SuMo 15 / O nezastupitelnosti osobního zážitku

„Snášet své vlastní chyby u druhých – to už je opravdu velké umění.“

„Jakmile něčím vyniknete, získáte nepřátele.“
Oscar Wilde

V architektuře existuje rozšířené klišé (a najdou se dokonce i tací – asi 90% architektů, kteří si nemyslí, že to je klišé, ale že je to pravda), že se nemůžete kvalifikovaně o nějaké stavbě vyjádřit, pokud jste ji osobně nenavštívili. Proč klišé? Protože jsem se x krát přesvědčil o jeho nepravdivosti. Krátká, častokrát povrchní návštěva nedala zúčastněným vůbec nic, kromě neochvějné představy, že teď, když už dům viděli na vlastní oči, tak mu úplně rozumí a mohou se o něm vyjadřovat a ostatním pokládat klasikou otázku: „A ty jsi tam snad byl?“ Pokud má tato otázka posoudit kvalifikovanost druhého názoru, je asi stejně relevantní, jako když chcete zjistit kvalitu architekta, a kvůli tomu se ho zeptáte: „Kolik máte zaměstnanců?“ Na druhou stranu, profesionál, trénovaný ve vytváření (a tedy i v porozumění) výkresové dokumentace dokáže, když se na to zaměří, z pouhých výkresů (ani nepotřebuje vidět fotografie) vyčíst základní koncept stavby. Z dobrých výkresů pochopíte i atmosféru, světelné podmínky, nebo materiálový koncept. Pokud se k tomu fotografie přidají, můžete pochopit takřka vše. Tím neříkám, že osobní návštěva nemá smysl, to ani náhodou, pouze se ohrazuji vůči podcenění přípravy na tuto návštěvu. A k faktu, že abyste se mohli k něčemu vyjádřit, musíte o tom vědět úplně všechno.

S lidmi, na druhou stranu, je to přesně obráceně. Pár minut osobního setkání, může (a mně se to tak i stává) úplně přehodnotit váš dosavadní názor o této osobě. Častokrát jsem si na základě emailové komunikace, článků v novinách, přednášek, zprostředkovaných rozhovorů, knih, vyprávění jiných, atd. myslel, že dotyčného znám a přesně vím, co si o něm myslet. Uvědomil jsem si však, že se nevyjadřuji o vlastnostech dané osoby, ale o tom, co mi o jejích vlastnostech řekl někdo jiný, nebo co jsem si sám vyvodil z textu, opět zprostředkovaném někým jiným. Jedno z největších nebezpečí je myslet si, že co se dočtete v novinách je pravda, že přesně co je tam napsáno, bylo i řečeno. Když si vzpomenu, kolikrát mě osobní setkání přimělo otočit názor o 180 stupňů, ani se mi tomu nechce věřit.

Zařekl jsem se, že se nebudu vyjadřovat o lidech a jejich charakterových vlastnostech, pokud jsem se s nimi osobně nesetkal a to minimálně několikrát. První dojmy u mě totiž takřka vždy selhaly. O svých nejlepších kamarádech jsem si při prvním setkání myslel, že jsou to úplní idioti. Věřím, že to platilo i obráceně. Druhý člověk při osobním setkání vždy pozná, co si o něm myslíte.