Vystupuji na Stodolní. A registruji první drobné změny. Několik zastavěných proluk, trochu více lidí na ulicích, než bych čekal ve čtvrtek dopoledne. Přicházím na náměstí. Velká proluka stále prázdná, ale jinak atmosféra příjemného maloměsta. Bezcílně se potloukám kolem. A hele, tady je knihkupectví Academia, které tenkrát chtěli zrušit, tak se asi podařilo zachránit. A vypadá dokonce o dost větší. To je dobře. Támhle naproti je Stará aréna. V oknech sedí lidé a popíjejí kávu. Tak taky nezanikla, přestože se tehdy o tom hodně mluvilo. Vzpomínám si, jak vypršela smlouva a zdálo se, že po pár měsících oživené existence opět zanikne.
V tom mě něco zaujalo. Nevím přesně co. Možná jsem v průhledu vedle budovy bývalé radnice zahlédl něco nepatřičného. Ne, nebyl to vizuální vjem. Byl to zvuk. Co to jenom mohlo být? A znovu. Hrozně slabě jsem zaslechl zvuky hudby, a pak znovu výraznější zvuk. To byl potlesk, ne? Zvláštní. Vydal jsem se tím směrem. Tady vždycky končilo historické centrum a začínalo moře parkovišť. Na ten náhlý zlom, mezi relativně příjemným prostorem náměstí a pak pocitem, jako byste se ocitli na totální periferii, se nedá nikdy zapomenout. Ale teď tady žádné auta nebyla. Zato pár nových domů. Kanceláře a bydlení. A co je támhle to? Aha, to musí být dostavba Divadla loutek, myslel jsem si, že to byl pouze předvolební slib, ale asi ji vážně postavili. Odtud asi přicházel ten zvuk. V polo-zapuštěném venkovním amfiteátru se totiž právě hraje divadlo a je vidět, že se diváci dobře baví.
V ten moment jsem si uvědomil, že něco je úplně jinak. Vždyť stojím na kraji parku. Kde se tady jenom vzal? Tady přece nikdy žádný park nebyl? Jenom bývalé, totálně opuštěné a zanedbané výstaviště Černá louka, které sloužilo jako povrchové parkoviště pro centrum. Hmm, neuvěřitelné. Vážně park. A plný lidí. Ale nepůsobí přecpaně. Jak to? Jsou tady nové stromy, chodníky se zvláštní černou dlažbou, spousta laviček a malé kopce, na kterých sedí desítky mladých lidí, evidentně studentů. Co tady dělají, tady přece blízko žádná škola není. Nebo je? Na konci parku se něco leskne.
To musí být řeka. Takhle blízko? Ta přece byla vždycky hrozně daleko. Až za silnicí. Sakra, ta tady taky není. Tu silnici museli úplně odstranit. Ale stejně, vždyť ta řeka nebyla nikdy vidět. „To víte, že nebyla“, přerušuje mě paní, která sedí na lavičce několik metrů ode mne.“ Ani jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. „Nebyla vidět, protože byla schovaná za regulační zdí. Ale poté, co zrušili silnici, tak upravili i spád louky tak, že teď je řeka součástí parku.“ Ale proč rušili silnici, to se přeci nedělá, ne? „To byla součást realizace klastru, začalo se s tím někdy před desíti lety.“
Klastru? To slovo mě úplně elektrizovalo. Jasně, před deseti lety se o něm hodně mluvilo. Prosím vás, paní, jakého klastru? Skoro křičím. Vždyť to byla úplná hloupost. To tenkrát nemohl myslet nikdo vážně. Narvat miliardy do nějakých úplně nepotřebných kulturních staveb, které nikoho nezajímají. To se přece smetlo ze stolu, hned jak vyhrála Plzeň, no ne? „Ale kde, právě naopak. Možná si vzpomínáte, že krátce po tom prohraném klání proběhly volby. Ty vyhrál tehdejší primátor, který se rozhodl v nastoupené cestě (učinit Ostravu místem pro šťastný život) pokračovat. A hned po volbách se vrhnul do realizace tohoto ambiciózního projektu. Vyhlásili soutěž na koncertní síň … No právě, ještě to, to už na mě bylo tenkrát doopravdy moc. Říkal jsem si, kdyby to území aspoň zkultivovali, vysadili nové stromy, osadili nové lavičky, uklidili, zametli … a oni se místo toho pustí do přípravy toho největšího, nejdražšího a nejnáročnějšího – do koncertní síně. A ještě k tomu další soutěž, jako bych jich za uplynulých pár let nebylo až, až.
„V tom s Vámi naprosto souhlasím, myslela jsem si přesně totéž co Vy. Však taky proti výstavbě koncertní síně dost lidí protestovalo. Připomínali vedení města nesplněné sliby vybudování nové knihovny a fakt, že město čelí větším problémům, než je neexistence kvalitní koncertní síně. Jen si vzpomeňte na kvalitu ovzduší. Ale zatímco se mediální pozornost strhla na koncertní síň, původní koncepce klastru nezahálela. Došlo k rozpracování ideového záměru, jeho úpravám a částečné minimalizaci. Velmi nenápadně, ale o to rychleji se přikročilo k prvním faktickým krokům. Byly zbořeny technicky nevyhovující stavby bývalého výstaviště, rozmontovala se ta tří podlažní železobetonová garáž, došlo ke zrušení už zmíněné silnice, co odřezávala Černou louku od řeky. Upravily se nevyhovující asfaltové plochy (byly nahrazeny novými trávníky), osvětlení a chodníky. A pak se přikročilo asi k nejradikálnější změně. Přes noc se kolem Černé louky objevily dopravní značky, které zabraňovaly vjezdů automobilů dovnitř, do prostoru budoucího parku. Byl to nejdříve šok, ale rychle jsme si na to všichni zvykli. Dnes už vůbec nechápu, že jsme Černou louku používali jako povrchové parkoviště. Nedostatek parkovacích míst se krátce na to nahradil v prostorách obchodního centra na Karolině, ale i v podzemích jednotlivých staveb, které následovaly.
Myslím si, že město chytře začalo jako první budovat stavby, které zajistily trvalou přítomnost mladých lidí v území. Waldorfské školy a kreativní inkubátor spojený s vysokoškolskou výukou Arts Managementu. To byla ta největší změna. Místo úplně ožilo. Stalo se oblíbeným místem setkávání. Teprve poté došlo na úpravy terénu. Ze začátku mi to připadalo zbytečné, ale podívejte se dnes. Jak se na těch vyvýšených paloucích trávy přirozeně setkávají lidé. Z pavilónu G se strhnul ten zrezivělý plechový plášť a golfový trenažér na několik let nahradila léta postrádaná kunsthalle.
A vlastně až poté došlo k vytvoření koncertní síně. To víte, její příprava si vyžádala roky. Ale to už nálada ve městě byla zcela jiná a vypadalo to, jako zcela logický krok. Ne jako v roce 2010. Naprosto podobný osud potkal Kunsthalle, která se dokončila vloni. Po několika letech úspěšných a kvalitních výstav v provizoriu pavilónu G nikdo nepochyboval, že si Ostrava zaslouží důstojnější prostor pro současné umění. Však se zajděte podívat. A jestli mi nevěříte, klidně se kohokoliv zeptejte. 8. září se každý rok připomíná v Ostravě jako nejdůležitější městský svátek. Naše slavná prohra. Mám pocit, že kdybychom tenkrát zvítězili, možná by všechno dopadlo špatně. Vyházeli bychom miliardy za nesmysly. Kdežto po porážce jsme se rozhodli financovat přeměnu Černé louky z vlastních peněz města. Samozřejmě, že se všechno dělalo mnohem skromněji, ale myslím si, že to bylo jedině dobře. Koncertní síň nemá 1500 sedadel, ale jen 600. Ale zase je vždycky vyprodáno. Jsem hrozně ráda, že se z centra zase stalo příjemné město k životu. Jen nájmy jsou zde zase o dost vyšší, ale to k tomu patří.
