CONTACT

9/17/2011

Nové ve starém


Včera jsem se zašel podívat na výstavu v Galerii Jaroslava Fragnera "Nové ve starém", kterou připravil NPÚ a Richard Biegel a k navštívení je do 9. října. Jedná se o výřez z více než rok probíhající kampaně, která shromáždila k dnešnímu dni na 158 staveb, více zde. Komu chybí v Česku hodnocení staveb, přijde si na své. Škoda, že některé texty nejsou podepsány a dvojnásobná škoda, že některé obsahují nic neříkající slova jako "zajímavé", nebo časté ohánění se všemi možnými cenami rozdílné úrovně. I tak se jedná o ohromně záslužný počin. A velmi poučný materiál a NPÚ za něj patří dík.

Prohlídka výstavy i webu mě přiměla k následující úvaze. Předimenzované, investorsky bezohledné a mizernými architekty mizerně navržené stavby přiměly "památkáře" a úředníky stavebních úřadů ke snaze se bránit a to všemi prostředky. Většinou vytvořením pravidel a předpisů, jak postupovat. Věřím, že tento systém doopravdy pomáhá bránit těm největším excesům (i když, abych si sám odporoval, ty často disponují finančními a lobbistickými schopnostmi tato pravidla obejít), ale bohužel zároveň neuvěřitelně komplikují život i těm výborným investorům s výbornými architekty. Tedy, snaží se bránit excesům (jak výstava dokládá, nepříliš úspěšně), ale bohužel se z ní nedozvíme, o kolik kvalitních příkladů architektury jsme díky nekompetentním rozhodnutím přišli. Tvrzení, které jsem zaznamenal od Christiana de Portzamparca je v Česku nemyslitelné: "V New Yorku byla na naši parcelu předepsaná výšková regulace 140m. Po předložení našeho návrhu, 180m vysokého, stavební komisi, jsme uslyšeli ortel. Pane architekte, s vámi bychom mohli klidně jít i na 220m. Ten návrh je natolik kvalitní, že by to prostředí uneslo."

Troufnu si tvrdit možná jednu provokativní věc. Regulace, tedy snaha něčemu zabránit, něco omezit, nebude mít nikdy tu kvalitu, jako snaha něco vytvořit. Nikdy jsem se nesetkal s úředníkem (možná je to moje omezenost), který by se studiu problému věnoval s takovým zaujetím, jako kvalitní architekt, snažící se pochopit místo, program, historii a společenskou situaci. Jinými slovy, systém, kdy někdo předem říká, do jakých mantinelů se musí vejít hledání, které ještě ani nezapočalo, považuji za nesmyslný. Krátký příklad z Almere. OMA navrhla Masterplan nového uspořádání, rozdělila lokalitu na 33 částí pro světově uznávané architekty. Každý z nich postupně požádal o výjimku vůči Masterplanu. Když byla schválena poslední výjimka, o kterou požádali sami tvůrci Masterplanu na vlastní objekt, byl Masterplan definitivně zrušen. Tedy, rámec, něco jako regulace existovat musí, ale musí být rovněž připraven na to, aby se mohl pružně změnit, když se střetne s kvalitnějším řešením. Nejsem si vůbec jist, zda toto mají úředníci v Česku možnost uplatnit, zda by jim legislativa takovýto postup umožnila.

Asi před dvěma lety jsem svým kamarádům z ateliéru Skvadra pomáhal prosadit projekt rodinného domu na zastupitelstvu malého města ve Středočeském kraji. Neodporoval územnímu plánu, ale nevypadal jako domy v okolí. Přesto se stavební úřad vyjádřil negativně. Mimochodem, toto považuji za největší katastrofu, iniciativního úředníka, který rozšiřuje své pravomoci tím, že vydá nesouhlas, i když pro něj nemá logickou oporu v územním plánu. Tedy obráceně to nejde, býti otevřeným k nesouladu (jak jsem mockrát slyšel), ale být tzv. přísnější není vůbec problém. Zajímavý paradox. Stavební úřad nás tehdy odkázal tzv. výš, na rozhodnutí zastupitelstva. To po dvouhodinové diskusi vydalo se stavbou souhlas a dům dnes stojí, ale dodnes si pamatuji větu jedné ze zastupitelek: "Pane architekte, víte kolik jste nám dnes přidělal práce? My totiž teď budeme muset o každém projektu rozhodovat individuálně." Tato věta mě dodnes nepřestává fascinovat. Sakra, a jak jinak byste chtěli postupovat? Představa, že je možné vytvořit univerzální soubor pravidel, kterými se prosejí individuálně vytvářené návrhy je v mých očích naprosto nesmyslná.

Uvedu to na posledním příkladě. Realiazce Svatopluka Sládečka, Zlaté jablko na zlínském náměstí Míru, je na výstavě uvedena s hodnocením, které končí takto: "Stavba naplnila regulativy týkající se výšky zástavby a nutnosti optického rozčlenění průčelí objektu ze strany náměstí na čtyři části, z důvodů zachování tradičního charakteru a měřítka lokality. Nástup do nákupního centra z náměstí je řešen pouze přes vstupy historických domů, naopak propojení moderní části dostavby nárožní s parterem tradičního náměstí je problematické. Rovněž vybourání stavebních konstrukcí bývalé Záložny a zachování pouze kulisy čelní historické fasády je z pohledu památkové péče zcela nesprávné."

Vychází se tedy z univerzálního předpokladu, že ponechat pouze historickou fasádu a ubourat zadní trakt a ten nahradit současnou stavbou je VŽDY nesprávné. Jsem si naprosto jist, že to není pravda. Právě v tomto případě to totiž považuji za správné rozhodnutí. Zachovat dům celý možné nebylo a zbourat i fasádu by byl vzhledem k prostoru náměstí velký omyl. Navrhnout novou, přes 70m dlouhou fasádu pro náměstí by vyžadovalo architekta světového formátu, kterým Svatopluk Sládeček není. A jsem si jist, že se mu za to ani nemusím omlouvat, protože to ví. Právě proto se rozhodl fasádu ponechat.

Nemám žádné řešení, ale vadí mi, že v Česku neexistuje seznam skupiny architektů, ke kterým by měli mít úředníci důvěru, protože svou předchozí prací jednoznačně prokázali svoji kompetentnost. A měli by jim věřit, i když jim osobně se řešení předložené architekty "nelíbí".


5 komentářů:

  1. Pár dní zpět Richard Biegel na Wavu výstavu představoval. Příjemné poslouchání:

    http://www.rozhlas.cz/radiowave/session/_zprava/soucasna-architektura-nove-ve-starem--948266

    OdpovědětSmazat
  2. Supr článek! Ale jak jsem se u něho zase vytočil! :)

    OdpovědětSmazat
  3. 1. posledni odstavec je extremne nebezpecny. cim by ti architekti prokazovali kompetentnost? 'dobry' architekt neni garance toho ze nenavrhne neco spatneho. na takovemto nastaveni by vydelal predevsim ten kdo by ti osvicene architekty vybiral, z predstavitelnych duvodu.

    2. priklad Almere jako nesmyslnost masterplanu je kvuli svoji lokaci nevhodny, tezko se da aplikovat na stavajici nebo historickou zastavbu. A taky nevim jestli se mimojine diky vsem tem vyjimkam jedna az o takovy uspech. Z hlediska regulaci pro architekty, lepsi priklad je myslim porovnanim dvou extremu, na jedne strane Portland, asi nejprisneji regulovane mesto v USA. Naopak skoro nejmin regulovane mesto je Houston. Pokud bych si na zaklade techto dvou prikladu mel vybirat co vytvari lepsi vysledek, tak nepovazuju regulace co "komplikuji architektum zivot" za takove zlo.

    3. z hlediska regulaci maji myslim pravdu New Urbanists, pomoci flexibilniho form-based planovani a transektu se da pomerne dobre predepsat recept na funkcni urbanismus (bez ohledu na jejich ne zrovna ambiciozni estetiku). Parafrazoval bych z projevu Andrese Duanyho na poslednim CNU - "ukolem form based planovani neni zabranit dobrym architektum delat netradicni design, jeho hlavnim poslanim je prinutit i ty spatne udelat aspon prumernou budovu."

    OdpovědětSmazat
  4. Ad 1 / Rozumím a souhlasím.
    Ad 2 / Almere je město, které vzniklo v 60. letech, není to výstavba na zelené louce. Myslím, že rozdíl Portland vs. Houston je pro Česko více mimo mísu, než Almere.
    AD 3 / Ano, myslím, že ta estetika hodně znepřístupňuje zajímavé myšlenky.

    OdpovědětSmazat
  5. Jinak Peter, díky moc za komentáře, vážím si toho.

    OdpovědětSmazat