SuMo 64 / O vysokých školách architektury

"Nomen omen. Kdo že to vede české vysoké školy architektury? Zavřel, Přikryl, Chybík a Šípek? Už se těším, až je povede Odkryl a Otevřel."
nejmenovaný český architekt

Na českých vysokých školách architektury se vyučuje především JAK navrhovat. Pokud se nepletu, tak relativně málo se mluví např. o PROČ navrhovat (mockrát mi studenti řekli, že jejich úkolem bylo zastavět danou lokalitu ... ne hledat vhodnou odpověď na nabídnout příležitost, ale rovnou zastavět ... tedy o tom, že stavět se musí, se nepochybuje), PRO KOHO navrhovat, S KÝM navrhovat, ZDA VŮBEC navrhovat, PROČ někdy nenavrhovat, CO navrhovat (a jak to zjistit). Občas mám pocit, že se stále tváříme, že architekt je pouze autor vizuální podoby domu a o všechny fáze, které návrhu stavby předcházejí se nemá starat, neb to není jeho práce. To přece mají na starosti jiní.

Druhý můj pocit je možná zásadnější. Zdá se mi, že vzděláváme studenty na ideální situaci. Na situaci, kdy veřejnost jednoznačně rozumí významu architektury a jejímu vlivu na kvalitu života. Na situaci, kdy veřejná správa používá mechanismy k vyhledání kvality v oblasti stavění. Méně je připravujeme na situaci, že kromě vykonání výkonu musí přesvědčit o jeho smyslu, dokázat přesvědčit, že jejich povolání má význam. Z hlediska důležitosti rozhodování připravujeme studenty na pozici vedoucího architektonické kanceláře (o zásadních rozhodnutích z hlediska návrhu rozhodují oni), z hlediska kompetencí je připravujeme na roli zaměstnance (tedy někoho, kdo o vedení firmy, získávání zakázek a komunikaci s ostatními profesemi neví vůbec nic a není na to nijak připravován - čest všem vedoucím školních archit. ateliérů, kteří to dělají). V Česku existuje přesvědčení, že smysl se nejlépe obhajuje obsahem (tedy kvalitními výsledky), a to že úplně stačí. Tedy, že obsah je 1000x důležitější než forma.

Tvůrčí architekti si velmi často stěžují na všechny ostatní profese, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí. Na politiky, na úředníky, na developery, na novináře píšící o architektuře, na památkáře, na nedostatečně osvícené klienty, tedy na nízkou kvalitu vkusu "běžného klienta", na poslance připravující legislativu, na organizátory soutěží, na projektanty, na stavební inženýry, a velmi často i na úředníky jim nejbližší, na městské architekty. Není se pak co divit, že si tyto profese stěžují na nás.

Co s tím? Hůře se kritizuje něco, o čem něco víte. Mám dva drobné návrhy. 1./ V rámci (volitelných) předmětů by měli být studenti připravováni na to, jak efektivně vést dialog (ano, to je dost zásadní schopnost, kterou je třeba systematicky trénovat, jinak ji nezískáte) se všemi profesemi, které se podílejí na ovlivňování vystavěného prostředí a být informováni o způsobu práce svých budoucích partnerů (tedy nejen o jeho obsahu). 2./ Vedení vysokých škol architektury by si mělo uvědomit, že spousta jejich absolventů nebude působit jako tvůrčí architekti. A tomuto faktu by mělo přizpůsobit své magisterské studium. Fascinuje mě, že většina vedení škol dnes neví, co dělají jejich absolventi.

Závěrečná poznámka. Obrovská spousta studentů dnes pracuje během studia v archit. kancelářích (osobně si myslím, že pokud to nepotřebujete absolutně nutně z existenčních důvodů, tak to dobrý nápad není) a tam zjišťují, jak je výuka na jejich škole zastaralá, a jak moc neodpovídá současné situaci. Tyto postřehy by si měli studenti dokázat společně zformulovat a začít tlačit na vedení školy, aby ve způsobu výuky provedlo změny, nikoliv přemýšlet jak minimalizovat svou účast.

Doplněno o den později.
Když o tom tak přemýšlím, tak generace dnešních vysokoškolských pedagogů, kterým je 60+ mohla jen těžko předávat praktické zkušenosti z vedení kanceláře a dialogu (totalitní režim jim neumožnil tyto zkušenosti nabrat). Tato zodpovědnost tedy dnes leží na architektech střední generace (40-50 let), jejichž celá praxe spadá do období po roce 1989. Jejich handicapem je naopak neznalost jazyků a tedy slabší mezinárodní zkušenosti (které jsou často zakrývány skepsí ke globalizaci a neregionálně orientované tvorbě vůbec) a rovněž méně rozvinuté znalosti počítačového navrhování. Ale na to je tady zase už generace 30+. Z Holandska si pamatuji model, který aktivním architektům umožňoval učit jeden semestr ročně. Ten semestr se z 80% věnovali vyučování a z 20% praxi, druhý semestr to bylo obráceně (ve škole se objevili pouze na kritikách a obhajobách). U nás se tento model nepraktikuje z několika důvodů, ale ten zásadní je, že pokud byste se chtěli z 80% věnovat učení, tak umřete hlady.