Pár poznámek ke kritice a školám

"Plácáním po ramenou se ještě nikdy nikdo nezlepšil."

Říkal jsem to mockrát, ale opakování je prý matka moudrosti. Po návratu ze studia v USA (a tedy intenzivní lekci pozitivního myšlení, hledání silných stránek místo problémů) jsem si zakázal kritiku. Udělal jsem rozhodnutí, že budu vyhledávat věci, které považuji za kvalitní a budu se snažit mluvit a psát o nich. Ty, které za kvalitní nepovažuji, budu ignorovat. Už to dělám tři roky. S několika málo malými výjimkami a jednou velkou. Mezi ty malé patřil třeba tento článek, bez většího překvapení, suverénně nejnavštěvovanější ze všech, které jsem vloni napsal. Většina lidí má kritiku ráda. Ne sebe, ale těch ostatních. Výborně se to čte.

Ta velká výjimka se týká akademického prostředí. Jako externí kritik jsem se účastnil odevzdávek v ateliérech Jiřího Suchomela a Martina Šamla, Jana Hendrycha a Jiřího Janďourka, Zdeňka Fránka a Radka Suchánka (všichni FUA TU Liberec), Imra Vaška a Martina Gsandtnera, Benjamína Brádňanského a Víta Halady, Petera Stece (všichni VŠVU Bratislava), Jana Šépky, Petra Hájka a Jaroslava Hulína, Jana Jehlíka (FA ČVUT Praha), Petra Babáka a Štěpána Malovce, Romana Brychty a Radima Babáka (VŠUP).

A tady jsem byl ke studentským pracím extrémně kritický. Kde jinde by se měli autoři setkat s tvrdou kritikou vlastní práce, než ve škole? Všechny ty kritiky si pamatuji docela dost přesně (samozřejmě nejvíce tu, kde jsme se dost intenzivně pohádali s Janem Jehlíkem a Cyrilem Říhou v ateliéru Jana Šépky a studenti spíš sledovali, co že se to děje - což byla samozřejmě chyba, ale ty děláme všichni), včetně reakcí studentů, pokrývající celou škálu. Od naštvání hrozícího fyzickým napadením po absolutní radost. Na svoji adresu jsem si vyslechl ledasco. Od populárních "A vy byste to řešil jak, když jste tak chytrý?", "A co jste dokázal vy, že si nás dovolujete hodnotit?", "My jsme na tom makali půl roku, a vy to teď jako dokážete zkritizovat po pěti minutách, jo?" Tyhle reakce mám docela rád. Ukazují, že studentům na jejich práci záleží a jsou ochotni ji bránit. Hůř nesu mlčení a nezájem. A nechuť vést dialog. Zatažení do ochranné ulity, jako reakce na kritiku. Nechuť něco se dozvědět.

V těchto kritikách vycházím z vlastní zkušenosti studenta. Vždy mi nejvíce (ale opravdu nejvíce) vadilo, když se mě porota na nic nezeptala, nic ji nezajímalo. To jsem si v roli studenta připadal úplně zbytečně. Snažím se, abych toto nikdy nikomu neudělal. Vždy poslouchám co studenti říkají a vždy se ptám. Otázky doplňuji i komentáři, ale doufám, že se nikdy nestalo, že bych se na něco nezeptal.

Do ateliéru Petra Hájka chodím pravidelně, protože si jeho a Jardovy práce velmi vážím. Koncem ledna budete v DOXu mít možnost vidět proč. Ale úplně nejraději mám kritiky na VŠVU v Bratislavě. Oproti českým školám jsem tam vždy narazil na úžasně experimentální prostředí, otevřenou a obohacující debatu, chuť chybovat a učit se. Pozvání do Bratislavy proto nikdy neodmítám.

Na vlastní obhajobu. Nikdy jsem se do role kritika v hodnotící komisi sám nenominoval. Vždy moje účast vzešla z pozvání od ateliérových vedoucích, takže pokud si přejete, abych se na vašich kritikách rozhodně objevit nemohl, musíte se obrátit právě na ně.

A úplně na závěr. Možná to tak nevypadá, ale u kritik se studentům snažím vždy pomoct. Především s dalšími projekty. Snažím se, aby příště neopakovali ty samé chyby. Mají totiž často tendenci chápat projekty jako samostatné celky, a výsledek semestru, jako to nejdůležitější. To si myslím, že je velká chyba. Jestli studium za něco stálo, se ukáže až o mnoho let později. Nejde tedy především o kvalitu výsledku, ale o to, co jste dokázali za ten semestr vstřebat pro další použití.