SuMo 01 / Čtyři otázky

Poznámka úvodem: Dosud jsem tento blogovací systém nepoužíval jako blog, ale jako regulérní webovou stránku, na které jsem publikoval projekty, na kterých se podílím. To se dneškem mění. Každou neděli se v kategorii s názvem SuMo (Sunday Morning) objeví jeden můj krátký text, názor, zkušenost, fejeton. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

V srpnu 2007 jsem začal studovat na SCI-Arc v Los Angeles. Krátce na to jsme absolvovali první workshop (z celkem 4) s Paulem Nakazawou. Workshop, který změnil můj život. Zní to hrozně nadneseně a pateticky, ale je to pravda. Na začátku workshopu nám Paul dal domácí úkol. Položil nám 4 otázky, na které jsme museli do druhého dne odpovědět. Nebylo třeba odpovědět hned, z hlavy. Naopak. Vyžadoval, abychom si na ně sedli a strávili nad nimi několik hodin. Udělal jsem to. A nikdy toho nelitoval. Pomohlo mi to pochopit spoustu věcí a opravdu to přesměrovalo mou pozornost. Od navrhování k jiným oblastem v architektuře. Neodpovídalo se na ně jednoduše. Myslel jsem si, že na první z nich nemohu odpovědět já, ale že to musí udělat někdo jiný. Dnes už vím, že si na ni mohu odpovědět pouze já sám. Tady jsou ty čtyři otázky. Doporučuji vám si na ně zkusit pečlivě odpovědět také. Ale povinnost to není.

01./ Abilities / Co už umíš?
02./ Desires / Co se chceš doopravdy naučit?
03./ Networks / Kdo ti může pomoci?
04./ Image / Jak moc ti záleží na tom, co si o tobě a o tom co děláš, myslí ostatní?

Městské zásahy Praha 2010 / Živé prezentace

Živé středy
Autorské prezentace projektů představených v rámci výstavy Městské zásahy Praha 2010. Projektu se zúčastnilo na šedesát týmů z České republiky a Slovenska. Na každém večeru vystoupí deset autorů či týmů, každý z nich bude moci na ploše deseti minut pomocí projekce představit svůj návrh/y a myšlenkové pochody, které vedly k vybrání specifického místa, tématu a jeho následnému zpracování, stejně jako i další své projekty, které nejsou součástí výstavy Městské zásahy Praha 2010, ale které souvisí s jejím tématem. Po skončení prezentací bude následovat diskuse moderovaná autory výstavy. Jakékoliv otázky z publika budou velmi vítány.

Termíny autorských prezentací: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin

19. 5. 2010
_úvod Adam Gebrian
_Terra Florida zahradní architekti a Stempel & Tesař architekti (Centrální park Hanspaulka)
_Jakub Filip Novák (Průchod zakázán)
_Markéta Burešová, Lukáš Brom (Nonstop ostrov)
_Eliška Slámová a Šimon Brabec (Love Hotel Hroší lázně, Městská zeleň, Spojené ostrovy pražské)
_Tomáš Legner a Matěj Görner (Zkratka - konverze Negrelliho viaduktu na lineární park)
_iddi (Revitalizace garáží Slovan)
_MOBA / Yvette Vašourková, Tomáš Džadoň, Igor Kovačević (“Ulice je moje místo pro čin”)
_Laboratoř (Zmizení, Tráva, Vůně, Povrch)
_Napiatu ("This is Prague.")

26. 5. 2010
_Šafer Hájek architekti (Ladronka městská rozhledna a rozšíření areálu)
_Dominik Saitl (Prague Meets)
_ov-a (Visutý park nad ústím tunelu)
_Juraj Biroš (Nový Újezd)
_ateliér Petra Hájka a Jaroslava Hulína, FA ČVUT
_Ida Čapounová a Jakub Chuchlík / iuch (Kolem potoka)
_Markéta Němcová ("Labyrint a ráj na Staroměstském náměstí, Duha, Zákaz kouření")
_COLL COLL (High Heel Lanes, Stěny stavenišť, Živé stromy)
_Roháč Stratil architektonický ateliér (piknik Nové scény)
_Tomáš Král, Irena Šebová v zastoupení COLL COLL(Holešovická lízatká)

2. 6. 2010
_Atelier K2 (Humanizace S-J magistrály v Praze)
_Balda - Janďourek - Žid architekti (Zásah do Černého Mostu)
_Chmelař architekti (Karlín Vítkov Connected!)
_Jiří Koten a Karel Hausenblas (Vltavská spojka)
_Pínač&Penož (Pontonová cyklostezka)
_A69 – architeki (Hotel na Národní třídě)
_D a M (výletní trasa „Bella vista“ / přemostění Plzeňské ulice)
_Jan Kazimour, Jana Hladíková (Městský PLEwell)
_Petra Hlaváčková + Písek Seyček architekti (Karlinie)
_Ota Maloušek | Viktor Tonner (Last_march_of_the_Ents, Kandelabr_Network, Green_Underpass)

9. 6. 2010
_A1 Architects (´58 Revival, Hommage Pavel Janák)
_“BI“ – študenti FA STU (Strait ride)
_BLACK BACK (Palmovka – náměstí Bohumila Hrabala)
_ROBUST & Cyril Říha (Proti větru, Ohnu trubku zas…, Hlavu vzhůru!, Až oči přecházejí, Najdi pět rozdílů)
_BEEF (Panoráma Letná)
_T2TT/KOLMO architekti (Horizontální rozhledna)
_ARTKIOSK / Veronika Jiroušková (Plovoucí květinový trh)
_Qubus/ Maxim Velčovský (Fasádor)
_Milan Houser (Akupunktura)

23. 6. 2010
_Sporadical (Sacré Coeur – Mrázovka)
_MIXAGE (Zpoždění 3h)
_Štěpán Matějka (Hromadné přístřeší pro bezdomovce, Bydlení na nábřeží)
_FAM architekti (Letenské náměstí – střecha nad Prahou)
_LINHARTS ARCHITECT (Ministerstvo blíže Pražanům)
_SKVADRA (Citytotem)

30. 6. 2010
_Michal Krejčík (ZELENÁ ZÁPLATA)
_Michaela Dlouhá, Tomáš Petermann (Staroměstské náměstí)
_AP atelier (Nová hlavní pražská třída)
_Bára Šafářová (akustiké fasády)
_Petr Janda / doomgroup (A/Void Gallery)
_Kristina Magasaniková, Jan Magasanik (Noční proud, Pláž, Velká vzpoura malých tvorů)
_Pinkas Žalský architekti ("Sakura. Zasazena 10. 4. 2010, Praha, Žižkov.")
_Roman Koucký architektonická kancelář (Kavárna „Starý palác“)
_Fránek Architects (Balón – Věž)

Městské zásahy Praha 2010 / Statistika

Na výstavě Městské zásahy Praha 2010, která je k navštívení v DOXu od 13. května do 2. srpna 2010 si můžete prohlédnout a prostudovat celkem 81 projektů (84A1 panelů) od 60ti autorů (autorských týmů). Celkové množství jednotlivců, kteří se podíleli na předložených návrzích, činí 163 (43 žen a 120 mužů).

K zúčastnění se iniciativy Městské zásahy Praha 2010 bylo osloveno 60 autorů, kolektivů. 40 (tedy přesně dvě třetiny) výzvu přijalo a dalších 20 se přihlásilo dobrovolně bez vyzvání. Překvapivě jsme se tak dostali na původně zamýšlený počet. Producentka výstavy Jana Kostelecká odhadla možné množství vystavitelných projektů (v závislosti na rozpočtu a prostoru) na 80 panelů. Nakonec jich přišlo 84. Všechny si našly cestu na výstavu. Skvělý odhad Jano.

Pouze 8 zásahů (tedy méně než 10%) nevzniklo speciálně pro výstavu Městské zásahy Praha 2010. Zbylých 73 ano.

7 týmů (z celkového počtu 60) zaslalo své projekty ze Slovenska. Většina z nich se zúčastnila již prvních Městských zásahů v Bratislavě roku 2008. 14 návrhů na výstavu dodali současní studenti architektury. 10 týmů odevzdalo více než jeden projekt. Rekordmanem v tomto ohledu je architektonická kancelář Robust, která ve spolupráci s Cyrilem Říhou odevzdala projektů 6, následována Laboratoří (4), COLL-COLL (3), Viktorem Tonnerem s Otou Malouškem (3), Šimonem Brabcem s Eliškou Slámovou (3), Janem a Kristinou Magasanikovými (3) a Markétou Němcovou (3). Plných 31 projektů z 81 (tedy 38%) odevzdali bývalí, nebo současní studenti Fakulty umění a architektury TU v Liberci. Fakt, že kurátor výstavy je rovněž absolventem FUA TU Liberec, lze chápat za pouhou shodu okolností.

Každý tým si mohl místo pro svůj zásah vybrat sám. 5 témat se zdvojilo. Transformace Negrelliho viaduktu, úpravy severo-jižní magistrály, překlenutí Plzeňské ulice a propojení dvou parků na Smíchově, pontonová lávka na Vltavě v centru Prahy, pěší tunel spojující Karlín a Žižkov.

3 autoři své zásahy rovnou realizovali (MOBA, Jakub Filip Novák a Pinkas Žalský architekti).

Dvě nejvýznamnější tendence zastoupené na výstavě jsou úpravy řeky Vltavy a úpravy dopravních staveb. Každou z nich se zabývá 11 projektů.

16 z 81 projektů ve svých zásazích pracuje primárně se zelení (výsadba stromů, propojení parků, zatravnění betonové plochy). Je to mnohem méně, než se mi na základě dojmů z výstavy intuitivně zdálo. 12 zásahů není místně určeno a jsou aplikovatelné kdekoliv v Praze. Pouze 12 projektů lze označit za domy, neboli za objekty, novostavby s vnitřním objemem.

V první fázi projektu bylo vytištěno 7000 letáků, které jsou na výstavě (a na různých pražských místech) zdarma k rozebrání. Mizí však tak rychle, že nás nejspíše čeká dotisk.

Nainstalování expozice trvalo 12 hodin.

Celkový rozpočet výstavy (včetně vernisáže, letáků, plakátů, výstavních panelů, připravovaného katalogu, doprovodných akcí a propagace) se pohyboval ve sto tisících korun, nikoliv v miliónech. Obrovské díky všem zúčastněným.

PS /
Pokud by vás zajímalo, co znamenají čísla od jedné do osmdesáti u jednotlivých projektů, na popiskách a v letáku, tak vězte, že je to pořadí, v jakém byly projekty doručeny. Můžete si tak udělat představu o dochvilnosti jednotlivých autorů. Na obhajobu těch s vyššími čísly se sluší dodat, že termín dodrželi všichni. Tedy, skoro všichni :))).

Ve vlaku z Prahy do Ostravy,
14. května 2010,
AG

Městské zásahy Praha 2010 / Tisková zpráva

Architektura veřejného prostoru.
80 řešení pro 80 míst města.

Pořadatel: Městské zásahy (občanské sdružení)
Autoři projektu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian (www.ag-ent.cz)
Konzultant: Prof. Miroslav Masák
Koordinace a produkce: Jana Kostelecká
Místo konání a spolupořadatel: Centrum současného umění DOX (www.doxprague.org)
Termín trvání výstavy: 13. 5. 2010 – 2. 8. 2010
Termíny živých prezentací: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin
www.mestskezasahy.cz
Komentovaná prohlídka pro novináře: 19. 5. od 18.00 hodin

Sdílený městský prostor je veřejným majetkem. Městské zásahy představují architektonické projekty, které si nikdo neobjednal. Všechny vznikly z vnitřní či profesní potřeby jejich autorů. Potřeby poukázat na to, co v městském prostoru nefunguje, i když existuje řešení, jak by fungovat mohlo; potřeby odhalit potenciál míst, přes která denně chodíme a která často ani nevnímáme.

Myšlenka projektu „městských zásahů“ vznikla v Bratislavě v roce 2007. Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects) uvedli v život svůj nápad občansko-profesní iniciativy: rozhodli se nečekat na zadání z vnější a oslovili několik svých kolegů a architektonických ateliérů, aby si nejdříve vybrali a pak navrhli - bez nároku na honorář - řešení architektonicky problematického veřejného místa v širším centru hlavního města Bratislavy.

Projekt se setkal s nebývalým ohlasem, a to nejen ze strany samotných autorů (v převážné většině architektů), kteří nadšeně zareagovali na výzvu, která jim umožnila nejen vyřešit si někdy dlouho v hlavě uvažované problémy veřejného prostředí, ale umožnila jim vylepšit pověst profese architekta coby sobeckého, autoritativního stavěče svého vlastního monumentálního pomníku.

Výstava projektů se pak stala nejnavštěvovanější výstavou Slovenské národní galerie a byla silně reflektována ve slovenských celoplošných médiích. Ohlasy, které vyvolala, vedli k expanzi.

Kurátor Městských zásahů Praha 2010 – Adam Gebrian – mluví o vzniku myšlenky přenést projekt do dalšího města: „Již více než rok moderuji pořad Bourání na Radio Wave. Bourání je věnováno hodinovým rozhovorům s architekty a s lidmi, kteří s architekturou nějakým způsobem souvisejí. Hostem 33. dílu byl mladý slovenský architekt Matúš Vallo, spoluzakladatel bratislavské kanceláře Vallo Sadovsky Architects. Během rozhovoru mi popsal jejich realizovaný projekt s názvem Městské zásahy (Bratislava). Ve snaze napravit notně pošramocenou pověst architektů v očích široké veřejnosti, vymysleli projekt s tímto názvem. Proč čekat na iniciativu města nebo soukromého investora? Architekti se přeci mohou pomoci vylepšit veřejný prostor sami. Tím, že pojmenují jeho problémy a předloží svá řešení těchto problémů. Navíc naprosto nezištně, zdarma. Oslovili přes třicet architektů, především svých kamarádů, vrstevníků, ale i legend slovenské architektonické scény. Výsledkem bylo 40 návrhů, výstava ve SNG, katalog, ale především zvýšený zájem o veřejný prostor, o kvalitu života ve městě a jeho možnou budoucnost. Po vzájemné dohodě jsme se pokusili přenést stejnou aktivitu do Prahy, na jaře roku 2010.“

20. února 2010 bylo osloveno přes šedesát architektů, umělců a studentů architektury s výzvou k zúčastnění se Městských zásahů Praha 2010. Tedy k nalezení problematických míst Prahy a k vytvoření návrhů, které mají tato místa vylepšit. Vizualizace návrhu měla sledovat poměrně jednoduchý princip znázornění „před tím“ x „potom“.

Adam Gebrian k výběru oslovených ateliérů říká: „Jakým způsobem jsme postupovali při oslovení jednotlivých autorů, kanceláří? Stejně jako kdokoliv jiný, kdo by se ocitnul v podobné situaci. Obrátili jsme se na naše přátele, o nichž jsme byli přesvědčeni, že vezmou výzvu vážně a předloží kvalitní návrhy. Zároveň jsme se obrátili na zkušenější autory, kteří se veřejným prostorem dlouhodobě zabývají. K naší nesmírné radosti reagovali opět převážně pozitivně. A v neposlední řadě jsme ponechali výzvu otevřenou a nabídli komukoliv možnost zaslat svůj návrh a stát se tak součástí iniciativy Městské zásahy. Tuto možnost využilo 20 týmů. Každý, kdo poslal svůj návrh v požadovaném termínu je zastoupen na výstavě. Role kurátora tak byla mimořádně snadná. Nemusel vybírat.“

Matúš Vallo (jeden z dvojice autorů konceptu městských zásahů) hodnotí ohlasy výzvy: „Reakce překonala naše očekávání. Během dvou měsíců nám bylo doručeno 90 projektů, z nichž naprostá většina vznikla speciálně kvůli Městským zásahům. Jen několik projektů bylo vytvořeno dříve, ale vzhledem k tomu, že se dotýkají stejné problematiky, nebyly široce publikovány a nejsou tak veřejnosti známy, rozhodli jsme se je na výstavu umístit.“

Témata jednotlivých zásahů nebyla nijak omezena. Vybírali si je sami navrhovatelé. Z osmdesáti návrhů se plných deset věnuje úpravám řeky, což není málo. Dalších deset upravuje dopravní stavby. Jsou to dvě nejvíce zastoupené tendence. Zřejmě to není náhoda a Vltava i způsob pohybu po Praze by si zasloužili větší pozornosti.

Oliver Sadovský (druhá autorská polovina) k podstatě projektu dodává: “Doufáme, že celá akce neskončí pouze výstavou, katalogem a živými prezentacemi. Záměrem je probudit a zvýšit zájem o problémy veřejného prostoru a nabídnout některá možná řešení. Neskrývanou, nijak nemaskovanou touhou je snaha některé „zásahy“ realizovat. Vyzýváme kohokoliv, kdo by mohl přispět k realizaci některých návrhů, ať neváhá a autory kontaktuje. Rovněž si myslíme, že princip Městských zásahů je aplikovatelný i pro jiná města, nejen v Česku a na Slovensku.“

Kurátorsky velmi cenný je rovněž další aspekt projektu (citujeme opět Adama Gebriana): „Kvůli Městským zásahům vzniklo několik nových spoluprací mezi jednotlivými architekty a umělci, ke kterým by možná jinak nikdy nedošlo. A to není málo!“

Výstava a především sled veřejných prezentací jednotlivých návrhů, které budou spojené s diskusí odborné obce s úřady, developery a širokou veřejností, se bude konat od 13. 5. 2010 do 2. 8. 2010 v pražském Centru moderního umění DOX, které je spolupořadatelem projektu.

Živé prezentace budou probíhat vždy ve středu od 19.00. Na každém večeru osobně představí své projekty a jejich genezi vždy deset autorských týmů. Termíny: 19. 5., 26. 5., 2. 6., 9. 6., 23. 6., 30. 6. vždy od 19.00 hodin.

Součástí výstavy je také projekt Databáze dalších pražských míst, kterým autoři konceptu chtějí oslovit návštěvníky výstavy, aby se rozhlédli kolem sebe a zjistili, zda neznají více problematických míst, než mohli shlédnout na výstavě. V případě, že je nafotí a pošlou se stručnou charakteristikou dané lokality na adresu info@mestskezasahy.cz s předmětem „Databáze městských zásahů“, zařídí pořadatelé jejich vyvolání a vystavení na speciálním místě v expozici. Zároveň tato místa budou zařazena do databáze, která může v budoucnosti posloužit pro adresná zadání.

Seznam autorských týmů a jednotlivců zastoupených na výstavě:
FoRM Associates London
Pavel Hnilička Architekti
terra florida zahradní architekti a stempel & tesar architekti
Petr Janda / doomgroup
Petra Hlaváčková + Písek Seyček architekti
Pinkas Žalský architekti
MIXAGE
Markéta Němcová
Michal Krejčík
Karel Hausenblas + Jiří Koten
LINHARTS ARCHITECT
Roháč Stratil architektonický ateliér
Jakub Filip Novák
VHE a spol. - architektonická kancelář
Šafer Hájek architekti
Michaela Dlouhá a Tomáš Petermann
Tomáš Petermann a Michaela Dlouhá
Atelier K2
Dominik Saitl
ov-a
AP atelier (Josef Pleskot)
Roman Koucký architektonická kancelář
FAM Architekti
COLL COLL
BI – studenti FA STU
BAAR
Chmelař architekti
Markéta Burešová a Lukáš Brom
ROBUST & Cyril Říha
SKVADRA
Eliška Slámová / Šimon Brabec
BLACK BACK
Bára Šafářová
Tomáš Legner a Matěj Görner
iddi
Jan Kazimour a Jana Hladíková
Ota Maloušek | Viktor Tonner
D a M
A1Architects
MOBA / Yvette Vašourková, Tomáš Džadoň, Igor Kovačević
Tomáš Král a Irena Šebová
Kristina Magasaniková a Jan Magasanik
Laboratoř/ Petr Babák, Václav Matoušek, Jan Matoušek
Jan Kaláb, Tomáš Děták a Jan Kozák
napiatu
Juraj Biroš
Ateliér Petra Hájka a Jaroslava Hulína, FA ČVUT
ARTKIOSK / Veronika Jiroušková
sporadical
PÍNAČ&PENOŽ
Ida Čapounová a Jakub Chuchlík / iuch
T2TT / KOLMO
Milan Houser
Qubus / Maxim Velčovský
Štěpán Matějka
Balda - Janďourek - Žid architekti
A69 – architekti
BEEF

Pro tiskovou zprávu jsme vybrali čtyři projekty. Obrazový doprovod naleznete zde: http://www.ag-ent.cz/ukazky_navrhu_mz.zip

Komentovaná prohlídka pro novináře s kurátorem výstavy Adamem Gebrianem se uskuteční 19. 5. od 18.00 hodin, na ni naváže první živá prezentační středa, na které své návrhy představí prvních devět autorských týmů.

O kurátorovi:
Adam Gebrian (AG-ENT)
Architekt, kritik, teoretik a propagátor architektury. Vystudoval FA TU v Liberci (2006) a díky Fulbrigtovu stipendiu také postgraduální program SCIFI na Southern California Institute of Architecture (SCI-Arc) v Los Angeles (2008). Žil, studoval a pracoval v Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles. Vydal sborník přednášek 29+3 a spoluzaložil server o architektuře archit.cz (2005). Je členem redakční rady časopisu Era21, kam pravidelně přispívá. Podílí se na organizaci PechaKucha Nights v Praze. Svůj projekt pro Dubaj vystavoval na 11. bienále v Benátkách (2008). Od roku 2009 působí jako moderátor pořadu “Bourání” na Radiu Wave, od téhož roku je vedoucím architektonického ateliéru na Fakultě umění a architektury TU v Liberci. Podílí se na kandidatuře Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. Momentálně žije v Praze.
http://ag-ent.cz

Matúš Vallo a Oliver Sadovský (vallo sadovsky architects)
V roce 2004 založili po dlouholetém přátelství architektonický ateliér, jehož hlavním sídlem je Bratislava. Zajímají se o architekturu a urbanismus, tvorbu městského prostředí, interiérový design, design nábytku a výstavnictví. Mají rádi své město, architekturu a hudbu. Prošli stážemi v několika zahraničních ateliérech (David Adjaye Associates v Londýně, John Bosch Architects v Amsterodamu). V roce 2007 vymysleli a následně uvedli v život projekt Městské zásahy Bratislava.
www.vallosadovsky.sk, www.mestskezasahy.sk

Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7 (www.doxprague.org)
www.facebook.com/DOXPrague.cz
Pokladna: +420 774 145 434

Otvírací doba:
Po 10.00 – 18.00
Út zavřeno
St – Pá 11.00 – 19.00
So – Ne 10.00 – 18.00

Grafický design: Studio Najbrt (www.najbrt.cz)

Mediální partneři projektu: Hospodářské noviny, Český rozhlas 3 – Vltava, Radio 1, Kino Aero, Kino Světozor, BIO|OKO

Projekt podpořili
Penta Investments Limited, o.s.
Nadace české architektury
Copy General s.r.o.
Easytalk, s.r.o.
Ferona Thyssen Plastics, s.r.o.

Speciální poděkování:
Martin Danko, Leoš Válka, Aleš Najbrt, Jindra Dienstbierová, Marcela Zápotocká, Jiří Šebesta, Hana Nováková, Jan Pelčík, Klára Mergerová

Partneři Centra DOX:
Zdeněk Bakala, Hlavní město Praha , TECHO, a.s., POSTER INFINITY s.r.o.
Program Centra DOX se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Mediální partner Centra DOX:
Hospodářské noviny

KONTAKTY:
Kontakt pro novináře – Městské zásahy:
Jana Kostelecká
tel. +420 736 533 232
email: jakost@gmail.com

Kontakt pro novináře – Centrum DOX:
Mediareport, s.r.o.
Terezie Kaslová
E: kaslova@mediareport.cz, media@doxprague.org
T: +420 603 551 372
Hana Pokorná
E: pokorna@mediareport.cz
T: +420 728 270 521

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského uřadu ČR ve Washingtonu / Tisková zpráva

Úkol:
Napiš krátký text pro tiskovou zprávu o návrhu ZÚ ČR do Washingtonu.
Odpověď:
Soutěžní návrh Zastupitelského úřadu ČR ve Washingtonu má za úkol (kromě samozřejmého vytvoření prostředí pro práci a setkávání) reprezentovat ČR v zahraničí. Nesnaží se ukázat jací jsme, ale jací bychom být chtěli, nebo lépe řečeno být mohli. Otevření, sebevědomí, přátelští, vstřícní, respektující, ohleduplní k přírodě a životnímu prostředí vůbec, vycházející z bohatých kulturních tradic, ctící demokratické principy, připravení kdykoliv pomoci. Doufejme, že k tomu nová budova ZÚ přispěje.

Reakce:
Je to fajn, ale není tam nic o domě samotném.
Reakce na reakci:
Návrh ZÚ ČR respektuje unikátní přírodní rámec daného místa, kterého je pouze doplňkem, nikoliv hlavním aktérem. Svou formou rozděluje lokalitu na tři samostatné části. Na prostor předjezdu, jehož slavnostnost podtrhuje čelní fasáda v podobě drapérie z mléčného skla. Na prostor soukromé zahrady, navázané na byty a kanceláře, sloužící k setkáním pracovnějšího charakteru. A konečně na prostor reprezentační zahrady, která tvoří ideové jádro projektu. Tato zahrada je velkoryse nadimenzována, přirozeně propojena s hlavními společenskými prostorami ZÚ a nově zprostředkovává silný kontakt mezi novostavbou a existující rezidencí velvyslance.

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského uřadu ČR ve Washingtonu / Průvodní zpráva (2.kolo)

Pro druhé kolo jsem se rozhodl zvolit jiný žánr. Nebylo již třeba objekt představovat z pohledu budoucích uživatelů, návštěvníků. Porotci návrh znali. Bylo třeba vysvětlit změny mezi prvním a druhým kolem. Ukázat, že jsme vzali výhrady poroty z prvního kola vážně. Nikoliv proto, abychom porotě "mazali med kolem pusy", ale proto, že to byla pravda. Zvolil jsem formu fiktivního rozhovoru s jedním z autorů návrhu.

Jak se nám návrh podařil se můžete přesvědčit na vlastní oči do konce května. Výstava probíhá od 1. 4. do 30. 5. 2010 v Sále architektů Staroměstské radnice v Praze (4. patro), Staroměstské náměstí 4/1, Praha 1. Výstava je přístupná v pondělí od 11 do 18 hod. a od úterý do neděle od 9 do 18hod.

Sobota, 6. února 2010, 23:00
Intro/
Po několikahodinovém hledání jsem si uvědomil, že tu knihu doma prostě nemám. To už bych ji našel. Musel jsem ji někomu půjčit… Jasně. Už vím. Že jsem si nevzpomněl dřív. Sobota, jedenáct večer. To není úplně ideální čas na telefonát. Ale když já ji zítra nutně potřebuji. Nedá se nic dělat, zkusím zavolat … Dobrý, telefon bere. „Čau. Jo, jo, mám ji. Ale tady u sebe v kanceláři. Ne, nerušíš, ale donést ti ji nemůžu. Doděláváme soutěž a máme hodně práce … Jo, budeme tu celou noc, určitě. Přijď si pro ni.“ O hodinu později vstupuji do architektonické kanceláře. Je půlnoc, všechno v plném proudu. Soustředěně zde pracuje několik lidí. Všude na zdech visí plány a vizualizace. Co to je? „Ambasáda do Washingtonu. Jak se ti to líbí?“ To nedokážu takhle na první pohled říct. Musel bych vědět, o co Vám přesně šlo. „No a máš hodinu? Já bych ti to vysvětlil.“ O půl hodiny později mám už dost jasnou představu.

„Tak co, co si o tom myslíš?“
Je to krásný. Ale je to ambasáda? Ambasádu si představuju trochu jinak, jako takovou pevnost. Jasný, kompaktní tvar. Výrazný solitér. Odtržený od svého okolí. Nebo ne?
Tím jsme si prošli. Taky jsme si to chvíli mysleli, ale přehodnotili jsme to. Je to stavba na demokratickém území. Měla by spíš ukazovat našim spojencům přátelskou tvář. Přívětivost. Musí vyzařovat důstojnost, serióznost, skoro bych řekl konzervativnost. Ale nemusí to být rozhodně pevnost.
Dobře, říkáš konzervativnost, ale jak se to slučuje s tím půdorysem. Ten moc konzervativně nevypadá …
Však taky není potřeba, aby takový byl. Jde spíš o pocit, který ze stavby máš, když ji užíváš. Když ji poprvé zahlédneš mezi stromy a přibližuješ se k ní. Podívej se na první perspektivu. Jednolitá, bílá fasáda, z mléčného skla. Takový přepis opony, drapérie, plátna. Odděluje od okolí, ale zároveň propouští světlo a pohledy zvenku alespoň částečně dovnitř. Občas zahlédneš stíny lidí, pohybující se za ní. A v podvečer, kdy se mohou konat společenské akce, tak tlumeně září na palouku v lese. Přes den naopak, se nám zdála bílá jako ideální, slavnostní barva v té záplavě zeleně.
A co je tady ten světlejší abstraktní symbol vlevo? Moment, není to lev?
Je. Státní symbol, samozřejmě.
No, ale není to moc abstraktní? Státní symbol si spíš představuji jako bronzovou desku nade dveřmi, nebo obří sochu. Tak něco.
Tak jsme to měli původně. Zapomněl jsem ti říct, že to je dvoukolová soutěž. Teď dopracováváme náš původní návrh z října. Lva jsme měli zcela konkrétního a zlatého. Ale porota nám vytkla jeho přílišnou monumentálnost. Po různých pokusech jsme zjistili, že měla pravdu. Tak jsme ho přepracovali. Velikost je zhruba stejná, ne-li větší, ale je schovaný za tou zvlněnou fasádou a jen za ní tak nenásilně prosvítá.
Ty připomínky poroty jste nebrali smrtelně vážně, ne? Většinou jsou to detaily, a navíc častokrát ne úplně k věci.
Hmmm, jako bych slyšel sám sebe. Ale tentokrát to tak rozhodně nebylo. Právě naopak. Musím zpětně říct, že se mi snad nikdy nestalo, abychom dostali takhle konkrétní sérii připomínek a všechny byly adekvátní. Když jsme na nich začali pracovat, zjistili jsme, že všechny do jedné vedou k jasnému zlepšení našeho původního konceptu. Že mu neodporují, naopak ho zesilují.
Tak to mě zajímá. Můžeme je postupně projít?
Všem nám doporučili dbát zvýšenou pozornost na kvalitu celkového prostředí. O to nám šlo hned od začátku, proto nás jasný apel na tuto kvalitu potěšil. Zároveň ale chtěli nově výkres, který by popisoval celkové parkové úpravy. Požadavek na nový výkres tě někdy dovede k objevení a pojmenování konkrétního problému. Porota chtěla nadhledový záběr od rezidence velvyslance. Až na něm jsme si uvědomili, že aby se objekt vizuálně spojil s měkce tvarovanou krajinou, nemůže jeho střecha zůstat rovná. Po mnoha modelových zkouškách a peripetiích jsme přizvedli jihozápadní roh stavby asi o dva metry. Myslíme si, že jí to hodně pomohlo. Včetně interiéru. Reprezentační sál se teď mnohem přirozeněji otevírá do zahrady.
To jsem si všiml. Ta zahrada je podle mě vaše silná stránka. To jste navrhli sami?
Ne, samozřejmě že ne. Právě apel na kvalitu zahrady nás přivedl ke spolupráci s jedním z nelepších českých odborníků na tvorbu zahrad. A bylo to skvělé. Fakt jsem si naši spolupráci užil. My si většinou myslíme, že jsme na všechno největší odborníci sami, ale změnil jsem názor. Vnesl do toho čerstvý pohled. Zahrada je teď mnohem vrstevnatější, komplexnější. Můžeš ji procházet jednoduchými, přírodními pěšinami, nebo když pospícháš, můžeš zvolit zpevněné lávky, které cikcak přetínají vrstevnice a vedou třeba na vyhlídku. Reprezentativní zahradu jsme doplnili o kruhové zpevněné plochy, tak aby existovala pestřejší škála jejího využití. Přirozeně se na tato místa koncentrují stoly a židle. Vedlejší zahrada s lípou dostala soukromější charakter. Členění pomocí živých plotů ji dělí na několik nezávislých částí, vhodných k práci.
Ta vyhlídka mě zajímá. Vážně je z ní tak skvělý výhled na celý pozemek? Že vidíš zároveň do obou zahrad? Nekamuflovali jste to nějak?
Museli jsme zde pár existujících stromů vykácet. Na to bych si právě bez konzultací se zahradním architektem nikdy netroufl. Máme tendenci ze zeleně vždy zachovat úplně všechno. Někdy možná zbytečně. Myslím si, že se to tady potvrdilo. Vyhlídka teď představuje zcela speciální místo. Její význam byl posílen. Je to jediné místo, odkud máš opravdu přehled o celé situaci. Podobně jsme zvýraznili propojení mezi rezidencí velvyslance a hlavní-banketovou zahradou zastupitelského úřadu.
Dobře, co byly další připomínky?
Oproti prvnímu kolu jsme dostali možnost vytvořit dva samostatné vjezdy pro auta. Spoustu věcí to usnadnilo. Jeden reprezentativní vjezd, a druhý služební, bez nutnosti fyzické kontroly. To náš přivedlo k přetransformování tvaru parkoviště. Které je o něco delší, ale především užší. Mohli jsme tak objekt ambasády přitáhnout více na sever, k hranici pozemku, což byla další z připomínek.
Na tom teda žádnou velkou výhodu nevidím.
Tak se podívej pořádně. Ta mléčná fasáda objekt od okolí odděluje dostatečně, nemusí být ještě bůhví jak daleko. Díky posunu se nám zvětšila reprezentační zahrada, kterou považujeme za faktické jádro projektu. Najednou dostala ten správný rozměr. Stačilo na to zhruba 10m. Však si to porovnej s výkresem prvního kola.
Ano, to je pravda, ale zároveň vidím, že jste dům i trochu natočili. Proč?
Vidíš, to byla další správná připomínka. Má to několik výhod. Žádná část vstupní fasády teď není rovnoběžná s příjezdovou silnicí Spring of Freedom. Přispívá to k osamostatnění domu na pozemku. Chová se teď mnohem svébytněji. Jako solitér. Zároveň je to i výhodné vůči světovým stranám (společenská část se více otáčí k západnímu slunci) a z důvodu lepšího vizuálního spojení mezi budovou zastupitelského úřadu a rezidencí velvyslance. A o to nám šlo také už od začátku.
Ok, přesvědčil jsi mě. Ještě nějaké výtky?
Ano, dvě se týkaly provozně technických parametrů. Změna umístění kanceláře velvyslance blíže k vertikální komunikaci a eliminace příchodu dlouhou chodbou, zázemí společenského sálu ve stejné úrovni, a nikoliv v podzemí. Byly naprosto legitimní a nebyl problém je zapracovat.
Dobře, ale byly tam ještě nějaké zásadnější výhrady, které nebylo tak jednoduché vyřešit?
Byly. Výtka směřující k upřesnění vazby mezi jižním křídlem a přilehlým svahem nás přivedla k přehodnocení všech tří krátkých fasád. V prvním kole jsme nevěděli moc co s nimi. Teď jsme je nechali porůst popínavými rostlinami, ale není to z nouze ctnost. Vyšlo to hodně z konzultací se zahradním architektem. Objekt se tak víc vpíjí do svého okolí. Zároveň nás to přivedlo k výraznější zelené střeše než v prvním kole. Není to náročně udržovaný, střižený anglický trávník. Spíš vyšší, divočejší tráva. Přestože jsem na začátku zmínil nutnost konzervativnosti, nesmí to být zase moc. Ten dům musí trochu dýchat, mít určité aspekty neformálnosti. Nejlíp se to dá popsat na vstupní fasádě. Ta nám dala zabrat asi nejvíc. V prvním kole jsme si ji představovali jako masivní litou a světelně propustnou fasádu. Od začátku jsme tušili technickou náročnost a problematičnost tohoto řešení.
Co jste s tím tedy udělali?
Zachovali jsme principy (polopropustnost, slavnostnost, nepravidelnost, neformálnost, ale zároveň vážnost a reprezentativnost) a našli pro ně nové vyjádření. Jedním z hlavních motivů změny byla i snadnější proveditelnost. Přestože vypadá fasáda dosti nepravidelně, je složena pouze z několika základních elementů.
OK. Prošli jsme všechny výhrady?
Ještě jsem zapomněl na poslední dvě, týkaly se bytů zaměstnanců a nedořešené konstrukce. K bytům jsme zjednodušili přístup, ale větší problém byl potenciální konflikt mezi venkovním prostorem bytů (předzahrádek) a přiléhající zahradou, sloužící k pracovním setkáním. Ale i to se nakonec podařilo vyřešit. Pomocí modelace terénu. Zahrada je teď asi o metr a půl výš než předzahrádky. Vzniká tak nenásilná výšková bariéra mezi soukromým a pracovním světem. Jsou v těsné blízkosti, ale přeci jen odděleni. Kromě modelace terénem jsme k tomu přispěli i výsadbou živých plotů.
A jak to bylo s konstrukcí?
Největší problém představoval velký rozpon reprezentačního sálu. Snažili jsme se v něm obejít bez sloupů, ale vedlo to ke zbytečným komplikacím a zmohutňování fasády do reprezentační zahrady. To jsme nechtěli. Ta musí být naopak co nejsubtilnější. Eventuálně se dá posílit její význam venkovními roletami, aby v letních dnech nedocházelo k přehřívání interiéru. Pouhá blána oddělující interiér a zahradu. Takže jsme se sloupům nevyhnuli. Rozmístili jsme je zdánlivě nepravidelně, ale tak že reflektují uspořádání garáže o podlaží níž. A obalili jsme je nerezovými plechy, aby se v nich odráželo okolí. Zpětně jsme myslím zjistili, že obavy z jejich přílišné výraznosti v interiéru byly zcela zbytečné.
Souhlasím.
Tak co si o tom všem myslíš teď?
Všemu rozumím, ale jednu otázku stejně mám. Není to moc velké? Takový zastupitelský úřad není nic levného, cenu pod 15 000m3 asi nestlačíte.
Objemově jsme se bez problémů vešli do požadavků zadavatele, takže bych neřekl, že to je velké. Bylo by samozřejmě nejlepší přímo konzultovat s investorem a návrh společně korigovat, ale to v soutěži nejde.
Počkej, ale to vejití se do investorových prostorových požadavků moc nechápu. Tvar domu není úplně pravidelný. Pravoúhlý zkrátka není. Tam musí být spousta prostorových ztrát.
Není to tak hrozné. Volným rozmístěním servisních jader jsme dosáhli neformálního členění reprezentativní části, bez zbytečných chodeb. Administrativní část je striktně racionální. Kanceláře nemohou být utilitárnější. Výraznou přidanou hodnotu jim tak nabízí výhled do soukromé zahrady. Jediné evidentní ztráty se tak objevují v místech napojení administrativní a reprezentační části. Ale osobně je nepovažuji za ztráty. Naopak. Vznikají tak přidané prostory pro neformální setkávání, které zbavují administrativu její striktní utilitárnosti. Navíc se dají tyto prostory dobře využít jako případná příležitostná pracoviště. Reprezentační část by mohla být asi nižší, ale nevím, jestli by to byla ta správná úspora. Udělali jsme i pár změn, o které porota nežádala, ale my je považovali za důležité. Vstup do domu je dnes užší, ale vyšší a tvoří logickou součást čelní fasády, nikoliv výrazné přerušení. Fasáda administrativní části je mnohem méně prosklená, jeden ze salónků byl zastrčen do hloubky dispozice. Organizace vstupních prostor je jiná, doufejme, že přehlednější. Přibyl sklad nábytku.
Rozumím. Celkově musím říct, že je to lepší než jsem si původně myslel. Na první pohled jsem viděl poetičnost a jemnost celkového řešení, ale bál jsem se, že bude mít spousty provozních nedostatků a problémů. Ale je vidět, že už se tím zabýváte dost dlouho. A pokud tam přeci jen nějaké drobné nedostatky jsou, věřím, že se je podaří vyřešit v realizaci.
Díky.
Mám poslední dvě otázky. Co je to za umělecká díla v interiéru a jaký a proč jste vybrali nábytek?
To je zajímavé, že jsi tyto dvě věci spojil do jedné otázky. K oběma jsme totiž přistoupili stejně. Jak umělecká díla, tak nábytek by měly být v realizaci díly českých umělců, respektive designérů. Jedním z úkolů zastupitelského úřadu by přeci měla být reprezentace našich úspěchů v zahraničí.

Vodní dům

Koncem ledna jsem se rozhodl podpořit soutěžní návrh Vodního domu Kristiny Magasanikové-Loskotové. Krátkým textem. Protože jsem si myslel (stále myslím), že je to krásný projekt. Odborná porota měla zjevně jiný názor. Její hodnocení: "Formální a nepřiměřeně nákladné řešení, které nekoresponduje s okolním prostředím."

Text:
„Ale to jste úplně špatně mladej pane. To co hledáte, je v obci Želiv, tady jste u Želivské přehrady. Musíte aspoň 30km nazpátek na Brno.“ Odpověděl na můj dotaz „kudy se dostanu ke klášteru premonstrátů“ překvapivě velmi dobře informovaný číšník v obci Hulice. „Ale pokud se zajímáte o architekturu, zajeďte se podívat na „vodní dům“, ten je pár set metrů odtud“, reagoval okamžitě na můj zklamaný výraz a máchl rukou k severu. Vodní dům? Co to proboha tak asi může být …
„Sám přesně nevím, ještě jsem tam nebyl, ale prej je to moc zajímavý. Je tam nějaká výstava o naší vodní nádrži. A asi docela dobrá, protože si to tu chválili i lidi, co přehradu opravdu nenáviděj. Ona tu totiž dost zlikvidovala původní krajinu, víte? Nikoho tady moc nezajímá, že je zdrojem pitný vody pro Pražáky. Víc nás štve, že je za plotem a ani k ní nemůžeme. Není ani pořádně vidět.“
„… Nebojte se, to nemůžete minout. Dům sám moc výraznej není, ale opravdu nádherně opravili tu louku, na který stojí. To je vám krása. Úplnej park. Jak někde na západě. Není to teda moc velký. Ale krásný. Samý vodní kytky, bažiny a tak. Trochu divoký na můj vkus, ale vážně krásný.“
Moc jsem tomu nevěřil. Znáte to, doporučení místních na nějakou jejich „mimořádnou“ atrakci. Ale trochu času, který jsem si původně vyhradil na klášter, jsem měl a jestli je to nedaleko, tak to zkusím. A opravdu, nebylo těžké místo objevit. Za tři minuty jsem autem míjel pozemek, který vypadal jinak než jeho okolí. Divoké trávy, bažiny s lekníny, vrby … ovšem v ten moment jsem málem strhnul auto mimo cestu, zahlídl jsem jakousi oblou skleněnou lávku, která konzolovitě trčela až málem nad silnici … uff, prý „dům sám moc výrazný není“ … no, věřte laikům, jestli tohle je nevýrazný dům, tak to bych rád někdy nějaký ten výrazný viděl. Značení mě navedlo na nedaleké parkoviště, odkud jsem se vydal k „vodnímu domu“. Jako první jsem uslyšel (a o něco později i uviděl) VODOPÁD. Okamžitě přitáhl mou pozornost. Ostatní jsem vnímal jen jaksi podvědomě. Ne úplně jednoduše popsatelný tvar, takový neuchopitelný. Oblé tvary, skoro snad půdorys srdce, nebo něco takového, nedávalo mi to moc smysl. Dům se zakusoval do terénu. No, zatím to nevypadá tak zle, jak jsem čekal. Doufám, že na mě vevnitř nečeká nějaká vlastivědná výstavka. Překvapivě mě neznepokojilo, že vůbec nevidím vstup. Šel jsem rovnou k malému vodopádu. Když už jsem se ho skoro dotknul, voda jako zázrakem přestala téct a přede mnou se otevřely dveře dovnitř. Úplné „Sezame, otevři se“. Zasmál jsem se a vešel dovnitř.
Po pravé ruce jsem zahlídnul příjemnou kavárnu (tam si za chvíli zajdu) a hned naproti mně, jednoduchý černý box, prodejnu vstupenek s příjemně se usmívající slečnou. Koupil jsem si lístek a dal na doporučení „vydejte se doleva, do stálé expozice“. Prošel jsem kolem šatny, na chvilku si odskočil do příhodně umístěných sociálních zařízení, minul přednáškový sál a vešel do akvarijního tunelu, hmmm, jako v nějakém oceánáriu. Jen vevnitř neplavali žraloci a voda nebyla průzračně azurová. Kupodivu to nevadilo. Přímo za akváriem jsem vstoupil do … ano, do ledničky. V téhle místnosti muselo být snad -10C. Málem jsem na podlaze uklouznul. Led. Musí být dost náročné udržet zde takovouhle teplotu v parném létě. Ale pak mě napadlo, že možná ne. V místnosti nebylo jediné okno a já si uvědomil, že už se možná nacházím pod úrovní okolního terénu. Chytré. Energeticky náročně udržitelná místnost izolována přírodní zeminou. Co mě čeká dál? Doufám, že v příští místnosti nezmoknu. Cha, pára, naprosto neproniknutelná. Hustá mlha. Nevidím si ani na nohy a ruce. Tápu prostorem kupředu a nevnímám, že se zatáčí. Konečně spíše tuším, než vidím dveře do další místnosti. Ještě než do nich vejdu, zahlédnu na zdi žluté pláštěnky. Takže mě déšť přeci jen nemine. Oblékám si ji, a to dělám skutečně dobře. V další místnosti se na mě valí tropický liják. Začíná mi to docházet. Různá skupenství vody. Z deštivé místnosti vycházím ven a ocitám se v expozici s názvem „voda jako energie“. Procházím jakousi translucentní blánou, do lůna, útrob … ano, voda jako život (plodová voda). Vracím se do místnosti věnované energii a odtud vstupuji do malého přednáškového sálu s připraveným promítáním.
Ale to není možné, ten už jsem přeci viděl. Míjel jsem ho při vstupu do akvárií. Ten musí být v úplně jiné části budovy. Nedává mi to smysl. Procházím sálem … a skutečně, jsem opět u vstupu do akvárií. Přímo přede mnou stoupá skleněná rampa. To musí být ta, kterou už jsem viděl z auta. Úplně jsem na ni zapomněl. Vydávám se po ní nahoru. Na prosklených stěnách se nacházejí natištěné informace o nedaleké vodní nádrži. Jsem překvapen kultivovaností grafického řešení. Chodba se lehce stáčí doprava a já úplně zalapám po dechu … Jako na dlani se přede mnou rozprostírá impozantní hladina vodní nádrže. Nádhera. Je mnohem větší, než jsem si myslel. Vydržím ji pozorovat snad 10 minut. Poté pokračuji dál chodbou, která se otáčí o 180 stupňů, a já se za chvíli přicházím znovu do akvária. V ten moment to pochopím. I místnosti jednotlivých živlů, skupenství, musí být organizovány stejným způsobem. Procházím je znovu a opravdu, je to tak. Místnosti se stáčejí doprava, rovněž o 180 stupňů, ale díky většímu poloměru a mlze a dešti si toho vůbec nevšimnete. Tentokrát nejdu do sálu s promítáním, ale doleva, kde je nainstalována dočasná expozice. A to už jsem opět ve vstupní kavárně. Ty tam jsou pocity z nepochopitelného vnějšího tvaru. Vnitřní organizace mi připadá zcela logická. Dávám si kávu a chystám se k odchodu.
„Nezapomeňte se ještě podívat na střechu, výhled na přehradu je odtud ještě lepší“, volá za mnou slečna prodávající vstupenky. Na střechu? Kudy se tam dostanu? „Jděte rovně podél vysuté lávky a až budete moci, tak ji podejděte doprava, tam jsou velké schody. Ty nemůžete přehlédnout.“ A pozor na hlavu, směje se. Skutečně. Vycházím ven, vodopád opět přestává téct. Podcházím lávku (upozornění ohledně malé světlé výšky se hodilo) a po širokém dřevěném schodišti vstupuji na střechu. Spíše než na střechu bych měl říci na louku. Dům je totiž zcela přikryt divokou travou a úplně splývá s okolím. S výjimkou dřevěného mola, které tvoří strop vyhlídkové chodby, kterou jsem prošel před chvílí. Procházím si ho tedy znovu, tentokrát však na čerstvém vzduchu a o čtyři metry výše. Je to pravda, výhled je ještě lepší. Vidím i zahradu, na kterou mě upozorňoval už číšník v Hulicích. V duchu se mu omlouvám. Je skutečně krásná. Není příliš vypiplaná. Je vidět, že někdo stanovil jen základní rozvrh a nechal věcem volný průběh. To se mi líbí.
Konečně mám příležitost si i trochu prohlédnout samotný dům. Do té doby jsem to neudělal. Je proveden jednoduše, a vytváří pouze pozadí pro jednotlivé expozice. Asi proto ho prozkoumávám až teď. Betonové podlahy a stropy. Krásné dřevěné schody na střechu. Jednoduché ocelové zábradlí. Žádné výrazné detaily. Nic nekřičí. I když ta konzola, to je přímo inženýrský zázrak. Ale to si normální člověk asi neuvědomí. Zpětně si uvědomuji vnitřní konstrukci. Určitě ocelové sloupy, ale byly skryty v dřevěných kmenech. Elegantní kavárenské židle. Utilitární, vstupní infobox. Příroda a expozice hrají naprostý prim. Tak to má být. Ač architekt, nenávidím, když autor objektu cítí potřebu na sebe strhnout veškerou pozornost.
V tom se podívám na hodinky. Sakra, vždyť jsem tu strávil více než dvě hodiny. Pospíchám k autu. Zahradu už nestihnu. Škoda. Musím v Praze stihnout důležitou schůzku. Ale za pár minut na dálnici už cítím, že mi zpoždění příliš nevadí. Stálo to za to. Musím se sem vrátit i s dětmi. Myslím si, že si expozici užijí ještě více než já.
PS
Cestou domů mi hlavou stále vrtal skutečný tvar domu. Něco mi neustále připomínal. Vnitřní dispozice byla logická a racionální, autoři by se přeci nespokojili s nějakým vnějším pa-tvarem. Večer zapínám Google Earth a dům si vyhledávám. Není těžké ho najít. Pár vteřin stavbu pozorně zkoumám. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hlavou mi letí hodiny nenáviděné středoškolské chemie. Okamžitě do googlu zadávám dvě písmena a jednu číslici. Vyskakují první obrázky. Samozřejmě. Musím se nahlas smát. Vždyť je to takřka doslovný přepis molekuly vody. Kyslíku se dvěma vodíky. H2O. Mám radost nad svým vlastním objevem. Zajímalo by mě, zda si toho někdo z návštěvníků všimne. Třeba ano.

Architektonická soutěž na výstavbu Zastupitelského úřadu ČR ve Washingtonu / Průvodní zpráva (1.kolo)

Myslím si, že pro jakoukoliv porotu musí být mimořádně obtížné (a nudné), číst desítky textů, průvodních zpráv, které začínají asi takto: "objekt je umístěn v severozápadním rohu pozemku, ...". Pokusil jsem se porotě její práci trochu usnadnit a napsat text, který by se jí četl příjemněji a přitom po obsahové stránce odpovídal průvodní zprávě.

Intro/ Z deníku pana XY
12. června 2013:
Dnes jsem dostal pozvání na slavnostní večeři u příležitosti zakončení českého předsednictví v Radě EU, která se bude pořádat za 14 dní. Mám z toho smíšené pocity. Kolega z práce, který se již několika slavnostních večeří a banketů na velvyslanectví ve Washingtonu zúčastnil, mi je stručně popsal. „Výborné jídlo, zajímavý kulturní program, ale dojem z celé akce kazí nevzhledná budova velvyslanectví obklopená vyasfaltovanými plochami, které vás nutí zůstávat uvnitř i za pěkného počasí. A interiér? To je hotový labyrint, několikrát jsem se tam ztratil.“ No, ale asi tam nakonec s manželkou pojedeme, aspoň se dobře najíme.

26. června
Včerejší večeře byla naprosto úžasná!
Zcela předčila naše očekávání. Kolega, který mi večeře popisoval, se musel zmýlit. Nechápu, jak mohl udělat takovou chybu. Budu si s ním muset v pondělí promluvit. Všechno bylo jinak. Teda až na to jídlo, to bylo každopádně výborné :))

K velvyslanectví jsme s manželkou přijeli asi v pět odpoledne. Auto jsme zaparkovali na ulici. Slunce nám ještě vysoko svítilo nad hlavami a vítr si pohrával s listím stromů. Prošli jsme bránou a vystoupali do mírného kopce. Ocitli jsme se před působivou kamennou fasádou, která vytvářela důstojné pozadí ohromnému zlatému lvu, který stál u velkorysého vstupu. Nad ním se třepotaly vlajky České republiky a EU. Zeď vypadala trochu studeně a mé obavy způsobené kolegovým vyprávěním se jen zesílily. Neměli jsme sem jezdit. Chtěl jsem se na místě otočit a vrátit se, ale Jana mě zastavila a upozornila na zahradu, která prosvítala za vchodovými dveřmi. „Pojď, když už jsme tady, aspoň nakoukneme dovnitř“, prohodila.
Prošli jsme tedy skleněnými dveřmi, moc jsme si domu nevšímali a zamířili rovnou za světlem, do zahrady. Stačilo pár kroků a byli jsme opět venku. V úplně jiném světě. Na mýtině, porostlé šťavnatým trávníkem stála spousta stolů potažených sněhobílými ubrusy. Proti nám se rýsovala spousta nádherných stromů. Mezi nimi na kopci krásná historická stavba. Později jsem se dozvěděl, že jde o rezidenci velvyslance. Takhle bych chtěl bydlet, napadlo mě. Kolem stolů se pohybovalo několik hostů. Ostatní seděli v pohodlných křeslech ve zvláštních prostorách. Nevím, jak přesně je nazvat. Byly to takové zálivy uvnitř domu. Malá místa, kdy sedíte venku, vychutnáváte si výhled na přírodní scenérii, ale máte střechu nad hlavou a jste vlastně součástí interiéru. Zcela vlevo jsme zahlédli jakési pódium. Podle židlí narovnaných do oblouků v několika řadách jsem poznal, že bude pravděpodobně sloužit hudební produkci. A taky že ano. K našemu velkému překvapení večer vystoupil skvělý český houslista Pavel Šporcl. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Slečna, která nám podala šampaňské, nám oznámila, že slavnostní zahájení proběhne až za hodinu a ať se zatím trochu porozhlédneme kolem – především nám doporučila příjemnou vyhlídku na malém kopci, pouze několik metrů od budovy velvyslanectví. Poslechli jsme ji a po několikrát zatočené pěšině jsme na malý vrcholek vystoupali. Na chvíli jsme se ocitli zcela sami, což bylo velmi příjemné. Když jsme sešli dolů, viděli jsme, že hostů přibylo. Chtěl jsem zůstat sedět chvíli na zahradě, bylo opravdu nádherně, ale Jana mě přesvědčila, ať se podíváme dovnitř. „Vždyť jsme to předtím jen proběhli.“
A tak jsme se ocitli opět v interiéru. Překvapilo mě, jak mi celá budova připadala najednou úplně jiná. Žádná pevnost, ale světlem zalitý zahradní pavilón. Žádná studená obří hala, ale spousta drobných zákoutí, intimních prostorů s vystavenými uměleckými díly. Neustálý kontakt s venkovním prostředím. Připadalo mi, jako by zahrada byla nedílnou součástí domu. Jako bychom vlastně zůstali venku. Nakoukli jsme do jídelny, která se nacházela hned vedle zahrady. Její měkce zaoblené zdi dotvářely příjemnou atmosféru. Dva malé salónky, určené pravděpodobně intimnějším setkáváním se rovněž mohli těšit nádhernému výhledu do přírody. Jejich rovněž oblé zdi byly výrazně barevné. Celá reprezentativní hala byla velice vysoká a to jí spolu s kontaktem se zahradou dodávalo slavnostní charakter. Zaujala mě ohromná malba Zdeňka Sýkory. Vydržel jsem se na ni dívat několik minut. Malé světlíky ve stropě přinášely světlo i do hloubky dispozice. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se mohl Pavel (můj spolupracovník) tak zmýlit. Nevzhledná budova? Nemožnost prozkoumání krásného pozemku? Labyrint? Hloupost. Vždyť je tu vše naprosto přehledné, orientaci úžasně pomáhá neustálý kontakt s vnějším prostředím.
Uprostřed haly jsme zahlédli jakýsi masivní válec. „Ha, zcela jistě jakási oválná pracovna, místo důležitých rozhodnutí“, pošeptala mi do ucha se smíchem Jana. Zřejmě se nemýlila. Jedna věc mě však trochu zarážela. Ambasáda, to přeci nejsou jen reprezentativní prostory a jednací sály, ale spousty kanceláří, konzulátní oddělení, dokonce byty některých zaměstnanců, garáže, technické zázemí. Kde to všechno je? Nebylo mi to úplně jasné a ani moje žena na to nedokázala přijít. Zvláštní.
V tom jsme zaslechli, že večeře oficiálně začíná, slavnostním přípitkem na zahradě. Pan velvyslanec oznámil, že jsme se tu dnes sešli u dvojí příležitosti. Tou první je již zmíněný konec českého předsednictví, ale tou druhou, dobře utajenou událostí je vlastně inaugurace nové budovy velvyslanectví ...
V tom jsem to pochopil. Pavel mi musel popisovat úplně jinou budovu! Jasně. Hned jsem to běžel říct Janě, která se právě vracela z toalety. Všechno již věděla. Promluvila si s manželkou velvyslance, která jí také objasnila záhadu s ostatními částmi stavby. Budova je totiž mnohem větší než jsme si mysleli. Pod námi jsou dvě podzemní patra – soukromých garáží a technického zázemí. Rovněž se zde nachází jedno křídlo se třemi patry kanceláří a jedním patrem bytů a konzulátním oddělením, které je přístupné samostatným vstupem. „To byla ta malá branka, u které jsme zaparkovali auto. A představ si, že všichni zaměstnanci mají také výhled do zahrady a z bytů se dá dokonce vyjít hned ven, do jakési další soukromé zahrady. Tam se podíváme při další návštěvě. Máme totiž přijít na čaj příští týden. Půjdeme? Že jo?“
Nechápal jsem jak je to možné, vždyť zvenku vypadá stavba v podstatě jednopodlažní. „Taky jsem se na to ptala, je to proto, že terén se tu prudce svažuje a budova nestojí na rovině. Architekti výborně využili svahu pozemku a budovu velvyslanectví mu přizpůsobili. Ale neodpověděl jsi mi na otázku. Že půjdeme?“

Poznámky pod čarou
-----
Co je to velvyslanectví (ambasáda)?
Administrativní budova? Místo pro setkávání, vedení dialogu? Stavba reprezentující Českou republiku v zahraničí? Stavba zprostředkovávající její esenci a význam? Všechno dohromady.
Co dělá dobrou ambasádu?
Místo, kde zaměstnanci rádi pracují, protože zde pro vlastní práci nacházejí přívětivé podmínky, rovněž však místo kam se rádi vracejí její návštěvníci, hosté.
Co dělá dobrou ambasádu právě v tomto místě?
Splnění všech předchozích podmínek plus citlivé osazení do unikátního přírodního rámce, který se zde nacházel před ambasádou a bude nacházet i dlouho po jejím zániku.
-----
V Praze, 24. září 2009,
AG

Městské zásahy Praha 2010

Oficiální výzva účastníkům projektu Městské zásahy Praha 2010:

Vážení kolegové a přátelé,
rádi bychom vám nabídli účast na projektu Městské zásahy Praha 2010. Městské zásahy jsou projektem, který může mít velké množství podob. Hlavní ideou je pokusit se najít určité body, místa a situace ve městě, o kterých si myslíme, že nefungují tak, jak by měly, nebo nepřináší obyvatelům to, co by přinášet mohly. Často jsou to místa, na které jakoby každý rezignoval, nikdo v nich nenašel možnost profitu. Nechtěli bychom však tento projekt omezit jen na nacházení takových míst, chtěli bychom, aby se pro ně našlo reálné řešení. Ukázat, že v městském kontextu mohou i malé změny přinést velký efekt. Problém a příležitost jsou dvě strany jedné mince. Pokud máte jedno, máte i druhé. Nabízíme platformu, kde lze využít kritického pozorování našeho prostředí v jeho zlepšení. Projekt je místem, kde se mohou potkat víceré zájmy: obyvatel města, městských úředníků, architektů, umělců, mudrlantů i odborníků. Projekt nemá generovat zisk nebo bombastické sliby, má se pokusit něco změnit. Zároveň představuje i způsob jak ukázat další kroky a možnosti při tvorbě veřejného prostoru. Pokouší se otočit klasický způsob distribuce městských zakázek a bez nároku na honorář a bez čekání na výzvu pomoci městu a okolí.

Projekt Městské zásahy má již za sebou dvě kola v Bratislavě, které vyvolaly velký ohlas. Jejich výsledkem bylo 63 návrhů konkrétních řešení. Výstava proběhla v Slovenské národní galerii, vznikl katalog a dokumentární film.
www.mestskezasahy.sk

Nyní jsme se rozhodli, posíleni tímto úspěchem, realizovat projekt na stejné bázi i v městě Praha. Výstava výsledků proběhne v Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích v termínu 12. 5. - 2. 8. 2010.

Pokud se cítíte touto výzvou osloveni, potvrďte prosím svou účast obratem na email info@mestskezasahy.cz, kde vám rovněž odpovíme na všechny případné dotazy. Součástí této výzvy jsou podmínky a termíny odevzdání návrhů a rovněž tak seznam oslovených autorů.

Autoři konceptu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian (AG-ENT)
Produkce: Jana Kostelecká
Spolupořadatel: DOX Centrum pro současné umění
Termín: 12. 5. 2010 - 2. 8. 2010
www.mestskezasahy.cz

Zadání
Návrhy budou prezentovány jednotnou formou.
Formát: A1 na výšku
Fotografie vybraného místa (minimálně jedna)
Vizualizace návrhu (ideálně varianta předtím a potom, tedy zákres do vybrané fotografie). Návrh je možno doprovodit půdorysy, řezy, pohledy, schématy, či situací, ale je třeba pamatovat na to, aby byl jednoduše srozumitelný komukoliv, nikoliv pouze profesionálům. Minimálně jedna z vizualizací by měla splňovat rozměr 4000x3000 pixlů. Doprovodný text (v maximálním rozsahu 1300 znaků včetně mezer).

Prosím, neumisťujte na tento plakát jméno vaší společnosti ani kontaktní údaje. Tyto informace budou součástí popisky, která bude nainstalována u každého plakátu v jednotné formě. Model návrhu je velmi vítaný, ne však nutný.

Forma dodání:
1) tiskové pdf v požadovaném formátu (pro instalaci výstavy)
2) jednotlivé části jako samostatné dokumenty (pro přípravu katalogu).

Termíny:
Vyhlášení výzvy: 20. 2. 2010
Zaslání krátké anotace projektu (prosíme o specifikaci vybraného místa + stručně k návrhu): 20. 3. 2010
Odevzdání: 20. 4. 2010 emailem na adresu info@mestskezasahy.cz
Vernisáž výstavy: 12. 5. 2010
Křest katalogu: 17. 6. 2010

Tato výzva je výzvou otevřenou. Přihlásit se a poslat svůj nápad (projekt), může každý.

Vyzvaná studia, lidé:
A1 architects
A69
AP atelier (Josef Pleskot)
Architektura (David Kraus)
Atelier K2
Petr Babák a Radim Babák
BEEFARCHITEKTI
COLL-COLL
David Chmelař architekti
DRNH (Antonín Novák)
Echorost
FAM architekti
FoRM Associates
Fránek architects (Zdeněk Fránek)
gutgut
Ivan Gürtler
hcA (Pavel Hnilička, Ondřej Císler)
Richard a Veronika Hegerovi
Petra Hlaváčková
Milan Houser
Marek a Štěpán Chalupovi
Jakub Chuchlík a Ida Čapounová
IVA (Imro Vaško)
Petr Janda
Jan Jehlík
Jan Kadlas
Jan Kaláb
Krištof Kintera
Tomáš Král & Irena Šebová
ksa.
Tomáš Legner
Jan & Kristina Magasanikovi
Lenka Míková a Vítězslav Danda
Mixage (Ondřej Teplý)
mjölk architekti
MOBA
Muon (Jiří Zhoř)
My architekti (Michal Kuzemenský)
N/A
New Work (Svatopluk Sládeček)
Markéta Němcová
Opočenský Valouch architekti
Pinkas Žalský architekti
ROBUST + Cyril Říha
Roman Koucký architektonická kancelář
Siebert + Talaš
Ilja Skoček
Skupina (Marcela Steinbachová)
Skvadra (Milena Kubiszova, Ondrej Volný)
Eliška Slámová a Šimon Brabec
Šárka Sodomková a Marek Sodomka
Sporadical
Ján Štempel
Mahulena Svobodová
T2TT (Martin Hejl, Lenka Leššová, Ondřej Tichý)
The Builders (Lukáš Brom, Štěpán Tláskal, David Kazický)
Viktor Tonner
Vallo Sadovsky Architects
Maxim Velčovský a Veronika Jiroušková
ZERO ZERO

Dům, který byl rád sám

V následujících týdnech se zde objeví série fiktivních textů ke konkrétním stavbám, projektům. Přimělo mě to vyhledat si ten nejstarší a začít s ním. Tady je:

„Začali nás stavět v 17. století, mě a moje budoucí kamarády. Všechny nás postavili do řady vedle sebe, ale já byl od malička samotář a tak jsem se nechtěl stát mezi dvěma sousedy celý život. Chtěl jsem být sám. Ale to nešlo. Tak jsem si stoupnul aspoň na roh ulice a měl tak z jedné strany volno. Ale bylo mi jasné, že tím jsem se zbavil jenom jednoho problému. Co až později přijdou nějací nájemníci a budou chtít u mě přespávat. Tak to tedy ne.
To nedopustím. Každý má právo na své soukromí. Rozhodl jsem se zakročit. V noci jsem se tajně vyplížil ze svého místa na staveništi a utíkal do kanceláře architekta, který mě navrhoval. Chvíli jsem prohledával všechny jeho plány, až jsem se našel – nebylo tam napsáno Genius, ale 233 (asi ani neví, jak se jmenuji – a to mi chce organizovat život, pcháá, nikdy!). Nad tím jeho projektem jsem strávil celou noc a kus rána – ještě, že chodí do práce tak pozdě. Udělal jsem mu do projektu pár drobných změn. Co by tak mohlo lidi nejvíce odradit? Ze všeho nejdřív jsem si navrhl pořádně prudké a nepohodlné schodiště. To by mohlo být pěkně nepříjemné. A natřel jsem se na černo. To prý taky není moc oblíbená barva. Změnil jsem si počet bytů – ze šesti na dva. Na každé obytné patro jeden. Pěkně velký a pěkně drahý. Třeba si ho nebude nikdo moci dovolit. Udělal jsem si pořádné okenice (ty mi později, kromě jedné malé štítové – zakázali). Pro každé okno dvě. Když bude škaredě, nebo nebudu mít chuť si povídat (a to bývá velmi často), tak zůstanu doma a něco si přečtu. A postavím se pěkně nakřivo, aby měli lidé strach, že co nevidět spadnu a báli se do mě nastěhovat.
Ještě jsem přidal pár změn, které by lidem mohli znepříjemnit život.Ráno, těsně před architektovým příchodem, asi dvě hodiny po poledni – jsem se tiše vrátil na staveniště, kde mě mají každou chvíli začít stavět. Ještě se prý čeká na nějaké rozhodnutí. Byl jsem zvědavý, jestli si architekt všimne těch změn, které jsem mu provedl. Ale trochu mě zklamal, buď si ničeho nevšiml, anebo se mu to tak zalíbilo, že na návrhu nehodlal nic měnit. Byl spokojený, ale já taky. Byl jsem si jistý, že jsem riziko možného nastěhování případných nájemníků omezil na minimum.
A tak jsem tu stál za půl roku hotový. S malými okny, jednou malou okenicí – bohužel, nakřivo, na černo natřený a s dvěma obrovskými byty.Ale architekt během stavby nelenil. Běhal do všech známých redakcí časopisů a chtěl, aby o mě psali články. A protože to byl slavný a úspěšný architekt, tak se mu to podařilo. Byl jsem hvězdou všech prvních stran módních časopisů ještě než mě dokončili. Seznam lidí, kteří ve mně chtěli bydlet se počítal na tisíce. Nééé !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To snad nemůže být pravda. Bohužel byla. Byl jsem originál. Všemi vyhledávaný. Nejenom, že se do mě krátce po dokončení nastěhovaly dvě z nejmovitějších městských rodin, ale ještě mě celý den neustále okukoval dav různých lidí. Zavíral jsem svou jedinou okenici jak se dalo. Ze všech nejhorší byli studenti architektury. Drzejší jsem nezažil. Neustále lezli přes plot, zvonili na nájemníky, aby je aspoň pustili kousek nahlídnout dovnitř. Fotili mě snad stokrát denně. Bylo to příšerné. Moje popularita neznala mezí.
Můj architekt byl zavalen objednávkami na podobné domy a jeho kolegové na tom nebyli jinak. Začali chrlit množství návrhů vycházejících z mých principů. A hned začali stavět. Už za rok nás byla plná ulice. Tmavých, křivých, se strmými schody. Moje popularita začala slábnout. Už jsem nebyl ničím zvláštní, byli nás tisíce. Rychle to pochopili i nájemníci a přestěhovali se do něčeho originálnějšího. Ještě párkrát si někdo byt ve mně pronajal, ale protože byl nájem velmi vysoký, nebyl jsem moc vyhledávaný. To mi úplně vyhovovalo. Případné nájemníky jsem vždy rychle dokázal zastrašit. Uvolněným stropním trámem, boucháním dveří, průvanem či rozpadajícími se schody. Brzy ve mně nikdo nechtěl bydlet. To jsem si přál ze všeho nejvíc. Jsem doma sám. Na večer si vždy zavřu dveře a svou malou podkrovní okenici. Zapálím si oheň v krbu a sednu si do pohodlného křesla a čtu si. Nikdo se nemůže mít lépe. Když je venku hezky, jdu se projít do blízkého parku.
Včera jsem začal psát paměti. Přece jen jsem toho dost zažil a třeba to bude někoho zajímat. Tohle je zatím první kapitola. Až se vrátím z procházky domů, budu pokračovat. A nebo ne, raději si něco přečtu.“
Genius Loci

P.S.
Celý příběh je pravdivý, protože jsem si ho vymyslel. Téměř všech odporujících si tvrzení v textu jsem si vědom.
-----
Pro Markétu,
v Liberci, v říjnu 2002,
AG