CONTACT

3/20/2011

SuMo 31 / O chválení toho nejlepšího a kritice ... toho samého


"Špatnému v podstatě stejně nelze zabránit (špatné se vždy prosadí samo), zatímco dobré je nutné zásadním způsobem vždy iniciovat a podporovat zejména ve veřejném sektoru, který vždy určuje hladinu průměru. Pozitivními kroky lze nejrychleji minimalizovat nekvalitní architekturu a postupně zvedat její celkovou úroveň. Cílem totiž ve výsledku není realizace několika špičkových příkladů, ale právě celková úroveň průměru."
Roman Koucký (v knize Úřad kreátora)

V roce 1992 začal vycházet časopis Zlatý řez. Ve své době to byl časopis nastupující architektonické generace (členům ediční rady bylo něco málo přes 30 let). Vytkli si za cíl psát pouze o projektech a stavbách, které sami členové redakce považují za kvalitní, na ostatní je prý škoda papíru. Ty existují všude kolem nás.

Ještě koncem 90. let a začátkem 21. století vycházely v časopise Architekt pravidelně recenze kvalitních staveb. Většinou pochvalné, občas i velmi kritické. Psali je jak členové redakce, tak externisté, jejichž výběr ovlivňovali autoři staveb. Redakce se snažila splnit jejich přání, od koho by si chtěli nechat svou stavbu zrecenzovat. Stávalo se tak, že recenzi na realizaci Marka Chalupy psal David Kopecký. Marek si ho nevybral proto, že od něj očekával největší pochvalu, ale proto, že si Davidova názoru vážil a chtěl ho slyšet. Stavby Stanislava Fialy recenzovala Monika Mitášová, autory Obecního domu Karel Doležel, a Rostislav Švácha psal snad o všech. Mezi občasné kritiky patřil např. Jaroslav Wertig, nebo Luis Marques. Jeden z mých velkých zážitků přestavuje recenze Jana Šépky na vilu ve Vraném nad Vltavou od Josefa Pleskota. Dnes je recenzí naprosté minimum, byly nahrazeny krátkými úryvky z autorských zpráv a nikdo(?) je nepostrádá.

Ovšem nikdy se v odborných časopisech nevyskytovaly recenze mizerných staveb. Ty byly vždy okázale ignorovány a nikdo se jimi nechce zabývat. Nekvalitní díla si přece nezaslouží, abychom jim věnovali byť jen minimální pozornost. Nebo-li: i negativní reklama je reklama. Toto je možná srozumitelné v odborných kruzích, ale páchá to nedozírné škody na všech ostatních. Nevědí, která architektura je kvalitní (vždyť ji jeden odborník chválí a druhý kritizuje - odtud teorie, že co odborník to názor, tak proč se tím vůbec zabývat) a ovlivněni PR zpávami a množstvím pseudo-cen (dnes je možné dostat cenu doopravdy za cokoliv) mají třeba představu, že mezi mimořádně kvalitní architekty (nebo dokonce světově uznávané) patří Patrik Kotas, nebo Petr Franta (dosaďte si další jména).

Nedávno mě jeden pražský politik požádal, abych mu vyjmenoval 10 opravdu špatných staveb, postavených v nedávné době za veřejné peníze. Zjistil jsem, že mu nemůžu vyhovět. Alespoň ne okamžitě, že bych jejich seznam na místě vysypal z hlavy. Snažím se nekvalitu ignorovat, a nezapamatovat si.

Na závěr ocituji další tvrzení Romana Kouckého, kterým se bohužel neřídím: "Závěrem bych se chtěl dotknout tzv. etiky architekta. Jsem-li bytostně přesvědčen o "zločinu" a z jakési falešné kolegiality to tajím před společností, ba dokonce před postiženými, jimiž jsou většinou neinformovaná veřejnost a někteří nezkušení investoři, domnívám se, že se nechovám eticky, ale dopouštím se zločinu stejného, ne-li dokonce horšího."
Zločiny proti městskosti, předneseno v Mánesu 1. dubna 1993

Obě citace pocházejí z knihy Romana Kouckého: Úřad kreátora (viz obrázek), kterou maximálně doporučuji vaší pozornosti.

Žádné komentáře:

Okomentovat