Pátý měsíc v Los Angeles / Na návštěvě u Jima Goldsteina

Na vánoce roku 2007 jsem dostal jeden z nejlepších dárků v životě. Markéta zavolala do kanceláře Jamese Goldsteina* – jednoho z nejbohatších lidí na Západním pobřeží, představila se jako architektka z Evropy a zeptala se, zda bychom nemohli navštívit šéfovu rezidenci – fantastický dům navržený Johnem Lautnerem roku 1962. Za dva dny přišla odpověď. Bohužel s navrženým nehodícím se termínem. Slušně jsme poděkovali a požádali o náhradní. Druhá odpověď dorazila vzápětí. Pan Goldstein má čas 24. prosince dopoledne a rád vám ukáže svůj dům. Dostavte se v 10 hodin a zavolejte až budete na místě. Přesně to jsme udělali.

O pár dní později tak procházíme hustou džunglí připomínající amazonský prales a po více než sto metrech stojíme na malém parkovišti, na kterém stojí jediný vůz – smetanově bílý Rolls Royce Silver Cloud – kabriolet. Z domu vychází asi sedmdesátiletý chlapík ve žlutých šortkách, s kšiltovkou zakrývající dlouhé stříbrné vlasy. Všem nám podá ruku, každého se zeptá na jméno a místo původu a stručně se představuje: „Říkejte mi Jim. Kolik máte času?“

Dříve než stačíme odpovědět, procházíme kolem umělého rybníku plného ryb, a z obývacího pokoje pozorujeme terasu (s fantasticky vyřešeným detailem zábradlí) s bazénem a s jedním nejúžasnějších výhledů, co jsem kdy viděl – panorama Los Angeles je dechberoucí. Vidíme jak downtown, tak oceán, na obzoru dokonce ostrov Catalina ve vzdálenosti více než 60km – tolik k smogovému oparu. Dům Jamese Goldsteina jsem znal docela dobře už před naší návštěvou. Kromě půdorysů a řezů, které najdete v každé Lautnerově monografii / dům bývá uveden jako Sheats Residence podle jména původního majitele/, jsem ho viděl v několika filmech / Charlie’s Angels Full Throttle, The Bandits, nebo The Big Lebowski a na mnoha stránkách módních a lifestylových časopisů. Ale jak už tomu u domů špičkových kvalit bývá, nic vás úplně nepřipraví na konkrétní zážitek. Prvních pár minut jen stěží vnímám, co nám „Jim“ vypráví. Dům koupil roku 1972, tedy 10 let po jeho dokončení. Byl v katastrofálním stavu. Původní investor ho musel prodat již záhy po dokončení. Od té doby změnil majitele ještě dvakrát. James Goldstein ho ihned po zakoupení začal upravovat do podoby, o které se Lautnerovi ani nesnilo. Na rozdíl od původního stísněného rozpočtu totiž nabídl rozpočet neomezený. Až do Lautnerovy smrti v polovině 90. let tak Jim a John postupně vylepšovali svého miláčka k dokonalosti. Až nyní chápu entusiasmus se kterým nám Jim dům ukazuje a který vysvětluje i fakt, že si na nás našel čas na vánoce. Je to totiž on, kdo je minimálně spoluautorem domu. Klient přicházející každý den s podněty jak původní koncept ještě více radikalizovat. Všechna tradiční okna jsou nahrazena bezrámovým zasklením, bazén získává neuvěřitelně subtilní nerezový obal, Goldstein si objednává pro dům speciálně navržený betonový nábytek a klíčovou roli v úpravách návrhu hraje technologie.

Jim se po domě pohybuje s dálkovým ovladačem, který neslouží pouze k manipulaci s dobrou desítkou televizí a promítacích pláten (všechny ukazují zápasy basketbalové NBA), ale k otvírání oken, světlíků, posouvání dveří. Dům je hudební nástroj, který věrně poslouchá svého majitele. Skutečné spojení exteriéru s interiérem. Plné využití kalifornských možností. Snažím se všímat si detailů, ale opravdu to není jednoduché. Celkový dojem je příliš silný. Přesto, pár přímo uhodí do očí. Jako např. několik stovek zavařovacích sklenic zalitých do betonu střechy, které slouží jako hvězdné světlíky na obloze stropu.

Cestou do nejslavnějšího prostoru domu (slovo pokoj by zde rozhodně nebylo na místě) míjíme původní model s nádherně vymodelovaným terénem. Sestupujeme o patro níž a výhled se kupodivu stává ještě lepším. Jim nenápadně zmáčkne knoflík dálkového ovládání a před Stefanem se rozevře nárožní bezrámové zasklení. Naštěstí netrpí závratí, protože pád do hloubky několika desítek metrů by nemusel skončit bez následků. Následuje další přehlídka pozoruhodných detailů. Sprcha přístupná jak zevnitř, tak zvenku. Kompletně prosklené umyvadlo, tak aby nebránilo výhledu. Pod podlahou ukrytá vana, jejíž překrytí samozřejmě podléhá dálkovému ovládání. A to nás teprve čeká vrchol samotné návštěvy.

Kromě technologických úprav domu se James Goldstein soustředil i na to nejpodstatnější. Úpravy pozemku. Začal logicky s velikostí a přikoupil několik sousedních parcel. Původně holý svah nechal osázet bujnou vegetací, která domu dodala zcela jiný charakter. Z výrazného skulpturálního objektu se stala schránka volně přecházející v krajinu okolí. Jim nás vede snad kilometrovou stezkou (kterou si osobně pojmenovávám „stopa Xapatanu“. Džungle se na několika místech otevírá a vytváří nádherné venkovní obývací prostory, poskytující naprosté soukromí a fantastické výhledy. Na konci cesty na nás čeká pečlivě utajované překvapení. Betonový bunkr, laboratoř Jamese Turrella, místo kde Jimův ovladač dostává plný prostor k uplatnění Po světelné show se otevírá strop s výhledem na nebe a náš úžas je dokonán. Zcela ohromeni se vracíme zpátky do domu a Jim nás vede na sousední lokalitu, kde probíhá stavba dalšího objektu. Jeho vlastní kanceláře podle Lautnerova návrhu ze začátku 90. let. Střešní tenisový kurt je samozřejmostí. Během závěrečného rozhovoru se dozvídáme, že Jim tráví v domě 6 měsíců v roce. „Zbylého půl roku se pohybuji v Evropě. Cítím se tam lépe než v Americe.“ Na otázku zda mu jeho dům v Evropě neschází odpovídá s úsměvem: „Ne, rozhodně ne, za těch 35 let se stal mojí součástí, nosím si ho všude s sebou. Tady.“ A poklepává si na levou stranu hrudi. I pro mě není jednoduché potlačit slzy dojetí. Bez legrace.

* Doporučuji navštívit Goldsteinovy webové stránky. Už jen jejich hlavička na Google.com ze mě udělala jeho doživotního fanouška: „James Goldstein se specializuje na architekturu, módu a basketbal". James Goldstein je rovněž znám jako nejslavnější fanoušek NBA, alespoň podle jejího komisaře Davida Sterna.

SuMo 23 / O strachu z architektů

"Někteří architekti se chovají jako krejčí, který má za úkol pro svého zákazníka vytvořit oblek šitý na míru a pustí se do práce dříve, než si ho změří."
architekt Petr Hájek

"Spousta lidí si myslí, že si bude architekt poroučet co udělá, a že nebudou mít příležitost svoji ideu o bydlení uplatnit. A mají z toho strach."
filmová režisérka Lucie Králová

"Proč se v odoborných časopisech o architektuře publikují pouze zcela výjimečné návrhy vhodné pro pár vyvolených?"
student Gymnázia Jana Keplera

"Co ode mne může klient očekávat? Na prvním místě empatii, respekt a chuť porozumět zadání."
architekt Michal Kuzemenský

Dnes a denně se setkávám s více či méně oprávněným strachem z architektů. Ze spolupráce s nimi. Předkládám seznam důvodů, které slýchávám nejčastěji:

Architekt je zbytečný luxus, je příliš drahý, nemohu si ho dovolit. Je vhodný pouze pro ty nejbohatší, mně stačí něco obyčejného. Třeby typový projekt. Vždyť stojí jen 25 000,- (a nebo ho teď někde nabízejí i zdarma) a ještě dostanu slevu na materiály.

Mám jenom málo peněz, nemohu si tedy dovolit utratit hodně za (nehmotnou) přípravu (řeči, rozhovory, plány). Musím se snažit investovat každou korunu do fyzické stavby.

Architektura je vždy něco extravagantního.

Architekti jsou umělci, kteří dělají nepraktické věci. Vypadá to hezky na fotografiích, ale bydlet se v tom nedá.

Nechci nic strohého, betonového, minimalistického, nezařízeného s rovnou střechou. A to je přeci ta vaše moderní architektura, nebo ne?

Nedokážu rozpoznat kvalitu, kvalitního architekta. Ani nevím, jakým způsobem bych ho vlastně měl vyhledat. Proto se o to ani nepokusím.

Od architekta si nechám udělat maximálně studii. Pak už je třeba další náročný proces projektování (projekt pro stavební povolení, prováděcí projekt) svěřit opravdovému profesionálovi.

Když k tomu přidáme zálibu v černé (zvláště v oblékání), neochotu diskutovat, elegantní a především arogantní vzhled (viz ilustrativní obrázek) podporující předchozí obavy, je katastrofa v podstatě dokonána (na architekta se obrátí maximálně 5% stavebníků). Nutno dodat, že ve vztahu k obrovskému množství architektů jsou tyto obavy zcela na místě. Ale jedním dechem se musí říct, že u některých vůbec ne.

Pokud máte chuť do komentářů přidat další nejčastější "strachy", budu rád.

SuMo 22 / O (ne)aktuálnosti

Helena Jiskrová: Jak vám to jde?
já: Pomalu.
HJ: To je dobře. Jak jinak byste to chtěl?
já: Rychle.
HJ: Aha, tak to jste měl být pekař. Přes noc napečete a ráno prodáte.

Architektura je neskutečně pomalá disciplína. Od prvního kontaktu se zadavatelem po dokončení stavby a předání k užívání nezřídka uplyne 5 let, častokrát mnohem více. A ani pak není stavba dokončena. To vlastně není nikdy. Neustále se vyvíjí, stárne, mění, upravuje, jako jakýkoliv jiný živý organismus. Pokud o sobě víte, že jste založením hodně netrpěliví (jako např. já), vyhněte se této disciplíně širokým obloukem (to je dobře míněná rada). Tato pomalost (mimochodem jedna z největších hodnot architektury, spolu s faktem, že se zatím architektura nedá stáhnout z internetu) je zároveň jejím největším prokletím. Osobně mě aktuality nezajímají, asi v žádném oboru. Když se nějakou doopravdy podstatnou informaci dozvím s ročním zpožděním, nic se nestane.

Kde začíná architektura nejvíce kolidovat s aktuálností? Pravděpodobně v médiích. Když jsem si několikrát stěžoval novinářům, že se o architektuře málo píše, reagovali pokaždé stejně: "Ok, a máte teď něco aktuálního? Co je nového? Co se děje právě teď?" Pokaždé jsem odpovídal: "To přece není tak důležité, nemusíte psát jen o novinkách." Odpovědí byl jen chápavý úsměv, s jakým pozorujete malé děti, když jim něco nejde.

A teď to nejdůležitější. Rem Koolhaas kdysi napsal, že pomalost je největší hodnota architektury a v momentě, kdy se jí vzdáme a začneme ji chápat jako handicap, přijdeme o všechno (např. když budeme říkat, že jsme schopní postavit desetipodlažní dům za dva dny).

Už jsme se do této pasti chytili způsobem, jakým prezentujeme naše výsledky. Fotografujeme a publikujeme ještě nedokončené domy, prázdné interiéry. Jen proto, že o nich chceme informovat co nejdříve, jako první. Rozumím, že se o tohle snaží denní tisk*, ale to, že to dělají i odborná média je obrovský omyl. Místo, aby zpracovávala témata a snažila se vysvětlit souvislosti, publikují aktuální realizace pod tlakem inzerentů (nebo možná i z jiných důvodů), kteří dnes většinově financují jejich existenci. A přitom jsem si mockrát vyzkoušel, že naprostá většina skvělých staveb začne vypadat výborně až několik let po dokončení. Když už je interiér zcela zařízen a několik let používán, materiály zestárly a barevně se sjednotily, pozemek se vzpamatoval z náročné stavební činnosti a příroda milostivě přikryla největší chyby architekta. Je to také moment, kdy je architektura naprosto srozumitelná laické veřejnosti (možným budoucím uživatelům). V prázdných interiérech totiž nikdo nebydlí.

Závěrečné doporučení. Odborná média by měla mít pravidelnou rubriku. Ve které budou ukazovat důležité stavby po několikaletém užívání. Vím, že časopis Stavba kdysi publikovala jedno číslo s tématem "10 let poté", ale to nestačí. Musí se to dělat pravidelně.

*Od listopadu píšu jednou týdně o současné české architektuře do Lidových novin a do aktuálnosti mě nikdo netlačí (přesto to někdy dělám a opakuji výše vyjmenované chyby). Mám k dispozici celých 20 let po revoluci. Musím se to naučit lépe využívat.

SuMo 21 / O iniciativnosti

"Kytarou se neuživíš."
teta Johna Lennona (když mu bylo 14 let)

"You must persist thru failure and C.R.A.P" (which stands for Criticism - Rejection - Ass-holes - Pressure)
Richard St. John

"Kdo nic nedělá, nic nepokazí."
České přísloví

"Jediným rizikem je snaha riziku se vyhýbat."
Alejandro Zaera-Polo

Iniciativa bývá v Česku častokrát vysmívané slovo. Synonymem je pro ně slovo aktivismus (aktivista), nebo dobrovolník, které taky příliš pozitiní konotace nemají. Do USA jsem chtěl odjet studovat program "Mediascapes" o teorii médií a komunikace. Šťastným omylem jsem skončil na programu s názvem SCIFI (Southern California Institute's Future Initiatives), který se zabývá strategickým rozvojem dynamicky se měnících měst. Ale v názvu má dvě klíčová slova - Future Initiatives, neboli "Budoucí iniciativu". Za rok a půl se mi dostala pod kůži možná více, než bych si přál.

Iniciativa je vlastně nabídka. Vytváříte něco, po čem možná momentálně není poptávka. Odtud ona podezřelost. Zdá se logičtější uspokojovat existující poptávku, než vytvářet nabídku, o kterou nikdo nestojí. Neexistence poptávky (ať už domělá, nebo faktická) umožňuje obrovskou svobodu, ale i zodpovědnost. Pohybujete se v prostředí, které nemá přesné mantinely. Někomu to vyhovuje, někomu vůbec ne. Lehce se tu dotýkáme rozdílu mezi volným uměním a uměním užitým (např. architekturou). Zástupci první skupiny nepotřebují zadání (poptávku) od někoho jiného, dokáží si ji vytvořit sami. Architekt, alespoň tak, jak je tradičně chápán, se bez zadání, zadavatele (klienta) a následné spolupráce s ním neobejde. Kvalitní stavba stojí většinou na třech nohách (stejně jako na vytvoření roviny potřebujete minimálně tři body): zadavatel (klient, ať už soukromý, nebo veřejný) - architekt - dodavatel (stavební firma). Slučování nohou dohromady (viz architekt navrhuje dům sám pro sebe) může vést k "převrácení židle", ale jak víme z historie designu nábytku, některé židle mají pouze jednu nohu a jsou nádherné.

Jsou národy, ve kterých je iniciativa zakotvena stejně tradičně, jako u nás není. Na první přednášce v USA organizované IIE nám bylo vysvětleno následující: "Když se v 17. století někteří Evropané hromadně přesouvali do Ameriky (z náboženských, ekonomických, nebo jiných důvodů) museli absolvovovat dlouhou a nebezpečnou plavbu. Nebylo žádným velkým tajemstvím, že 1/3 do Ameriky nedorazila živá." Tento fakt dokázal vyselektovat, kdo byli lidé, kteří se riziko rozhodli podstoupit. Jejich potomci dnes v USA žijí a jejich vliv je stále cítit. Iniciativa, aktivismus totiž vyžaduje ochotu riskovat a připravenost na totální neúspěch, výsměch, podezřelost, nedůvěru, skepticismus.

Naprostá většina úspěšných lidí, které jsem poznal, měla za sebou několik krutých neúspěchů a krachů.

Žádná země ale není odolná vůči změnám, Česko nevyjímaje. Myslím si, že se vztah k iniciativám a aktivistům začíná měnit. Přestávají být podezřelí. Pomaleji, než bych doufal, ale přece. Zatím jsme si spíše zvykli na iniciativy proti něčemu (např. petice, odpor občanských sdružení proti nové výstavbě). Osobně dávám mnohem větší přednost iniciativám pro něco.

Anketa 03 / "Co mi nejvíce vadí na architektonickém prostředí v Česku" / Vyhodnocení

Prvně, díky všem 275 lidem, kteří hlasovali. Vážím si toho. Někdo si možná myslí, že ankety jsou k ničemu, ale pro mě byla zpětná vazba vždy důležitá a tohle je jedna z možností, jak ji dostat. Takže se podívejme na výsledky, seřazené podle těch nejméně častých problémů až po ty nejfrekventovanější, které doplním o své komentáře. Budu rád, když doplníte moje komentáře svými komentáři.

Nízká úroveň kolegiality mezi jednotlivými architekty (stěžování si na výsledky soutěží, vzájemné podezřívání se a napadání z neférového chování): 0 hlasů (0%)
Tohle je výborná zpráva. Vzhledem k tomu, že většinově určitě hlasovala mladší generace architektů, nebo ještě studentů, tak to dává velké naděje do budoucna. Je také pravda, že od nich získávám nejčastější, spontánní vyjádření podpory. Díky moc.

Nízká kvalita současné české architektonické špičky (ve srovnání s úspěšnějšími zeměmi): 1 hlas (0%)
Pouze jeden hlasující si myslí, že náš největší problém je, že naše architektonická špička je nekvalitní. Což taky vnímám jako dobrou zprávu. Protože není. Tvorba naší opravdové špičky - podle mě např. Josef Pleskot, Stanislav Fiala, Ivan Kroupa, Roman Koucký, HŠH, Zdeněk Fránek, Markéta Cajthamlová (a její bývalé spolupracovnice Šárky Holišová Šochová a Sodomková), A69, ksa., Projektil, Ladislav Lábus, bratři Chalupové – bez problémů snese nejpřísnější světová kritéria.

(Ne)kvalita a malá osobní zodpovědnost zástupců památkové péče: 2 hlasy (0%)
Ještě koncem 90. let se alespoň dle odborných časopisů zdálo, že tohle je problém č.1. Nejspíš už tomu tak není. Tím nechci situaci idealizovat, ale zdá se mi, že mladší generace už nechápe památkáře jako úhlavního nepřítele, ale jako partnera, který může svojí erudicí napomoci kvalitnějšímu výsledku. Teď jde pouze o to, aby se to doopravdy stávalo. Ideálně co nejčastěji.

Uzavřenost, izolace české scény. Malý kontakt (přednášky, výstavy, konference) se zahraničím: 2 hlasy (0%)
Rovněž výborná zpráva. Uzavřenost mizí. Teď ještě, aby si to uvědomili naše státní instituce a profesní organizace a začali podle toho jednat. Pro 4. číslo Era21 (ročník 2010) jsem pomohl zpracovat anketu, ve které se 63 mladých architektů a studentů architektury podělilo o svou osobní pracovní zkušenost v zahraničí. Rád bych letos z této ankety vytvořil editovatelnou on-line databázi, která bude postupně narůstat a vytvořil i druhou podobnou databázi, která by se týkala zkušeností se studiem na zahraničních školách.

Nic, jsem absolutně spokojen(a): 2 hlasy (0%)
Přestože se systematicky snažím o pozitivní přístup, toto nízké číslo mi nevadí. Asi spíše naopak. Sebekritika a nespokojenost se stávajícím stavem jsou dobré výchozí body ke snaze o zlepšení.

Malá ochota architektů spolupracovat s ostatními profesemi (stavební inženýři, statici, ...): 3 hlasy (1%)
Na tuto otázku by asi měla spíše odpovídat druhá zúčastněná strana, ale připadá mi, že rovněž malé množství hlasů zde odráží realitu. Nicolas Grimshaw mi v Londýně na podobnou otázku odpověděl: „Jsou dva typy architektonických kanceláří. Dobré a špatné. Ty špatné zapojují do navrhovacího procesu spolupracovníky a specialisty až když mají návrh vytvořen a pouze chtějí, aby fungoval. Ty dobré to dělají hned na začátku.“

Nízké honoráře za náročnou práci: 3 hlasy (1%)
Zajímavá informace, která částečně dokládá, že být architekt není povolání, ale životní postoj.

Takřka absentující architektonická teorie (teoretici), reflektující stav současné scény: 3 hlasy (1%)
Tohle mě trochu mrzí, myslím, že je to větší problém, než se zdá. Ale výsledku rozumím.

Nadbytek architektů: 4 hlasy (1%)
Zde souhlasím. Nemyslím si, že by u nás byl přebytek architektů. V EU v tomto ohledu představujeme takřka čistý průměr (doporučuji výzkumy Wonderland). Problém vidím v jejich podílu na realizovaných stavbách, ale k tomu se ještě dostaneme.

Málo kvalitních realizací významných architektů ze zahraničí na území Česka: 4 hlasy (1%)
Ano, myslím si, že jich je opravdu málo a že to problém je. Ale zřejmě zdaleka ne největší.

Malá mediální pozornost (denní tisk, televize, rozhlas) věnována architektuře: 5 hlasů (1%)
Troufnu si tvrdit, že kdybych tuto anketu dělal před pár lety, v této kategorii by bylo mnohem více hlasů. Ale všichni asi vidíme, že situace se mění. Doufám, že jsem k tomu alespoň částečně přispěl a budu se snažit přispívat nadále.

(Ne)kvalita České komory architektů (ČKA): 6 hlasů (2%)
Z tohoto hlasování vyšla ČKA podle mě velmi dobře. Nechci být škodolibý, ale možná je to tím, že většina hlasujících s ní nemá přímou osobní zkušenost. Doufejme, že se pletu a je to jinak.

Nedostatek kritiky (málokdo je ochoten postavit se autoritám, v časopisech nevychází kritické recenze): 7 hlasů (2%)
Na posledním setkání redakční rady Era21 jsme se dohodli, že se s tím v letošním roce pokusíme něco udělat. Tak se na to těším.

(Ne)kvalita současného architektonického vzdělávání: 8 hlasů (2%)
Tady problém vidím větší, než hlasující. Na rozdíl od jiných kategorií totiž nemám pocit, že by se situace zlepšovala. A ještě větší problém vidím v tom, že o architekturu a porozumění fyzickému prostředí, ve kterém žijeme, nikdo nezavadí během vzdělání na základních a středních školách. A s tím je třeba urychleně něco dělat.

Nedostatek komunikace (ochota diskutovat, naslouchat, vysvětlovat) mezi jednotlivými aktéry, tvořícími architektonickou scénu: 8 hlasů (2%)
Tady je určitě co zlepšovat a 8 hlasů už to částečně naznačuje. Vidím jako problém, že např. skvělý architekt - jakým bezesporu je Martin Rajniš - není ochoten vést diskusi o vlastní práci. A její eventuální kritiku chápe jako osobní útok. V USA jsem poznal situaci, především v akademickém prostředí, že když někdo něco umí, zná … rychle dokáže najít, identifikovat jiné lidi, kteří se zabývají něčím jiným (nebo podobným) a začnou si urychleně vyměňovat názory a v kritické diskusi se posouvají dále. V tomhle máme handicap. Jeden nejmenovaný redaktor populárního týdeníku mi řekl, že o architektuře nerad píše, protože architekti jsou arogantní a neochotní vysvětlovat odborné věci laikům a místo toho je často urážejí.

Nerespektování výsledků soutěží. Špatné zacházení s nimi. (To, že někdo vyhraje, ještě nic neznamená): 10 hlasů (3%)
Tohle je velký problém. Komplexní. Ale připadá mi, že zde vina částečně leží na organizátorech soutěží (což častokrát není vyhlašovatel), jejichž následná spolupráce s vyhlašovateli a vítězi soutěží je velmi slabá. Stačí si udělat analýzu, kolik úspěšně ukončených arch. soutěží vedlo k realizaci vítězného návrhu za uplynulých 10 let. Nebude to moc. Jsem rovněž přesvědčen, že role ČKA by v této oblasti měla být silnější.

Minimum "hlavních architektů měst" a jejich nízké pravomoce: 11 hlasů (4%)
Kolik je v Česku vůbec hlavních architektů měst (tedy nikoliv vedoucích útvarů rozvoje). A který skvělý český architekt v této roli působí? Já neznám ani jednoho. Proč tomu tak je? Za největší problém vnímám spjatost této pozice s dočasnou a na architektonicko-urbanistické prostředí, neuvěřitelně krátkodobě orientovanou politickou reprezentací. Role hlavního architekta města by měla být v zásadě apolitická a dlouhodobá. Oponent právě těmto krátkodobým politickým představám o rozvoji města.

Minimum architektonických soutěží, které by umožnily i začínajícím tvůrcům dostat se k práci: 18 hlasů (6%)
Pokud se nepletu, momentálně běží jedna, a to ještě soutěž na expozici. Jednoznačně mi zde chybí specializované společnosti (možná autorizované ČKA), které by dokázali spolupracovat s vyhlašovateli, jak veřejnými, tak soukromými. Vysvětlit jim výhody soutěží, aktivně je nabízet a propagovat, zorganizovat je a spolupracovat na procesu vedoucímu k následné realizaci, vzešlé ze soutěže. Loni jsem se tomu začal částečně věnovat, a letos tomu věnuju větší porci svého času.

Něco úplně jiného: 20 hlasů (7%)
Zde bych všech 20 hlasujících požádal o přesnější specifikaci jejich názoru. Předem díky.

To, že většina staveb v Česku není navržena architekty: 23 hlasů (8%)
Velký problém – legislativní. Ale ani za První republiky tomu nebylo jinak.

Malé množství "osvícených" klientů, chápajících význam architektury a jejich tvůrců. Ochotných kvalitu podporovat a platit za ni: 24 hlasů (8%)
Rovněž velký problém – celospolečenský. Ale pokud nechceme čekat na pozvolnou evoluci tohoto stavu, musíme se sami snažit ho částečně pozměnit. Jde to.

Málo kvalitních výsledků realizovaných veřejným sektorem. Malá podpora kvalitní architektury ze strany politiků: 41 hlasů (14%)
Nejfrekventovanější problém. A zároveň největší příležitost.

Všechny vyjmenované problémy: 70 hlasů (25%)
Toto číslo dokládá, že nebylo jednoduché se rozhodnout. Spousta lidí si stěžovala, že nebylo možno zatrhnout více možností a proto se museli spokojit s touto. Proto jsem se rozhodl anketu opakovat. Přesně 14 dní, tatáž anketa, možnost vybrat více možností. Uvidíme, jak se budou výsledky lišit. Díky moc a vše nej do Nového roku.

Studijní cesta

Přesně před rokem jsem založil tento blog a publikoval na něm první článek. Toto je 52. Tedy frekvence jeden článek týdně. Dal jsem si to jako loňské novoroční předsevzetí, po ukončení architu zkusit aspoň rok provozovat vlastní blog. Nebyl jsem si jist, že to zvládnu, ale uteklo to docela rychle.

Paměť je v oblasti architektury neuvěřitelně krátká. Neustále objevujeme objevené, protože jsme na objevení už zapomněli. Občas mám pocit, že co není na internetu neexistuje. Proto jsem se po letech začetl do časopisů ze 30. let (Stavba, Stavitel a hlavně Styl). Dnes, v posledním článku roku 2010 nepíšu vlastní text, ale přepsal jsem reportáž architekta Josefa Mayera z roku 1935. Poutavým způsobem přibližuje dobu, o které už dnes nevíme takřka nic. Článek mi udělal hroznou radost, je vtipný, bourá některá klišé a je nádherně stylisticky napsaný. Snad vás taky potěší. Vše nejlepší do Nového roku. Díky za čtení.

Úřední úvod, za který se neručí
Tento úvod mohl by snad i odpadnouti, neboť každý z kolegů, který by chtěl od ministerstva veřejných prací obdržeti zadaný projekt, počínal si stejně. Napsal jednu nebo několik žádostí. Uvedl v nich své provedené práce, přiložil fotografie, přilepil kolek a čekal. Žádost ležela, žadatel též ležel. Nereptal a odpočíval. Jinak tomu dnes, kdy „Ústředí architektů“ se usneslo, že projektant, musí projektovati. Tato korporace dokonce vymohla věci, o kterých se dříve nikomu ani nesnilo. Každý, kdo o projekt zažádá, také projekt od ministerstva veřejných prací obdrží! Stačí pouze v žádosti uvésti rok narození, domovskou obec, vzdělání, provedené práce a studijní cesty. Většina z těch, kteří obdrželi tento návod, se ihned v „Ústředí“ informovala … „co mají naše studijní cesty za vliv při zadávání projektů?“ Odpověděno bylo všem asi tak, jako mně: „Čím delší cestu popíšeš, tím delší projekt obdržíš!“ Výklad se mi zdá úplně jasný a já se podle něho řídím. Vybírám jednu z delších cest, v naději, že budu poctěn vypracováním aspoň stometrového návrhu. Jsem ujištěn, že až kompetentní úřad k měření studijních cest toto pročte, ocení kulturní význam této cesty a projekt mamutích rozměrů mne nemine.

Trochu historie a vlastní cesta
Úvahu historickou nemohu vypustiti ze svého vypravování, neboť bez této úvahy byla by věc nedosti jasná. Byly dvě doby země České. V první se architekti živili renaissancí, barokem a kreslením „salátu“. Odívali se haveloky, širokými klobouky a nosili černé, vyšívané kravaty, tak zvané poletovačky. Šatu spodními nevěnovali pozornosti žádné, neboť havelok se odkládal pouze v hostincích, za příznivého počasí. Tato doba počínala kamenným dávnověkem a končila kolem roku 1900, kdy velký mistr Jan Kotěra vstoupil do Prahy. Ujal se vlády nad mladými architekty po odstoupivším prof. Ohmanovi. Jan zavrhl renaissanci, barok i salát. Vyslovil své hluboké opovržení nad haveloky a širáky. Zavedl cylindr. Během času každý jeho žák honosil se „postupně“ touto drahocennou pokrývkou hlavy. Opatřovali si jej opravdu postupně, neboť první, kdo se odhodlal k tomuto významnému a nákladnému činu, byl tehdy známý grand seigneur O. Novotný. Za rok poté jej s mírnou slevou odstoupil spolužákovi a koupil si nový. Tímto způsobem se časem ocylindrovala celá Kotěrova speciálka. Tak se šířil lesk a sláva českých architektů a jméno Kotěrovo letělo po celé Evropě.

V Kotěrově speciálce byli žáci různých národů, jeden byl Holanďan. Touto dobou jsem i já navštěvoval uvedenou speciálku. S grand seigneurem O. Novotným jsem se již nesetkal. Po dobu mých studií byl udavatelem elegance známý krasavec Jóža Gočár. Jóža své místo se ctí zastával. Tento mladý muž (pozn. koho by dnes napadlo, že Gočár byl kdysi mladý) nosil cylindry jen od Hessa, jako Kotěra. Lakýrky od Papeže, jako Kotěra a šil mu též krejčí prof. Kotěry … pan Popelka. V tomto bodě předstihl i samotného profesora a poněvadž byl měkčí povahy, dal si vnutiti hned několik obleků a převlečníků najednou. Těšilo jej to. Menším potěšením byla však tato objednávka, jak se později ukázalo, pro dodavatele – pana Popelku. Tento prvotřídní „taileur“ si nejprve s Jóžou tajně dopisoval. Později, hlavně kol prvního, stával před školou, aby si s ním pohovořil. Často jsme jej vídali. Čekával marně, neboť, nevím proč, Jóža se tomuto pánovi zásadně vyhýbal. Proslýchalo se, že i šíti si dává u jiného krejčího. Tuto záhadnou situaci dobře vystihl náš spolužák Holanďan Kuipers, všeobecně zvaný Vyprsk. Náš Holanďan, ač uměl pouze několik slov česky, rozuměl žertu a vždy, když byl Jóža zabrán do práce, vykřikl: „Popelka jde!“ To postačilo, aby Jóža ihned zmizel tam, kde byly namalovány dvě nuly. Čas plynul, Vyprsk odjel do vlasti, Popelka, nasycen zlatem J. Gočára, se již neukazoval.

Vzdálený druh a prvotřídní krejčí upadli v zapomenutí. Jednoho dne však vešel radostí zářící Kotěra do třídy. Ukazoval pohlednici a řekl: „Poslechněte hoši, Vyprsk nám píše a zve nás do Amsterodamu. Zajeďme si tam na studijní cestu, já vám z cestovního fondu něco na to přidám!“ Návrh byl přijat, peníze též a zájezd do Holandska smluven. Vyprskovi udal Kotěra přesně den a hodinu našeho příjezdu, nám vymohl na ředitelství delší dovolenou. Lístky, pasy, slevy na dráze a jiné obstaral kolega K. Tento žák, kterému jsme pro jeho cestovní zkušenosti přezdívali „Kořenský“, byl poctěn obzvláštní důvěrou našeho profesora ve věcech cestovních a pasových. Byl znám po všech nádražích a též na pasovém úřadě. Přezdívku proslulého cestovatele si vydobyl asi rok před naší výpravou.

Nemohu pominouti tak vážené osobnosti a proto vás s ním blíže seznamuji. „Kořenský“ byl nesporně velký talent a proto obdržel stipendium na cestu do Itálie. Čekalo se, že tento muž svými studiemi z Říma zaplaví celý svět. Jistě by se tak stalo, kdyby „Kořenský“ nebyl při své cestě do kolébky umění vržen do kupé, kde náhodou hráli zástupci různých firem „jedenadvacet“. Jest samozřejmé, že Kotěrův žák si přisedl, přisadil a hrál. Nejprve platil rakouskými penězi. Od Benešova zkoušel štěstí již s italskou lirou. Tuto spotřeboval do Tábora. Za touto bývalou husitskou baštou náš hrdina ještě neustoupil a vsadil do hry různé svršky, prsten, hodinky. V Budějovicích byl již se vším hotov. Vystoupil a telegrafoval Kotěrovi o peníze na zpáteční cestu. Přijel a od té doby honosil se jménem proslulého cestovatele a byl provždy uznávanou autoritou ve věcech cestovních. Z toho vidíte, že bylo úplně přirozené, když se Kotěra spolehl na něho. „Kořenský“ opravdu vše svědomitě zastával, ale s námi nejel. Kotěra vzal k sobě naše pasy, lístky a bohužel i – peníze. Zklamáni vyslechli jsme ironickou poznámku svého chefa: „Kdybych vám dal prachy do ruky, nedostanete se dál než do Chuchle.“

Oponovati nebylo možno a jeli jsme tedy s prázdnými kapsami. Ve vlaku nás Kotěra opustil a šel do jídelního vozu. Smutek nás ovanul. Karty o malé částky hráti nás mrzelo, velkých jsme neměli. Tísnivou náladu každý z nás přemáhal nějakou kapalinou. Nejlépe tesknotu zaháněl cognac. Jeden z nás však podlehl smutku a této tekutině. Vzdychaje, uchýlil se tam, kam se v takových případech uchylujeme. Vlak jel, my usínali a na druha úplně zapomněli. „Umsteigen!“ Šum, hluk, rozespalí chápeme se zavazadel a přestupujeme. Konečně jsme umístěni, vlak se hýbe. Jest noc, usínáme znovu. „Jsme na hranicích, vstávejte!“ budí nás Kotěra. Vystupujeme a náš profesor ukazuje holandským úředníkům naše pasy, my otvíráme svá zavazadla. Prohlídka končí, úředníci vrtí hlavami a šermují rukama. Vysvětlují nám něco. Nechápame, ale pozorujeme, že není vše v pořádku. Úředníci se namáhají, ale kdo jim má rozuměti? Mluví holandsky. „Kořenský jistě s těmi pasy něco zvoral.“ bručel Kotěra. „Jsme teď všichni v rejži!“ Přirovnání „sedělo“ – měl pravdu. Teprve po dlouhé námaze jsme sehnali jednoho úředníka, který znal trochu německy a francouzsky. Tento muž nejprve si zapálil podávaný mu doutník a poté nám vysvětlil, že nás podle jízdenek má býti deset a ne devět.

Počítáme se. Opravdu jeden schází, také i jedno zavazadlo. Snadno jsme zjistili, kdo chybí, ale kde zůstal? Po dlouhém přemítání usoudil Jóža a vždy bystrý Zázvorka, že náš druh jistě usnul na záchodě a nepřesedl s námi. Jak to slyšel Kotěra, zlostně odhodil doutník a řekl: „Já ho odtamtud dostanu, buďte bez starosti, ten se probudí.“ Slovo své pomocí ochotného tlumočníka a telegrafního úřadu splnil. Příští vlak již „vychrlil“ našeho druha. Pak jsme jeli dále, ale naše zpoždění, způsobené touto malou příhodou, činilo několik hodin. Nálada nebyla žádná. Vyprsk nás jistě čekati už nebude; jak se bez něho domluvíme? Kotěra sedí s námi, aby nás nepoztrácel. Je mrzut, hrabe ve slovníku a občas jen vzdychne: „Nešťastný záchod!“

„Amsterodam!“ Vystupujeme, nádražní ohromná halla přeplněna. Jest den voleb a tisíce lidí přiváží vlak za vlakem. Dav hlučí, jásá. Hudba hraje, na peronech se tančí. Nosí se ohromné plakáty a ověnčené vlaky se vítají. Chaos ten nechápeme a stojíme bezradně. Rozhlížíme se, Vyprsk nikde. Zklamáni, díváme se na moře zmítajících se hlav. Kotěra se první odhodlává. Kývá na dva nosiče a sestupuje do vln tísnícího se davu. Přirozeně, co dělá Kotěra, dělá i Jóža. Odhodlaně vystrčí ze dveří vagonu svoji tvář a vtom, když jeho orlí nos se objeví, nad zástupy tisíců … ozve se známý hlas: „Popelka jde!“

„Hoši, to jest náš Vyprsk!“ volá opět vesele náš – bodrý Kotěra a mává cylindrem. Vyprsk to byl a byl i naším stálým průvodcem. Návštěva Amsterodamu se vydařila.
…. Končím a na nějaký ten projektíček uctivě čekám.

Josef Mayer, Číslo toto bylo vydáno dne 26. března 1935

SuMo 20 / O důležitosti kvalitního poradce

Projekt amsterdamského domu pochválil profesor Josef Gočár. Gočár mal s firmou rámcovú, neobyčejně výhodnú zmluvu za posudky. Za každý - velký alebo malý - mal paušálnu odmenu 5 tisíc korún. Stalo sa raz, že mi telefonoval z Prahy: "Karfíčku, nemáte tam nejaké problémy, že by ste ma ihneď pozvali na posudok do Zlína? Na budúcu sobotu nemám na výplatu pre svojich zamestnancov." Ja na to: "Mám dojem, že nič sporné ani zložité práve nemáme." - "Prosím ťa, pousilujte sa niečo nájsť, rád prídem." Podarilo sa mi nájsť jeden sporný problém, a tak profesor Gočár odcházal zo Zlína s obvyklým honorárom, podpísaným generálnym riaditelom Čiperom, ktorý sa o ňom vyjadril velmi pochvalne. Spolupráca profesora Gočára sa takmer výhradne obmezovala na porady a posudky, neusiloval sa pre Zlín sám projektovať.
Vladimír Karfík (v knize Architekt si spomína, 1993)

5tisíc Korun představovalo v té době neuvěřitelné množství peněz. Karfíkův fixní (bez bonusů) měsíční plat byl 2000,-. Normální začínající dělnický plat cca 500,-.

20. díl SuMo se týká u nás velmi podceňované role poradce. Je ilustrován obrázkem, který mě fascinoval od dětství. A to jsem úplně přesně nevěděl proč. Až později, po prvních zkušenostech s klienty jsem si uvědomil, na co se vlastně dívám. Středobod scény představuje klient, přesněji šéf - Jan Antonín Baťa, který jako jediný sedí v pohodlném křesle. Architekt, Vladimír Karfík, v ponížené pozici podřízeného předkládá svůj návrh, model, který šéf za několik vteřin později vzteky zlikviduje. Klíčová postava se nachází zcela vlevo. V uvolněném postoji, s rukami v kapsách, vše nezávisle vyhodnocuje poradce, profesor Gočár.

Dva nejdůležitější architekti zlínské scény - Vladimír Karfík a František Lydie Gahura nebyli žádné hvězdy československé, natožpak světové scény, když pro firmu začali pracovat (a dodnes není jejich význam plně doceněn). S poradci to ovšem bylo jiné. Prvním byl od roku 1908 profesor Jan Kotěra. Po jeho smrti roku 1923 roli oficiálního poradce zaujal bývalý Kotěrův žák Josef Gočár. Tenisovým termínem, číslo jedna a číslo dvě tehdejší architektonické scény. Nebyla to žádná náhoda, nejvíce prosperující firma dokázala neomylně rozpoznat kvalitu a obrátila se na ty vhodné lidi, kteří by jí mohli pomoci s rozvojem továrny a města. Roku 1935 přesvědčil F.L. Gahura šéfa, aby na šest týdnů pozval do Zlína Le Corbusiera (více o jejich setkání píše Pavel Janák).

Firma Baťa a její vedení nebyli žádní lidumilové, nebo patroni kvalitní architektury, či umění. Byli to pragmatici nejtvrdšího zrna. Profesorům Kotěrovi a Gočárovi platili vysoké částky nikoliv z legrace, ale protože si byli vědomi významu a důležitosti jejich rad. Která prosperující firma v Česku může o sobě toto říci? Tedy, nejen že se snaží sehnat si kvalitní architekty (i to je dnes velká výjimka), tvůrce (u Bati to bylo více než stočlenné stavebně-projekční oddělení firmy), ale především i nezávislé poradce, kteří dokázali vedení v problematice zorientovat, a mnohokrát návrhy velmi vylepšit a posunout.

Neplatí to pouze pro architekturu, ale i obecně. Role poradce je všeobecně přijímána velmi negativně. Laickou, ale častokrát bohužel i odbornou veřejností. Poradce je chápán jako někdo, kdo udílí rady, bez jakékoliv zodpovědnosti za výsledek, a tedy je možné se bez těchto rad bez problémů obejít a snížit tak pořizovací náklady. Bohužel, vývoj posledních let ukazuje, že to je to nejhorší místo, na kterém se má šetřit. Rady (tedy nehmotná věc) nevypadají jako něco, za co by se vyplatilo vynakládat nemalé finanční prostředky. Zvláště v tak materiálně orientované společnosti, jako je ta naše, kde duševní práce má nulovou hodnotu. Musí se vždy přetavit v něco fyzického (text, výkres, model, obrázek, plán), aby bylo za ni možno chtít odměnu. Před více než 70ti lety postupovala chytřeji firma, která se specializovala na výrobu bot. Poučme se z toho.

PS/ Vedení firmy si myslelo, že existuje přímý vztah mezi ekonomickým výkonem a kvalitou fyzického prostředí, ve kterém se výkon odehrává. Tedy přesněji, čím vyšší kvalita prostředí, tím vyšší výnosy. Proto přikládalo návrhu fyzického prostředí (architektuře) velký význam. Mýlilo se?

SuMo 19 / O neadekvátnosti přípravy

"Docházíme k závěru, že jeden z největších ragbyových hráčů všech dob věnoval vlastnímu hraní ragby méně než jedno procento z celkové doby svého tréninku."
Geoff Colvin

Stává se mi to několikrát týdně, když si vybírám peníze v bankomatu. Člověk přede mnou ve frontě si nikdy nevytáhne kartu v předstihu. Přijde k bankomatu a začne ji hledat. Obvykle to trvá možná deset vteřin, ale když to před vámi udělají třeba tři lidé, začne se to sčítat. Na druhou stranu, na letišti zažívám takřka pokaždé jev opačný (pravda, většinou v Česku). Skupina lidí začne vytvářet frontu půl hodiny před odletem letadla (i když mají přesně určené místo). Za chvíli strhnou lavinu a s výjimkou pár nejodolnějších stojí ve frontě zcela zbytečně všichni. Nedělání front mě poprvé nadchlo v Holandsku. Kamkoliv přijdete do obchodu, lidé tam stáli v jakémsi zdánlivě naprosto nezorganizovaném shluku, a nově příchozí se vždy jen zeptal, kdo je poslední a toho si vizuálně hlídal - bez nutnosti vytvářet něco tak nevhodného, jako je fronta.

Mám pocit, že s adekvátností přípravy máme v Česku problém. Buď ji úplně vypouštíme a potvrzujeme tak svoji pověst jedinečných improvizátorů, anebo ve výjimečných případech, většinou v těch naprosto nedůležitých, ji zcela přeháníme. Zkrátka, takřka nikdy není adekvátní.

Podcenění přípravy vnímám jako větší problém, než její přecenění. Kdysi mi někdo v USA vysvětlil, že investicím se daří v zemích s naakumulovaným kapitálem, což Česko rozhodně není. Proto neinvestujeme, neplatíme přípravu. Chceme za své peníze vidět výsledky okamžitě. Představa, že je třeba udělat pracnou, pečlivou, nákladnou, časově náročnou přípravu, dříve než se do něčeho pustíme, se moc nenosí. Architekti nenabízí hotový produkt, nabízí přípravu, která k produktu vede. To je v kostce prokletí architektury v Česku.

Jak jinak si vysvětlit, že hlavním kritériem obchodních výběrových řízení bývá cena projektu, neboli cena přípravy. Závěr se pak opakuje takřka s železnou pravidelností. Podceněná příprava, mizerný výsledek. Levný projekt, drahá stavba. Vzhledem k tomu, že příprava v oblasti architektury představuje přibližně 10% vynaložených nákladů na stavbu, je toto počínání opravdu nesmyslné.

Dva roky prázdnin (2.díl)

Říjen 2009
Třetí prezentace pro radu města v Ostravě. Poslech zaznamenaného rozhovoru s Bjarkem Ingelsem v Kodani a jeho následný přepis ve vlaku. 2. vernisáž výstavy Martina Roubíka. 5. začátek školního roku v Liberci. Téma Ostrava. První konzultace. 6. na vernisáži krásné výstavy od A1 architects: Malý Dům s ještě krásnějším katalogem. Na návštěvě u Josefa Pleskota, kvůli Ostravě. 8. setkání s Markem Chalupou kvůli soutěži na Washington. Vzniká AG-ENT, alespoň v mé hlavě. 9. do Jilemnice na stavbu. 12. vynikající přednáška Vladímira Dědečka v Praze a naopak velmi smutná prohlídka Federálního shromáždění. Tu budovu nemělo Muzeum nikdy získat. 13. opět v Ostravě (za uplynulé dva roky celkem asi 40x), první setkání s Janem Světlíkem. 14. rok v Česku a 34. díl Bourání s Martinem Hejlem. 15. ve Vrchlabí, jako porotce (spolu s Cyrilem Říhou a Emilem Přikrylem) výběrového řízení na autora dvou administrativ KRNAPu. Porota jako vítěze vybírá Ladislava Lábuse, jehož návrhy jsou pro ni přesvědčivější, než návrhy Vláda Milunice a Romana Kouckého. 16. v Jilemnici, poté společně s Jiřím Zhořem a Klárou Holanovou na exkurzi v právě dokončené vile Hermína od HŠH, večer na diskusi o Karlu Pragerovi ve Federálním shromáždění. 17. provádím po Praze dva čínské kolegy Jana Magasanika z BIG. 19. odevzdání analýz v Liberci. 20. příprava na PKN do Žiliny, setkání s Matúšem a Oliverem v Praze kvůli MZ Praha, večer setkání s Josefem Pleskotem kvůli Ostravě. 21. v Liberci na přednášce Petera Zumthora a pak společně na obědě na Ještědu. Má super smysl pro humor. Do Prahy s Davidem Vávrou – příjemná cesta. 35. díl Bourání s Karolínou Jirkalovou. 22. v Ostravě. 23.-24. v Jilemnici. 26. večeře u Petra Hájka. 27. práce na Ostravě. 28. na státní svátek 36. díl Bourání s Romanem Kouckým. 30. oficiání podání přihlášky do soutěže EHMK 2015, vystoupení na PechaKucha Night v Žilině (moje celkově páté).

Listopad 2009
1.-7. v Istanbulu, především na Urban Age konferenci. Vynikající přednášky: Saskia Sassen, Richard Senett, Alejandro Zaera Polo, Richard Rogers, Enrique Penalosa, Andrew Altman. 8.-10. v Ostravě, příprava soutěžního zadání pro Ostravu 2015. 10. na vítání prváků v Liberci, všichni bývalí studenti si stěžují. 11. – 37.díl Bourání s Cyrilem Říhou (vlastně už po druhé, před rokem jsme spolu natočili pilotní díl). 12. setkání s Josefem Pleskotem. 13. setkání s Markem Chalupou a Jakubem Filipem Novákem. 14. práce na soutěžním zadání pro Ostravu, Fulbright doporučení pro Matúše Valla, předložení návrhu pro workshop v Dubaji. 16. křest katalogu 20/20, pro který jsem napsal text, který naštval skoro každého (více zde). Na návštěvě v bytě u Petra Hájka, s jedenácti slovenskými architekty. 18. dopoledne předtáčím 38. díl Bourání s Antonínem Novákem. Odpoledne se účastním exkurze v Hotelu Metropol (s provozním ředitelem) a v rámci Versus architekt v Metropolu moderuji diskusi s Markem Chalupou, Michalem Kuzemenským, Jaroslavem Wertigem, Petrem Babákem a Michaelem Zachařem. Poté jdu na PechaKucha Night. 19. na oslavě 15ti let A69 na Houseboatu v Modřanech. Hraje Prokop Tomášek a jeho Abigail Ibarra. 24. odevzdávají v Praze na CTS moji liberečtí studenti projekt výstavy Davida Kopeckého. 25. odevzdávky v Liberci, večer 39. díl Bourání s Petrem Babákem. 26. setkání s Ondřejem Císlerem. 27. setkání s Yvette Ehlerovou v Praze. 29. setkání s Jaroslavem Andělem v DOXu.

Prosinec 2009
2. natáčím 40. díl Bourání s Janou Kosteleckou. 3. – 6. příprava soutěže pro Ostravu. 7. generálka v kině Evald. 8. vystoupení před 13ti člennou porotou EHMK na Ministerstvu kultury. Ostrava postupuje do finálového kola. Večer se účastním diskuse o veřejném prostoru v Pardubicích, spolu s Osamu Okamurou, v rámci Offcity. 9. setkání přípravného týmu PKN Praha, 41. díl Bourání s Echorost. 10. kolaudační večírek v Opočenský-Valouch architekti. 10. do Ostravy a zpět, spolu s Johnem Eislerem. 11. setkání s Leošem Válkou a dohoda na uspořádání Městských zásahů v DOXu. 13. překlad textu soutěžního návrhu pro Nielse Pedersena z Dánska. 14. setkání s Antonínem Novákem v Brně a prezentace ostravské soutěže pracovní skupině pro soutěže ČKA v Brně. 15. konzultace v Liberci a firemní večírek M1 na parníku Bukanýr. 16. setkání s Víťou Váňou, odborníkem na produkci koncertů, kvůli Ostravě. 42. díl Bourání s M1 architekty. 17. Vánoční večírek 4A, předtím hokej Česko – Finsko (Jaromír Jágr možná naposledy v reprezentačním dresu v Česku). 19. instalace 500kg okna v Jilemnici, 21. setkání s Tomášem Celiznou a předtočení 43. dílu Bourání. 25. – 28. se 4 dny intenzivně věnuji založení vlastního blogu na blogspotu. 28. pravidelné vánoční setkání zakládajících členu Architu. Silvestr u Krištofa.

Leden 2010
3. setkání s Osamu Okamurou v DOXu. Prohlídka výstavy Chelsea hotel a Entropy. 6. 44. díl Bourání s dvojicí Pinkas & Žalský. 7. konzultace s Markem Chalupou. 8.-9. na stavbě v Jilemnici, finiš s přípravou soutěžního zadání pro Ostravu. 11. na odevzdávkách v ateliéru Jana Šépky, trochu ztrácím nervy. Co vidím, se mi nelíbí. Na návštěvě v Mjolk. 13. prohlídka domu za 1,2 miliónu od Mjolk, večer spolu točíme 45. díl Bourání. 14. veřejné prezentace kandidátského projektu Ostravy, 3x za sebou to samé (pro veřejnost, kulturní pracovníky a pro politiky). Večer rozhovor s Janem Světlíkem pro Era21. 15. předtáčím v ostravském studiu ČT pořad Před půlnocí. 16. konzultace s Chalupa architekti nad návrhem Washingtonu. 18. na odevzdávkách v Bratislavě na VŠVU v ateliéru Benjamína a Víta. 19. předtáčím díl s Kamilem Mrvou, večer vernisáž v GJF. 20. rozhovor s Leošem Válkou a Matúšem a Oliverem nad připravovanou výstavou Městské zásahy. 21. ustavující zasedání poroty soutěže na transformaci Černé louky v Ostravě. 23-24. příprava na PKN v Brně. 26. finální odevzdání druhého semestru v Liberci. 27. PKN v Brně, setkání s Janem Taborem. 28.-29. přepisuji rozhovor s Janem Světlíkem. 31. dodatečná konzultace se studenty Petra Hájka (v neděli a po odevzdání).

Únor 2010
1.února tisková konference v Ostravě. Vyhlášení soutěže. 3. 47. díl Bourání s Václavem Škardou a Jiřím Poláčkem (K2), další setkání s Leošem Válkou a Jaroslavem Andělem (DOX). 4. zakládám facebook profil pro AG-ENTa. 5. vynikající koncert Prokopa Tomáška a jeho Abigail Ybarra, který navštěvujeme s Janou. 6.-7. text pro druhé kolo soutěže na Washington. 9. v komisi na přijímací zkoušky v Liberci. 11. ve Zlíně, 12. v Olomouci na setkání s lidmi z HOPR Group. 14. setkání s Petrem Jandou. 16.-17. obhajoby bakalářů v Liberci, obě moje svěřenkyně úspěšné. 17. 48. díl Bourání s Benjamínem a Vítem a večer PechaKucha Night, na které oba vystupují. 18.-19. obhajoby diplomů v Liberci, setkání s Mahulenou Svobodovou, setkání s prorektory a kvestorem UK. 20. PKN speciál pro Haiti v Bio Oko, vynikající atmosféra i vystupující, hlavně Petr Babák, Robert V. Novák a hvězda večera Jan Slovák. 21. Mozartova Kouzelná flétna ve Stavovském divadle. 23. seminář na ČKA o architektonických soutěžích, absolutně nekoordinovaná záležitost. Večer setkání s Miroslavem Masákem a pak s Bárou Kopeckou. 25. schůzka se zástupci Nadace Proměny, poprvé v nově rekonstruované budově ČRo.

Březen 2010
2. setkání s bratry Chalupovými, setkání přípravného týmu PKN. 3. 49. díl Bourání se Sporadical. 4. přednáška pořádaná o.s. Kruh My v zahraničí, rozhovor s Richardem Loskotem na webem „Nerealizováno“. 5.-7. v Jilemnici. 9. začátek spolupráce s ateliérem 304 Petra Babáka, kvůli výstavě Ostrov pokladů. Rozhovor se Stanislavem Fialou pro Era21. Pak rozhovor s Ondřejem Císlerem. V kině na Burtonově Alence v říši divů. 10. jubilejní 50. díl Bourání s Borisema Prokopem z A69. 11. setkání s radním pro kulturu, Ondřejem Pechou (ODS) nad výstavou Městské zásahy. Máme požádat o grant. Později jsme požádali a naší žádosti vyhověno nebylo. 16. na VŠUP u Petra Babáka, v Hospodářských novinách kvůli Městským zásahům. 17. 51. díl s Jiřím Suchomelem. 18. další setkání na UK. 22. přednáška Bjarkeho Ingelse a moje premiéra v roli překladatele. 23. znovu na VŠUP v ateliéru 304. 25.-26. v Ostravě, přednáška na TU VŠB, řada setkání kvůli Ostrava2015. 29. setkání s Janem Jehlíkem, 30. s Petrem Babákem, pak s Janem Šépkou. 31. 51. díl Bourání s Ondřejem Volným, setkání s Petrem Hájkem, oslava vítězství soutěže na Washington s Chalupáři (to je termín PB).

Duben 2010
Otevření výstavy soutěže na WSH (super grafika pozvánek od Štěpána Malovce). Setkání s Leošem Válkou kvůli MZ, pak UK, večer výborná přednáška Mirko Bauma. 2. spolupráce s Chalupáři nad projektem do Opavy. 3.-4. další práce pro Opavu. 6. ve Zlíně a ve Vizovicích, porotování studentské soutěže KOMA modular. 7. v Olomouci na schůzce s vedením HOPR Group. 7. – 9. práce na Opavě. 10.-15. v Madridu a v Toledu. 17.-18. příprava prezentace pro Opavu. 20. přednáška ve Fiducii v Ostravě. 21. PechaKucha Night v Praze. 22.-26. v Německu. 28.-30. setkání s Reginou Loukotovou, Petrem Knoblochem, bratry Chalupovými, vedením UK, s Petrem Babákem.

Květen 2010
1.v kině na Oku nad Prahou. 2. párty u Krištofa. 3. v DOXu, pak oběd s Markem Chalupou, kritiky v ateliéru Jana Jehlíka. 4. oběd se Zdeňkem Fránkem. 5. Bourání s Under-Construction Architects. 6. v Ostravě, ve vlaku píšu text Ostrov pokladů pro Petra Babáka a výstavu jeho ateliéru. 7.-9. příprava výstavy Městské zásahy, rozhovor s Petrem Vaňkem pro ArchiNews. 10.-12. instalace Městských zásahů v DOXu. Setkání s Ivo Koukolem. Rozhovory pro Rádio1 a Rádio Česko. 12. vernisáž Městských zásahů se podařila. Skvělá akce. Spousta lidí. 14. na sympózium o kreativitě v Ostravě – setkání s Martou Smolíkovou. 15.-16. v Jilemnici. O MZ píše Blesk – asi poprvé o architektuře od smrti Jana Kaplického. Předtáčíme Bourání s Coll-Coll. 18. přednáším v AJG v Českých Budějovicích. 19. novinářská prohlídka Městských zásahů a první večer živých vystoupení k MZ. 22. setkání s Antonínem Novákem a Rosťou Koryčánkem kvůli MZ v Brně. 23. na návštěvě v Pleskotově vile ve Vranném n. Vltavou, provádím korejského architekta Minsuka Cho (Mass Studies) po Praze. Nejvíc ho zaujme Mullerova vila, Nová scéna a Federální shromáždění. 24. vynikající znovuobnovená premiéra filmu Kouř v Praze, v rámci Ostrava v Praze. 25. na kritikách v ateliéru Petra Hájka. 26. druhý díl živých prezentacví k MZ v DOXu. 27.-28. prezentace projektu vedení města v Opavě. 29. ve Zlíně kvůli volbám. 31. na dialogu Zdeňka Fránka a Petra Kratochvíla v DOXu.

Červen 2010
1.s Davidem Krausem na PKN v Brně. 2. vernisáž Ostrova pokladů v TranzitDisplay. 3. večer živých prezentací k MZ v DOXu. 3. posuzování návrhů Josefa Pleskota a Ivana Kroupy na dostavbu Domu Umění v Ostravě, vernisáž výstavy SIAL v Olomouci. Předtáčím Bourání s Rosťou Koryčánkem. 8. odevzdávky mého třetího a posledního semestru v Liberci. 9. čtvrtý večer živých prezentací MZ v DOXu. Vize UK, setkání, Archip, další setkání. 14. poprvé v HUBu na Smíchově. 16.-18. porotování v Ostravě. 22. předtáčíme Bourání s Peterem Stecem. První setkání s fotografem Ivanem Němcem. 23. setkání s Čestmírem Kopeckým, další večer prezentací k MZ. 24. koncert Prokopa Tomáška v Malostranské besedě. 28. prohlídka MZ v DOXu s Ivanem Němcem. 29. přijímací zkoušky do magisterského studia v Liberci. 30. poslední živý večer prezentací k MZ, moc se povedl. Vystupují Josef Pleskot, Zdeněk Fránek, Roman Koucký, Jan a Kristina Magasanikovi.

Červenec 2010
3. v letním kině v Tróje na Adéla ještě nevečeřela. 5. s Petrem Hájkem na obědě, na večeři s Tomášem Celiznou. 7. 57. díl Bourání s Janem Sedlákem, jeden z nejlepších dílů. 8. v Brně, setkání s Osamu Okamurou, Svatoplukem Sládečkem, Martinem Anderem a Radkem Suchánkem, kvůli dalšímu učení v Liberci. Ve Zlíně na prohlídce rozestavěného domu od Petra Jandy. 11. s Antonínem Novákem v Brně. 13. vernisáž výstavy Kavárna Ostrava v Mánesu. 14. 58. díl s Alanem Zárubou. 17. druhý desetiboj v životě, 10 osobních rekordů a 2354 bodů. 19. v Brně kvůli Městským zásahům. 20. diskuse v Pardubicích o kulturním prostoru – s Cyrilem, Šárkou Havlíčkovou, Adélou Svobodovou, nebo s Vladimírem Kokoliou. 21. návštěva v Projektilu, rozhovor pro Respekt a 59. díl Bourání s Jánem Stempelem. 23. odlet do Neapole. Liparské ostrovy, Costa Amalfitana a ostrov Ischia, až do 13. srpna. Spousta práce na přípravě ankety o zahraničních zkušenostech mladých českých a slovenských architektů.

Srpen 2010
14. fotbalový turnaj v Netřebách, exkurze do Litomyšle. 17. opět v Litomyšli na setkání kvůli přípravě architektonické soutěže. 18. 60. díl Bourání s dvojicí Aulík a Fišer, předtím společná prohlídka jejich výstavy v GJF. 19. rozhovor a focení pro časopis Maxim. 20. poprvé komplexní prohlídka Vítkovic. 25. focení pro přebal časopisu Era21. 26. – 29. na Preview benátského bienále spolu s Imrem a Janem Taborem. 30. derniéra Městských zásahů v DOXu.

Září 2010
1.příprava prezentace Ostrava2015, první monolog v historii Bourání, o benátském bienále. Bylo to pěkně náročné. 3.-4. zkoušky v Ostravě. 6.-8. v Ostravě, u primátora, s Maxwan, prezentace na zastupitelstvu, rozhovor do ČT, návštěva komisařů, prezentace na Min. kultury. Setkání s Pavlem Teličkou. 8. se vyhlašuje výsledek, vítězem se stává Plzeň. 13. tisková konference v Ostravě. 15. Bourání s Miroslavem Masákem a PechaKucha Night v Praze. 16. celodenní instalace výstavy MZ v Brně, v Káznici. Večer vernisáž. Opět se vše (tentokrát skoro zázrakem) podařilo. 17. setkání s přípravným týmem TEDx v Brně. 22. opět v Ostravě. Diskuse s TOP09, téma Praha kulturní. 24. vystoupení na webové konferenci WebExpo. 25. setkání s Ivanem Němcem. 26. derniéra výstavy Jana Kaplického – narváno. 28. končíme spolupráci s Bárou Kopeckou na přípravě výstavy Davida Kopeckého. 29. setkání s šéfredaktorem LN Daliborem Balšínkem, kvůli vytváření seriálu o současné architektuře. 30. moje první přednáška Úvodu do architektury v Liberci.

Říjen 2010
1.v Ostravě. 2. v Bratislavě na PechaKucha Night, křest knihy Wave 68-84. 4. setkání se starostou Semil Janem Farským. Na stavbě v Jilemnici, přednáška v Liberci. Znovu setkání s Daliborem Balšínkem a Danem Hrubým. 6. Bourání s Robust. 7. vystupuji na TEDx v Brně. Výborná prezentace Vladimíra Kokolii. 8. -9. Inventura urbanismu, Open Think Tank, Za Česko kulturní, série diskusí. 10. slavnostní zahájení Fóra 2000. 11.-12. Fórum 2000, moderování jedné s diskusí. Vynikající zážitek, po všech stránkách. Diskuse s TOP09 (Zdeňkem Tůmou) nad rozvojem Prahy. 13. Bourání s Katarinou Trnovskou a Tomášem Žáčkem. 14. konec dvouleté Fulbright povinnosti a konec „say yes to everything“, odteď pouze „say yes to something“.

SuMo 18 / O snaze nemít poslední slovo

Trapper: Ty vždycky musíš mít poslední slovo.
Hawkeye: Nemusím.
Trapper: Vidíš, zase.
Hawkeye: Ne, nemusím, pojďme to vyzkoušet.
Trapper: OK, dorbrou noc.
Hawkeye: Dobrou.

Dnes jen krátce a navíc v sobotu. Zajímají mě diskuse. Všech forem. Patří mezi ně i internetové diskuse, i když nemožnost vidět partnera pro diskusi na vlastní oči a nemožnost vnímat jeho neverbální projev a intonaci, ji hodně problematizuje. Mezi 99% procenty balastu se najdu naprosté perly. Např. jsem v jedné diskusi našel toto: "Chyba je v uvažování Čechů. Až to se změní, změní se u nás i politika. Čechům chybí ideály, v nic a ani v sebe nevěří. Pořád se chovají jako MČČ (malý český člověk). Věří v nějaké zázraky a v někoho, kdo za ně všechno vyřeší. Nechtějí slyšet negativní věci o sobě. Milují toho, kdo jim říká hezké věci a nechtějí slyšet pravdu. Proto také mají rádi Klause, který v tomhle umí chodit."

Všeobecná úroveň internetových diskusí je velmi slabá, založená především na šíření pomluv a vlastních exhibicích. Léta se těchto diskusí aktivně účastním (od roku 1998). Kdysi jsem jejich problém pojemnoval takto: "Ti, co nemají co říci, jsou nejaktivnější. Ti, kteří by do nich mohli přinést spoustu informací, myšlenek a podnětů, do toho většinou nemají chuť a musíte je přímo nutit."

Nedávno jsem si vytkl "tajný cíl". Snažit se v diskusi nemít poslední slovo. Mít poslední slovo chápu jako prohru. Není to jednoduché. Znamená to, že váš názor totiž musí vždy vzbudit odezvu, kterou necítíte potřebu negovat.