SuMo 07 / Bezvýznamnost kritiky pro kritizovaného

"Kritik má pouze zapisovat své dojmy a nálady, nikoliv opravovat umělecká díla."

"Kritik má vzdělávat veřejnost; umělec by měl vzdělávat kritika."

"Cílem kritiky je schopnost vidět, čím dílo opravdu není."
Oscar Wilde (všechny tři citáty)

Roku 2007 jsem odpověděl na několik otázek časopisu Stavba ve vztahu k architektonické kritice. Některé z odpovědí použiji jako úvod k dnešnímu, sedmému dílu SuMo:

V lednu roku 2006 jsem se zúčastnil Masterclass Jeffa Kipnise na Berlage Institute v Rotterdamu, jejímž účelem měla být prezentace studentských projektů a jejich následná kritika Kipnisem. Stanovený program se nepodařio příliš dlouho udržet a studentské prezentace byly značně zredukovány na úkor Kipnisova monologu. Kritického, a to mimořádně tvrdě kritického. Troufnu si tvrdit, že jsem si jako možná jediný z cca 30-ti účastníků přehlídky něco odnesl. A to proto, že jsem nic neprezentoval. Rovněž jako jediný. Čili jsem mohl naprosto nezaujatě sledovat výstavbu Kipnisových logických argumentů a skutečně poslouchat to, co se snažil sdělit. A to vše pouze proto, že jsem na jeho kritice nebyl citově zainteresován. S ostatními účastníky tak lomcovaly emoce (jak už tomu u konfrontace s tvrdou kritikou bývá zvykem), že nebyli schopni poslouchat, natožpak nad sděleným přemýšlet. Vůbec se jim nedivím. Na jejich místě bych nedopadl jinak. Tedy, kritika má, respektive může mít smysl, ale pouze pro ty, kdo nejsou citově spjati s kritizovaným předmětem. Může je totiž “přinutit“ k přemýšlení. A to je podle mě jediný skutečný smysl kritiky. Smysl kritiky není v tom, že odhalí slabiny kritizovaného díla a naznačí jeho autorovi, jak se podobným chybám příště vyvarovat. To je nesmysl.

Jaký je vztah kritiky v denním tisku či masmédiích a v odborných časopisech? Jaké jsou úkoly obou v podmínkách českého trhu?
Obecně. Dovolím si tvrdit, že ani v jednom z výše uvedených typu publikací o kritiku nikdo nestojí. Pokud není řeč o “kritice“ jejíž snaha je vyvolat senzaci (nejlépe pomluvami, uvedením nepravdivých informací, vytržením informací z kontextu). Vezměme to postupně. Má vydavatel zájem na tom, aby se jeho časopis, noviny hemžily spoustou kritik (které nepřímo dokazují, že uveřejněné objekty nemusí být z nejkvalitnějších)? Udělá autoru těchto staveb radost, když bude přijetí jeho díla extrémně kritické? Bude potěšen čtenář, když se dozví, že si koupil časopis plný “nekvalitní, druholigové architektury“? Nebude. Ani jeden z nich.

Co architekti hledají v architektonické kritice?
„Pochvalu?“ Myslím si, že architektů, kteří by si rádi přečetli tvrdou kritiku svého díla s chutí, že je to přivede k uvažování, a že to (tedy ne kritika samotná, ale její výsledek) z nich učiní lepší, kvalitnější autory, je jednociferný počet. Naopak pochvalnou “kritiku“ si o sobě přečte rád snad každý. Tedy ten zbytek.

Tolik tři roky starý úvod a dnes jen krátké doplnění.
Spousta architektů si stěžuje na nedostatek konstruktivní kritiky v Česku (v odborných časopisech, v masmédiích), ale nemají na mysli kritiku vlastní tvorby. Mluví o kritice těch ostatních. Především jim chybí kritiky věcí (staveb, názorů), o kterých si sami myslí, že nejsou příliš kvalitní a pořádně zkritizovat by zasloužily. Jinými slovy, hledají potvrzení vlastních názorů, tedy pochavlu, jak už jsem zmínil.

Absence kritiky v Česku se spojuje s názorem, že je to u nás moc "malý rybník", každý zná každého, nikdy nevíte s kým budete v budoucnu muset spolupracovat a proto je dobré nekazit si vztahy předem (zbytečnou) kritikou. Tvrdívá se, že kritika se nesnese s přátelstvím, že jsou v protikladu. Ale to je jedno z největších klišé, které znám. Naopak, přátelství je nutná podmínka k tvrdé kritice. Jen opravdu nejlepší přátelé vám řeknou bez obalu něco tvrdě kritického. Až budeme mít dostatek opravdu dobrých přátelství v architektuře, budeme mít i dostatek konstruktivní kritiky. Protože, to platí i obráceně. Jen od opravdových přátel jsme ochotni přijmout kritiku, která se týká nás a toho co děláme.

"Je velmi snadné být milý k lidem, na kterých vám nezáleží."

"K čemu by bylo přátelství, kdyby člověk nemohl říct přesně to, co si opravdu myslí. Jen pravý přítel nám řekne věci nepříjemné a nebude váhat nás zranit."
Oscar Wilde