SuMo 22 / O (ne)aktuálnosti

Helena Jiskrová: Jak vám to jde?
já: Pomalu.
HJ: To je dobře. Jak jinak byste to chtěl?
já: Rychle.
HJ: Aha, tak to jste měl být pekař. Přes noc napečete a ráno prodáte.

Architektura je neskutečně pomalá disciplína. Od prvního kontaktu se zadavatelem po dokončení stavby a předání k užívání nezřídka uplyne 5 let, častokrát mnohem více. A ani pak není stavba dokončena. To vlastně není nikdy. Neustále se vyvíjí, stárne, mění, upravuje, jako jakýkoliv jiný živý organismus. Pokud o sobě víte, že jste založením hodně netrpěliví (jako např. já), vyhněte se této disciplíně širokým obloukem (to je dobře míněná rada). Tato pomalost (mimochodem jedna z největších hodnot architektury, spolu s faktem, že se zatím architektura nedá stáhnout z internetu) je zároveň jejím největším prokletím. Osobně mě aktuality nezajímají, asi v žádném oboru. Když se nějakou doopravdy podstatnou informaci dozvím s ročním zpožděním, nic se nestane.

Kde začíná architektura nejvíce kolidovat s aktuálností? Pravděpodobně v médiích. Když jsem si několikrát stěžoval novinářům, že se o architektuře málo píše, reagovali pokaždé stejně: "Ok, a máte teď něco aktuálního? Co je nového? Co se děje právě teď?" Pokaždé jsem odpovídal: "To přece není tak důležité, nemusíte psát jen o novinkách." Odpovědí byl jen chápavý úsměv, s jakým pozorujete malé děti, když jim něco nejde.

A teď to nejdůležitější. Rem Koolhaas kdysi napsal, že pomalost je největší hodnota architektury a v momentě, kdy se jí vzdáme a začneme ji chápat jako handicap, přijdeme o všechno (např. když budeme říkat, že jsme schopní postavit desetipodlažní dům za dva dny).

Už jsme se do této pasti chytili způsobem, jakým prezentujeme naše výsledky. Fotografujeme a publikujeme ještě nedokončené domy, prázdné interiéry. Jen proto, že o nich chceme informovat co nejdříve, jako první. Rozumím, že se o tohle snaží denní tisk*, ale to, že to dělají i odborná média je obrovský omyl. Místo, aby zpracovávala témata a snažila se vysvětlit souvislosti, publikují aktuální realizace pod tlakem inzerentů (nebo možná i z jiných důvodů), kteří dnes většinově financují jejich existenci. A přitom jsem si mockrát vyzkoušel, že naprostá většina skvělých staveb začne vypadat výborně až několik let po dokončení. Když už je interiér zcela zařízen a několik let používán, materiály zestárly a barevně se sjednotily, pozemek se vzpamatoval z náročné stavební činnosti a příroda milostivě přikryla největší chyby architekta. Je to také moment, kdy je architektura naprosto srozumitelná laické veřejnosti (možným budoucím uživatelům). V prázdných interiérech totiž nikdo nebydlí.

Závěrečné doporučení. Odborná média by měla mít pravidelnou rubriku. Ve které budou ukazovat důležité stavby po několikaletém užívání. Vím, že časopis Stavba kdysi publikovala jedno číslo s tématem "10 let poté", ale to nestačí. Musí se to dělat pravidelně.

*Od listopadu píšu jednou týdně o současné české architektuře do Lidových novin a do aktuálnosti mě nikdo netlačí (přesto to někdy dělám a opakuji výše vyjmenované chyby). Mám k dispozici celých 20 let po revoluci. Musím se to naučit lépe využívat.