby buď a nebo. Jako kdyby na vše existovala pouze a přesně dvě řešení. Správné a chybné.
23. Být architektem je lukrativní povolání.
24. Nejdůležitější předpoklad pro studium architektury je "když vás baví kreslení a jde vám matematika".
25. Developer je zločinec.
26. Krajinná a zahradní architektura není architektura.
27. Architekti se berou moc vážně a nemají smysl pro humor. / I když, tohle je často pravda.
28. Dvě nejješitnější skupiny na světě jsou baletky a architekti. / Ne, tohle není pravda, to si baletky nezasloužily.
29. Architekt nesmí změnit názor, musí stát za jedním celý život.
30. Památkář je vždy zlý a brání vzniku kvalitní architektury.
31. Výborný architekt rovná se výborný porotce.
32. Kdo umí dobře psát, umí i dobře mluvit, a naopak.
33. Kdo mluví dlouze a hodně, má co říct.
34. Kdo nezaujímá žádný názor je objektivní, nestranný a vyvážený.
35. Když vás s někým pojí přátelské vztahy, vždy a za všech okolností mu budete nadržovat a naopak, vždy budete hanět toho, s kým přátelé nejste.
36. Nemůžete se k žádnému architektonickému problému kvalifikovaně vyjádřit dokud nemáte dostudováno, pak praxi, pak autorizaci, pak několik realizací, pak aspoň deset let praxe, pak profesorský titul, pak několik domácích ocenění, pak mezinárodních, a nakonec vám nestačí ani to.
37. Veřejný prostor
38. Pokud nemáte architektonické vzdělání, nemůžete nikdy architektuře porozumět.
39. Architekti se výborně orientují v současném umění.
40. Architekti rozumí barvám.
41. Architekti milují spolupráci s jinými profesemi.
42. Architekti se vzájemně nepomlouvají. Kolegialita je důležitá.
43. Školu je potřeba co nejrychleji projít. Vše podstatné se naučíte až v praxi.
44. Architekt je dobrý na pár úvodních nápadů, pak už není potřeba.
45. Architekti jsou vesměs vynikajicí typografové a grafičtí designéři.
46. Architektura a urbanismus jsou totéž. Kvalitní architekt rovná se kvalitní urbanista.
47. Současné stavění není na tak vysoké technické úrovni, jako bylo v historii. Nedokázali bychom postavit barokní a gotické chrámy. Už na to nemáme schopnosti.
48. Pokud je autorem známý (vynikající, slavný) architekt, musí být i dům, který realizoval také vynikající.
49. Architekti vždy vše zkomplikují. / To je v zásadě pravda.
50. Abyste se mohli o určité stavbě vyjádřit, musíte ji prvně osobně navštívit. Bez toho to nejde.
51. Architekti stojí o kritiku vlastní práce. / Na druhou stranu si hrozně rádi přečtou kritiku prací svých kolegů.
52. Čím více porotců, tím větší záruka kvalitního a objektivního zhodnocení.
53. Ženy a muži mají v oblasti architektury rovnocenné šance se prosadit.
54. Architekti jsou během svého studia trénováni ke spolupráci s jinými profesemi.
55. Architekti se ve svých návrzích opírají o propracované analýzy.
56. Architekti nenesou žádnou vinu na ničení měst po roce 1989.
57. Skvělí architekti jsou zároveň automaticky morálními autoritami oboru.
58. Architekti se umí stručně, jasně, rychle a srozumitelně vyjádřit.
59. Architekti veřejně komentují důležité události z oblasti stavebního průmyslu, nebo veřejného prostoru.
60. Architekti nesmí pracovat zadarmo.
61. Architekt je homogenní pojem a tak jsou všichni stejní.
62. Architekti nakonec vždy udělají, co jim klient přikáže. Jsou jím totiž placeni, takže se musí podvolit jakémukoliv jeho přání.
63. Studium architektury má smysl pouze tehdy, pokud se chcete stát architektem.
64. Architekti a stavební inženýři se vzájemně respektují a rádi spolupracují.
65. Všichni architekti chodí oblékáni v černé, za jakéhokoliv počasí.
66. Pravý úhel je jediný správný úhel. Je to znát už z jeho názvu: 'ten správný úhel'.
67. (Pohledový) beton je nejoblíbenějším materiálem architektů.
68. Architekti jsou zodpovědní za panelová sídliště.
69. Nejoblíbenější barva architektů je šedá, těsně nasledována černou a s větším odstupem bílou. Žádnou jinou barvu architekti nepoužívají.
70. Pokud by architekti mohli, nejradši by zbourali vše staré.
71. Čím dražší stavba, tím vyšší honorář architekta.
72. Architekti tráví spoustu času na stavbě.
73. Architekti mají rozhodující vliv na výslednou podobu každé stavby.
74. Architekti se nejčastěji dostávají k práci díky referencím, tedy díky kvalitě svých předchozích realizací.
75. Architekti získávají vysoké provize od výrobců stavebních produktů.
76. Stále více a více domů je navrhováno architekty a pokud to tak půjde dál, jednou budou navrhovat 100% všech staveb.
77. Architekti se nemohou nijak podílet na řešení dopravních problémů měst.
78. Výborný architekt je automaticky i výborným vyučujícím architektury.
79. Architekti odbírají časopisy o architektuře a pravidelně je čtou. Stejně tak sledují kritiku a teoretickou reflexi vlastní profese.
80. Nejlepší světová architektura je produkována ve Švýcarsku, pak v Holandsku a v Japonsku. Ostatní země se jim nemohou rovnat.
81. Kvalita konkrétní stavby se dá rozpoznat podle četnosti publikování.
82. Studenti architektury milují dějiny architektury. Plně chápou význam jejich studia.
83. Že se naše realizace nelíbí lidem? No a co? Vezměte si takovou Eiffelovku, proti té také původně protestovali. I významní umělci. A dnes? Tak vidíte.
84. Každá diskuse musí být vedena konfrontačně, jinak nebude nikoho zajímat.
85. Na kvalitní architekturu nemáme peníze.
86. Architekti mají ego přímo gigantických rozměrů.
87. Dobře navržený veřejný prostor bude vždy populární.
88. Úkolem architekta je přilákat lidi.
89. Architekty zajímá odkud se berou peníze, za které se realizují jimi navržené domy.
90. Neexistuje dobrý, nebo špatný vkus. Jde o subjektivní, objektivně nedefinovatelný pojem.
91. Absolvent fakulty stavební ('stavárny') nemůže být architekt.
92. Vytištěný text (prezentace) má mnohem větší hodnotu, než ten, který je pouze v elektronické podobě.

Další budu postupně doplňovat, jak si na ně vzpomenu.