Lze rychle měnit město? Lze stimulovat poptávku?

U nakladatelství Slovart vyšla kniha Městské zásahy. Více zde. Přispěl jsem do ní krátkým textem. Zde je:

„Co je zadarmo, to nemá žádnou hodnotu.“
Stefan Sagmeister

„Nejlepší věci v životě jsou zadarmo.”
reklama na MasterCard

„Existuje obrovský rozdíl mezi naivitou a optimismem. Jsou to dvě různá slova různých významů. Neměla by se zaměňovat.”
Jeff Kipnis

Kdo jsou autoři, kteří se rozhodli zúčastnit se výzvy „Městské zásahy“ v Bratislavě, v Praze a v Brně? A kdo jsou iniciátoři této akce? Dovolte mi pomoci si emailem jednoho osloveného architekta (mimochodem střední generace), který se rozhodl Městských zásahů nezúčastnit:

„Moc se omlouvám, ale dobrá vůle, nevytvoří produkt. Není mi zvolený formát akce, zdá se, vlastní. Buď je práce extrahovaná z již hotového projektu, nebo je třeba projektu nového. Starý vhodný nemám a nový takto, s odpuštěním, amatérsky vytvořit neumím. Připadal bych si jako Přemek Podlaha. Potvrdil bych přesvědčení davu, že architektura je takové to "naškicování" obrázku a ne náročný projekt (třebas na drobný detail). A graficky pokrýt formát A1 aniž by šlo o ničení papíru, je velká práce. A pro tu mi nikde ničeho nepřebývá.“

Postoji pisatele plně rozumím. Neztotožňuji se s ním, ale rozumím mu. Jiný architekt, který je přesně o 11 let starší, než jsem já, reagoval na jednu velmi nekonkrétní nabídku s nejistým koncem: „To už není pro nás, takové věci jsme dělali, když nám bylo 30. Dnes, kdy živíme rodiny a kancelář už si to dovolit nemůžeme. Adam, ten by si to teď ještě dovolit mohl.“

Souvisí tedy možnost pracovat zdarma s věkem? Nebo vyšší věk a větší zkušenosti vidí větší marnost této snahy a raději se jí neúčastní? Statistiky Městských zásahů to částečně naznačují, ale rozhodně tomu tak není vždy.

Přístup k „Městským zásahům“ by se dal rozčlenit do tří kategorií.

a/
Vytvoření samostatného, svébytného projektu, navrženého speciálně pro výstavu. Není bez zajímavosti, že nejlepší výsledky představují projekty s nejsilnější motivací (řešení míst a problémů, které se jejich autorů bezprostředně dotýkají – žijí nebo pracují v blízkosti jimi zasažených míst). Mnoho autorů, včetně slovenské části organizátorů, si na vlastní kůži vyzkoušelo, že není vůbec jednoduché navrhnout „zásah“ pro město, ve kterém nežijete, které dobře neznáte.

b/
Ve výjimečných případech, použití již dokončeného (nerealizovaného), vytvořeného projektu, nebo projektu objednaného (a zaplaceného) někým jiným, pro jiný účel. Na obranu tvůrců, kteří spadají do této kategorie je nutno dodat, že na „vině“ jsou zde především organizátoři. Souhlasili s využitím některých dříve vytvořených projektů, ať už kvůli jejich kvalitě, nebo stálé aktuálnosti a nedostatečné pozornosti, která jim byla věnována v době jejich vzniku. Speciální kategorii představují studenti, kteří se do Městských zásahů rozhodli přihlásit své školní projekty, nebo si dokonce téma Městských zásahů zvolili za semestrální zadání. Z obojího měli organizátoři radost. Za jeden z největších handicapů vysokých škol (nejen v Česku a na Slovensku) považuji nedostatečnou schopnost veřejně komunikovat, co se na akademické půdě odehrává. Jsou to častokrát zajímavé objevy a názory, jejichž potenciál zůstává nevyužit. Pokud mohou Městské zásahy pomoci zviditelnit procesy a výsledky na jednotlivých vysokých školách, je to jedině dobře.

c/
Projektu se nezúčastním. V Praze se k tomu rozhodla přesně 1/3 z vyzvaných účastníků, což bylo mnohem méně, než jsme všichni čekali.

Kdo je tedy skupina lidí, která k projektu přistoupila, tak jak naznačuje bod a/. Jsou to nezralí naivkové, kteří si myslí, že svět (město) může být lepším místem k životu? A že se na této změně mohou podílet? Jsou to rafinovaní sebe-propagátoři, kteří vytušili možnost schovat svůj vlastní prospěch pod pláštíkem zdánlivě ušlechtilých ambic a frází o obecném blahu? Je to kombinace těchto dvou skupin? Mají jiné důvody? Nebo jsou to normální lidé, kteří věří tomu, co dělají a doufají, že jejich snahy a práce budou srozumitelné, atraktivní a oceněné i ostatními. I tolik vysmívanou a přehlíženou „laickou veřejností“ jejíž názor býval dlouhé roky okázale ignorován. A je to vůbec důležité? Městské zásahy vznikly jako určitá alternativa k architektonickým soutěžím, ve kterých je vždy jeden vítěz, pár oceněných a spousty poražených. V tomto projektu nemělo být poražených. Energie získaná měla být vyšší, než energie vložená, a to pro každého participujícího. Sen o realizaci bájného perpetum mobile. Zda se to podařilo, musí říct jednotliví účastnící projektu.

Za podstatná považuji dvě témata, dvě otázky, které nechám bez odpovědi.

1./
Obejde se architektura bez objednatele? Nemluvím teď o penězích, mluvím o klientovi. Musí architekt vždy čekat, až ho někdo k práci vyzve, anebo může navrhovat a předkládat řešení, které si nikdo nežádá? Co má dělat, když ho k práci nikdo nevyzývá? Jak říká Dumasův hrdina hrabě Monte-Cristo: Má snad pouze „čekat a doufat“?

2./
Je možné vytvořit kvalitu rychle? Anebo je tvorba kvality vždy náročný a dlouhodobý proces? Zvláště pak, když se netýká vytvoření objektu, ale úpravy něčeho tak zásadního, jako je veřejný prostor. To není tvorba pro konkrétního uživatele, klienta. To je tvorba prostředí pro všechny. Tedy vytváření něčeho, nad čím by měla existovat co nejširší společenská shoda. O to je úkol náročnější.

Myslím si, že nejvyšší cíl (a možná ne zcela jasně vyřčený) Městských zásahů není aktivizovat architekty. Není to dokonce ani snaha, některé z narychlo vytvořených projektů realizovat a získat tak pro sebe práci hrazenou z veřejných zdrojů. Je to snaha aktivizovat politiky a úředníky. Skupinu lidí, které platíme, aby zastupovali veřejný zájem.

Haló! Jsme tady. Slyšíte nás? Víte o nás? Víte co děláme a čím se zabýváme? Chceme dělat naši práci. Tu, kvůli které jsme studovali (mimochodem, naše studia byla placena z veřejných zdrojů). Objednejte si ji. Požadujte ji. Hledejte mechanismy, jak objednat, rozpoznat a vytvořit kvalitu. Jsou tu stovky lidí připravených nabídnout své síly a schopnosti. Využijte je.

V Praze, 27.2. 2011,
Adam Gebrian