CONTACT

adam.gebrian@gmail.com
https://herohero.co/adamgebrian

8/05/2011

Toyo Ito


15. 04. 2005 / Le Pavillion d‘Arsenal / Paris
Tod‘s Omotesando

V pátek 15. 4. 2005 jsem mohl spolu s minimálně dalšími tisíci zájemci zažít skvělou přednášku skvělého japonského architekta. Toyo Ito zde vystoupil v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, který pořádá pařížské centrum architektury sídlící v pavilónu Arsenal od roku 2000. Za tu dobu zde své stavby představilo na čtyřicet, většinou francouzských architektů. Ale na seznamu najdeme i taková jména jako např. Fuksas, Alsop, Neutelings, Gigon, Ferrater, de Geyter, Shigeru Ban, nebo Libeskind. Toyo Ito přijel poodhalit proces vzniku obchodního domu prestižní italské firmy Tod‘s, která se specializuje na výrobu bot a zavazadel. Budova se nachází na známé tokijské ulici Omotesando, která pro Tokio představuje to, co pro Paříž Champs-Elysées. V nedávné době zde své stavby realizovali světově známí konkurenti firmy Tod‘s: Prada, Christian Dior a Luis Vuitton. A to za pomoci neméně proslulých kolegů, konkurentů Toya Ita. Společnost je to opravdu vybraná. Posuďte sami: Herzog + de Meuron (Prada), Jun Aoki (Luis Vuitton) a SANAA, neboli Sejima + Nishizawa (Dior). Itův dům se mezi nimi rozhodně neztrácí, přestože jeho parcela s uliční frontou o šířce pouhých 10 metrů, a navíc v blízkosti lávky pro pěší, byla pro výstavbu obchodního domu složitá až dost.

Investorem byla firma Tod‘s, jejíž majitel je poměrně známý miliardář Diego Della Valle (mimochodem majitel fotbalového klubu AC Fiorentina, za který hraje Tomáš Ujfaluši). Toho také Ito představil během své přednášky na dvou po sobě jdoucích fotografiích. Nejdříve na oficiální portrétové fotografii, posléze obloženého spisy a mobilním telefony, a to během práce uprostřed své kanceláře – v helikoptéře. Kontrast obou fotografií byl více než úsměvný. Ito jen krátce poznamenal, že mu kvůli hluku v té helikoptéře nikdy moc nerozuměl.

Na úvod pár technických dat: Design Term – 13měsíců (04/2002 – 05/2003), Construction Term – 17 měsíců (06/2003 – 11/2004), velikost pozemku 516,23 m2, zastavěná plocha 401,55 m2, veškerá podlažní plocha 2548,84 m2. Celý dům má 7 podlaží. 3 prodejní, dvě administrační, 6. patro slouží jako “party space“ a na střeše se nachází elegantní penthouse, určený také k administračním účelům vyšším představitelům firmy. Budova není podsklepena, ale příčný řez v oblasti přízemí okamžitě zaujal. Dům spočívá na železobetonové desce o tloušťce půl metru, pod kterou se nachází ještě asi metr vysoká provětrávaná mezera. Deska je uložena na svislé základy po vzoru plovoucích podlah – pochopitelně ze seismických důvodů.

Přednáška byla rozdělena do devíti kapitol. První, 3D Space (3D prostor) ukazovala první nápady Itovy kanceláře v podobě malých pracovních modelů. Pokusy o vytvoření samonosné železobetonové prostorové struktury, členící objekt na řadu plynule propojených organických prostor. Po vzoru soutěžního návrhu na koncertní halu do Brugg, ve které bohužel nezvítězili. Recyklace myšlenek, často hlavně z ekonomických důvodů, se zdá být nejcharakterističtější vlastností všech současných slavných architektonických kanceláří. Naštěstí se parcela neukázala jako příliš vhodná pro tento druh řešení. Kapitola druhá, Surface (povrch) byla ilustrována na předchozích mistrově mistrovských realizací– mediatéce v Sendai, Serpentine Gallery v Londýně a víceúčelovém koncertním sále v japonském Naganu. Tímto originálním způsobem zahrnul Ito do své přednášky v rámci cyklu 1 architekt, 1 stavba, staveb vícero, a představil tak řetězec svých posledních úvah. Zatímco v případě mediatéky se jednalo o zavěšenou nenosnou fasádu z potištěného skla, další dvě realizace už měly k budově Tod‘s přeci jen bližší vztah.

Ocelovo-skleněná struktura londýnského pavilónu, která ozvláštňuje geometricky strohou formu a sklo-betonová skořepina naganského centra se jeví jako nižší vývojové stupně tokijského mladšího bratra. U naganského projektu je zajímavá technologie tvorby fasády. Skleněné části nepředstavují dodatečné kompletační konstrukce železobetonové struktury, ale naopak. Jsou na místo osazeny jako první, a pak zality do betonu. Ito několikrát zdůraznil, že povrch tokijské realizace je třeba chápat jako homogenní, skoro, jako by byl z jednoho kusu, materiálu. A ne tedy z tak kontrastních částí, jako je sklo (transparentní) a beton (neprůsvitný). Z tohoto důvodu je také přechod mezi těmito dvěma materiály vytvořen jako absolutně plynulý. Ito se pochlubil, že co se týče rovinnosti (hladkosti) fasády, je tato betonovo-skleněná kombinace úspěšnější, než by byla celoskleněná fasáda vytvořená z jednotlivých , rozměrově omezených prvků.

Co se týče výrazu samotné struktury, první pokusy dokázaly, že naganský recept nebude možno aplikovat úplně přesně. Obchodní dům přeci jen vyžadoval větší množství výkladních ploch než koncertní sál. Po zvětšení těchto skleněných částí a změnu jejich tvaru z organických na geometricky jednodušší však budova příliš charakteristická nebyla. Třetí kapitola Tree Surface (povrch stromů) byla věnována nápadu, který z domu udělal speciální objekt. Při hledání inspirací co s fasádou někoho napadlo využít motiv stromu Gingko, který dal ostatně ulici i jméno a alej těmito stromy tvořená je možná jejím nejdůležitějším prvkem (další spojitost s Champs-Elysées). Zjednodušený pohled na strukturu stromu bez listí. Kmen měnící se z hlavních větví na ty menší. Tento motiv se pak horizontálně opakuje a obíhá tak celou fasádu domu. Jeho vzájemným překryvem vzniká struktura, která je dole mohutnější (kmen) a nahoře jemnější, zato početnější (větvoví). Klientovi byla tato verze předvedena na modelu asi o velikosti 10cm, kteří Itovi zaměstnanci vyrobili hodinu před prezentací.

Toyo Ito: „Diego Della Valle si náš model prohlédl a neřekl ani ano, ani ne. Což jsme si vyložili jako ano a pokračovali v práci tímto směrem. Já se mu ostatně moc nedivím. Jak se taky chcete rozhodnout o mnohamiliónové investici na základě 10 centimetrového modelu, že?“ Tento koncept byl prezentován nádherným minimalistickým dvouminutovým videem, které ukazovalo plynulou proměnu stromu v jeho abstraktní symbol přes zmnožení až k vytvoření domu. Toho bylo dosaženo pouhým vložením procházejících se siluet lidí (zákazníků), kterých v domě postupně přibývalo. Video se pak od tohoto vrcholu vrátilo opět plynule k úvodnímu symbolu stromu. Slovy čísel vypadala tímto způsobem vytvořená fasáda takto: 1. 29,5%, 2. 32,9%, 3. 35,8%, 4. 41,9%, 5. 43,4%, 6. 48,9%. Jedná se o podíl zasklených ploch vůči celkové ploše fasády v jednotlivých patrech. I ze statického hlediska se tento motiv jeví jako výhodný. Jen si vzpomeňme na věže románských katedrál, které s přibývajícími patry zvyšují i počty svých okenních otvorů pro celkové vylehčení stavby. Účinnost této metody je zřejmá z gravitačního zákona. Statická výhodnost se jen zvyšuje faktem, že nosná fasáda vytváří uzavřený profil. Fasáda představuje jediný nosný konstrukční systém. Žádné přidané sloupy se v interiéru neobjevují. Podlahy o tloušťce 50cm jsou prostřednictví poloviční tloušťky (25cm) zapuštěny do fasády.

Kapitola čtvrtá Concrete Works (betonové práce) se zabývala především způsobem provedení betonové konstrukce. Dozvěděli jsme se, že i dřevěné bednění bylo navrženo Itovou kanceláří. Jedná se přesně o 270 dřevěných dílců (v místě budoucích prosklených ploch) z nichž ani jeden jediný se neopakuje. Tedy každé “okno“ má jiný tvar. Navíc ne všechny části jsou v příčném řezu extrudovány směrem kolmým na fasádu. Což samozřejmě pracnost návrhu a výroby bednění jen zvýšilo. Kapitola pátá Glass 1 – concrete/ glass (sklo 1 – beton/ sklo) se zabývala skleněnou částí a minimalizací bezrámového styku těchto dvou protichůdných materiálů a vznikem problémů s tím spojených. Ito všechny pobavil příkrým kontrastem dvou po sobě jdoucích diapozitivů. “Detailem“ příčného řezu, tak jak si ho představovala Itova kancelář – jestli na něm bylo dvacet čar, tak možná přeháním. A pak “opravdovým“ detailem, který se vrátil zpět z kanceláře stavebního inženýra. Vzájemně by se daly porovnat asi jako obrazy Barnetta Newmana a Jacksona Pollocka. Detail styku byl pak vyzkoušen samozřejmě na modelu 1/1. A ten se logicky stavěl pro nejsložitější část, neboli roh. Tomu byla věnována kapitola Glass 2 – detail of the corner. Myslím, že nejen já jsem s úžasem zíral, jak složitá geometrie je zapotřebí k vyřešení tohoto problému.

Následovala kapitola Shop Interior (interiér obchodu). Přestože fasádní pohledový beton byl proveden opravdu dokonale, uvnitř se s ním nikde nesetkáme. Všechny podlahy jsou dřevěné nebo teracové a beton na fasádě je zevnitř obložen a natřen bíle. Veškeré interiérové doplňky (police, regály, skříně, ale i příčky) byly navrženy v podobné geometrii jako fasáda, jen převedeny do 3D. Přesto, nebo právě proto tato vazba podle mě příliš nefunguje. Interiér je až příliš navržen jako odvozenina exteriéru a navíc postrádá onu jednoduchou monumentálnost vnějšku. Interiéru dominují obrovské fialové pohovky navržené studiem Zahy Hadid. Toyo Ito: „Já jsem se našemu investorovi říkal, že nejsem jen poměrně slavný architekt, ale i docela úspěšný designér, a že pohovky do interiéru bychom navrhli rádi sami, ale on se přemluvit nenechal. Pohovky navrhne Zaha Hadid a hotovo. A výsledek, no, pokud mohu být upřímný, mně se nelíbí.“

Následovala kapitola 7F penthouse (penthouse v sedmém patře). Jedná se o speciální ocelovou konstrukci s celo-prosklenými stěnami, která je posazena na betonovou stavbu pod ní. Zde je umístěna zasedací místnost. 13 křesel obepíná dlouhý stůl, který je stejně jako neprosklené stěny potažen kůží. Jsme přeci u jednoho z nejprestižnějších výrobců kožené galanterie. Poslední kapitola Completition (dokončení) obsahovala několik fotografií z vnitřku i vnějšku domu během slavnostního zahájení. Na závěr jsme se dozvěděli od kurátorky pavilónu Arsenal (Dominique Alba), že jedním z důvodů proč byl Toyo Ito pozván do Paříže je fakt, že momentálně připravuje svou první francouzskou realizaci – nemocnici (Hôpital Cognac-Jay) v 15. arondissementu. Dále pak, že dnes je slavnostní premiéra prodeje nového čísla El Croquis (123) ve Francii, které je věnováno právě Itovi, a že by možná bylo možno využít mistrovi přítomnosti k autogramiádě, pokud by on souhlasil. To zdaleka netušila, co tímto prohlášením způsobila. Nejen, že prostor pro otázky byl omezen na minimum a my se dozvěděli jen, že schopný architekt, by měl dokázat pracovat pro jakéhokoliv investora (čímž mi dal vzpomenout na přednášku Florise Alkemadeho), ale především, že se zavírací doba pavilónu dnes poněkud protáhne.

Fascinovaně jsem pozoroval jak se Toyo Ito s příkladnou profesionální zdvořilostí podepisoval déle než hodinu na cokoliv. Každého příchozího se zeptal, komu má věnování adresovat a pokud má nějaké zvláštní přání, co by chtěl do knihy nebo klidně jakéhokoliv sešitu napsat. Několikrát se Dominique Alba pokoušela autogramiádu předčasně ukončit s poukázáním na fakt, že pan architekt je již zajisté unaven, ale Toyo Ito tuto nabídku vždy s úsměvem odmítl a podepisoval se tak dlouho, až už opravdu nikdo další nezbyl. Já jsem si zatím ve druhém patře prohlédl výstavu, která se zabývala současným stavem la stavebním vývojem města Paříže. Výstavu, jejíž scénografii Toyo Ito sám navrhoval. Při jejím prohlížení jste mohli posedět na mnoha různých sedačkách Item navržených.

Až tady mě napadla otázka, na kterou bych se Ita opravdu rád zeptal. Jak je možné, že tento neuvěřitelně vitální a mladistvě vypadající chlapík má už 64 let?

V Liberci,
5.10. 2005,
AG

Žádné komentáře:

Okomentovat