Kniha Tři měsíce v Barceloně

Začátkem února 2021 mi u nakladatelství Universum vychází kniha s názvem Tři měsíce v Barceloně. Kniha, jak její prozaický název napovídá, popisuje moje zážitky z tohoto fantastického města, které jsem načerpal od konce února do konce května roku 2018. Moje žena Markéta dostala možnost studovat tři měsíce na místní škole architektury, jako součást svého doktorátu na FA ČVUT v Praze, kde se zabývá budoucími podobami virtuální reality. A protože doma má na starosti většinu péče o domácnost a na studium tedy jen omezené množství času, domluvili jsem se, že tentokrát to uděláme obráceně. Ona bude studovat a já budu trávit čas s naším synem Filipem, tak aby o nás věděla co nejméně a mohla se na studium soustředit. Jinými slovy, ráno jsem se s Filipem nasnídali, odešli z bytu ven a vrátili se večer. A tímto způsobem to probíhalo tři měsíce. 

Abych mohl takto postupovat, musel jsem udělat několik věcí. Na začátku bylo jedno rozhodnutí, které mi tehdy připadalo docela normální, ale musím říct, že při zpětném pohledu na náš tehdejší stav účtu nad tím dneska trochu kroutím hlavou. Rozhodl jsem se, že se pokusím s Filipem trávit maximum svého času, jinými slovy, že po tyto tři měsíce nebudu pracovat. Nechtěl jsem trávit čas tím, že budu odpovídat na emaily, telefonovat, řešit různé běžné pracovní problémy. Řekl jsem si, že tři měsíce určitě nikomu chybět nebudu a taky to tak bylo. Když jsem o tomhle aspektu našeho pobytu následně mluvil s řadou lidí, docela se tomu divili a měli k tomu celou řadu poznámek. Na prvním místě byla pochopitelně finanční náročnost takovéhoto pobytu. Do dneška ji neznám úplně přesně, ale při kontrole stavu účtu jsem zjistil, že před odjezdem na něm bylo 160.000,- a při návratu 32.000,-. Nějaké peníze mi přišly ještě během našeho pobytu za předchozí práci, takže celkově to odhaduju, že nás ty tři měsíce dohromady stály zhruba 150.000 Kč. 

Jasně, to není málo a určitě existuje spousta jiných způsobů, jak takové peníze utratit, ale popravdě řečeno, nenapadá mě až zase tolik možností, které bych zpětně považoval za smysluplnější. Nejel jsem tam z představou, že náš společný pobyt pro mě bude neuvěřitelně inspirativní, a že ho například následně zpracuji do knihy. Ne. Říkal jsem si, Markétě tu možnost soustředit se na studium dlužím a aspoň budu trávit větší množství času se synem, než jak se mi to dařilo během prvních dvou let jeho života. Táta mi jako dítěti věnoval obrovské množství času, přestože měl své práce až nad hlavu a jsem si jist, že mi to v životě docela dost pomohlo. Během našeho pobytu jsem vkládal fotografie na svůj instagramový profil pod hashtagem #gebrianivbarcelone a přiznávám, že mě docela překvapilo množství vašich interakcí, včetně řady doporučení co nevynechat, z nichž jsme některé využili.

Kniha vychází sice až tři roky po našem pobytu, ale záměrně jsem se ji snažil napsat tak, aby příliš nepodléhala času. Nevím, zda se to podařilo, to bude muset posoudit až čtenář. Kniha je rozčleněna do 66 kapitol a je určena každému kdo miluje Barcelonu, každému, kdo zde párkrát byl a rád by se znovu vrátil, každému, kdo zde ještě nebyl, ale rád by to udělal a možná i těm, kteří toto město znají dokonale a budou se tak moci pobavit nad tím, jak málo jsem toho za tři měsíce stihl pochopit. Ale taky každému, kdo má rád města a život v nich. Na konci knihy pak najdete odkaz na Google Maps, kde najdete zakresleno přes 200 míst se stručným komentářem, včetně těch, které se do knihy z nejrůznějších důvodů nevešly. 

Tento krátký text je ilustrován místem, kde jsem Filipa viděl asi nejšťastnějšího během celého našeho barcelonského pobytu. V knize mu je věnována kapitola s pořadovým číslem 64 a je to taky úplně první kapitola, kterou jsem pro knihu napsal. Byla to zkouška, zda dokážu takovouto věc napsat, připravit. Po jejím dokončení jsem nabyl pocitu, že to možná půjde. Do té doby jsem psaní jakékoliv knihy kategoricky odmítal, protože jsem si to krátce vyzkoušel roku 2005, kdy jsem dal dohromady sborník přednášek s názvem 29+3, a proto jsem měl určitou představu, kolik je s přípravou knihy starostí.

Kdybyste si náhodou knihu takto popsaných zážitků chtěli pořídit, uděláte mi pochopitelně velkou radost a ještě větší, pokud mi následně dáte vědět, co si o ní myslíte, ať už je to cokoliv. Zde jsou možnosti, jak si knihu objednat. Děkuju:

Knihkupectví Booktook.cz

Knižní Klub

Knihkupectví Luxor

Jean Philippe Vassal (30/07/2004)

La Condition Publique, Roubaix (EASA workshop): About Recent Work 30. července se v rámci přednáškového cyklu, pořádaného jako doprovodný program největšího evropského workshopu pro studenty architektury, představil Jean Philippe Vassal z Bordeaux. Svou přednášku začal několika obrázky z Afriky, Nigeru – ukazující zkušenost z tzv. horizontálním prostorem (poušť) a zdůraznil důležitost těch nejmenších přístřešků, určených pouze pro dočasné využití. JPV žil a pracoval v Africe 5 let a tvrdil, že to jeho tvorbu velice poznamenalo. Jedním z nejdůležitějších poznatků byl fakt, že stavět se dá prakticky z čehokoliv. Ukázal realizaci svého afrického souseda, který každé ráno pomocí pár větví a plachty vytvořil během tří minut přístřešek, ve kterém pak strávil celý den. Poté následovala asi nejpůsobivější ukázka z Afriky. Místo, které sám Vassal označil za jedno z nejlepších, které v životě navštívil. Nomádská škola uprostřed pouště. Přístřešek vytvořený pouze z větví a slámy, jehož světlá výška byla přibližně 1,5 metru. Na zemi seděli děti ve věku přibližně deseti let a sledovali výukový program v televizi. Uvnitř nebyl žádný vyučující. Televize byla nabíjena pomocí solárního panelu na střeše. Přestože v okolí bylo obrovské vedro, uvnitř byl podle Vassalových slov příjemný chládek. Tuto stavbu označil za skvělou ukázku nejsoučasnější architektury. Kombinaci tradiční nosné konstrukce s prvky high–tech vybavení. Africkou část přednášky zakončil svou vlastní první realizací – slaměným domem na devíti větvích na vrcholku písečné duny, obehnaným kamenným plotem. Tuto svou realizaci okomentoval větou: „Myslím, že architektura může být vytvořena velice jednoduchým a minimálním způsobem, a to nejenom v Africe.“

Následovala první evropská realizace, rodinný dům v Bordeaux z roku 1993. Stavba s výrazně omezeným rozpočtem a půdorysnou plochou 180 m2 (za cenu domu o rozloze 80m2). Dům pro rodinu s dvěma dětmi, s ocelovou strukturou, jehož užitná plocha je rozšířena skoro na dvojnásobek pomocí prostoru krytého průhledným vlnitým laminátem. Tento prostor na pomezí mezi exteriérem a interiérem vytváří skutečné jádro domu. Vassal zdůraznil, že hned ve své první realizaci se setkali s klientem, který vůbec netušil, co sám chce a co by od architekta mohl požadovat. Druhou představenou realizací ateliéru Lacaton+Vassal byl rodinný dům poblíž Bordeaux, v Lège-Cap-Ferret. Na fantastickém místě, ve svahu hustě porostlém borovicemi, který spadá směrem k Atlantickému oceánu. JPV: „Dám vám jednu radu. Vždy vyjděte ze situace a z každého jednotlivého elementu každé situace! Když jsme na místo dorazili, určitě 80% už bylo hotovo. Díky stromům, písečné duně, krajině, slunci, moři. Těch zbylých 20% spočívalo v umožnění lidem na tomto místě bydlet.“

Samotný dům je jednoduchý ocelový skelet obložený vlnitými hliníkovými plechy. Slavným se stal díky detailu prorůstajících stromů skrz interiér domu. Nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že fakt, že část kmene je ve vnitřním prostředí a část ve vnějším, této šestici stromů příliš neprospívá (* mimochodem, v roce 2006 mi na konferenci ve Vídni Anne Lacaton na přímý dotaz odpověděla, že dva už uhnily, ale i tak to považuje za lepší, než je pokácet všechny předem). A to ani v podnebí, které panuje v okolí Bordeaux. K tomuto tématu se rozproudila diskuse po skončení přednášky. Na můj dotaz, jak se vyrovnává s faktem, že sice na místě nepokáceli jediný strom, ale na druhou stranu na výstavbu domu použili materiály, jako jsou hliník a ocel, jejichž výroba není zrovna ekologicky nejšetrnější, Vassal reagoval poněkud podrážděně: „Já si nemyslím, že by ten dům měl být ze dřeva!“

„Při našich realizacích se vždy snažíme o co nejekonomičtější řešení. Tady se nám zdál ocelový skelet nejvýhodnější, tak jsme ho použili. Snažíme se šetřit peníze svých klientů. To nás zajímá.“ Ještě doplnil, že tento dům výborně dokumentuje fakt, že v každé situaci můžete postavit svůj projekt, aniž byste cokoliv ničili nebo bourali. Dalším předvedeným projektem byla rekonstrukce Palais de Tokyo (centrum postavené pro současné umění roku 1936), nedávný finalista Mies van der Rohe Award 2003. Vassal ukázal fotografie stavu interiérů z doby, kdy se k projektu dostali. Uprostřed Paříže, v jedné z nejvíce luxusních čtvrtí se pod monumentální fasádou ukrýval těžce poškozený betonový interiér (díry v betonových podlahách, žádné topení), připomínající vnitřek staré továrny. Úkolem bylo vytvořit centrum současného umění, otevřené od poledne do půlnoci, a to s velmi omezeným rozpočtem. Podobně jako u předchozího projektu popsal Vassal zásahy svého ateliéru jen jako minimální. Tak, aby odhalili krásu původního objektu a využili všechny možnosti, které stávající budova nabízela. A umožnit lidem začít tuto budovu znovu používat, což nebylo možné po více než 10–15 let. Protože rozpočet byl velice omezený, všechny peníze byly použity jen na opravdové nezbytnosti – rozvody elektriky, topení a vzduchotechniku. „Minimum zásahů poskytuje o to větší svobodu uvnitř.“ Podle množství fotografií prostorů plných lidí se tomu dalo snadno uvěřit. Budova obsahuje rovněž školu umění, knihovnu a malé zahrady.

Dále přišel na řadu projekt fakulty architektury do Nantes. Pokus o vytvoření co nejekonomičtějšího prostorového řešení, s obrovskou mírou flexibility. Lacaton+Vassal navrhli železobetonový skelet o třech hlavních podlažích. Přízemí má světlou výšku devět metrů a patro po šesti. Celá budova je vytvořena tak, že únosnost na jeden metr čtvereční představuje jednu tunu. To už dává slušnou dávku flexibility. Střešní terasa má rozlohu 2500 m2. Ta je spojena s přízemím širokou rampou, která umožňuje i přístup nákladním autům. Na střeše se tak mohou konat události jakéhokoliv druhu. Zákres ve photoshopu ukazoval cirkusový stan umístěný na nejvyšší úrovni budovy. Počítačové perspektivy a především zákresy atelieru Lacaton+Vassal by stály za vlastní přednášku. Prakticky každá perspektiva byla skoro přeplněna nejrůznějšími stafážními prvky. Lidmi počínaje, čajovými hrníčky na stolech konče. Zákresy byly nádherné. A bylo jasně patrné, že si vyžádaly desítky a desítky hodin soustředěné práce. Nevyskytovaly se na nich žádné populární modelky nebo luxusní interiérové vybavení, jak tomu často bývá zvykem. Všechny působily neuvěřitelně civilním a příjemným dojmem. Ale té práce. Neuvěřitelné.

Další ukázkou byl projekt sociálního bydlení do francouzského města Mulhouse (místo dvou realizací H&dM), který je těsně před dokončením. Jedná se o speciální expozici (Cité Manifeste) sociálního bydlení se zahradami, vyvinutou ve spolupráci s dalšími čtyřmi architektonickými týmy (Jean Nouvel, Shigeru Ban, Duncan Lewis a Matthieu Poitevin). Projekt dvojice Lacaton+Vassal bych označil za nejprogresivnější a nejzajímavější. Jako skoro pokaždé, pokusili se i zde vytvořit co největší možný obestavěný objem (přestože se jedná o sociální bydlení), a to tak, aby byl co nejlevnější. Přízemí je vytvořeno jako montovaný železobetonový skelet. Celý systém je normálně využíván na tvorbu garáží. Jedná se tedy o mimořádně vysoko-sériově produkovanou stavebnici, což ji činí ekonomicky velice zajímavou. Patro je vytvořeno pomocí skleníků (pokrytých makrolonem), běžně používaných v zemědělství. Aneb další vysoce-sériově produkovaný prefabrikát. Tímto spojením vznikl bytový dům o celkové kapacitě 14 bytů. Každý ze sociálních bytů má tři ložnice a obývací pokoj (70-80m2) a jeho celková výměra činí 170m2. Výzva byla postavit tyto byty za cenu, za jakou je možno normálně postavit byt, jehož užitná plocha je kolem 70m2. Všechny byty jsou mezonetové a střídají se dvojice s velice rozsáhlým přízemím a menším patrem a naopak s malým přízemím a obrovským prvním patrem. Každý byt tedy obsahuje solidnost, těžkost a masivnost přízemí a k tomu kontrastní světlost a lehkost patra. Každý byt má obývací pokoj o rozměrem 70 – 80m2. Vasalovými slovy řečeno, je dost velký na to, abyste uvnitř mohli přijímat návštěvy a vaše děti tu zároveň mohou hrát ping–pong. Projekt byl opět doprovozen obrovským množstvím pracných počítačových záběrů. Celé skleníkové podlaží obsahuje běžný systém kontroly interiérové teploty, běžně využívaný při pěstování plodin v zemědělství. Každopádně jeden z nejzajímavějších projektů, jaký jsem viděl za poslední léta. Rád se na něj pojedu po dokončení podívat.

Závěrečná část přednášky se týkala problémů kolektivního bydlení ve Francii a velké otázky, která je podle Vassala ve Francii velmi aktuální (a nejenom ve Francii). Zda je lepší nechat zbourat velké nepopulární obytné věže (ekvivalent českých panelových sídlišť) a postavit úplně nové byty. Anebo zda je lepší přeci jen se pokusit o jejich rekonstrukci. Pro Vassala byla odpověď jasná. Zvítězila ta druhá varianta. Jeho řešení však bylo v lecčems pozoruhodné. Celou tuto úvahu vedl při zobrazení interiéru jednoho z Case Study Houses od Pierra Koeniga s nádherným panoramatickým výhledem skrz celo-prosklené plochy stěn na Los Angeles. Vassal svou úvahu uvedl slovy: „Je třeba začít od kvalit každého jednotlivého bytu. A ne se nejdříve zabývat urbanismem.“ Následovaly zajímavé dvojice ukázek. Vždy nad sebou jsme mohli porovnat stejný prostor s jinými okenními otvory. Obyčejný panelový byt se změnil v luxusní prostředí, když jeho malá, ekonomická okna nahradila skla od podlahy až ke stropu. Z bytu ve dvacátém patře panelového domu na periferii Paříže se stal rázem prostor s neuvěřitelným výhledem. Atmosféra interiéru se zcela proměnila. Naopak Koenigův masterpiece, opatřený panelákovými okny, nedával příliš možností obdivovat noční Los Angeles. Dalším objektem, který prošel Vassalovou photoshopovou zhoršovací kůrou, byl Miesův Farnsworth House. Výměna fasádního pláště mu opravdu příliš nepomohla. Jen jsem si uvědomil, že je to podruhé, co vidím nějakou úpravu tohoto domu. Naposledy ho SeArch otáčeli o 90 stupňů. Dalším argumentem, který podpořil Vassalův názor o ne-likvidování a spíše rekonstruování, byla čistě ekonomická stránka věci. Když chcete zbourat panelový bytový dům ve Francii, vyjde vás to asi na 30 000 Euro/byt. Výstavba nového stojí 150 000 Euro. To už je dohromady 180 000 Euro. A to je skoro 10x více, než stojí obyčejná rekonstrukce. „Ve Francii momentálně chybí přibližně 600 000 bytů. Je tedy velice hloupé začít tím, že začneme bourat již ty existující.“ „Z této kalkulace vyplývá, že pokud budeme byty rekonstruovat, můžeme jich mít 2-3x více a můžeme je udělat 2-3x lepší.

Normální postup je dívat se na město jako na nějakou homogenní masu z veliké dálky. My naopak tvrdíme, že je potřeba jít do interiéru každého domu, každého bytu, každého pokoje – a tam začít přemýšlet, jaké úpravy k lepšímu mohu vykonat.“ „Tuto urbánní práci musíme začít uvnitř, ne venku.“ Následovala dlouhá sekvence obrázků typu ‘předtím a potom‘. Obyčejné panelové byty s malými okny byly nahrazeny exkluzivními lofty (alespoň se to tak jevilo) s rozměrnými balkóny a terasami. „Když dokončíme úpravu jednoho bytu, můžeme začít s úpravou dalšího. Pokud bude potřeba, přidáme více výtahů. V přízemí můžeme bytový dům doplnit o jiné programy. Třeba ordinace doktorů, nebo pracovní příležitosti pro jiné profese. Budou zde služby. Pro hlídaní dětí, pro konzumaci jídla a pití, bazény, sauny, kina, místa pro hraní karet, tancování, …, atd. V horních podlažích budou solária a zahrady“, pokračoval emotivně Vassal. Další série ‘předtím a potom‘ ukázala co má na mysli. „Je to jako s tím domem, který jsem ukazoval na začátku přednášky. Tím, kde jsme neskáceli jediný strom. Bez bourání těchto domů můžeme vytvořit lepší byty. Pouze prací na interiéru a jen malou dodatečnou prací vně budov můžeme vytvořit mnohem lepší životní podmínky. Když takto upravíme každou obytnou věž, nebude již tak ošklivá, jak bývá často označována politiky. Zanikne tak hlavní důvod pro její odstranění. Podle mě můžete klidně pracovat jako urbanisté od každého jednotlivého domu směrem k celku. Ne naopak. Děkuji za pozornost.“

V Liberci, 05.12. 2004, AG

Jean Philippe Vassal se narodil roku 1954 v Casablance, v Maroku. Po dokončení vysokoškolských studií na škole architektury v Bordeaux roku 1980 strávil pět let v Nigeru jako architekt a urbanista. Roku 1987 založil v Bordeaux kancelář Lacaton+Vassal - spolu s Anne Lacaton ( * 1955 ). Vyučoval na školách architektury v Bordeaux a ve Versailles.

ZAN

Prolog:

Jsem přesvědčen, že pro studium na vysoké škole (jakékoliv) je naprosto klíčový první ročník. V podstatě rozhoduje o tom, zda si studium (a následně pravděpodobně i obor) zamilujete, zůstanete k němu lhostejní, nebo znechutíte. Vzpomeňte si na druhý díl pětidílné básnické trilogie (sic) ‚Jak básníci přicházejí o iluze‘, který se studia na vysoké škole týká. Tuším, že s výjimkou promoce se celý odehrává v prvním ročníku. Přijdete na vysokou školu po absolvování střední a správně očekáváte, že vysoká škola bude fungovat jinak. První ročník vás v tom může utvrdit, nebo vám tuto představu vyvrátit. V Liberci tomu tak bylo. Od prvního dne bylo jasné, že jádrem studia jsou ateliéry, architektonický a po první dva roky studia i výtvarný. A ostatní předměty jsou doprovodné disciplíny. Některé náročnější, jiné méně, ale jsou tu především k tomu, aby vám pomohly s prvními dvěmi. Hierarchie předmětů se dala rozpoznat podle hodinové dotace, ale i podle drsnosti kritik v ateliérech. Neumím (a především nechci) si představit studium, kde je tomu jinak. I když vím, že systém ateliérové výuky podléhá momentálně krizi a diskusím o možných změnách po celé planetě, ale to je na jiný text.

Ve čtvrtek 31. května jsem se účastnil prohlídky výsledků tzv. ZANů, neboli základů architektonického navrhování. Provázela nás doc. Michaela Brožová a v hodnotící komisi jsme byli čtyři. Nicol Gale z Brna, Petr Šmídek z Liberce, Ján Stempel zastupující domácí fakultu a já nejspíš za Archip. Během pěti hodin jsme prošli všechny, tedy celkem necelých dvacet. V každém jsme strávili čtvrt hodiny, do které se vešla prohlídka výsledků, ale především rozhovor s alespoň s jedním z vedoucích předmětu.

Smyslem komise (asi?) bylo poskytnout názor, zpětnou vazbu, na otázku, kdo svou práci dělá dobře a kdo hůře, ale to se takto posoudit nedá. Ze způsobu jakým byla semestrální práce vystavena, by to nedokázal ani jasnovidec. Pokusím se o pár postřehů, které se opakovaly. Vždycky mě zajímá, když něco slyším ode všech. Všichni vyučující si stěžovali, že na práci v semestru bylo málo času (a dodávali, že kvalitního výsledku dosáhli jen díky třídennímu společnému soustředění mimo školu). Aby taky ne. Jsou to 4 hodiny týdně. Alespoň v rozvrhu. To si doopravdy myslím, že je málo. Pokud v dalších ročnících je na ateliér vyčleněno 8 hodin, mělo by to být v prvním ročníku stejně. Architekti si sice na nedostatek času stěžují vždy, ale tady jsem měl pocit, že oprávněně. Přijdete ze střední školy a chcete pracovat v ateliéru, především kvůli tomu se určitě většina zájemců na architekturu hlásí. Pak už jsme opakovaně slyšeli, že řada studentů v rámci ZANu řeší jiné předměty (náročnější, na vyhození ze školy nebezpečnější, a tedy pro studenty pochopitelně důležitější – každý student je mistr ve vyhodnocení, který předmět ho nejvíce ohrožuje na cestě za vysněným cílem – dokončením studia), že mockrát je předmět v kolizi se zkouškami z jiných předmětů (na můj dotaz: vy nemáte zkouškové období? mi bylo odpovězeno: ano, ale někteří vyučující ho nedodržují … fascinující). Zde se Jano Stempel poprvé pořádně rozčílil. Vůbec se mu nedivím. Nechápu, jak jsou takové kolize možné. Třeba mi to někdo vysvětlí v komentáři.

Když to všechno výrazně zjednoduším, tak bych řekl, že smysl jakéhokoliv úvodu do studia architektury, ať už se jmenuje jakkoliv, je jediný (respektive ne jediný, ale hlavní). A to studenty pro obor a jeho dalším studium nadchnout. Zvýšit jejich zájem. Přimět je ke kladení otázek, spíše než k tvorbě odpovědí. Ukázat jim různé metody navrhování, různé metody práce, procesů a nechat je některé z nich si vyzkoušet. Těm, kteří zájem mají ho ještě posílit, ale třeba taky dokázat těm, kteří ho nemají, že architektura možná není obor pro ně. Tohle je přesně předmět, kde můžete zjistit, že architektura není pro vás. To nemusí být žádná prohra.

Téměř od každého vyučujícího jsem slyšel slovo analýza. Za celý den jsem viděl jedinou. V ateliéru Zavřel-Vašourková. Týkala se frekvence autobusových spojů. Jinak se slovem analýza myslely fotografie místa. Co však bylo asi nejhorší. Snad nikdy nebyly zaznamenány procesy, ale byly představovány pouze výsledky. Ve formě plachet, modelů. Častokrát šlo o velmi profesionální, kvalitní výstupy. Podle mě na studenty prvního ročníku profesionální až moc. Procesy někde zaznamenány byly. Ve formě skicáků, kreseb, poznámek. Ale už z jejich neumístění na plachtu, ale do malých sešitků, často povalujících se na zemi, bylo vidět, jaká důležitost jim je přikládána a to především ze strany pedagogů. Někteří z nich začali prezentaci svého ZANu obhlídkou a ukazováním na projekty s komenářem, tenhle měl áčko, tento béčko, tento déčko …

Očekával bych, že si vedoucí ateliérů ve vyšších ročnících sednou dohromady a sepíší seznam požadavků, které by měl student zvládat, když absolvuje první ročník. Je to v jejich vlastním zájmu. I když se pak nedodrží, musí být jasné, co se cvičí, proč se to cvičí a jakým způsobem se to cvičí (náznak těchto pokusů mi byl představen, ale dostačující mi nepřipadal). To poslední podléhá jednoznačně vlivu různých pedagogů a v podstatě unifikovat se to nedá, byl by to nesmysl. Ty první dvě kategorie jsou na tom ale jinak a měla by nad nimi panovat shoda. Když jsem se ucházel o post vedoucího ateliéru v Liberci, naformuloval jsem cíle svého ateliéru takto:

Ambice?

V mém ateliéru se studenti během semestru naučí:

jak odhalit problém hodný řešení (nevěřím na pasivní roli architekta a názor, že témata, problémy, kterými se má zabývat, mu naformuluje někdo klient. I v rámci velmi jasně specifikovaných stavebních programů si musíte vlastní téma hledat sami),

jak se poučit z prací kolegů, kteří se obdobným problémem již zabývali (klíčová fáze, vždycky mě vyděsí odpověď studenta, že žádné reference nehledal ze strachu, že by zjistil, že už někdo jiný dříve objevil to, co on – zde je potřeba s trochou nadsázky říci, že se tak stane vždy, takže se není čeho bát),

jak v tomto procesu odhalování oddělit důležité informace od méně důležitých,

jak tyto důležité informace následně interpretovat,

jak je představit tak, aby jim mohli ostatní porozumět (tohle přece musí umět po prvním ročníku každý, nebo minimálně měl by … pokud ne, naprosto zbytečně vás to bude brzdit a brát vám spousty času v dalších ročnících, kde už se máte věnovat něčemu jinému),

jak spolupracovat s ostatními kolegy (měl jsem radost, že v rámci některých ZANů se toto úspěšně trénuje),

Na sekci Ambice bych pravděpodobně dodnes nic neměnil, možná bych přidal pouze pár dalších. Během studia v USA mě naučili několik věcí. To nejpodstatnější se týká tohoto: Kdykoliv na něco přijdete, a je jedno, jestli je to otázka, nebo odpověď, musíte si to zaznamenat. Textově, graficky, kresebně. A to tak, aby to bylo srozumitelné nejen vám, ale i ostatním. Abyste jim tento svůj objev, který zabral spousty hodin, mohli během pár minut představit. Tak aby vám ho mohli zkritizovat. Závěrečné odevzdání se tak týká představení uspořádané struktury těchto zdůvodněných objevů a kritik tak může zpětně zrekonstruovat váš semestrální myšlenkový postup. Nehodnotí se tedy především výsledek, kam jste se dopracovali (i když i ten je pochopitelně důležitý), ale především proces, cesta, kterou jste prošli (někdy sem možná vložím své amsterdamské deníky, které jsem prezentoval jako finální odevzdávku). Jde přeci o studium, o přípravu, o trénink.

Abych pouze nekritizoval, zaznamenal jsem asi 5 metod, způsobů práce, které mi byly srozumitelné. Ateliér Hlaváček-Hlaváčková: Omezit problém. Soustředit se na jasně definovaný objem. A tím pádem muset trénovat schody, osvětlení a sousedství. Zavřel-Boumová-Ščudla: Atraktivní místo, řeka, program podle každého ze studentů, ale pokus o vytvoření jednoduchého plakátu a obsáhlejšího portfolia. Brožová-Hůrka-Šrámek, tento ZAN jsem jediný neměl možnost nechat si představit, ale i z krátkého pohledu jsem pochopil, co dělají. Krásný. Vědí, o co se snaží. Tvůrčí analýza důležitých prostorových plánů. Kvízová, Fenclová. Zde jsem měl docela dobrý pocit z toho, že umí to své nadšení předat na studenty. Třeba se mýlím, ale mě si obě dámy svým fiktivním zadáním s umělým ostrovem a skálou, soutěží porotovanou studenty, společným modelem a prezentací tužkou, docela získaly. Schleger, Liesler, Rottová – převzatá metodika, proč ne.

Nejčastější stesk, který jsem zaznamenal od studentů, zněl takto: Na škole se vyhazuje, snižují počty studentů, především díky exaktním předmětům. Matematika a deskriptiva. Jde zde totiž ‚objektivně‘ posoudit, zda někdo uspěl, či nikoliv. Já jsem studoval v Liberci v letech 1998-2006. Nevzpomínám si, že by byl někdo ze školy vyhozen z jiného předmětu, než z architektonického, nebo výtvarného ateliéru (tím netvrdím, že se tak nestalo, ale vzhledem k tomu, že si to nepamatuji, nemohlo jít o žádné vysoké počty). Přesto první ročník nebyla žádná selanka, z 31 nás zbylo 9.

Na úplný závěr, jeden možná provokativní názor. Jsem přesvědčen, že ZAN by měli učit především (určitě nejen, ale především) mladí architekti (docela těžce jsem trávil, že někteří starší vyučující říkají studentům děti – možná je pro to nějaké rozumné vysvětlení, ale já ho nevidím), nepříliš vzdálení od studia. Lidé, kteří se do studentských problémů dokážou vcítit, ale sami se již potýkají s problémy jinými. Přikládám seznam lidí, které si v této roli dokážu představit (jsou to schválně dvojice, nebo kolektivy – tak aby se mohli občas zastoupit a o tématech a způsobech výuky vzájemně diskutovat i mimo školu, ve vlastní kanceláři) a věřím, že někteří z nich by na takovou nabídku kývli:

Zuzana a Petr Nacházelovi, Štěpán Valouch a Jiří Opočenský, Ida Čapounová a Jakub Chuchlík, Lenka Křemenová a David Maštálka, Vladimír a Erika Vašutovi, Robust, The Builders, Edit!, Coll-Coll, Manua, Skvadra … Kdybych byl ve vedení školy, o tyto lidi bych maximálně usiloval. Všichni mají málo času, samozřejmě, ale to neznamená, že jsou nezískatelní.
PS/
Uvědomuji si, že jsme viděli prezentaci pouze jednoho semestru, který v mnoha případech navazoval na semestr předchozí (nejsem si jist, že to, že oba semestry učí stejní vyučující, kterým byli studenti navíc abecedně přiděleni, je dobrý nápad) a tak je těžké výsledky hodnotit, proto se k výsledkům také příliš, respektive vůbec, nevyjadřuji.

Studentské prezentace 2 (návod pro kritiky)

Když jsem publikoval tento článek, ozvalo se několik lidí, že bych měl udělat stejný manuál pro členy komise, kritiky. Chvíli mi to trvalo, ale tady je. Každý ze zmíněných bodů jsem v životě několikrát porušil, takže si myslím, že už si dnes uvědomuji jeho závažnost.

01.
Poslouchejte a snažte se pochopit, co studenti říkají. Od A do Z. Občas je během jejich úvodního monologu přerušte. Musí trénovat na to, že ne vždy budou mít pozorné a citlivé posluchače.
02.
Vypínejte si telefon a během kritik neodcházejte. Tuhle schopnost jsem ztratil - pokusím se ji v dohledné době znovu nabýt.
03.
V následné debatě neprojektujte. Nemluvte o tom, co by být mohlo, ale o tom, co je. Maximálně se zeptejte, proč to není jinak. Jakým způsobem padala rozhodnutí, která vyústila v odevzdaný projekt.
04.
Snažte se, aby vaše komentáře mohly studentům pomoci v jejich dalších projektech, ne pouze v tom odevzdaném.
05.
Ptejte se, ale nepokládejte otázku hned po otázce vašeho kolegy v komisi. Prvně nechte studenta na předchozí otázku odpovědět.
06.
Neříkejte, jak byste problém řešili vy. Vy jste ho totiž neřešili a půl roku jste se jím nezabývali (v naprosté většině případů).
07.
Snažte se na projektu najít i něco pozitivního. Něco pozitivního existuje na každém vážně míněném projektu.
08.
Snažte se přimět studenty k následnému dopracování projektů. Tedy k tomu, aby si sami, dobrovolně, třeba týden po odevzdávce nad projektem sedli a ještě ho zkusili vylepšit. Udělal jsem to v životě asi třikrát a přestože jsem projekt moc nezlepšil, dost jsem se tím naučil.
09.
Když se tak stane, uznejte, že jste se zmýlili, že vás student, nebo ostatní členové poroty přiměli změnit názor. / Tohle se mi děje často, ale ne vždy to dám nahlas vědět. Např. pro studenty Michala Kuzemenského: Umím si představit, že by dům u Rokytky mohl být z pohledového betonu :)
10.
Nekritizujte pouze studenty. Obraťte se s dotazy či kritikou také na vedoucí ateliéru, nechte si vysvětlit, jak k výsledku došlo.
11.
Když je čemu, zasmějte se. Odevzdání ateliéru není pohřeb.
12.
Kratší otázky jsou v naprosté většině případů lepší než delší. Mají tendenci vyprovokovat zajímavější a důležitější odpověď.
13.
Vždy pokládejte jen jednu otázku. I kdyby hrozilo riziko, že ty další zapomenete.
14.
Pokud chce student ještě diskutovat, diskutujte. I kdyby to znamenalo časový skluz.
15.
Ptejte se hlavně na to, co nevidíte. Ne na to co vidíte.
16.
Snažte se pochopit, co je na projektu pro studenta nejdůležitějšího a přimějte ho komisi ukázat, kde a jak je tato nejdůležitější myšlenka znázorněna. Zda je vůbec znázorněna a pokud ano, zda je znázorněna adekvátně.
17.
Snažte se studentům (a jiným porotcům) neskákat do řeči a pokud se tak přeci jen stane, omluvte se.
18.
Přiznejte, že o některých (a buďte specifičtí) aspektech návrhu nevíte takřka nic a váš názor tak nemá valného významu. Neznamená to nutně, že se proto musíte mýlit, ale pravděpodobnost, že tomu tak je, je značně vysoká.
19.
Poděkujte studentům za jejich prezentaci, zvláště pak, pokud jste se dozvěděli informace, které jste před tím neznali. Tímto děkuji za včerejší prezentace o Libni a předvčerejší o Vltavě. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí.
20.

Zkuste se zabývat projektem a nepřecházet do osobní roviny. Nepokoušejte se o psychologickou analýzu studenta, na to jsou jiní. / Tento postřeh mi poslal Jan Veisser. Myslím si, že má pravdu, tak ho sem zařazuji.
Pokud mě napadnou další postřehy, doplním, ale všimněte si, že už teď je to delší seznam rad než pro studenty.

O učení 2 (americký dodatek)

Je to už více než šest let, co jsem napsal svůj nejčtenější článek. O učení (více zde). Ve zkrácené podobě tehdy vyšel v časopise Era21 a znamenal mou první spolupráci s tímto časopisem a s Osamu Okamurou. Popisoval především zkušenosti ze školy v Holandsku a jejich srovnání s tehdejší situací v Liberci. Několik let jsem se chystal doplnit ho o shrnutí zkušenosti z USA, jmenovitě ze SCI-Arc(u) v Los Angeles. Tady je pár postřehů, které snad mohou mít všeobecnou platnost.

Do školy jsem přijel 20. srpna 2007 s tím, že musím absolvovat týdenní Maya workshop. Ten si hradili zájemci sami (800$) a odehrával se těsně před začátkem semestru. Samotná škola (dělená na trimestry – ale pro úspěšné absolvování ročníku stačí zvládnout dva) začínala 27. srpna. Začínala dvoudenním školením, během kterého, chtě-nechtě, jste získali dost komplexní představu o instituci, na kterou jste nastoupili. První den všechny přivítal děkan (Eric Owen Moss), krátkou prezentací školy, její historie, jejích záměrů a poslání.

Osobně(!) se představili všichni zaměstnanci školy (tedy včetně ateliérových vedoucích, jejich asistentů, vyučujících teoretických předmětů i členů ochranky, knihovníků, zaměstnanců studijního, nebo provozovatelů dílny).

Každý krátkým proslovem a informací, co je popisem jeho práce, kde a kdy ho najdete. Po všech prezentacích jste dostali kontakt na každého z nich. Prezentovala se studentská unie a její představitelé.

Po teoretické části následovala část praktická. Založení školního emailu, školních karet (pro vstupy, ale i parkování – za to se platilo 150$ na semestr), přidělení hesla na wi-fi, a především prohlídka více než 400m dlouhé školy po skupinách, tak abyste věděli, kde se co nachází, včetně nutnosti absolvovat hodinové cvičení a test, tak abyste mohli sami používat dílnu. Po těchto dvou dnech se očekává, že vše potřebné víte a vedení školy k vám tímto způsobem přistupuje. Neznamená to, že vám neodpoví na žádný dotaz, ale pokud se ptáte explicitně na to, co bylo obsahem školení, dají vám to dost jasně najevo. Následuje výběr předmětů. Kromě povinných máte i volitelné. Oproti Česku jich je výrazně menší množství. Já měl povinné dva (atelier a video) a tři jsem si musel zvolit. Na zvolení máte tři týdny, kdy můžete docházet do libovolného předmětu, poslouchat a vybírat, co by se vám hodilo. Je to klasická předvolební kampaň. Všichni vyučující se zdají milí, příjemní, i docela nenároční. Tušil jsem, že v tom bude háček, a nespletl jsem se.

Na konci těch tří týdnů si musíte definitivně vybrat (změna už pak není možná) a hned na další hodině tu změnu náležitě pocítíte. Vybral jsem si Introduction to Climate, Typography a Professional Practice (způsob vedení kanceláře). Všechny předměty jsou v zásadě teoreticko-praktické. Je otázka, zda dochází ke střídání po týdnu, nebo je první půlka semestru teoretická (vyučující se vám snaží předat své znalosti) a ve druhé polovině je musíte dokázat prakticky aplikovat na konkrétních případech. Je to skvělý přístup. Když jsem si prohlížel portfolia lidí, co na škole studovali déle (mimochodem, přípravě portfolia se věnuje krátký, ale intenzivní workshop, který musíte povinně 1x za semestr absolvovat - probíhá simultánně, v jeden den, po celé škole, u různých stolů s různými vyučujícími), na první pohled mě zaujalo, že neobsahuje pouze výstupy z ateliéru, ale právě ze všech předmětů.

Ateliér jsme měli 3x týdně (po, st, pá) a 3x týdně jsme rovněž museli prezentovat výsledky své práce kolegům. Nemuselo toho být moc, stačil i jeden slide, ale pokaždé jste museli ukázat nějaký pokrok. Za semestr to tedy dělalo 42 prezentací. V ateliéru nás bylo 10. Což byla ale výjimečná situace, běžné bylo 20. V druhém týdnu školy probíhaly finální obhajoby studentů, kteří končili studium (tedy obhajoby bakalářských a magisterských prací). Je to geniální nápad. Během svého prvního týdnu ve škole můžete vidět, jaká je úroveň absolventů a můžete začít uvažovat, zda jste na správném místě. O týden později následovala promoce.

Promoce probíhá ve venkovním stanu, jehož podoba vzejde každý rok ze soutěže mezi pedagogy.



Je to princip, který se ve škole používá naprosto běžně. Za mého tří semestrálního působení byl využit asi 5x. Děkan vypíše soutěž pro pedagogy (např. na kulatý stůl pro uměleckou a vědeckou radu školy).

Vítěz dostane relativně drobný rozpočet, ale má právo založit si volitelný předmět na jeden semestr, který se zabývá realizací tohoto objektu. K dispozici je tak školní dílna a studenti, kteří se do těchto předmětů s velikou oblibou přihlašují. Mají šanci získat 2-3 kredity, kterými se někdy dohánějí jiné nesplněné povinnosti. Promoce, neboli Graduation Show je pochopitelně vrcholovým okamžikem v ročním životě školy.



Škola je otevřena všem a vedení školy se postará o to, že ji v tu dobu doopravdy navštěvují největší hvězdy veřejného života, nejen architekti typu Gehryho, Thoma Mayna, nebo Wolfa Prixe. Mnozí z nich nezřídka nechávají své vizitky v pečlivě připravených krabičkách u jednotlivých projektů s jednoduchým vzkazem (zaujal mě tvůj projekt, hledáš práci?). Chodí si tedy do školy vybírat své budoucí zaměstnance. Odtud atraktivita návštěvy jak pro ně, tak pro studenty.

Pro samotnou promoci najme škola vždy dva hosty, z nichž každý přednese řeč určenou absolventům do dalšího života. Pro bakaláře to byl Anthony Vidler, pro nás už zmíněný Wolf Prix. Jeho ‚shoulder to shoulder, back to back‘ – neboli staré samurajské heslo (rameno na rameno, záda na záda … z místnosti plné nepřátel je možné se prosekat ven, pokud máte někoho, kdo se vám opírá o záda a je tak nesnadné vás ze zadu probodnout) si budu pamatovat do konce života.

Workshopy:
Škola i jednotlivé ateliéry pořádají krátké workshopy s vybranými osobnostmi z celého světa (my jsme mj. měli Keller Easterling, Paula Nakazawu, nebo Neila Denariho) a má na to velmi jednoduchou strategii.

Vždy pozve někoho, kdo zrovna na něčem pracuje a mohla by se mu hodit zpětná vazba od týmu mezinárodních studentů. Je to skvělá strategie. Škola si uvědomuje, že nejen poptává, ale má i co nabídnout. Tímto způsobem se jí daří dostat do školy vynikající lidi, za vzájemně výhodných podmínek. Málokdo je ochoten a nadšen přijít mluvit o něčem, co už dokončil, ale mluvit o práci v procesu, to je jiná. Byly to pro mě jedny z nejlepších diskusí.

Závěrečné obhajoby:
Škola sezve velké množství kritiků pro celou školu (kolem 30-40) a s trochou nadsázky se dá říci, že ty nejlepší ulovíte pouze a jedině kvalitně připraveným občerstvením. 

Pokud se mezi sebou složíte na dostatečné množství kávy, ovoce, sendvičů a pití, máte pozornost kritiků zaručenou. Jsou to dobře investované peníze. V průběhu roku jsem si všímal, že ve škole je řada drobných vylepšení. Nádherný akustický podhled, lepší přistínění učeben, zakrytí vzduchotechniky, společné sezení, atd.





Až později jsem pochopil, že takto zní vždy zadání prvního semestru pro první ročník. Navrhněte (první polovina semestru) a následně společnými silami realizujte jedno vylepšení vnitřního prostoru školy. V první polovině mezi sebou studenti soutěží. Každý podrobuje školu analýze a hledá, jak by jí dokázal drobně vylepšit. Následně rozhodne porota o vítězi, ten se stává vedoucím projektu a společně se spolužáky musí do konce semestru vítězný návrh realizovat. Kromě jednoduchého faktu, že se tak studenti velmi dobře poznají, naučí se týmové práci, škola tak získává doopravdy podstatné vylepšení svých prostor a to zcela zdarma, za peníze svých studentů.

Názvy projektů:
Od první konzultace jste svými vyučujícími nuceni najít pro svůj projekt krátký, jasný, přiléhavý a vaše ambice vyjadřující název. Můžete ho v průběhu semestru několikrát změnit, ale vždy nějaký musíte mít. Je to docela dobrá pomůcka, jak neztratit ze zřetele hlavní koncept. Škola má svou vlastní galerii, ve které probíhá šest výstav ročně. Tři jsou věnovány interním pedagogům školy, tři osobnostem mimo školu.

Můžete si tak dělat neustálé porovnávání úrovně svých pedagogů. Podobně jako u soutěží, studenti se za pár kreditů hlásí vystavujícím na projekt realizace výstavy. Jako u všech jiných situací, jde o oboustranně výhodný obchod. Škola nabízí vystavujícím pracovní sílu úplně zdarma na realizaci jejich myšleny a vy můžete měsíc pomáhat třeba Gregu Lynnovi.



V průběhu každé výstavy je uspořádána série přednášek, diskusí, které s tím souvisí.

Friday Five:
Škola má kolem 30 ateliérů. Každý z nich 1x ročně pořádá za své peníze večírek pro celou školu a to pochopitelně v jejich útrobách, v místě svého působení. Pod názvem Friday Five. V pátek večer se tak takřka celá škola schází na jiném místě a baví na jiný účet. Je to vynikající prostředek, jak se vzájemně setkat. Každé setkání má nějaké téma, díváte se na 80's Aerobic.

Velice silnou roli hraje v životě školy organizace absolventů (Alumni), která pomáhá pořádat řadu důležitých akcí, včetně výborných neformálních večeří pro přednášející a skupinu náhodně vybraných studentů. Večerní přednášky (jsou ve videoarchívu školy) jsou vždy uvedeny děkanem, který si pro uvedení každého hosta pokaždé připraví speciálně připravenou řeč (když jsem ze školy odcházel, vyšla knižně – skvělé čtení).

Škola je (včetně počítačových učeben, ale nikoliv dílny, nebo knihovny) pochopitelně otevřena 24h denně. Ale to je taková samozřejmost, že jsem na to málem zapomněl. Knihovna je pochopitelně skvělá. Lepší než knihy jsou ale všechny ročníky důležitých časopisů, některé až do 20. let dvacátého století.

Moje semestrální školné představovalo 11 000$, které jsem dokázal zaplatit díky laskavému přispění Fulbrigtovy komise a ještě laskavější podpoře rodičů. Dalo by se tedy usuzovat, že škola je relativně bohatá. Přesto svými prostředky nijak nemrhala, naopak, chovala se maximálně úsporně a obrovské množství peněz a úsilí pro své zlepšení dokázala vytáhnout ze svých studentů a absolventů.

Web školy.

Doplnění:
Ještě pár postřehů. Všechny katedry - jejich členění není úplně totožné, ale princip je podobný (teorie a historie, nosné konstrukce, ...) se podílejí na tvorbě ateliérových zadání. Když za jejich představiteli v průběhu semestru zajdete na konzultaci (většinou vám neochotně věnují pár minut - nejsou za to totiž placeni), tak aspoň vědí, o čem mluvíte, čím se to zabýváte. Velmi populární pozice ve škole je tzv. TA (teaching assistant), který se rekrutuje z řad studentů. Rovněž občas za kredity, či malý plat, vykonávají studenti spousty práce pro školu. Pomáhají vyučujícím s organizací, vyučují některé technické předměty, především související s počítačovým navrhováním. Své jasně dané místo, tedy stůl, židli, kontejner, lampu mají pouze studenti postgraduálních programů a pak diplomanti (bakalářští a magisterští), ostatní se střídají. 1x ročně organizovala škola tzv. Career Fair, kam zástupci různých kanceláří přišli představit svou práci a vy jste se mohli představit jim. Škola disponuje minimem fixních učeben (možná tak 5-6 - má celkem kolem 400 studentů), za to ale velkým množstvím společných prostor 'nikoho', které jsou různě zabírány a svobodně využívány různými předměty, podle toho jaký prostor zrovna potřebují.

 Na všechny přednášky se dostatečně dlouho dopředu upozorňuje plakáty, ale v den přednášky se všude po škole objevují upozornění ve formátu A3 ve speciální, jasně srozumitelné grafice. Neobsahují žádné technické info, pouze jméno přednášejícího. Když ten plakát zahlédnete, víte, že přednáška je dnes, v 7 večer, v hlavní hale. Okamžitě po přednášce jsou tato upozornění sundána. Je to primitivní způsob, ale doopravdy funguje. Za celý rok se mi nestalo, že bych zmeškal večerní přednášku, protože jsem o ní nevěděl. Po škole je rozmístěno několik pojízdných paravánů, z jedné strany se na ně dají věšet výkresy, z druhé se na nich dá sedět a tím se zafixují. Většinou slouží na navýšení kapacity k sezení pro přednášky a zároveň rozčlenění na přednáškovou část a chodbu.

Nejdůležitější součástí interiéru je průmyslová podlaha (betonová, stěrková), musí vydržet všechno. Skoro všechny zdi v učebnách jsou obaleny tvrzeným polystyrénem, nebo sádrokartónem, tak abyste mohli snadno a rychle připíchnout výkres, či skicu kamkoliv zrovna potřebujete.

Ještě jedna poznámka k Valné hromadě

Lidé, kteří chtějí kandidovat do vrcholných orgánů komory (představenstvo, dozorčí rada, stavovský soud) mohou (nemusí!) svůj záměr oznámit s předstihem a umístit svůj kandidátský projev na stránky komory. Učinili tak pouze někteří, členové minulého představenstva se tím neobtěžovali, jsou přeci dostatečně známi. Vůbec nechápu, jak to, že to není povinnost? Na místě se tak objevilo několik kandidátů, kteří se prostě přihlásili tak, že své jméno napsali na nástěnku a oznámili svůj záměr kandidovat volební komisi. Pak někteří (opět ne všichni) přednesli tří minutový projev a šlo se na věc. Vyvozuji z toho jednu, dost zásadní úvahu. Hlasujícím architektům nečiní problém učinit důležité rozhodnutí na základě neexistujících, nebo velmi útržkovitých podkladů. Pokud podobným způsobem přistupují k navrhování, máme zde jedno z vysvětlení stávající produkce. Doporučuji představenstvu prosadit prostý dodatek ke způsobu voleb. Kdokoliv se chce voleb zúčastnit, musí se přihlásit v předstihu a svůj kandidátský program umístit na stránky ČKA.

Valná hromada ČKA 2012

'Velká skupina hlasujících vždy rozhoduje extrémně konzervativně. A je to tak správně.'


Včera jsem se zúčastnil jako pozorovatel Valné hromady ČKA (dojmy z té loňské najdete zde). Byl to opět silný zážitek. Příští rok si ho už ale nechám ujít. V průběhu loňského roku jsem odstoupil z pracovní skupiny pro PR, poté co jsme dokončili práci, o kterou jsme byli požádáni. A poté co jsme byli představenstvem vyzváni k organizaci, teď cituji: 'koordinace ročních oslav připomínajících dvacetileté výročí ČKA'. Tam jsem si uvědomil, že chci být od této organizace spíše dále, než blíže.

Než to zapomenu, vložím pár dojmů, které jsem si zorganizoval podle SWOT kategorií a přidávám H pro Highlights, C pro Curiosities a R pro Results.

S/ Strengths / Silné stránky
Vysoká účast. Hlasovalo přes tři sta architektů. Je to sice pouze necelých 10%, ale s výjimkou loňska je to výrazně vyšší účast, než v minulých letech. Velmi slušná výdrž všech zúčastněných. 12 hodin v kuse s krátkou pauzou na oběd, i na úplném konci hlasovalo přes 100 registrovaných účastníků. Dva čerství absolventi, zástupci Spolku posluchačů architektury ČVUT. Jejich vpuštění trvalo hodinu. Doufám, že o tom co viděli, budou informovat své kolegy. Málo neplatných hlasů. Oproti loňsku v řádu jednotek, nikoliv desítek. Architekti tedy v naprosté většině dokážou vyplnit hlasovací lístek. Nejlepší a pohříchu jedinou informativní prezentaci dne (ze které jasně vidíme, že zatímco náklady na vnitřní chod komory stále stoupají, náklady na služby členům naopak dosti prudce klesají) má Josef Panna, bývalý předseda dozorčí rady, který je následně zvolen do představenstva. V dlouhé diskusi o PR, organizaci komunikace a tiskovém mluvčí se VH přiklání k názoru, že ČKA musí na veřejnosti zastupovat architekt. Souhlasím. Asi by představenstvu stálo za to připomenout, že až bude svého nového předsedu jmenovat, schopnost vystupovat na veřejnosti a komoru reprezentovat by měla být jedním z nejdůležitějších kvalifikačních předpokladů, pokud ne tím nejdůležitějším.

W/ Weaknesses / Slabiny
Myslím si, že se nacházíme v době, která pro vznik kvalitní architektury, alespoň v Česku (ale nejen v něm) příliš příznivá není. Honorářový řád je cár papíru, který nebere vážně vůbec nikdo, porušování autorských práv je na denním pořádku, veřejné zakázky se stále zadávají naprosto netransparentním způsobem. Z valné hromady byste to ale neměli šanci zjistit. Hlasování: Nechápu, jak je možné v 21. století hlasovat zdvíháním rukou se žlutými lístečky, které sčítají 4 skrutátorky (pokud to není zákonná povinnost, což nepředpokládám). Nevím kolik stojí pronajmutí sálu s elektronickým způsobem hlasováním, ale za ty dvě hodiny, co se hlasy sčítaly, by to asi stálo. Řekněme 2h. x 300 lidí x 500,- to je 300 000,- Tak do toho se to asi vejde. Celková organizace a způsob diskuse veden úplně stejně jako loni. Předsedá trojice, předseda a dva místopředsedové. Opět mix oslovování. Křestními jmény, pouze příjmeními, ukazovacími zájmeny, atd. Jedinou výjimku tvoří blok diskuse. Na podnět z pléna je navržen a následně (relativně těsně) odsouhlasen moderátor - Radek Kolařík. Zaplať pánbůh. Odvádí skvělý výkon. Najednou je všechno jinak. Diskuse má spád i kulturu. Nevím, kdo sestavuje harmonogram, ale je to diletant. Předpokládat, že se 300 architektů, co se sjede do Brna, rozejde v 16.00, je doopravdy naivní. Během hodiny má program skluz přesně 45 minut a nakonec předem stanovený rámec překročí o více než 5 hodin. Je zajímavé, že v tomto časovém komfortu se projevy kandidátů zkracují z předpokládaných pěti minut na tři, které jsou navíc doopravdy vyžadovány a kontrolovány a kandidáti tak ve svých projevech zastavováni.

O/ Opportunities / Příležitosti
Zlepšit organizaci VH (především pak způsob vedení diskuse) nemůže být tak těžké. Zorganizovat ji hůře by musel být mimořádný výkon.

T/ Threats / Hrozby
Z celého jednání je videozáznam. Myslím si, že jakýkoliv právník by po jeho shlédnutí dokázal VH zneplatnit. Hlasování tzv. optickou většinou (důsledek neschopnosti, časové neefektivnosti a neochoty sčítat takto velké množství hlasů) byl silný koktejl.

H/ Highlights
Ke konci diskuse navrhuje Michal Kuzemenský do usnesení, podle mě naprosto logický a správný požadavek, aby příští (a všechny další Valné hromady) byly přístupné veřejnosti, každému, kdo o to projeví zájem. Připomínám, nemluvíme o valné hromadě soukromé firmy. Reaguje Josefa Smola osobním příběhem a vyjádřením své ženy, které se dá shrnout takto: 'pokud na vaši valnou hromadu vezmete nějakého klienta, už od něj nikdy nedostanete žádnou zakázku.' Michal reaguje slovy: 'právě z toho důvodu to chci udělat.' O zařazení bodu na program musí rozhodnout 3/5 většina. Pro je 67. Proti a zdržuje se 59. Výsledek tohoto hlasování je pro mě šok.  Zvláště po diskusi na téma, že intranet je zbytečný, protože ČKA a architekti navzájem nemají co skrývat. Jsem přesvědčen (respektive doufám), že při účasti veřejnosti by se předsedající, prezentující i diskutující chovali jinak.

C/ Curiosities
V programu najdeme hodinu (10.00), do kdy je nutné se na VH registrovat (podobně jako soutěže mají svůj přesný termín odevzdání). Ta evidentně není dodržena a tak počet registrovaných v průběhu dopoledne neustále stoupá. Jednu chvíli je oznámen počet účastníků: 302. V následujícím hlasování je 159 pro a 154 proti, nebo se zdrželo. Na dotaz z publika jak je to možné, reaguje jeden z místopředsedů slovy, že někteří z účastníků jsou zřejmě v předsálí a hlasování se nezúčastnili. Pozoruhodný případ představuje kandidatura Darka Laciny z Brna za region Čechy, kterou sám označuje za účelovou a následně vysvětluje. Nechci, aby o mně rozhodovali Pražáci. Z volby se tak vyřazuje sám.

R/ Results
Do představenstva byli na další tři roky zvoleni Pavel Hnilička, Ladislav Kuba, Josef Panna a Jan Sapák. VH schvaluje omezení mandátu ve vrcholných orgánech komory na maximálně dvě volební období v řade. Konečně. Po dvaceti letech. Pavel Joba navrhuje snížit počty členů orgánů reprezentujících komoru. Představenstva z 12 na 6. U ostatních z 9 na 5. Jan Sapák říká, že je to protizákonné, právnička komory říká, že nikoliv. Zajímalo by mě, jak to tedy je. Pro hlasování se vyslovuje 67, proti 52. Jen těsně není naplněna 3/5 většina a tak se o návrhu nehlasuje. Neprošla ani snaha o vytvoření rezervy, 10% úspory z ročního rozpočtu. Snížení počtu členů komorových orgánů by takovou úsporu vytvořilo. Takže zamítnutí obojího je konzistentní. Všemi oblíbené téma soutěží se odkládá až úplně na závěr a nakonec se zdá (z důvodu únavy a časového skluzu), že se nebude diskutovat vůbec. Nakonec k tomu přeci jen dojde, opět na popud Michala Kuzemenského a jeho stručného odůvodnění: 'já tedy unaven nejsem.' O činnosti pracovní skupiny pro soutěže tak informuje Petr Všetečka. Hlasuje se o netrestání architektů za účast v neregulérních soutěžích. Tento návrh velkou většinou není přijat. Spousta zajímavých námětů naprosto propadá. Diskusi o rozdílu mezi zakázkou a dílem evidentně nepovažuje VH za zajímavou, na autorskoprávní problematiku vlastně nedošlo vůbec. Je schváleno 250 000,- na přípravu nového webu.

Pár osobních poznámek
Měl jsem radost z vystupování Josefa Patrného, který si veřejně jako jediný uvědomoval souvislost mezi činnostmi komory a rozpočtem a nadhodil možnost navýšení členských příspěvků. Spousta výborných architektů se VH neúčastní, o to více vyniklo příkladné vystupování Ladislava Lábuse. Vždy jasně, stručně, věcně správně, s jasnou snahou věci nekomplikovat, ale zjednodušovat. Absolutně nechápu dělení na tzv. starší a mladší generaci, která se v průběhu VH takřka neustále opakovala. Je sice sympatické, že za mladé jsou označováni čtyřicátníci, ale jinak je to úplně mimo.

Konečně jsem se dozvěděl, kolik je momentálně autorizovaných architektů. 3420.

SuMo 73 / O minimalizaci rizika

'Jediným skutečným dlouhodobým rizikem je systematická snaha jakémukoliv riziku se vyhýbat.'
Alejandro Zaera Polo

'Víte jak jsem se stal pilotem s největším množstvím sestřelů? Pokaždé, když jsem viděl, že jsem v nevýhodě, že jdu proti přesile, vždy jsem letadlo otočil a uletěl pryč.'
Manfred von Richthofen

Architektonických soutěží je málo. Obchodních výběrových řízení v oblasti stavebnictví docela dost. V čem jsou tyto způsoby tak odlišné, že je jeden uplatňován masově a druhý skoro vůbec ne? Pojďme si jich pár vyjmenovat (na mnohé určitě zapomenu, ale to není podstatou tohoto textu).

Dobře připravit architektonickou soutěž je časově i obsahově náročnější. Jak její příprava, tak následné vyhodnocení. Je to riskantní způsob. Nevíte kdo vyhraje a způsoby, kterými se toto riziko běžně snažíte minimalizovat u jiných rozhodnutí, nejsou u soutěže myšlenek příliš vhodné. Tady vidím jádro celého problému (korupci v této úvaze zcela vynechávám). Všímám si systematické snahy veřejné správy minimalizovat riziko. V zadáních veřejných zakázek se tak čím dál tím častěji objevují požadavky na velikost obratu firmy, pojištění, počet referencí, atd. Snaha je vyloučit z možnosti přihlásit se jakýkoliv začínající subjekt, přesto těmito kritérii bez problémů projde subjekt, který v nejmenším nemá kapacitu kvalitní řešení přinést. Kde se tato snaha bere? Odkud pramení? Jaká je její motivace? Zkusím napsat něco provokativního. Je to tlak (ať už myšlený, nebo skutečný) veřejnosti. Politici i úředníci mají strach riskovat. Nechtějí nést zodpovědnost za proces jehož výsledek je značně nejistý. Tuší, nebo se domnívají, že takové chyby společnost neodpouští. Žijeme přece ve státě, kde za jedno z oblíbených přísloví platí 'kdo nic nedělá, nic nepokazí.'

Kam v této společnosti zapadají architekti? Architekti jsou zvyklí riskovat takřka neustále. Možná se dají označit za hazardéry. Vstupují do nových zakázek se spoustou neznámých. Soutěží s minimální šancí na vítězství. Často projektují s velmi malými, nebo žádnými finančními zálohami od klientů. Vstupují do projednávání projektů s nejrůznějšími typy lidí a profesí. Možná nejsou právě nejúspěšnější ve vciťování se do pocitů lidí, kteří riskovat nechtějí.

Pokud najdou partnera na straně zadavatele, který je ochoten riskovat (vložit důvěru do někoho jiného), existuje naděje na skvělý výsledek. A stejně tak na mizerný. Asi v daleko větší míře. Ty skvělé stavby, které vstoupily do historie, které obdivujeme dodnes, byly vesměs výsledkem obrovských rizik, odvahy. Na straně zadavatelů, tak na straně zpracovatelů. Pokud dnes tato rizika podstupovat nechceme, řekněme i za b. Vzdáváme se naděje na výborné stavby. Mělo by to stát v záhlaví každé zakázky. Tato zakázka se snaží svým zadáním minimalizovat případná rizika a předem tak rezignuje na šanci výrazně obohatit prostředí, ve kterém žijeme. Její vypisovatelé se spokojí s průměrným výsledkem, který tímto způsobem poptávají.

31 let ve 40 minutách.

SuMo 72 / O neúctě k práci, aneb o nezájmu o podmínky, ve kterých dosahujeme výsledků

Sinatra said to me, when I was a cocky kid. 'It's not how good you do. It's how long you do good'
Mike Tyson

Poprvé jsem se s tím setkal až na vysoké škole. Zaslechl jsem, jak jeden z pedagogů kritizuje studenta a říká: "Mě ale vůbec nezajímá, kolik jste na tom strávil času, kolik práce vám to dalo, co všechno jste pro to musel vykonat, kolik úsilí a energie jste na to vynaložil. Mě zajímá pouze výsledek. A ten, ve vašem případě, dobrý není."

Vzpomínám si na to jako dnes. Hodně mě to tehdy znejistělo. Opravdu to je jedno? Je tedy lepší (připomínám, že během studia) kvalitní (ponechme stranou, kdo a jak rozhoduje o tom, co je a není kvalitní) výsledek, dosažený rychle s relativně malým úsilím, než ne tak přesvědčivý výsledek, dosažený systematickým nasazením a intenzivní prací? Mimochodem, moje dosavadní zkušenosti mi potvrzují, že kvalitního výsledku se občas dá dosáhnout shodou šťastných okolností a tedy nikoliv za vynaložení velké dřiny, ale nedá se to dělat opakovaně.

Po letech mě to přimělo k obecnější úvaze. Zdá se mi, že nás většinou nezajímá pozadí, podmínky, v jakých vznikají výsledky. Přál bych si, aby např. redakce Era21 do jednoho svého čísla vložila třeba desetistránkovou reportáž, která by ukázala, v jakých podmínkách (prostorových, časových, finančních) časopis vzniká. Aby bylo možné porovnat výsledek s procesem, který mu předcházel. Mě to zajímá takřka vždy a věřím, že nejsem sám. Když s architekty navštěvuji jejich realizace, podmínky, za kterých vznikly, jsou pro mě stejně důležité, jako samotný výsledek. Znalost těchto podmínek funguje často jako nejsilnější protijed na případnou kritiku.